Malý okruh po Skandinávii

Vyrazili jsme ve dvou v sobotu 17. července a jízda nabrala nečekaný spád již takřka za humny. Pro cestu do Prahy jsem hodlal využít zvýhodněnou jízdenku z Globusu, která je zpáteční, platí sedm dní, stojí 250 Kč a počáteční a koncovou stanici si cestující určuje sám. Pokladní v Zábřehu na Moravě se na mě obořila, jak jsem si vůbec dovolil vypsat na poukázku výchozí a cílovou stanici, to je přece její úkol. Takto mě však provokovat neměla, nastala ostřejší výměna názorů, ale nakonec jsem se spokojil s tím, že jízdenku vydat uměla a řešení personálních problémů Českých drah, kdy někteří z jejích zaměstnanců stále nechápou pojem „zákaznicky orientovaný přístup“, jsem nechal na jiných.

Další nepříjemné překvapení ovšem na sebe nenechalo dlouho čekat. Po přesunu do České Třebové přijela na náš EC 176 do Hamburku souprava tvořená vozy řad B a Beer. Opravdu reprezentativní vozidla pro mezinárodní EC! Hlavně že místenky byly vzorně vylepeny až do Hamburku. Z chmurných myšlenek, jak takovéto vrakoviště vůbec mohou DB pustit na své území, mě vytrhl průvodčí omlouvaje se za náhradní soupravu, v Praze již má být přistavena ta správná. S půlhodinovým zpožděním po dojezdu v Praze skutečně nacházíme vlak složený z vytoužených vozů řady Bmz. Pak již následovaly jen menší přesuny kvůli místenkám (ty pochopitelně vylepeny nebyly, stačí přeci v náhradní soupravě), a konečně vyrážíme směr Hamburk.

Cestou zpoždění dokonce zkracujeme a v Hamburku vystupujeme z příjemně klimatizované soupravy do horkého odpoledního slunce. Máme necelé dvě hodiny času, vyrážíme tudíž na menší prohlídku města, kde se však konal nějaký maratón a náměstí před radnicí bylo obestavěno tribunami. Ani dopravní terminál nebyl funkční, takže jsem se nemohl pokochat pohledem na zdejší velkokapacitní autobusy se dvěma klouby. Raději se občerstvujeme obligátním bratwurstem a ubíráme se k přistavené soupravě ICE Hamburk – Kodaň. Vlak je tvořen čtyřvozovou dieselovou jednotkou ICE-TD s naklápěním skříně, kterých bylo pro DB vyrobeno dvacet. Více však stály než jezdily, a než je zakoupily Dánské železnice, roky prostály v kopřivách. Nyní jsou nasazovány jednak na ICE Hamburg – Kodaň, jednak na vnitrostátní dánské spoje.

Hamburg Hbf.,ICE-TD do Kodaně, 17.7.2010 © Jiří Mazal

Nastupujeme do slušně zaplněné soupravy, nabízející komfort plně srovnatelný s ostatními vlaky kategorie ICE. Cestujících je však poněkud více než sedadel, místenku nemá skoro nikdo, a tak někteří tráví celou cestu na chodbičce. Vlak zprvu uhání maximální rychlostí 140 km/h po elektrifikované dvoukolejce do Lübecku, následuje jednokolejná neelektrifikovaná trať řídce osídlenou krajinou až do přístavního Puttgardenu. Zde celý vlak spolu s desítkami aut najede do útrob trajektu, aby překonal průliv mezi Německem a Dánskem. Cestující si musí vystoupit a souprava je uzamčena, nikoho však není třeba nutit, téměř všichni se jako kobylky vrhají do početných restaurací a bister na palubě lodi nebo horlivě nakupují v Duty-free shopech. Dánská pevnina je od německé takřka na dohled, provoz lodí je velmi hustý a moře je z obou břehů doslova „posázeno“ větrnými elektrárnami. Po dvaceti minutách plavby jsou všichni vyzváni, aby usedli do vlaku nebo do svých gumokolových miláčků, a sotva se uvelebíme, souprava se spolu s množstvím aut dává do pohybu. Jak na německé, tak na dánské straně nejsou žádná posunovací vozidla užívána, jednotka se pohybuje vlastní silou. Proto jsou zde nasazovány výhradně ucelené jednotky. Po krátkém zastavení v dánském Rødby uháníme rychlostí až 160 km/h do Kodaně. Některé vlaky jezdí z Rødby ve dvojité trakci, aby zvládly i místní frekvenci. Náš hotel Absalon Annex se nachází jen kousek od kodaňského hlavního nádraží, takže znaveni brzy uléháme.

Příští den je na programu prohlídka Kodaně. Překvapující je množství povalujících se opilců, kolem nichž se nachází láhve často kvalitního alkoholu. Některé plavou i v kašnách. Jelikož však byl v noci slyšet ohňostroj, možná se jen něco slavilo až do ranních hodin. V centru Kodaně najdete hned tři královské paláce, z nichž nejkrásnější je nejspíše Rosenborg Slott, ležící uprostřed parku. Za zmínku stojí také ulice Nyhavn vedoucí kolem kanálu plného odstavených lodí. Původně čtvrť červených luceren a laciných hospod pro námořníky byla restaurována a dnes je oblíbeným místem nejen pro turisty. Naopak problém byl nalézt pověstnou Malou mořskou vílu – z vody pouze čouhal billboard, po jehož prostudování jsme se dozvěděli, že víla se nachází na světové výstavě Expo v Šanghaji. Situaci se alespoň snažili zachránit stánkaři, nabízející tři figurky za cenu dvou. Nedaleko se také nachází pevnost Kastellet, dodnes patřící vojsku, s původními kasárenskými budovami a osázená starými děly.

Kodaň hlavní nádraží, 18.7.2010 © Jiří Mazal

Poté jsme se již vrátili na nádraží, odkud nám odjížděl švédský vysokorychlostní vlak X2000 do Stockholmu. Jednotka vyniká především dostatkem prostoru a zajímavým samoobslužným bistroodílem, kde se člověk obslouží zcela sám včetně uvaření kávy a u obsluhy pouze zaplatí. Z projížďky přes Øresunský průliv člověk mnoho nemá – vlak vjede do tunelu, pak chvíli po mostě a za dvacet minut už brzdí ve švédském Malmö C. Zde probíhá úvrať a vlak se dále žene zcela odlišnou švédskou krajinou, zprvu klasicky zemědělskou, ale brzy se objevují smíšené jehličnaté a břízové lesy a množství jezer. Před Stockholmem ještě mineme velký kontejnerový terminál, umístěný v jednom z mořských zálivů, a na čas přijíždíme na moderní stockholmské hlavní nádraží. V hostelu nám nachystali malé překvapení – už na chodbě jsme se museli vyzout s odůvodněním, že se jedná o švédský zvyk. Ne všichni jej však dodržovali a podle toho vypadaly zejména bílé ponožky hostů.

Ve Stockholmu máme necelé dva dny a nejprve se rozhodujeme svézt se lodí na stockholmský ostrov Vaxholm. Hlavní město Švédska a jeho okolí je tvořeno několika tisíci ostrovy a funguje mezi nimi jak řádná lodní doprava, tak spousta výletních plavidel. Mnohé ostrovy jsou také spojeny s pevninou mosty, ale konkrétně z Vaxholmu trvá cesta autobusem přes most po pevnině stejně dlouho jako trajektem. Ve Stockholmu si sice můžete koupit denní síťovou jízdenku za 100 Švédských korun, ale bohužel neplatí na lodě – lístky na ně se kupují přímo na palubě, přičemž pokladna se otevře až po vyplutí a lístky se vybírají při výstupu. Vychutnáváme si hodinovou plavbu po Stockholmu, lodě vyplouvají z přístaviště Strömkajen u hotelu Grand, nejprve minou Staré město a svižně míří ven ze Stockholmu. Okolí města je kopcovité a hustě zalesněné – a ve spoustě zeleně lze spatřit paneláková sídliště či čtvrti rodinných domů. Ostrov Vaxholm vyniká množstvím malebné skandinávské zástavby, tvořené dřevěnými domy, a také mohutnou pevností Kastellet.

Stockholm, muzeum lodi Vasa s viditelnými stěžni, 19.7.2010 © Jiří Mazal

Při zpáteční cestě vystupujeme již v přístavišti Gåshaga, odkud vede příměstská železnice, či spíše „vlakotramvaj“, ke stanici metra Ropsten. Jízdenky kupujeme v automatu a nadáváme na jejich nepraktičnost, jízdenka stojí 30 Švédských korun, ale největší mince má hodnotu jen 10, přičemž automaty bankovky zásadně neberou. Jednokolejná elektrifikovaná trať normálního rozchodu je vedena zcela na samostatném tělese, křížení se silnicemi je zabezpečeno přejezdy se závorami, ve stanici Aga je dokonce nádražní budova a kompletní zázemí, ale provoz je udržován vozidly tramvajového typu. Trať vede roztroušenou zástavbou, před konečnou dokonce ve skalním zářezu a do stanice Ropsten vjíždí po mostě, který je položený mnohem níže než sousední silniční. V Ropstenu potom přestupujeme do metra a vracíme se do centra. Podobných tratí je ve Stockholmu několik, některé jsou vedeny i na úzkém rozchodu.

Samotné okolí stockholmského hlavního nádraží nijak nenadchne – tvoří ho moderna ze 70. let plná nevzhledných betonových budov, my se však ubíráme k nábřeží, odkud pokračujeme podél pobřežní promenády Strandvägen na ostrov Djurgården. Celou cestu nás doprovází tramvajová linka č. 7, kde vedle moderních vozidel jezdí i starší kousky a objevila se i tramvaj pamatující předválečné časy. Djurgården je oblíbeným výletním místem, najdete tu např. zábavní park Tivoli, skanzen, ale také muzeum lodi Vasa, která se potopila hned při spuštění na hladinu roku 1628 a nedávno byla opět vyzdvižena. Srdce Stockholmu – Staré město – se nachází na ostrově Gamla Stan (užívá se též název Stadsholmen), k němuž přiléhají ostrovy Riddarholmen a Helgeandsholmen. Staré město představuje jakousi „zátku“ mezi jezerem Mälaren a Baltským mořem. Nachází se tu parlament, rozlehlá budova Královského paláce a množství malebných uliček starého města, z nichž ta nejužší má pouze lehce přes metr. Po okraji Starého města vede také železniční most, jehož provoz se dá dobře dokumentovat z ostrova Riddarholmen.

Most před Stockholm C, ř.X60, 20.7.2010 © Jiří Mazal

Druhý den našeho pobytu pokračujeme dále v cestě vlakem IC do norského hlavního města Oslo. Vlak je tvořen klasickou soupravou v čele se zdejší typickou lokomotivou řady Rc6 a černě nebo modročerveně zbarvenými vagóny, které mají již na první pohled větší průjezdný profil než naše. Interiér je opět velkoryse dimenzovaný a nabízí dostatek místa. Vlak jede zprvu na jihozápad po stejné trati, jako jsme přijeli z Kodaně, vzápětí se však odpojuje a projíždíme kolem nesčetných švédských jezer zalesněnou krajinou do stanice Laxå, kde se odpojujeme od hlavní trati do Göteborgu. Dále je trať již jednokolejná a čím blíže k hranicím, tím je okolí liduprázdnější. Nejkrásnější partie se nabízí za norskými hranicemi, kdy jsou tamní jezera lemována skalnatými břehy. Pak již vjíždíme do obdělaných nížin v okolí Osla, kde nás uvítá deštivé počasí a menší problémy s hledáním našeho hostelu. K naší radosti je však plno, a tak jsme ubytováni ve vedlejším hotelu, samozřejmě za hostelovou cenu.

Ráno vyrážíme do centra Osla – působí na nás ospalým až provinčním dojmem, kolem hlavní třídy Karl Johans Gate je soustředěna většina důležitých budov a na jejím konci se na návrší nachází Královský palác s nepříliš udržovanou zahradou. O to víc zaujme oblast Akker Brygge – původně přístavní doky, dnes zrekonstruované a doplněné novou bytovou a administrativní výstavbou. Celek působí velice moderně a díky své poloze na břehu Oslofjordu zároveň malebně. Tak trochu mi to připomnělo berlínský Podstamer Platz, byť samozřejmě v menším měřítku. Nedaleko je také umístěno Nobelovo centrum míru, které sídlí v budově bývalé železniční stanice. Původní historické centrum pak naleznete na protějším poloostrově, kde se nachází pevnost Akerhus Slott, obklopená řadou dalších historických budov.

Opera, 21.7.2010 © Jiří Mazal

Celý poloostrov pak obklopují přístavní doky, odkud odplouvají osobní lodě. Zde je také připraven náš trajekt Pearl of Scandinavia do Kodaně. Spíše než trajekt však připomíná luxusní loď, má 11 palub, řadu luxusních restaurací, kde hosty uvádí číšníci, spoustu barů, obrovský Duty-free shop (či spíše supermarket), kino, na horní palubě bazén, vířivky a ke všemu hrála živá hudba. Naše malá kajuta za 126 €, z nejlacinější kategorie na lodi, zahrnuje dvoupatrovou postel a vlastní sociální zařízení. Naše peněženky si mohou maximálně dovolit kávu na horní palubě za zhruba 80 Kč, snídaňovým menu za 145 Dánských korun (asi 500 kč) s klidem pohrdneme. Zajímavé bylo účtování – všechny pokladny na lodi fungovaly v dánských, švédských, norských korunách a Eurech, přičemž zpátky člověk dostal v té měně, ve které platil.

Spolu s většinou cestujících si před vyplutím hledáme místo u zábradlí na horní palubě, odkud se nabízí výhled na nedávno postavenou budovu Opery umístěné z větší části v moři, a z výšky přes 30 metrů pozorujeme hemžení pod námi. Těsně před odplutím přijedou k naší lodi přístavní dělníci na koloběžkách (včetně jedné dělnice) a odpoutávají nás od mola. Inu silná feminizace je tu znát i v tak typicky mužském oboru, byť s lodním lanem ženské kolegyni pomáhá její spolupracovník. Pomalu vyplouváme a čeká nás úžasná plavba po Oslofjordu. kolem nás jdou vidět předměstí Osla, podobně jako ve Stockholmu tvořená většinou lesy, jen paneláky jsou ve větší míře nahrazeny rodinnými domy. Teprve po dvou hodinách plavby vidíme konec fjordu a volné moře. Celou dobu nás věrně doprovází mořští ptáci, kteří plachtí kolem nás téměř na dotek. Na palubě však silně fouká, a tak většina cestujících postupně mizí v útrobách lodi.

Probouzíme se až kolem osmé ráno a vítá nás zamračená a deštivá Kodaň. Øresundský most bohužel nevidíme, protože se nachází dále pod přístavištěm. Z přístaviště sice jezdí zdarma autobusy do centra, ale my se vydáváme na zastávku Nordhavn, která je takřka na dohled. Odtud je to jen kousek do stanice Østerport, kde pořizuji několik snímků. Kodaňské hlavní nádraží totiž mnoho příležitostí k focení nenabízí. Všudypřítomné jsou hlavně typické dánské jednotky s rovným čelem a pryžovým návalkem kolem čela. Existuje jich ovšem značné množství různých řad, včetně verzí elektrických a dieselových, pro vlaky IC a speciální řada je pro spojení přes Øresundský průliv. V Kodani také funguje systém jakéhosi S-bahnu (v dánštině S-tog), charakteristický „baňatými“ elektrickými jednotkami, které jsou v prostoru nad nástupištěm rozšířeny, takže nabízejí opravdu široké lavice k sezení, kde lze usednout v uspořádání 3+3.

Z hlavního nádraží, kde si uschováváme batohy, se vydáváme do ještě neprobádaných částí města. Zajímá nás hlavně Christiania, čtvrť založená Hippies, pověstná svým svérázným životem. Je tvořena ze starých skladišť a nevábných činžáků, které jsou doslova „nastlány“ nejrůznějším harampádím, typické jsou malé dílny prakticky na cokoliv. Místní lidé prodávají turistům hlavně náramky a oblečení a kdo se nebojí, může se tu i napít a najíst za zlomek ceny, která se účtuje jinde v Kodani. Ačkoli tu byly nedávno drogy oficiálně zakázány, na mnoha zdejších obyvatelích lze na první pohled poznat, že si toto nařízení neberou zrovna k srdci. Ostatně nejsem sice znalec, ale jakési cihličky hnědé či zelené barvy nabízené v některých stáncích ve mně vyvolávaly různé asociace, z čehopak asi jsou. V celé oblasti platí striktní zákaz fotografování a nerad bych se střetl kvůli pár snímkům s některým z domorodců.

Pomalu odcházíme zpět na nádraží, odkud nám v 18.42 odjíždí noční vlak do Norimberku. Po uvelebení se v kupé k nám přijde průvodčí s omluvou, že z technických důvodů musíme do vedlejšího vozu, zatímco cestující z vedlejšího vozu půjdou do našeho. Takováto „škatulata“ nejsou s objemnými zavazadly a dětskými kočárky během jízdy nijak příjemná. Následně mě průvodčí upozorňuje, že v Norimberku jsme o půl hodiny dříve oproti jízdnímu řádu. Vychutnáváme si průjezd přes most přes průliv Great Belt u města Ødense, který teprve roku 1997 umožnil spojení pevninského Dánska s jeho hlavním městem bez použití lodí. Jinak je však dánská krajina nudně zemědělská a jdeme brzy spát.

Kodaň, Østerport, jednotka S-Tog SA.8197, 22.7.2010 © Jiří Mazal

Ráno jsme nachystaní o půl hodiny dříve, než je příjezd do Norimberku, jak nám doporučil průvodčí. K našemu překvapení však teprve vjíždíme do Würzburgu a máme půl hodiny zpoždění, tak s nadáváním odcházíme zpátky natáhnout se na naše lehátka. V Norimberku si pak dáváme pořádnou snídani a autobusovým Expressbusem odjíždíme do Prahy. Zprvu jsem nadšen, že sedím hned nad řidičem a mám pěkný výhled, ale jízda autobusem není nic pro mě – pohled na betonový pás před námi mě záhy uspává. V Praze získáváme díky různým objížďkám půlhodinové zpoždění, ale EC Olše, se kterým jsme ani nepočítali, měl zpoždění ještě větší, takže odpoledne dojíždíme domů.