Reportáž ze šuplíku: Za nižším napětím a užším rozchodem v srpnu 2004

 

 

Ale kousek dál pak byla i sesterská 100.002-5, která tam naopak teoreticky nebyla, ba vlastně podle tehdejších přehledů ani neexistovala. Za nějaký čas se ovšem objevila v depozitáři NTM v Chomutově.. Nebylo to jediné vozidlo, které se z Tábora po naší návštěvě vydalo na cesty, byť už ne „po svých“. Ve stanici tam tehdy stálo traťovácké prasátko 703.609-8, jež jsem o čtyři léta později potkal na českotřebovském „hřbitově“ a na sklonku loňského roku v areálu a.s. VÍTKOVICE Doprava. No a při tom cestování mezi stanicí a depem jsem pochopitelně fotografoval i další pro mne vzácná vozidla, především hojné plecháče řady 242. Nicméně bylo třeba vrátit se k trolejím stejnosměrným a zdokumentovat odjezd elinky.

 

 

Měl jsem v itineráři připravenu také variantu s jízdou tímto vlakem, ale nakonec jsme se s Helenou dohodli, že budeme raději pokračovat za dalším naším cílem, do Jindřichova Hradce. Ovšem vzhledem k tomu, že do odjezdu vlaku potřebným směrem bylo ještě poměrně dostatek času, odhodlal jsem se proniknout ještě jednou do táborského depa, přímo do jeho rotundy. A dobře jsem učinil, protože jsem tam našel další artefakty z provozu na „polovičním napětí“, dokonce pamatující jeho panování na pražských spojkách. V příšeří se tam ukrývaly stroje E 436.004 a E 423.001, patřící Národnímu technickému muzeu v Praze, které se mezi tím rovněž přestěhovaly do jeho chomutovského depozitáře.  

 

 

Posléze ovšem nastal čas odpoutat se od polovičního stejnosměrného trakčního vedení a prostřednictvím jeho střídavé konkurence se vydat za slibovaným úzkým rozchodem. Učinili jsme tak s přestupem ve Veselí nad Lužnicí nejprve pomocí R 633 Praha - České Budějovice a dále Os 8232 Č.Budějovice - J.Hradec. Čímž pro nás vznikla téměř půlhodinová pauza na nádraží natolik vzdáleném od centra městské zástavby, že se nevyplatilo opustit železniční prostředí, jak by si Helena patrně už přála. Já jsem se zabavil obvyklým způsobem, byť ani já jsem už nebyl natolik čilý, abych se přes kolejiště vydal blíže zkoumat odstavené plecháče a laminátky. Takže jsem se spokojil jen s velice nevalným zoomem mé ještě méně valné digitální krabičky na mýdlo.

 

 

Na nádraží Českých drah v Jindřichově Hradci jsme příliš neotáleli a mazali hned k úzkorozchodné konkurenci, od jejíhož nástupiště do dáli zářila modrá barva modernizovaného túčka T 47.015 (705.915-7) v čele Os 208 do Obrataně. A další stroje řady 705.8 (TU 47.0), už ne tak pohledné, stály v místním depu. Spolu s úzkorozchodným prasátkem T 29.014 (702.901-0). A v kolejišti proti perónu byla k vidění a zaznamenání řada vozů nejrůznějšího provedení a v rozmanitém stavu – od už značně omšelých přípojných vozů řady 005 (Balm/u) až po vzorně restaurovaný služební vůz z poštovním oddílem DF/u 647, který vyrobila firma Ringhoffer v roce 1906. Nechyběly ani brzdicí vozy řady D/u. A pak už byl čas sledovat odjezd zmíněného vlaku do Obrataně.

 

 

Pak jsem se vydal hlouběji do zákulisí depa, za jehož halami mne čekala další zajímavá vozidla. Hned na začátku oné „expozice“ jsem našel ve stavu pokročilé vegetace podvalníky pro přepravu normálněrozchodných vagónů, které byly teprve v následujících letech z kopřiv aktivovány znovu do služby. Opodál mezi jinými odstavenými vozy poutaly svou zánovností pozornost vagóny rumunského původu – čtyřnápravový vysokostěnný Ias 1053.5003.231-1 a čtyřnápravový krytý s brzdařskou budkou 1053.1001.201-6. Kromě těchto a dalších tažených vozidel tam tou dobou postával také jeden z mechanismů JHMD, "sněhobijec" MUV 69.U KSF 70-1018, který jsem pochopitelně musel zvěčnit také.

 

 

Mé zkoumání vozidel nečinných přerušilo jedno činné - T 47.011 (705.911-3) v čele přijíždějícího Os 225 z Kamenice nad Lipou. Na jeho konci byl zařazen původně rumunský čtyřnápravový plošinový vůz Rgkmm1053.3500-064-9 lehce poházený kamením, takže dodnes nevím, zda šlo o dopravu nákladu nebo ten vůz plnil roli brzdicího. V tu chvíli jsem o tom příliš nemeditoval a věnoval se dokumentaci staničního ruchu. Všeliké posunování na kusém kolejišti nabralo na obrátkách po několika minutách, kdy se na něm objevil už podstatně delší Os 253 z Nové Bystřice, vedený lokomotivou T 47.021 (705.921-5). V jeho soupravě byl v roli cyklovozu zařazen další vůz ex CFR, tentokrát 1053.1001.205-6.

