Kassel – vlakotramvaje v kraji bratří Grimmů – 1. díl

Na konci prázdnin jsme s Alešem předběžně nastřelili víkendový výlet, jehož termín nakonec padl na začátek října, kdy jsme náhodou přesně před třemi roky jeli do Gothy a na Rennsteig. A letos vyrážíme v pátek podobným způsobem jako tehdy, regionální dopravou do Drážďan a dále ICE směr Frankfurt. Tentokrát ale jedeme vzhledem ke vzdálenější destinaci o dvě hodiny dříve (do Německa vjedeme v 15 hodin), a tak si vysokorychlostní trať z Lipska do Erfurtu s jejími rekordně dlouhými mosty projedeme ještě za světla. Náš vlak je tvořen dvojicí jednotek typu ICE-T, s tím že jedna byla připojena až v Lipsku. Za Erfurtem pozorujeme hřeben Durynského lesa s věžemi na Großer Inselbergu a hradem Wartburg, kde jsme tehdy byli, až se vlak přehoupne krátkým tunelem do západního Německa. Mineme po spojce uzel Bebra a zanedlouho vystupujeme v malé stanici Bad Hersfeld.

Bad Hersfeld: Talent řady 1442 dopravce cantus, © Tomáš Kraus, 4.10.2024

K našemu příjemnému překvapení jede vlak celou dobu včas, a tak nám stačí vyměřených 7 minut na přestup včetně zakoupení jízdenky v automatu. Severohesenský dopravní svaz NVV nabízí 24-hodinové jízdenky Multiticket pro jednoho nebo pro skupinu až pěti cestujících (nejvýše dva dospělí). Od osmi tarifních zón platí pak pro celou oblast, a navíc při nákupu od páteční 14. hodiny platí tento doklad také celý víkend. Za 29,30 € pro oba je tak naše víkendové cestování v celé oblasti velmi výhodné, na cenovou politiku NVV mělo nejspíš vliv zavedení Deutschland-Ticketu.

Čeká na nás trojdílný Talent 2 dopravce cantus, který v okolí Kasselu působí. Operuje především s Flirty, dva kusy Talentů pořídil až dodatečně. V jednotce nefunguje informační systém ani toaleta, ale na RE vlaku s námi uhání tmou po hlavní trati podél řeky Fuldy přes Bebru do Kasselu slušně. Po osmé večerní vystupujeme ve stanici Kassel-Wilhelmshöhe, která je nejvýznamnějším nádražím Kasselu, protože od 90. let tudy prochází vysokorychlostní trať Hannover – Würzburg. Praktická nádražní budova se nachází přímo nad kolejištěm a z ní se rovnou vstupuje do krytého terminálu městské dopravy při třídě Wilhelmshöher Allee. Hned vedle stojí i náš Intercity Hotel, kde jsme si rezervovali dvě noci za výhodnou cenu. Nižší hodnocení hotelu mohlo vycházet z dispozic pokoje, který byl šikmými příčkami uspořádán velmi kompaktně, nebo z hlukové izolace, kdy jsme v noci slyšeli skřípat tramvaje, ačkoliv jsme byli na opačné straně budovy.

Kassel Hbf: vlakotramvajová nástupiště před tunelem, © Tomáš Kraus, 5.10.2024

I přes existenci stanice Kassel-Wilhelmshöhe město vždy mělo a stále má své hlavní nádraží. Hlavová stanice Kassel Hbf stojí prakticky v centru města a dnes slouží jako koncová stanice několika regionálních linek. Většina jich je jinak logicky směřována na Wilhelmshöhe, případně obsluhuje obě nádraží. Tomuto provozu stačí jen pár nástupních hran v omezené délce, takže vzdálenější konce nástupišť nebo rozlehlé seřaďovací kolejiště by mohly navozovat dojem, že se tu před 50 lety zastavil čas. To by však v tom kolejišti nesměly postávat vlakotramvaje, pro které je Kassel Hbf styčným bodem mezi železniční a tramvajovou sítí. Část kolejiště je u budovy zahloubena do šikmé rampy a zastavují zde vlakotramvaje, provozované na celkem třech linkách (v minulosti existovaly další dvě). Ty následně tunelem podcházejí staniční budovu, aby vjely do městské sítě po rampě, která zde sloužila už od roku 1968. Tehdy byla totiž městská tramvajová trať před hlavním nádražím zahloubena, aby podle tehdejších trendů tramvaje nepřekážely husté silniční dopravě. Význam tunelu ale časem upadal s významem nádraží, až byl opuštěn a uzavřen, v provozu je z něj dnes pouze tato rampa, využitá vlakotramvajemi.

Kassel, Fünffensterstrasse: vlakotramvaj na křižovatce u radnice, © Tomáš Kraus, 5.10.2024

Provoz RegioTram Kassel byl spuštěn roku 2007 pomocí vlakotramvají Alstom RegioCitadis. Těchto vozidel vyrobil závod v Salzgitteru celkem rovnou stovku, s tím že kromě Kasselu se dají potkat v systému Randstadrail okolo měst Den Haag a Zoetermeer. Nizozemské RegioCitadisy však sice jezdí i po bývalých železničních tratích, ovšem výhradně podle tramvajových předpisů a pod tramvajovým stejnosměrným napětím. Vozy kasselského provozovatele RBK jsou technicky zajímavější – celkem 18 vozů E/E je dvousystémových, zvládají tedy i drážní napětí 15 kV 16,7 Hz, a dalších 10 vozů E/D má pak naftové motory pro provoz v nezávislé trakci. Všechna vozidla byla pojmenována podle postav z pohádek bratří Grimmů, protože severní Hesensko je považováno za středobod dění těchto mnohdy temných příběhů.

Kassel-Wilhelmshöhe: RegioCitadis E/E na lince RT5 do města, © Tomáš Kraus, 4.10.2024

My se po odložení věcí v hotelu svezeme z Wilhelmshöhe dvousystémovou vlakotramvají linky RT5, která za námi přijela po stejné trati podél Fuldy ze stanice Melsungen. Tramvaj se dvěma průvodčími se na hlavním nádraží téměř vyprázdní a vjede s námi do městského provozu. Obousměrné tříčlánkové vozy mají zajímavé uspořádání, kdy prostřední článek nemá žádné nástupní dveře, zatímco krajní články mají hned dvoje dveře kousek od sebe. Kvůli šířce skříně 2650 mm smějí vlakotramvaje jezdit pouze po vybraných úsecích tramvajové sítě. Vystupujeme u nedaleké radnice, protože linka RT5 jen protíná okraj městského jádra a směřuje jakoby zpět na jih do nedaleké konečné Auestadion, kde se obrací na kusých kolejích. My projdeme hlavní pěší zónu Königsstrasse s tramvajovou tratí a po krátkém posezení v baru odjíždíme z kruhového náměstí Königsplatz, kam se ještě vrátíme.

V sobotu ráno vyrážíme do nedalekého národního parku Kellerwald-Edersee, kdy naše cesta začíná v regionálním vlaku do Bad Wildungen. Jde o jedinou linku v motorové trakci, která jezdí na Kassel Hbf, my však můžeme příhodně nastoupit v 8 ráno na Wilhelmshöhe. Dnes budeme využívat vlaky DB Regio, oddělení Kurhessenbahn, které provozuje několik linek západně od Kasselu. Vozový park pro nás není nijak exotický, motorové jednotky Desiro Classic jsou dostatečně zavedené už i na našich kolejích. V Libereckém kraji je bylo dokonce možné spatřit i právě s polepy Kurhessenbahn. Jednotky jsou v dobrém stavu po modernizaci, zaujmou dobře čitelné displeje, stejně jako velké stolky. Ne všechny jsou úplně praktické, například velký čtvercový stůl u kloubu má sedačky jen z jedné strany, naproti vede do stěny.

