Střípky z výletu po vlastních stopách aneb Co nového (nejen) na zubačce

 

 

 

 

 

 

A když jsem objasnil jeho původ, měl bych totéž učinit s první částí titulku, který toto povídání uvozuje. V srpnu 2007 jsem se, rovněž v rámci účasti na jiné, tenkrát ovšem nostalgicky laděné a veřejné akci, pustil ve volných chvílích do zkoumání tehdejší podoby tanvaldské zubačky a jejího pokračování k polské hranici, z čehož také, jako jakýsi vedlejší produkt původně plánovaného hlavního cíle cesty, vznikla trochu teoreticky laděná reportáž. Na tu mohu dnes s odstupem času svým způsobem navázat, abych slovem a hlavně obrazem ukázal některé pozorovatelné změny, k nimž za uplynulou dobu těch ještě necelých tří let na trati došlo. Tedy kromě té nejnovější, nedávno na tomto místě už podrobně prezentované.

 

 

Takže ve stopách onoho původního výletu jsem se i letošního druhého červencového dne ocitl ještě za brzkého rána na královéhradeckém hlavním nádraží, pečlivě přimknul své šlapací přibližovadlo ke stojanu před ním a vydal se obstarat si jízdenku. Tentokrát ovšem už nikoliv k pokladně, ale k zařízení zkratkovitě zvanému UNIPAJ, které mi spolehlivě vydalo cestovní doklad pro cestu do Harrachova a zpět v ceně rovné stokoruny. Ne už tedy za onu baťovskou cenu 99,- Kč, známou nám z jiné starší reportáže. (Přes to zdražení jsme na tom ale stejně „vydělal“ skrze šestiprocentní bonus, který mi naskočil na účtu elektronické peněženky.) A šel jsem si, po letech poprvé zase legálně, zakouřit na nekrytou část perónu, abych vyčkal příjezdu svého spoje. 

 

 

Tím byl motorový rychlík č. 980 Pardubice hl.n. – Liberec v podání obvyklé soupravy 843 + 043 + 043 (jestliže nejnovější přečíslování přípojných vozů mi je proti srsti), který včas přijel, včas odjel a mezi tím se cestující veřejností příliš nenaplnil. V motoráku, tedy alespoň v jeho předním oddíle pro cestující, jsme byli zprvu tři a ze Smiřic jsem tam osaměl. Což mi bylo ku prospěchu, neboť jsem mohl po libosti otvírat okna na obou stranách podle toho, co se mi kde k pozorování a případnému fotografování nabízelo. Těch zajímavých objektů nebylo nějak přehnaně mnoho a fotitelných, kvůli nízkému postavení slunce na obloze, ještě méně. Asi nejpozoruhodnější byla souprava stroje T 458.1141 (721.141-0) a pěti vozů firmy Puš, s.r.o., odstavená ve stanici Dvůr Králové nad Labem.

 

 

Na ní snad nebylo zajímavé to, že tam stála, nakonec je to její domov, ale spíš fakt, že v ní byl řazen jeden služební vůz s označením ŽSR a druhý s logem ZSSK. Lehce přemítaje o tomto jevu, vyfotil jsem si ještě křižování s protijedoucím rychlíkem stejného druhu. Ve Staré Pace to provozně moc zajímavě nevypadlo, takže jsem za odjezdu věnoval fotografickou pozornost pro změnu místnímu depu, dnešnímu provoznímu pracovišti. V Železném Brodě, kde dochází k dalšímu křižování pardubicko-libereckých rychlíků, jsem nemusel ani nemohl tento jev fotografovat už z okna jednoho z nich, neboť mne tam čekal přestup do vozidla, z něhož nelze fotografovat v podstatě vůbec – orchestrionu v roli Os 26266 směr Tanvald. Ten už byl značně zaplněnější, byť ne přecpaný.

 

 

Na tanvaldském nádraží, kde jsem měl do dalšího spoje bezmála hodinu času, jsem se zprvu nevěnoval ani tak aktuálnímu provozu, který ostatně v onu dobu nebyl nijak čilý, jako spíš dokumentaci odstavené soupravy dvou osobních vozů společnosti Railtransport, která se zde podrobovala v předchozí reportáži zmíněné očistě. A také stroje v jejím čele, lokomotivy 730.613-7 Kladenské dopravní a strojní, s.r.o. Až potom přišlo na řadu něco běžnějšího v kolejišti stanice a poté se dostalo konečně i na historická vozidla Železniční společnosti Tanvald v areálu místního provozního pracoviště Českých drah. Psát o nich tady nebudu, všechna je najdete v připojené galerii fotografií a o většině z nich se můžete dočíst na příslušné internetové stránce společnosti.

 

 

Po jejich dokumentaci zbyl ještě dostatek času na krátkou procházku k začátku prvního ozubnicového úseku a nedalekému tunelu, pořízení už obligátního snímku místního sněhového pluhu i sledování pozvolného oživení dopravy v kolejišti železniční stanice. K němu ovšem patřil i příjezd vratné soupravy 843 + 943 na Os 26202 z Kořenova, která se v zápětí, už jako Os 26203, měla vydat na cestu zpět, tentokrát ovšem až do Harrachova. Což byla cílová stanice, vytištěná na mé jízdence, byť se ve skutečnosti jednalo jen o první postupný cíl mého putování. Takže jsem jen v rychlosti zachytil jednu z libereckých Regionov Trio, která přivezla od krajského města něco cestujících, a spolu s některými z nich jsme nastoupil do spoje směřujícího k horským výšinám.

 

 

Z okna řídicího vozu, v němž jsem se usadil, jsem sice pořídil i pár snímků, ale podrobnější zkoumání trati jsme si nechal až na světelně výhodnější (jak jsem předpokládal) cestu zpáteční. Na harrachovském nádražíčku jsem nijak neotálel a čile vyrazil na koleje směřující k česko-polské hranici. Výsledky mého dokumentačního snažení, které mi mírně komplikoval jakýsi přede mnou jdoucí realizátor stejného záměru, najdete (byť uspořádané z části nikoliv chronologicky) v galerii k předchozí reportáži. Na rozdíl od někdejšího putování do těchto míst jsem pak pro návrat zvolil cestu mimo trať, což reprezentovalo vyšplhat se do svahu (v dolní části bažinatého) podél státní hranice až k bývalému turistickému přechodu. A odtud už pohodlně po turistické značce k dopravně Harrachov.

 

 

Té jsem se teprve teď mohl v klidu věnovat a zachytit leccos nového, či to, co jsem při minulých návštěvách vyfotografovat nemohl (interiér čekárny, která byla tehdy zamčená) nebo opomněl (torzo mostu přes koleje, na které se nedostalo). V kolejišti se tou dobou vyskytoval orchestrion, za pár minut odjíždějící do vnitrozemí, který mi mohl zajisté posloužit k přepravě do Kořenova, kam jsem mířil. Jenže to bych byl na místě, kde jsem se měl účastnit slavnostní dění, až příliš brzo, takže jsem nechal onen Os 16220 do Liberce odjet a zvolil pěší přesun. O jeho průběhu mi pohled na mapu prozradil, že procházka po značené cyklistické trase nebude dlouhá ani náročná. A navíc mi snad umožní i nějaký ten nevšední pohled na trať, než se od ní odkloní.

 

 

Ony předpoklady se potvrdily, něco ze spodní stavby trati jsem v lese zahlédl, cesta, až poslední úsek po sluncem rozpálené silnici, byla příjemná, a klidnou chůzí s jednou zastávkou jsem ji zvládl za necelých 50 minut. Do příjezdu slavnostního vlaku mi tak zbývala ještě jedna a půl hodiny, což mi poskytovalo více než dostatek času nejen ke sledování příprav, ale hlavně na důkladnější průzkum nádraží i jeho nejbližšího okolí. Vzhledem ke směru, odkud jsem přicházel, mi jako první padlo do oka nákladiště, které kupodivu nezelo prázdnotou. Nejenže na jeho koleji stálo šest vagónů a na přilehlé ploše bylo složeno něco dřevní hmoty v různé podobě, ale dokonce se tam pracovalo, byť ne momentálně na nakládce či vykládce těch vozů. Jak vidno, jakási nákladní doprava zde stále funguje.

 

 

Také kolejiště už zdaleka nevypadá tak zanedbaně a z větší části zbytečně, jak jsem je viděl před třemi léty. Což ještě více platí o staniční budově, která je z části využita pro už zmíněné Muzeum ozubnicové dráhy, jehož návštěvu jsem nemohl vynechat. Toto zařízení, které  Železniční společnost Tanvald po několik let plánovala a připravovala, se otevřelo veřejnosti poprvé dne 31.5.2008. Byť zatím ještě nedosáhlo původně předpokládaného rozsahu, i jeho stávající podoba je velice zajímavá a pro návštěvníky rozmanitého věku, pohlaví a vztahu k železnici jistě přitažlivá. Což jsem měl možnost nakonec zažít na vlastní kůži, když jsem se jal v době, kdy bylo všude kolem poledně mrtvo, pořizovat snímky expozice pro tuto reportáž. Proti mému předpokladu jsem s exponáty nikdy sám nebyl.

 

 

Veřejnosti se otevřely k původnímu účelu (tedy téměř) i další prostory staniční budovy, při minulé návštěvě komerčně využívané. Takže jsem vlastně poprvé měl možnost vidět na dnešní poměry předimenzovaný vstupní vestibul i halu s pokladnami. Vše vcelku úhledné a uklizené, což by se mohlo sice připsat slavnostnímu rázu dne, ale o něčem jiném svědčí cedulky na dveřích, informující, že jsou všem otevřeny denně od 7:50 do 17:00 hod. Na celé budově a jejím bezprostředním okolí je vidět, že se zde udělalo mnoho práce, byť její obětaví vykonavatelé jí jistě mají ještě nemálo před sebou. V každém případě nádražíčko už působí mnohem příznivějším dojmem, než jaký jsem si z něj odnesl před třemi lety – změny k lepšímu jsou opravdu vidět téměř na každém kroku.

 

 

To ovšem zatím příliš neplatí o ruinách depa, jehož budovy přišly shodně o střechu, ať už podlehly náporu živlů (velká topírna přívalu sněhu 5.1.1987) či důsledkům lidské lhostejnosti (malá topírna 3.2.2000 havarijnímu stavu). I když všímavější pozorovatel (já jsem si to uvědomil až při porovnání fotografií, pořízených s tříletým odstupem) může zaregistrovat, že zdi i „interiér“ velké topírny byly zbaveny, stejně jako kolejiště, náletových dřevin. Na rozdíl od topírny malé, jejíž zříceninu nějaký ten strom spíš zakrývá. Ale přece jen celkový pohled na areál už nevypadá tak beznadějně, jako v létě 2007. A snad se časem vzhled těchto památkově chráněných objektů ještě zlepší. To v případě, že se podaří uskutečnit (zatím jen) sen tanvaldských zubačkářů o jejich rekonstrukci a obnovení výtopny.

 

 

 

Ne že bych po tom snímku tak toužil, ale vzhledem k návaznému spojení jsem měl na výběr, zda budu čekat několik desítek minut v Železném Brodě, na jehož stanici se tou dobou nic neděje, nebo počkám na další vlak v Tanvaldu, kde se nudit patrně nebudu. A skutečně jsem se nenudil. Třeba hned ten zmíněný rychlík po ujetí pár metrů se skřípotem brzd nečekaně zastavil – zjevně nebyly dovřené jedny dveře vozu řady 054. O další zábavu se mi po chvíli postarala ona už z rána známá 730.613-7 KDS se soupravu dvou osobních vozů. Nejdříve jsem jen využil změny směru dopadajících slunečních paprsků k pořízení lépe vypadajících obrázků, pak jsem zaslechl startování motoru a nakonec došlo i na posun – vozy byly odstaveny na opačnou stranu kolejiště a mašinka sama zaplula do depa.

 

 

Méně zábavné už bylo hlášení staničního rozhlasu o opožděném rychlíku R 1146 Praha-Vršovice – Tanvald. Jeho stále rostoucí zpoždění totiž posléze kolidovalo s jízdou Os 26281, jímž jsem se měl dopravit do Železného Brodu, kde plánovaný čas na přestup do rychlíku č. 995 Liberec – Pardubice hl.n. nebyl natolik závratný, aby mi spoj nemohl ujet. K jisté nervozitě přispěl i fakt, že se našemu motoráčku v době, kdy jej přišel pan výpravčí vyslat na cestu, nedostávalo čehosi podstatného – strojvedoucího. Ten se nakonec našel, šťastně jsme vyjeli, ale daleko nedojeli. Jen do Velkých Hamrů, kde jsme se museli s opožděným rychlíkem vykřižovat. Kladem toho však bylo, že nám paní vlakvedoucí sdělila nejen příčinu, ale také čas zdržení, takže jsem mohl ven. S cigaretou a foťákem. Tak nějak na oslavu včerejšího 135. výročí této trati.

 

 

Táž hodná paní mne také uklidňovala, že svůj přípoj v Železném Brodě určitě stihnu. A měla pravdu. Podílela se na tom nejen svižná jízda našeho orchestrionu, zvyšovaná projížděním následujících zastávek (které jsou na znamení, jež nikdo nedával), ale také opožděný příjezd obou rychlíků, které křižují v Železném Brodě. Nakonec tedy vše dobře dopadlo a já jsem se mohl už v klidu oddávat požitkům z jízdy. Tedy ne že by motorák řady 843, do něhož jsem, vzhledem k panujícímu vedru nepříliš uváženě, nastoupil, skýtal přehnané pohodlí, ale byl jsem rád, že po tom celodenním trmácení sedím na zadku, nemusím přemýšlet o věcech budoucích a mohu zírat do sluncem ozářené krajiny. A když jsme ve Staré Pace měli zase neplánovaný, ale staničním rozhlasem ohlášený desetiminutový pobyt, nijak mne to nevzrušilo.

 

 

Další putování k domovu už ubíhalo bez nějakých narušení pravidelného běhu věcí, do Hradce Králové jsme přijeli jen mírně opožděni a mně před nádražím zaparkované kolo nikdo nezrekvíroval. A to vzdor faktu, že tam bylo velice nebývale živo, dokonce protizákonně, neboť v díle Ing. arch. Patrika Kotase porůznu rozložené skupinky mládeže se netajily požíváním alkoholických nápojů v zóně tomuto konání městem zapovězené. Šlapaje do pedálů, divil jsem se tomu jevu, k jehož rozkrytí mi byla později nápomocna, čirou náhodou, elektronická média - to se sjížděli zájemci o kulturní vyžití na podniku, jenž měl vypuknout následujícího dne. No každý je něčím postižený. O smysluplnosti mé cesty k naplnění toho právě uplynulého dne by leckdo kolejnicí (na rozdíl od nás) nepraštěný asi také pochyboval...