Velká sláva na malé lokálce

Vyrazili jsme z hradecké nížiny do orlického podhůří tak, abychom stihli samotné zahájení oslav. Nebyl to v podstatě žádný problém, protože spojení nejkratším směrem, tedy přes Týniště nad Orlicí, bylo pro ten záměr výhodné (dokonce včetně spoje na už málo fekventované slavící lokálce) a vlaky jely na čas. V tom z Týniště do Opočna se zdáli mezi cestujícími hrát prim přátelé železnice, kteří cestovali k témuž cíli. Tak jsme se všichni ocitli krátce po osmé hodině na nádraží v Dobrušce, kde už dýmal jaroměřský „velký býček“ 423.0145, momentálně se vodou z hasičské cisterny napájející.

 

 

Nebyl tam jen on, z Jaroměře přijelo také vozidlo na rozdíl od něj s tratí bezprostředně svou historií spojené, totiž malá akumulátorová lokomotiva Ringhoffer č.2, která druhdy jezdila na vlečce cihelny v Dobrušce-Pulicích. A vůbec se tam dalo vidět už mnohé, i když do propuknutí oslav chyběla skoro celá hodina. K neústrojným dokladům železniční historie se postupně připojovaly „exponáty“ ústrojné, ba přímo strojící se. Jako např. známá postava různých nostalgických akcí, dnes už železniční důchodce, pan Čestmír Čep ze Šumperka. Stal se pro svou zálibu v uniformách ozbrojených složek tak populárním, že si jej povšimla i média. Nijak neváhal a ochotně v dnes zvolené roli příslušníka SOOŽ zapózoval mému objektivu – stejně jako nostalgicky oděná vlaková četa, nastupující do služby na parním vlaku.

 

 

Nebyly to ovšem jediné dobově oděné postavy, později se v oděvu historickém objevili třeba také starostové obou kdysi znepřátelených, dnes však svorně (také na těchto oslavách) spolupracujících sousedních měst, Dobrušky a Opočna. Jejich projevy však nemohly zaznít dříve, než na nádraží dorazil další pamětník provozu na jubilující trati, totiž pardubický motorový vůz M 131.1228 důvěrně zvaný „Karel“, který zde dokonce dosloužil. Na scénu vstoupil stylově, v čele pro tuto lokálku kdysi charakteristického smíšeného vlaku. Vlaku ovšem ne zcela historicky věrně vedeného jako „motorový rychlík Pardubice – Dobruška“. „Karel“ si ve dvouvozové soupravě přivezl vzorně restaurovanou „zetku“ Ztrc 1-36 354, která pak na místě fungovala coby „předváděcí hala“ pro modelové kolejiště.

 

 

A oficiální zahájení mohlo propuknout. Byla znělka, úvodní slovo, vítání hostů. projevy starostů i hlavního sponzora, mažoretky, zkrátka vše, co k takové události patří. Doufejme, že přítomný pan královéhradecký hejtman pozorně naslouchal slovům pánů purkmistrů o nezbytnosti lokálku nejen zachovat, ale také začlenit do uvažovaného systému Drah Orlických hor. Závěrečné slovo moderátora pak pozvalo shromážděné na připravené akce, jichž byl opravdu bezpočet. Samotné oslavy 100 let provozu na trati byly totiž spojeny s dalšími a dokonce včleněny do uceleného programu koncipovaného jako „Toulky po dobrušských památkách“, přičemž nádraží bylo jen jedním ze sedmi zastavení už druhého ročníku této akce.

 

 

V Dobrušce se slavilo také 150 let podnikání a 15 let existence významného zdejšího podniku, společnosti s r.o. SERVISBAL OBALY. No a v Opočně železniční svátek zase vhodně zapadl do rámce oslav 940 let od založení města. S Helenou jsme se dohodli, že když mi ona dá nějaký časový prostor na fotografické mapování dění na kolejích, já ji zase doprovodím po trase zmíněných „Toulek“ a společně se pak přesuneme do vzdálenějších center oslav, tedy na opočenské náměstí a posléze i nádraží. K dohodě patřilo ovšem také to, že svou partnerku vyfotím na zajímavých místech či se zajímavými lidmi. Inu, za všechno se platí...

 

 

Popisem jednotlivých památečných zastavení vás zde unavovat nebudu, přiblíží vám je obrázky v galerii. Nicméně přece jen se musím i tady výslovně zmínit o zastavení posledním, tedy v objektu moderní „krabicárny“ firmy SERVISBAL, kde toho bylo k vidění opravdu mnoho. Třeba kdysi televizní „rosnička“, dnes herečka a bavička Michaela Dolinová, při jejímž focení vyrušil mne (i momentálně na pódiu pějící Michaelu samu) hromový hlas: „Ať ti nepraskne čočka!“. To se ke mně kamarádsky přívětivě hlásila postava oděná rovněž do rudého klubového trička VLAKY.NET, doprovázená samým sebou v menším provedení – otec a syn Vyskočilové. Bohužel, naše setkání bylo jen krátké, neboť našeho meziměstského přítele, známého tu coby –vv-, čekala noční služba.