Kassel-Wilhelmshöhe: Desiro DB Regio do Bad Wildungen, © Tomáš Kraus, 5.10.2024

Téměř prázdné Desiro se dvěma průvodčími s námi vyrazí hustou mlhou na trať Main-Weser-Bahn směr Frankfurt. Po této magistrále jezdí i některé pomalejší ICE vlaky. Ty se zde v minulosti mohly potkávat s vlakotramvajemi, které zajížděly do stanice Treysa, tato linka je už ale nahrazena několika posilovými vlaky Kurhessenbahn do Treysy. V odbočné stanici Wabern rychlost našeho vlaku poklesne, prorazíme si cestu větvemi a pojedeme podél silnice mezi poli až do koncové stanice Bad Wildungen, kam se z Kasselu jede hodinu. Zde navazují autobusové linky, my budeme pokračovat tou směr Korbach. Na břehu údolní nádrže Affoldener See pak vystupujeme v zastávce Hemfurth-Edersee, Peterskopfbahn.

Pozemní lanovka Peterskopfbahn je jakoby součástí přečerpávací elektrárny Waldeck I na opačném břehu. Vede podél jejího tlakového potrubí k horní nádrži na vrcholu kopce Peterskopf, jako dolní nádrž slouží právě Affoldener See. U vrátnice se dočteme, že lanovka neakceptuje platební karty, není bezbariérová a není klimatizovaná, a tak může být v létě uvnitř přes 40 stupňů. To dnes nehrozí, ale zjišťujeme, že máme ještě hodinu a půl čas – věděli jsme, že nahoru jede vždy v celou, ale nezapamatoval jsem si, že až od 11 do 17 hodin. Zbývající čas tedy zaplníme návštěvou skutečně samoobslužné samoobsluhy v Hemfurthu a procházkou na kamennou hráz nedaleké přehrady Edersee, která byla na řece Eder vybudována již roku 1914.

Hemfurth-Edersee: hráz Edersee a v pozadí hrad Waldeck, © Tomáš Kraus, 5.10.2024

Společně s dvacítkou dalších cestujících čekáme za turniketem na první spoj lanovky. Ta vznikla roku 1985 a jde vlastně o takovou podnikovou dráhu s možností přepravy civilních osob. Měří na délku 914 metrů a maximální sklon dosahuje 250 promile, ale během trasy se dosti mění, a tak má dráha takový schodovitý profil. Obsluha nám prodá jednosměrné jízdenky za 4,50 € a pustí nás do plechové kabiny, vybavené laminátovými sedačkami. Kromě ní se na trati nachází už jen malý vozík, který se ke kabině dá zavěsit. Rychlostí chůze stoupáme podél potrubí a postupně se nám otevírají výhledy na Affoldener See a Hemfurth, v horní části jinak přímé trasy projedeme jedním obloukem.

Peterskopfbahn: cesta lanovkou, © Tomáš Kraus, 5.10.2024

Nahoře projdeme k umělému jezeru a pokračujeme k vyhlídkové plošině u ještě většího jezera, které patří k novější přečerpávací elektrárně Waldeck II, jejíž technologie je ukryta v podzemní kaverně. V místě je vlastně celkem pět elektráren, protože na každé straně přehradní hráze Edersee stojí jedna (Hemfurth I a II), průtočnou elekrárnu má i hráz Affoldener See. Protože jsme nahoře později, než jsme počítali, jdeme nejkratší cestou do obce Bringhausen na břehu jezera Edersee. Zdejší národní park byl vyhlášen před 20 lety kvůli ochraně původních bukových lesů, takže laický návštěvník si nějaké specifické přírody ani nemusí všimnout, ale lesy jsou pro turistiku příjemné. Jak jsme si dobře všimli už na hrázi, jezero Edersee je poloprázdné. Dočetli jsme se, že je to kvůli extrémnímu suchu, kdy je potřeba upouštět přehradu, aby byla zajištěna splavnost horního toku Wesery. Situace už začíná být poměrně kritická a stav vodní hladiny na Edersee se stal politickým tématem vzhledem k ekologii i turistickému ruchu.

Bringhausen: nízký stav vody na Edersee, © Tomáš Kraus, 5.10.2024

Lodní doprava, zajišťovaná společností Edersee-Schiffahrt, zatím omezena není, tedy kromě nemožnosti obsloužit přístaviště na jedné straně hráze. Tento víkend je ještě poslední v hlavní sezóně, kdy dvě lodě plují po takových jakoby protisměrných osmičkách a potkávají se vždy v celou v přístavišti Waldeck Strandbad. Akorát přicházíme k přístavišti Bringhausen, když se za skálou vynoří loď a zamíří si to přídí na náš břeh. Ačkoliv není jasné, kam přesně přirazí, protože okraj vodní plochy je tak sto metrů vzdálen od informačních cedulí, a tak popocházíme po vyschlém dně podle toho, jak kapitán točí kormidlem.

Plavidlo Stern von Waldeck z 90. let je komfortní, na třech palubách nabízí restauraci, spoustu míst k sezení i otevřené paluby včetně dětské prolézačky. Je chladnější, ale slunečný podzimní víkend, a tak veze asi padesát lidí, většinu z nich na okružní trase. My si v pokladně hned za vstupními dveřmi kupujeme lístky do Waldecku za 7 € na osobu. Z horní paluby pozorujeme zastavení u protějšího poloostrova Scheid, následně svižně pokračujeme po proudu řeky. Břehy jezera jsou rekreační oblastí, ale působí to zvláštně, jak je vody málo – někde daleko od ní pak začínají chatky, karavany, pobřežní silnice, schůdky do jezera vedoucí jen do trávy. Protneme trasu fungujícího přívozu a zanedlouho se před námi ukáže waldecká pláž, kam přirazíme ve 13 hodin společně se sesterskou lodí Edersee Star, která připlouvá od hráze. Nad námi trůní hrad Waldeck, samotná obec se nachází až za ním. Ke hradu vede krátká kabinková lanovka s intimními dvoumístnými kabinkami, ale momentálně není vzhledem ke změně majitele v provozu.

Waldeck-Strand: lodě Edersee-Star a Stern von Waldeck, © Tomáš Kraus, 5.10.2024

Pokračujeme už použitou autobusovou linkou do Korbachu, na jehož nádraží se každou hodinu setkávají tři Desira společnosti DB Regio Kurhessenbahn. My jsme se chystali jet do nedalekého horského střediska Willingen při hranici se Severním Porýním – Vestfálskem. Tam jsme chtěli vyjet kabinkovou lanovkou na místní horu Ettelsberg, navštívit rozhlednu Hochheideturm a možná se podívat na skokanské můstky (kde jezdí i krátká pozemní lanovka) a na nejdelší německý visutý most. Bohužel zjišťujeme, že se našemu řidiči nepodařilo trefit se do taktového uzlu, náš vlak směr Brilon Stadt už je pryč. Než se rozhodneme, že Willingen už tedy vypustíme, a pojedeme rovnou na Kassel, ujede nám i tento vlak. Nezbývá nám než věnovat hodinu prohlídce Korbachu, což nakonec není tak špatné, město s hrázděnými domy má příjemné pěší zóny a žije to zde asi i více než u Edersee.

Korbach Hbf: setkání tří Desir DB Regio, © Tomáš Kraus, 5.10.2024

Vlakem směr Kassel-Wilhelmshöhe pak jedeme na východ, rychlost je o poznání vyšší než ráno do Bad Wildungen, okolo pozorujeme zvlněnou zemědělskou krajinu a o něco vyšší zalesněné kopce na obzorech. Jednou se letmo křižujeme ve výhybně a po necelé hodině vystupujeme ve stanici Wolfhagen. Sem totiž zajíždí s použitím dieselových motorů vlakotramvajová linka RT4, která půlí interval vlaků. Brumlající tramvaj u nástupiště si jen vyfotíme a vyrážíme ještě na blízký kopec Ofenberg, na jehož vrcholu stojí volně přístupná cihlová rozhledna. Dolů volíme jinou cestu a náhodou se pak ocitneme u polikliniky na kraji města, odkud se právě chystá k odjezdu minibus místní dopravy. Linka jezdí každou hodinu a nabízí odsud přípoj na vlak do Kasselu, pak projede centrum a při cestě zpět tvoří přípoj na vlakotramvaj. Na okraji centra se rychle občerstvíme a spěcháme k nádraží, kde ovšem žádná vlakotramvaj připravená k odjezdu nestojí.