 

 

Helena se po celou tu dobu víceméně (no spíš více) nudila na nádražní lavičce, naštěstí za počasí více než přiměřeně této činnosti nakloněného. Ale cítil jsem vykonat i něco k uspokojení jejích obecně turistických zájmů, takže jsme se posléze vydali do města. S krátkou zastávkou u kolejí rozchodu normálního, kde mi stála za alespoň letmé zdokumentování vozidla „červené“ trakce, k nimž se ze „zeleného“ konce republiky dostanu jen zřídka. K nim patřila třeba místní posunovací kombinace žehličky 210.027-9 s akumulátorovým vozem 40.54.32-00.063-7, ale také něco laminátek, které se zde vyskytovaly jak ve stavu čekání na svůj další výkon, tak také v čele osobních vlaků pendlujících mezi Veselím nad Lužnicí a Jihlavou (resp. Havlíčkovým Brodem).

 

 

Tehdy jsem ovšem netušil, že podobný jev se za pár let stane už jen prchavou historickou vzpomínkou a spokojeně odcházel zkoumat dějiny bytelnější, v podobě staveb jindřichohradeckého historického jádra. Shodou náhod jsme ony nemovité dějiny zastihli v podobě stylově oživené, protože v místním parku probíhalo rozloučení s prázdninami se zjevným důrazem právě na dějepis. Na pódiu byly předváděny dávné atrakce a mezi „středověkými“ stany a stánky se pohybovaly postavy dobově oděné, mnohé z nich třímající zbraně, ladící s jejich šaty a uniformami různých podob. Že pak neladily k sobě navzájem, to už byla věc spíš podružná a v jistém smyslu záměrná. To se vyjevilo při poučném výkladu o vývoji střelných vynálezů lidstva.

 

 

Pak už nás naše kroky vedly na náměstí, historickými uličkami a k místnímu hradu a zámku, jehož prohlídku jsme si museli z časových důvodů odpustit. Na břehu rybníka Vajgar jsme dopřáli svým nohám něco odpočinku a svému zažívacímu traktu něco poživatin a směřovali opět ke kolejím obého rozchodu. Po těch normálních jsme měli odjet k domovu, ale až poté, co po oněch úzkých přijede parní vlak. To byl přece jeden z cílů naší jihočeské expedice. Bohužel se zdálo, že zůstane nenaplněn, protože v čas jízdním řádem mu stanoveným nepřijel. Posléze jsme se od pracovníků JHMD dověděli, že jeden z jeho strojů, konkrétně malletka U 47.001, odepřel poslušnost a rešica U 46.001 je na soupravu sama slabá. Nakonec ji ale dovezla.

 

 

Tomu jsem byl sice rád, ale raději bych viděl také malletku, o níž jsem tehdy ani netušil, že se mezi živé posléze už nevrátí. Ale na nějaké přemýšlení jsem tou dobou neměl čas. V kolejišti toho bylo tolik k vidění a fotografování, kromě parní lokomotivy především sama historická souprava složená z kouzelných minivagónků Ci/u 329 a Ciu/u 351, větších osobních vozů Ci/u 321 a Ci/u 350, vyhlídkového vozu Ci/u 305, z Maďarska pocházejícího čtyřnápravového osobního vozu modernější konstrukce Ba/ú 477, dvou zetek a nezbytného vozu služebního D/u 600. A všeliké to posunování a provozní ošetřování, které následovalo. Do toho prvního konání pak zasáhl příjezd pravidelného Os 255 z Nové Bystřice a posléze i výprava stroje T 47.006 (705.906-6) pro neschopnou U 47.001.

 

 

Bohužel výsledku oné záchranné mise jsme už vyčkat nemohli, protože nastal čas vypravit se na zpáteční cestu, abychom se před koncem platnosti použité jízdenky ocitli zase v našem sídelním městě. Ostatně jsme se už přiblížili i k jiným objektivním limitům: Slunce se chýlilo k obzoru, Helena byla už na pokraji jinak velice chvályhodné trpělivosti k mému bláznění, můj pohybový aparát spěl ke kolapsu a mé záznamové zařízení nekompromisně hlásilo konec své kapacity. Takže jsme uvítali příjezd Os 8309 z Jihlavy do Veselí nad Lužnicí a po stejné trase, jako tomu bylo ráno ve směru opačném, vyrazili k domovu. Před příjezdem do první přestupní stanice jsem umazal několik méně zdařilých snímků, abych si mohl vyfotit aspoň laminátku, která nás tam dovezla.

 

 

Jako bych tušil, že se v takovém vlaku v budoucnu už nesvezu. Ale pozdější převedení těchto lokomotiv do vozového parku jakési společnosti ČD Cargo tehdy asi nemohl předvídat nikdo. A to je jen jediná z věcí, která se od doby našeho tehdejšího jihočeského putování změnila. Některé proměny naší železnice jsou v této reminiscenční reportáži zjevné na první pohled, jiné už méně. K těm druhým, byť v médiích také občas zmiňovaným, patří utlumování provozu historických vlaků na Bechyňce, k jejichž naprostému zrušení v rámci úsporných opatření Českých drah není daleko. Jistě někoho napadne, jaký je tu rozdíl mezi touto státní unikátní drahou „nižšího napětí“ se soukromou železnicí „užšího rozchodu“. Před těmi necelými šesti lety ještě snesly srovnání: