Blázni na zimních kolejích. Po páté...

 

 

 

 

 

Jako v letech minulých, začal onen zmíněný hanácký kmotr ještě na sklonku roku minulého kontaktovat své kamarády a dožadovat se návrhů na místo letošního setkání ke společnému zimnímu fotografickému pojednání železnice. Mělo to být někde v Čechách, na nezadrátované trati s provozem nejlépe zamračených. Cosi jsme mu poslali a on nám pak poněkud překvapivě odpověděl pozvánkou do zadrátované Jaroměře, kde jezdí nanejvýš brejlovci. Pro mne na tom mohlo být přitažlivé snad jen to, že bych se na místo srazu dokázal z domova dopravit i na kole, nebýt toho (letos opravdu) zimního období. Takže mne tam lákala spíš možnost potkat nikoliv často vídané kamarády, než fotografovat až příliš často vídaná vozidla.

 

 

I když v případě Karla nemohu tvrdit, že bych jej dlouho neviděl. Strávili jsme spolu právě minulou sobotu cestováním přes tři kraje a on tak měl už nacvičeno výhodné spojení z Ostravy do Hradce Králové, kterého použil i tentokrát. Byť podruhé už tak výhodné nebylo, neboť kmotr Radek stanovil hodinu propuknutí akce na dobu poněkud pozdější a já jsem zase z pohodlnosti ostravského přítele nejel vítat na ještě temné hlavní nádraží východočeské metropole. Ale on si poradil i sám, dal vydělat nádražnímu pekařství na oblíbených koblihách, položil povinnou zápalnou oběť na oltář zlovolného boha Nicotina a když se dostatečně rozednilo, holdoval pro změnu múze Kleió, aby historicky zaznamenal ruch ve stanici. Nebo naopak dřímajícího rudého ďábla.

 

 

A v tu dobu patrně dřímal, nikoliv ovšem ve šturcu, ale ve vlaku, také velitel výpravy kmotr Radek, který se blížil k místu srazu jinými spoji. Mým prvním drážním cílem, za nímž jsem kvapil po opuštění nedrážního dopravního prostředku MHD, bylo ČD centrum, v němž jsem hodlal zjistit, zda už je obohaceno o první letošní číslo (opět samostatného) plátku ČD pro Vás. Bylo. A když jsem si cpal ukořistěné výtisky do batůžku, objevil se Karel. S ním jsem pak absolvoval další nezbytnou akci, tedy vymámení jízdenky z automatu. To vše zabralo právě tolik času, kolik bylo třeba na nádraží strávit do příjezdu osobního vlaku z Pardubic do Jaroměře, který měl přivézt osobu Radkovu. Její horní část se nám zjevila skrze okno, ale my jsme ještě museli zaznamenat vlak samotný.

 

 

A k fotografování se naskytly i jiné objekty. Pohodlně se rozvalujícímu přednostovi výpravy se do mrazu zvíci –12° pana Celsia (kteroužto temperaturu ukazoval staniční multifunkční chronometr) za podobným účelem nechtělo, byť vlak, poslušen příkazů taktové dopravy, postál u perónu 22 minut. Nakonec jsme nastoupili i my, přivítali se s hanáckým lakotou (který hned hlásil, že svou obvyklou fotogenickou bagetu už pro jistotu pozřel) a posléze v družném hovoru absolvovali cestu do centra našeho snažení. Hned po opuštění hradeckého nádraží jsme si mohli všimnout zrušeného závodu a.s. MTH Praha a (zatím ještě) nezrušené myčky vagónů ČD, pak dvou zrušených cukrovarů a tak vůbec. V Jaroměři nás uvítala Renátka, již jsme měli spatřit ještě vícekrát.

 

 

Železniční stanice Jaroměř leží historicky a stavebně na dvou tratích, podle jízdního řádu však na třech: číslo 031 Pardubice hl.n. – Jaroměř, číslo 030 Jaroměř – Liberec a číslo 032 Jaroměř – Trutnov hl.n. Osobní doprava (jak můžete zjistit po otevření jednotlivých jízdních řádů) je založena na ve dvouhodinovém taktu jezdících rychlících mezi Pardubicemi a Libercem a Prahou a Trutnovem, který vyplňují osobní vlaky spojující Jaroměř s Hradcem Králové (Pardubicemi), Starou Pakou a Trutnovem. Vzdor tomu, že už dne 7.4.1993 sem dosáhla od Hradce Králové elektrizace, v závislé trakci jezdí na tomto rameni jen osobní (a ve všední den nečetné nákladní) vlaky. Rychlíky tudy projíždějí nezávisle, trutnovské přepřahají v Hradci Králové, liberecké jsou doménou řady 843.

 

 

Je pravdou, že tato organizace dopravy je z pohledu efektivnosti elektrizace poněkud kontroverzní. Ještě před několika laty docházelo k výměně lokomotiv u trutnovsko-pražských rychlíků v Jaroměři. Ale z hlediska oběhů hnacích vozidel je současné uspořádání výhodnější. Navíc se uvažuje s pokračováním elektrizace liberecké trati přinejmenším do Dvora Králové nad Labem a trati trutnovské v celé délce. Tedy spíš uvažovalo – třeba v době vzniku dokumentu Prognóza rozvoje území Královéhradeckého kraje nebo na druhém zasedání výboru pro dopravu Královéhradeckého kraje v roce 2006, jak ukazuje zápis z jednání. Tyto úvahy nejsou bez souvislosti s projekty Východočeského diametru či Severovýchodní osy. Zatím ovšem jsme se museli spokojit s provozem soudobým.

 

 

No, vlastně ne. Po shlédnutí a zaznamenání podoby první z jeho špiček jsme se naopak rozhodli ponořit do minulosti. To v Jaroměři, kde je to pár kroků z perónu do železničního muzea, není vůbec žádný problém. Dokonce ani v zimě, kdy je pro veřejnost uzavřeno. Sice jsme návštěvu Výtopny Jaroměř předem dohodnutou neměli, ale spoléhal jsem (v tomto případě jsem Radkovi, který místní pozoruhodnost ještě nenavštívil, uzmul velení) na to, že v zatím neoploceném areálu se nějaký zimní snímek podaří a při troše štěstí někdo z místních muzejníků bude i přítomen. A můj předpoklad vůbec nebyl lichý. Když jsem se tak brodil sněhem mezi exponáty, kde se vzal, tu se vzal, vynořil se přítel Bulík.

 

 

 

Ten mi nejprve poreferoval o pokroku, který přinesla mravenčí a nikdy nekončící práce hrstky místních nadšenců od mé květnové návštěvy, o níž jsem zde referoval v reportáži z oslav 150 let Pardubicko-liberecké dráhy, a která také dala vzniknout seriálu článků o místních exponátech. Hned první příklad byl za námi – nový lak M 131.1441. Ten ostatně dostalo také prasátko T 211.0838 a v kolejišti výtopny přibyl jeho sourozenec T 211.1532. Už v rotundě jsme pak měli možnost pobavit se s naším přítelem a jeho kolegy o dalších novinkách, seznámit s postupem prací na renovaci lokomotivy 411.019 "Conrad Vorlauf" a osobního vozu řady Ci a pochopitelně také dát řeč na témata obecnější. Odcházeli jsme neradi, ale měli jsme před sebou ještě další povinnosti.

 

 

Popravdě řečeno, svým povinnostem jsme se zpronevěřili už dlouhým pobytem v muzeu, protože nám taktované vláčky ujely a před námi vyvstal problém, kterak rozumně naložit s dopravně neplodným časem. Kamarádi zatoužili po teplejším prostředí a teplém nápoji, já zase po nějakých zajímavých snímcích. Uspokojení obou tužeb nabízela staniční budova. Tedy krom jiných lákadel, jako třeba akce nádražní restaurace „10 obědů za cenu 9“. Ale Karel usoudil, že při ceně 40,- Kč za pouhý vývar by to asi nebyla zrovna nejvýhodnější investice, jakkoliv je vždy nakloněn myšlence něco dobrého do svého zažívacího traktu vpravit. Že to na něm není patrné, to je jeho štěstí (stran vzhledu) v neštěstí (stran peněženky). Ale v tomto případě se zlákat nedal.

 

 

Jaroměřská staniční budova je chráněnou památkou a má zajímavou historii. To jsme se dočetli na vývěsce u pokladny. Její docela čtivě napsaný text zde nebudu citovat ani reprodukovat, ale pro případné zájemce jsem pořídil jeho reprodukci. Kolegové si dali kávu a já fotograficky dokumentoval interiér budovy. Je vskutku opravena se zachováním historických prvků. Čekárnu s kachlovými kamny jsem si pro její nedobytnost zachytit nemohl, ale třeba původní malé kasovní okénko ano. Z pohledu moderního cestování nádražní hale nechybí v podstatě nic, snad s výjimkou méně „moderně“ komplikovaného přístupu do úlevny. Ale možná to také patří k historickému koloritu, že pánové očurávají okolí. Tak nějak po vzoru čtyřnohých přátel člověka.

 

 

Pak už nastal čas znovu se vydat do terénu. Podotýkám, že také do vzdálenějších míst staničního kolejiště, ba i za jeho hranice, jsme zavítali už před návštěvou Výtopny, jak je zřejmé ze sledu snímků v připojené galerii. Pro textovou část reportáže jsem však zvolil postup poněkud jiný, zjednodušený. To abych pořád nepopisoval, jak jsem šli někam, tam něco vyfotografovali, vraceli se zpět, cestou něco potkali atp. Navíc by to bylo poněkud komplikované skutečností, že jsme se při svých výpadech do provozu dělili na dvě vyvážené skupiny. Aspoň myslím, že já s Karlem dosahujeme zhruba oné hmotnosti, co Radek sám. Ale dosti legrácek, přejděme k věcem vážnějším. Třeba k uspořádání místního kolejiště, jehož úplný plánek najdete tady a jen přehledné obrázky situace zde:    

 

 

Doba byla těhotná příjezdem R 850 "Sněžka" Trutnov hl.n. - Praha hl.n., slibujícím nejen zimní snímek brejlovce pro Radka (který se za ním vypravil na nezadrátovanou kolej), ale také rozhojnění naší výpravy. Václav totiž předchozího dne plesal, úvod akce prošvihl a mobilně přislíbil dostavit se alespoň opožděně. Takže jsme se s Karlem svévolně jmenovali do uvítacího výboru, pro tu chvíli pohrdli traťovým snímkem a očekávali příjezd čtvrtého do mariáše. Nakonec se však z vlaku vynořili Vyskočilové dva, tudíž jsme si s Poláčkem mohli ve finále říci „bylo nás pět“. Ono tomu tak i být mělo, jenže původně plánovaný mladý Vyskočil starší ochořel. Ještě, že má Vašek takové rezervy. A měl je i ve fyzických silách, protože nás hned hnal na pochod do krajiny. Nejeden kilometr.

 

 

Naším cílem byl most pře Labe, po němž opouští trať číslo 032 Jaroměř a směřuje k České Skalici. Na něm jsme hodlali zachytit úřadujícího brejlovce v čele R 853 "Rozkoš" Praha hl.n. - Trutnov hl.n. Rosničky nám zajistily krásně slunečné počasí, v němž jsme se plahočili sněhem a tiše záviděli daleko lepší transportní možnosti po loukách se prohánějícím běžkařům. Ale putování to bylo krásné a i pro mne nové, protože jsem v oněch místech ještě nikdy pěšky nebyl. K fotografování lákalo panoráma Jaroměře po straně jedné i silueta Josefova na straně protější. Zasněná idylka však vzala za své, když jsme dorazili na stanovené místo a měli si vybrat svůj originální fotoflek. Před příjezdem vlaku se však našel čas i na jiné objekty.

 

 

V tuto chvíli musím podotknout, že u labského mostu nás pět nebylo. Náš pán a velitel se nám totiž cestou mezi nádražím a jeho východním zhlavím lstivě vyhnul, zvonícího telefonu (asi poslušen hesla „Pozor! Nepřítel naslouchá!“) si nikterak nevšímal a tak nakonec skončil přesně tam, odkud jsme my naopak jeho směrem vyšli. Z hlediska vyššího principu reportérského to bylo jen dobře, protože jsme tak byli schopni zdokumentovat týž vlak v poměrně od sebe vzdálených bodech jeho trasy. Náš lakotné Hanák se pak, když jsem se zase sjednotili v plnohodnotný útvar, naprosto bezelstně netajil tím, že své osamělosti využil k pokoutnému přísunu kalorií, o vitamínech a jiných živinách nemluvě. Je to zkrátka pěkný ptáček; rovný rovného si hledá a kos ke kosovi si sedá.

 

 

Zatímco tedy Radek fotil na nádraží posedávající kosy staniční a projíždějící vozidla drážní, my jsme se úspěšně zhostili svého úkolu a pomalu se vydali na zpáteční cestu. Nikoliv ovšem až na nádraží, ale jen na začátek už drátů prosté trutnovské trati, po níž měl zanedlouho projet vlak ve směru opačném. Na křižovatce ulic Bulharské a Albánské nás pak vystopoval i Radek, takže jsme už zase v plném počtu zvládli dvojí průjezd naší milé Renátky, jedoucí tentokrát už jen sólo na osobácích z Trutnova do Jaroměře a zpět. Pak jsme na sluníčku klábosili o všem možném a kdekoho pomlouvali až do doby, kdy se našim záznamovým zařízením vystavil zcela nekorporátně zbarvený brejlovec 754.050-3 v čele R 852 "Rozkoš" Trutnov hl.n. - Praha hl.n.

 

 

Spokojeni s tímto úlovkem, jali jsme se pomalu ťapat zpátky na nádraží, oba z Moravy přicestovavší účastníci už s myšlenkou vypravit se neprodleně k domovu. Ale i tato jejich touha se musela přizpůsobit taktové dopravě, takže jsme měli ještě dostatek času na pořízení posledních nádražních snímků, družný hovor a nakonec i na společnou fotografii. Po příjezdu R 989 Liberec - Pardubice hl.n. jsme se s oběma Vyskočily rozloučili a využili jeho služeb. Já ovšem jen do Hradce Králové, kde jsem zamáčkl slzu dojetí, přislíbil účast na akci Blázni na zimních kolejích 2011 (a všech dalších, pokud se jich dožiji a nesklátí mne prochladnutí nashromážděná na ročnících předchozích) a mazal vyfotit rychlík odvážející mé spolublázny.

 

 

Když už jsem se vydal do zasněženého kolejiště a slunce bylo příznivě nakloněno, pořídil jsem si také pro případné pozdější využití něco obrázků zimní nálady na královéhradeckém nádraží. Mým záměrem bylo mezi ně zahrnout také některou z polských mašin EU07, která se zde měla zdržovat mezi výkony na Os 5650 a R 792, ale nic takového v dohledu nebylo. Buď jsem málo pátral, nebo toho dne pošla. A navíc mi před nosem do dáli ujela relativně čerstvě rekonstruovaná a onajbrtěná myčková 704.004-1. Kdybych ovšem věděl, co podivuhodného čeká mé kamarády na hlavním nádraží druhé východočeské metropole, nepochybně bych pokračoval v cestě s nimi. Vážení přátelé, ano, uvítal je tam sen všech milovníků přímotopných lidoopů, sám velký polomáčený Hugo!