Wolfhagen: Desiro mezi vlakotramvajemi, © Tomáš Kraus, 5.10.2024

Na odjezdové tabuli náš spoj svítí, jen je tam místo cílové destinace napsáno „nenastupovat“, v čase odjezdu pak zmizí. Jiný informační kanál wolfhagenská stanice neposkytuje, podle DB aplikace spoj normálně jede, na webu NVV se dočteme něco o nedostatku personálu pro tuto linku. Nejspíš to tramvaj otočila někde po cestě. Následující tramvaj pak zase přijede, takže nám to bohužel (i kvůli ujetí v Korbachu) zrovna nevyšlo. Společně s asi třiceti dalšími lidmi tedy postáváme na nádraží, než přijede nejbližší vlak na Kassel. Večerní Desiro je pak pochopitelně docela plné, vrací se i dost cyklistů a houbařů. Průvodčí na této lince nejezdí, strojvedoucí nás nabádá rozhlasem, ať využijeme všechna místa k sezení, ale že není fanouškem sezení na schodech. Zároveň se mu daří krátit zpoždění a my si můžeme opět užívat svižnou jízdu (díky projíždění vlakotramvajových zastávek ještě svižnější) zvlněnou krajinou, na trase se nachází i jeden dlouhý tunel.

V malé stanici Vellmar-Obervellmar, kde se napojíme na elektrifikovanou trať od Paderbornu, vlak opustíme. Na stejnou kolej se pak vzápětí přiřítí dvojice dvousystémových vlakotramvají na lince RT1 z Hümme-Hofgeismaru (původně jezdila až z Warburgu). Koleje se opět rozdělují, vlakotramvaje využívají tzv. Herleshausenský oblouk. To je dvoukolejná trať, která cestou na Kassel Hbf pak mimoúrovňově překračuje hlavní koridor. Pro vlakotramvajový provoz na ní byly vybudovány i nové zastávky, celá už prochází zástavbou Kasselu. Na hlavním nádraží odpojíme zadní jednotku a opět pronikneme tunelem pod staniční budovou do města. Linky RT1 a RT4 procházejí po hlavní pěší zóně Königsstrasse a dojedou ještě kus na sever do smyčky Holländische Strasse. Podobně jako RT5, i tyto linky se ve městě tak trochu stáčejí do směru, odkud do něj přijely.

Vellmar-Obervellmar: dvojice RegioCitadisů E/E na lince RT1, © Tomáš Kraus, 5.10.2024

Na večeři jsme si vyhlédli typickou německou hospodu kousek nad nádražím Wilhelmshöhe. Všimneme si, že tramvaj číslo 1 jezdí nějak podezřele často – na zastávce visí zvláštní jízdní řád s večerním intervalem zkráceným až na 5 minut, v praxi jezdí tramvaje na dohled od sebe. Jak se ukázalo, celý prodloužený víkend (ve čtvrtek byl státní svátek německé jednoty) se v zámeckém parku Wilhelmshöhe koná světelný festival. Právě se setmělo, a tak jsme se trefili do špičky, do první tramvajové soupravy jsme se ani nevešli. Z centra na Wilhelmshöhe vedou tři různé tramvajové tratě, linka 1 po Wilhelmshöher Allee je nejrychlejší, ale v našlapané tramvaji to ani tak moc neutíká. Naši výstupní zastávku řidič pro jistotu projede, a tak se trošku projdeme, ale večeře v hesenském hostinci pak proběhne k naší spokojenosti.

Ve druhém díle se budeme více věnovat klasickým tramvajím v Kasselu, protože i těmi se dá dojet po železnici daleko za hranice města. Následně nás čeká cesta domů.

Úvodní snímek: Wolfhagen: odstavený RegioCitadis E/D, © Tomáš Kraus, 5.10.2024