 

 

Navštívit Dobrušku a vynechat  její nejznámější postavu, to by byl hřích. Vydali jsme se tedy, po zachycení ještě něčeho málo železničního, na náměstí, k soše a domu Jiráskova F.L.Věka, ve skutečnosti ovšem F.V.Heka. Poseděli jsme tam na lavičce, abychom z batůžků vylovili cosi jedlého a pitného a všestranně tak obnovili tělesné dispozice, potřebné nám k dalšímu putování. Helena ovšem tomu odpočinku moc nedala, neboť neodolala touze vyšplhat se na radniční věž, ostatně už druhou (po věži Husova sboru) toho dne. Já jsem ji jistil raději ze země, jsa si dobře vědom faktu, že nás čeká ještě pár kilometrů pěšího přesunu.

 

 

Zachtělo se mi totiž procházky po alespoň části oslavující trati, abych si mohl tak nějak osahat její stav. A také navštívit jediný její mezilehlý tarifní bod, zastávku Pulice. A jak jsem mínil, tak jsme také učinili. V Pulicích jsme byli právě včas, abychom viděli a zvěčnili „Karla“ na jeho pouti v roli zvláštního vlaku do Opočna. Tam jsme se posléze vydali také, ale pěšky a pro změnu po silnici, protože jsme se museli dostat na opočenské náměstí, které hostilo také cosi málo železničního oslavování. Nejprve jsme tam zahlédli pardubický autobus 706 RTO MTZ číslo 28, který celý den pendloval na zvláštní lince mezi nádražím v Opočně a areálem SERVISBAL v Dobrušce a měl při svých cestách na této zastávce pauzu na to, aby jeho cestující mohli shlédnout železniční výstavu v Kodymově národním domě.

 

 

Na ni jsme pochopitelně zašli také a shledali ji sice malou, ale zajímavou a velice pěkně uspořádanou. Malému rozsahu výstavy odpovídala také stolní modelová velikost provozovaných tam tří kolejišť. Z výstavy naše kroky zamířily do zámeckého parku, abychom si odpočinuli tak nějak obecně a od ruchu železničního zvláště. Když naše zraky spočinuly na místě, kde se skrývalo místní nádraží, tak nám moc do skoku nebylo. Zdálo se to opravdu daleko. A nejen zdálo, jak jsme zjistili cestou. Ne, Opočno jako takové, ač leží poblíž dvou železničních tratí, asi opravdu není domovem občanstva masově holdujícího železniční dopravě. Lokálka sama pro ně význam nemá. Mohlo to však kdysi být a snad také jednou bude jinak:

 

 

Nakonec nás naše dolní končetiny ke kolejím dopravili a v železniční stanici Opočno pod Orlickými horami jsme mohli slavně dovršit naši účast na té místní slávě. A byla to oslava opravdu krásná, velice dobře připravená a pro každého účastníka něčím přínosná. Měla vlastně jen jedinou slabinu – že se na ní totiž neobjevilo vozidlo s provozem na místní trati bytostně spjaté a nedávno za nemalý peníz do provozu znovu uvedené. Asi tušíte, že mám na mysli „Komarka“, tedy parní motorový vůz M 124.001. Zaslechl jsem, že pořadatelé akce (mezi něž České dráhy kupodivu nepatřily) o jeho přítomnost usilovali. Ale museli se jí vzdát pro příliš vysoké finanční nároky provozovatele. Smutné, nevyužít této příležitosti k alespoň trochu racionální prezentaci vozidla, jehož nákladnou restauraci mnozí odsuzují. Tak si je aspoň připomeňme:

 

 

Inu, nic není dokonalé. Nicméně oslavy stého výročí provozu na trati Dobruška – Opočno pod Orlickými horami se ve svém souhrnu dokonalosti téměř blížily. Dokonce i rosničky jim byly nakloněny (že by protekce Míši Dolinové?) a počasí bylo, aspoň z našeho pohledu, téměř ideální. I přes těch pár, ale opravdu jen pár kapek, které utrousily honící se občas mraky. Takže jsme se vraceli k domovu sice znaveni, ale plni dojmů i uspokojení, že jsme „byli u toho“. Helena dokonce ani neznačila, že by mi můj nátlak, směřující k její účasti, zazlívala. A to je co říci...