S Trautenberkem do Schengenu za 99 káčé

Pak už jsem s pomocí mapy železniční sítě a stránky NT Ticket hledal nejvýhodnější cílový bod mé nastávající výpravy. Když jsem tak zjistil, že zpáteční jízdenka do Harrachova mne bude stát baťovských 99,- Kč, nemohl jsem této magické ceně odolat. Nakonec proč nenavázat na své předchozí reportáže o sobotě na zubačce, i když jsem se rozhodl (po poradě pro změnu s rosničkami) vyrazit tentokrát ve čtvrtek. V onen čtvrtek, který byl posledním dnem v sevření předschengenských hranic. Vzdor tomu jsem si na hřebeny hraničních hor sebou nevzal pilu na řezání závor (to jsem nechal bláznivým politikům), leč pochopitelně výbavu fotografickou a už méně pochopitelně také pevnou víru, že budu ve svém snažení úspěšný. Hlavně, když jsem v poslední době pořád četl a poslouchal z různých médií, kterak je nemožné u nás jezdit vlaky, protože nikdy nejedou včas, jsou špinavé a přímo nebezpečné, personál neochotný a neinformovaný a všeobecně se má občan našim špatně vedeným železnicím vyhýbat jako ďábel krucifixu.

 

 

Jenže ono bylo všechno tak nějak jinak. Vlaky jezdily včas, ba mnohdy s náskokem, byly čisté a hygienickými potřebami i tekoucí vodou vybavené, nikdo mne neoloupil a vlakovému personálu bych mohl vytknout snad jen v příliš odvážném úhlu, kdesi na temeni hlavy usazenou služební „letušku“ u jedné vlakvedoucí :-). Na cesty jsem vyrazil jedním z ministersky ostře sledovaných vlaků, prestižním motorovým rychlíkem ČD pardubicko-libereckým. Souprava 843 + 2 x 043 (já pochopitelně v motoráku) uháněla svižně ještě temnou krajinou a já se zprvu bavil čtením „Metro“-plátku vnuceného mi na nádraží a prohlížením vlakového průvodce pro pohodlí cestující veřejnosti vyloženého na podokenním stolku. Trochu mne pobavilo, že na jeho titulní stránce se skvěje poněkud nelogicky dvojice vozů řady 050. Posléze se rozednilo a mé oko mohlo spočinout i na okolním terénu sice bílém, leč nikoliv díky sněhu, nýbrž skrzevá mohutnou ojíněnost. Do přestupního Železného Brodu jsme dorazili mírně naskočeni, takže jsem měl možnost oživit baterie svého fotopřístroje.

 

Záměna „Apolla“ za „orchestrion“ neznamenala sice pokrok v cestování, nicméně těch pár minut jízdy do Tanvaldu se dalo přežít bez výrazné újmy na zdraví či náladě. Zvláště, když byl vůz příjemně vytopen a vlakvedoucí žoviální. Na nádraží tanvaldském jsem uviděl najednou tolik zajímavých objektů, až jsem se obával, že je nestihnu všechny pojednat fotograficky za těch pár minut vymezených na přestup do osobního vlaku z Liberce do Kořenova. Navíc k mému údivu staniční rozhlas vyzýval k nástupu do onoho vlaku, ač žádná souprava ještě nepřijela. Vysvětlení se mi dostalo nejprve pozorováním a potom během dne i formou verbální, kterak se zmíním posléze. V daný okamžik jsem přišel jen na to, že onen osobák byl ve své trase rozdělen na část liberecko – tanvaldskou a tanvaldsko – kořenovskou. Ta část horská měla podobu mně milého „katru“ s nadmíru případným jménem Trautenberk.

 

 

Paní vlakvedoucí byla poněkud zneklidněna rozporem cílové stanice vlaku a té, která byla uvedena na mé jízdence, leč uklidnil jsem ji, že jsem si toho vědom a když jsem v Kořenově zaplul do návějí s foťákem na krku, bylo jí už vše úplně jasné. Kromě mne vystoupilo něco lyžníků i pěších turistů a vůz se po chvíli prázdný vracel do Tanvaldu. Já jsem se radoval ze slunečné a vcelku nepříliš mrazivé pohody a věnoval se objevování a zvěčňování zimních motivů. Měl jsem na to naprostý klid, protože v dohledu byli jen dva živáčkové a ti se vyskytovali navíc dost z ruky: na střeše staniční budovy, odkud odborně odstraňovali led a sníh. Tak mne napadlo, že kdyby se pár takových nástřešních aktivistů ve stanici nacházelo onoho 5.1.1987, nemusely tu být jen ruiny výtopny. (No, tehdy by jich asi pár nestačilo.)

 

Takto mi v pohodě uplynula ona necelá hodinka, kterou mi České dráhy ve své vstřícnosti k zákazníkům věnovaly pro mé aktivity, a měl přijet přímý osobní vlak Liberec – Harrachov. K mému údivu se z dáli vynořil opět můj známý pohádkový krkonošský baron, aby mne pojal do své hřejivé náruče a přemístil k česko-polské hranici. To si už ždálo hlubšího vysvětlení a neváhal jsem si je vyžádat od paní vlakvedoucí na konečné, když měla chvilku času. Dověděl jsem se, že vlaky jsou děleny v Tanvaldu proto, že si takovéto řešení vlastně vyžádal Liberecký kraj, který trvá na nasazení trojdílných Regionov na této trati, i když ty nemají šanci se v zimě do Kořenova dohrabat.

 

 

Před příjezdem do Harrachova jsem koketoval s myšlenkou, že si zopakuji svůj letní výlet ke státní hranici, abych se podíval, jak pokročilo prořezávání trati. Jenže pohled na zavátou trať na konci kolejiště mne od tohoto úmyslu odradil. Ne že by tam bylo příliš sněhu, problém byl v něčem jiném. Nějaký doveda totiž skútrem po kolejích vyznačil běžeckou stopu, nyní už slušně projetou. A kdo kdy na běžkách jezdil pochopí, že mé kročeje po ní by mi přivodily patrně něco nadávek a navíc možná i ránu hůlkou. Ochotná paní vlakvedoucí mne nicméně informovala, že trať už skutečně prořezaná je a aktivity na polské straně naznačují, že se jezdit bude. S tím jsme se až na další spokojil a nastoupil do baronského „katru“ na cestu zpáteční.

 

Při ní jsme se snažil vyrovnat pár restů zbylých po jízdě letní – tedy ulovit něco záběrů tehdy prošvihnutých či nepodařených. Bylo to poněkud obtížné, protože některá okna vozu se vzpírala otevření a jiná jsme zase otevřít nemohl s ohledem na pár spolucestujících. Nicméně to hlavní se zadařilo. A dařilo se i po návratu do Tanvaldu, kde jsme měl před další cestou právě tolik času, abych si vyfotografoval vše, co mne zajímalo nebo dodatečně upoutalo. Mimo jiné jsem zde objevil podvozky shořelé „singrovky“, které byly už přepraveny z Kořenova do zdejšího depa, zřejmě aby posloužily coby náhradní díly. Odolal jsem nápadu zdržet se na tanvaldském nádraží další dvě hodiny a raději nastoupil zpáteční cestu už krátce po poledni. Nakonec se ukázalo, že jsme dobře učinil, protože v krajině níže položené bylo díky inverzi značně nevlídno a s postupujícím časem i téměř nefotitelno.

 

 

Zpáteční cesta se odehrávala v opačném gardu, a to dokonce i pokud jde o vlakový doprovod. Že byl v osobáčku do Železného Brodu týž vlakvedoucí (i když vůz byl jiný), to mne nepřekvapilo. Nicméně stejná vlakvedoucí i na rychlíku Liberec – Pardubice, to už mi připadlo zvláštní. Až jsem si musel uvědomit, že jsem jel za celý den celkem sedmi vlaky, ale jízdenku mi v nich kontrolovaly (a kontrola proběhla v každém z nich) jen tři osoby. Cesta zpět do polabské nížiny byla o něco zábavnější, protože díky denní době bylo co sledovat a navíc jsme jeli víceméně pořád s náskokem, takže třeba ve Dvoře Králové i Jaroměři vznikla dostatečná přestávka na opuštění soupravy a nějaké to fotografování. (A přiznám bez mučení, že i na úlitbu tabákovému průmyslu.)

 

Při příjezdu do Dvora Králové nad Labem jsem si jedinkrát za celý den od plic zanadával. To když jsem z okna zahlédl na vlečce stojící dvojici „zamračených“, u trati zrovna nebyly žádné sloupy, já jsem měl fotoaparát v pohotovosti – a přesto obrázek nemám. Měl jsem omylem nastavený režim prohlížení a přestavení jsme už nestihl. No, nic není dokonalé a stávají se jistě horší věci. V Jaroměři jsme měl dostatek času i na letmé nahlédnutí do areálu místních železničních muzejníků, kde jsem mohl pozdravit ovšem jen množství odstavených vagonů nejrůznějšího určení, původu i stavu.

 

 

Po příjezdu do své domovské stanice jsem zavrhl myšlenku na další fotografické aktivity, která se mi cestou uhnízdila mezi rameny. K onomu zavržení došlo při pohledu na davy obtížené taškami a balíčky a posléze i na vánoční stromeček v nádražní hale. Vždyť se musím už konečně také začít chovat zodpovědně a napřít veškeré své síly, kterými jsem dnes neuváženě mrhal kdesi na kolejích, do rozvoje domácího vánočního šílenství! Takže: