Kyšperská mise

Ba naopak. Vždyť internetové galerie, kalendáře, pohlednice či jiné seriózní zdroje železničního estetična, které jsou plné vždy krásně a s té správné strany nasvícených mašinek, vyvolávají naprosto mylný dojem, že naše kraje oplývají podobným počtem slunných dnů jako tuniská Djerba. Ba někdy se zdá, že České (popř. jiné) dráhy za pošmourného počasí ani nejezdí.

Řekli si tedy rázně (vzděláni televizní reklamou) „když musíš, tak musíš“, opásali bedra svá příslušnými proprietami a vyrazili na už druhý ročník zimního setkání sami se sebou a dohromady pak s mašinkami. Tentokrát do údolí Tiché Orlice, konkrétně do Ústí nad Orlicí a především Letohradu. Cíl mise vybral hanácký příslušník jejich tria, neodbytně do bývalého Kyšperku co Sirénami vábený podmanivým zvukem motorů „zamračených“, jejichž dny se s nadcházejícím zadrátováním trati do Lichkova v této jejich výspě už pomalu, leč neúprosně krátí.

K soustředění pro akci vyčleněných sil a prostředků došlo na pražském nástupišti žst. Ústí nad Orlicí po příjezdu „mezinárodního“ R 907 Veselí nad Moravou – Cheb, jímž dvé členů jednotky dorazilo z ocelového srdce republiky a hanácké metropole, zatímco třetí je očekával už poněkud do růžova větrem ošlehaný po předběžném průzkumu na místě akce samém, kam se dokodrcal vlaky nižších kategorií z věnného města královského na soutoku Labe a Orlice.

Po mocném rukou potřásání a jiných nezbytných projevech chlapské a vlakofilní sounáležitosti následoval zrychlený přesun do soupravy Os 15063 Ústí nad Orlicí  - Letohrad. Jak se ukázalo během několika následujících minut, šlo o počin poněkud ukvapený, neboť onen osobák musel nejen čekat na opožděný přípoj, ale zejména dát přednost dvěma vlakům nákladním (a tudíž pro České dráhy zajisté lukrativnějším) v opačném směru. Nicméně žádné nebezpečí z prodlení nehrozilo, takže bylo alespoň o to více času na zevrubné probrání mnohých závažných témat, pomlouvání některých ostatních členů jejich domovského clubu internetového nevyjímaje.

Dorazivše do železniční stanice cílové, věnovali se příslušníci šoto-teamu svému poslání jak v kolejišti staničním (což vyvolalo patřičnou odezvu u službukonajícího výpravčího), tak v prostorách místního depa, dnes oficiálně provozním střediskem DKV Česká Třebová zvaného (kde bylo jejich přijetí zpočátku též poněkud vlažné). Když však domorodí orgánové pochopili, že se nejedná o vpád bojůvky nelegálních estetizátorů životního prostředí či separatistů druhotných surovin, nýbrž o seriózní přispěvatele renomovaných internetových stránek nepadající pod jedoucí kolejová vozidla ani jinam, nic již nebránilo jejich prospěšnému konání. Něco málo z výsledků jejich píle lze nalézt v přiložené galerii obrázkové – doprovodné textíky nanejvýš vhodně nahradí další část tohoto reportu.

Reportážní aktivity našich reků byly v zájmu uchování přiměřené provozní teploty jejich tělesných schrán  promyšleně prokládány letmými relaxačními pobyty v přiměřeně temperovaných prostorách nádražní minihaly, která se vyznačuje nejen krásně opraveným, moderně vybaveným a vkusně vyzdobeným interiérem, ale též takovými dříve zde nevídanými vymoženostmi, jako jsou fotobuněčné dveře, vysoce pokroková tabule s odjezdy vlaků, čisté a dokonce bezúplatné intimní zařízení či automatický (nikoliv však bohužel též bezúplatný) poskytovatel teplých ředidel rumu (jak zatvrzele, naprosto neevropsky a dokonce protiprávně stále říkají mnozí zpátečníci jistému národnímu nápoji).  Během dokumentární činnosti byly zapředeny i nesčetné hovory s místními příslušníky modré armády, z nichž naši tři aktivisté vytěžili i nejedno moudro. Třeba od posunovače zjevně též postiženého chronickou vlakofilií důrazný odkaz na internetové stránky (nejen) o místním nádraží a jeho zajímavé historii, které je možno (ba podle něj přímo nutno) navštívit na adrese http://www.nadraziletohrad.wz.cz/ .

Po poledni bylo vytčených výzkumných a dokumentačních cílů v této lokalitě v zásadě dosaženo, takže padlo demokratické (dva proti jednomu, jemuž k jeho hanbě chyběl ještě jeden záběr jistého studovaného objektu) rozhodnutí přesunout další badatelské úsilí do Ústí nad Orlicí prostřednictvím podle jízdního řádu zanedlouho odjíždějícího Os 15062. Což nebylo tak docela jednoduché, neboť v kolejišti postávaly dvě soupravy s oběma místními „žehličkami“ a posunovač, vlakvedoucí a oba strojvůdci se hodnou chvíli dohadovali, která z nich vyrazí nyní a která až za hodinu. Nakonec zvítězil zdravý rozum a personál soupravy, která byla víc na ráně, takže od dalšího posunu bylo upuštěno a vlakový spoj vyrazil ku svému cíli vcelku v souladu s grafikonem vlakové dopravy.

Přesun z útulné kotliny letohradské do nepřehlédnutelně rozlehlejšího údolí ústeckoorlického byl okamžitě zaznamenán i jinými orgány tělesnými než jsou jen ony optické: rosničky mediální nekvákaly zbůhdarma a ostré větry duly zde vskutku udatně. V důsledku toho naši hrdinové zcela přehodnotili svou taktiku a zamýšlené snímání po hlavní trati projíždějících výše kategorizovaných a nákladních vlaků nabylo tak podoby čiperného přebíhání z vyhlédnutého závětří u trati na nejbližší místo sloupů a jiných překážek záběru prosté a zpět. V onom závětrném azylu ovšem nebylo možno snít, meditovat či jinak se flákat, nýbrž naopak bylo nezbytno soustředěně sledovat některý z ukazatelů blížícího se spoje – tedy buď odjezdová návěstidla, nebo (bez komicky tenisového otáčení hlavy ze strany na stranu) výhodněji mechanické závory na nedalekém přejezdu, jejichž znamení zvukové však bohužel vítr odnášel na opačnou stranu. Vzdor všelikým úkladům (k nimž patřilo též výrazné zhoršení světelných podmínek a ne tak docela pomalá rychlost projíždějících vlaků) bylo přece jen zaznamenáno na média analogová i digitální něco zajímavých železničních výjevů a na některých z nich, opatřených vkusnými a zajisté též výmluvnými  popisky, lze okem spočinout v přiložené galerii, jak již zmíněno.

Všechno má svůj konec (hůl však dva a jitrnice pět) a ten neodbytně nastal i v tomto případě.  Účastníkům mise nezbylo než rozdělit úkoly spojené s vypracováním této závěrečné zprávy a její obrazové přílohy, stručně akci vyhodnotit, prohodit pár případných slov společensky konvenčního rázu, zamáčknout slzu dojetí (tedy spíš otřít slzy větrem do očí vehnané, o nudli u nosu nemluvě) a nastoupit do vlaků směřujících směry právě opačnými. Při zmíněném vyhodnocení bylo konstatováno, že nebyl splněn (k nezměrnému zármutku všech – prémie nebudou!) jeden ze závazně plánovaných úkolů – „Ostravakovi“ se tentokrát nepodařilo vyfotit povinnou kočičku železniční. A hned to operativně zdůvodnil (jsa ještě vychován v podmínkách praktické ekonomiky rozvinutého socialismu) nepřekonatelnými objektivními příčinami: „Vždyť bylo počasí, že by člověk psa nevyhnal. Ne tak ještě kočku…“

Fotografie: Karel Furiš, Radek Hořínek, PhDr. Zbyněk Zlinský
Zdroj leteckých snímků: Mapy.cz