Všeliké „kvatrování“ toliko pro šotouše dobré jest

 

 

 

 

 

 

Tedy ne že by se mi onoho posledního červencového pátečního rána, když jsem v paprscích vycházejícího slunce pořizoval na královéhradeckém hlavním nádraží první z oněch 669 snímků, kterými se mi podařilo během následujících 14 hodin zaplevelit svou záznamovou kartu, hlavou honily myšlenky na život a dílo Učitele národů. I když mi mysl tím směrem sklouznout mohla, a to v okamžiku zjištění, že jsem se na peronu ocitl natolik včas, abych mohl vyrazit nejen vlakem dřívějším, než bylo nezbytné (jak pro jistotu činívám), ale dokonce ještě tím předchozím. Tu snahu o dochvilnost mi totiž do makovice vtloukli na škole, nesoucí jméno onoho pedagoga ve městě jeho (i mého) dětství, o svém otci, pedagogovi téhož ústavu, nemluvě. Tak jsem se v Rosicích n.L. ocitl dřív, než při cestách minulých.

 

 

Čehož jsem pochopitelně nelitoval, neboť takto prodloužený čas na přestup zvíci téměř tří čtvrtí hodiny mi poskytl dostatek času na fotografické zdokumentování všeho, co se pro tento účel ve stanici Pardubice-Rosice nad Labem momentálně nabízelo. Objekty mého zájmu měly povahu dvojí. Především tu byla už obligátně při každém rosickém zastavení zachycovaná, ale přece jen vždy trochu jiná vnější expozice místního Musea, která v tomto případě znamenala jakýsi tématický vstup do historické části mého celodenního putování. A před ní se pak pozvolna rozvíjela ona část současná, v podobě všedního provozu na slavící trati číslo 238 i na trati „hlavní“, označené čísly 030 a 031. A po první z nich mi České dráhy toho dne symbolicky poslaly v ústrety vozidlo, ukryté v titulku tohoto článku.

 

 

K mé nezměrné radosti, protože druhý prototyp motorových vozů řady 842, důvěrně zvaných kvatro, mému dokumentačnímu snažení až doposud sveřepě unikal. V okamžiku, kdy jsem si šťastně pořizoval první snímky 842.002-8 v čele Os 5334 Hlinsko v Čechách - Pardubice hl.n., jsem si neuvědomoval oběhy řady 854, za niž řada 842 občas zaskakuje, daný fakt, že se jím za nějakou chvíli svezu. A netušil jsem, že mi obdobně poslouží i na poněkud komplikované, jak vyjde posléze najevo, cestě k domovu. A když jsem onu dnes už svým způsobem historickou soupravu prototypového kvatra s dlouhým balmem vyprovodil zrakem i objektivem na jeho další pouť, obdobně pojednal další, již více soudobé projíždějící vlaky, mohl jsem znovu obrátit svou pozornost k soupravě vozů historických zcela oficiálně.

 

 

Z akcí pardubických muzejníků známá zetka Ztrc 1-36354 s lorkou Np 3-32601, která tu stávala již dříve, a lejtou R 8-10172 měla na následující dny dostat společnost v podobě přípojného vozu řady Bdlm a kafemlejnku 310.922, aby se společně zúčastnily Rosického parního víkendu. Což by byla i reportážně událost jistě zajímavá a zprvu jsem o své účasti na ní uvažoval, leč s ubíhajícími hodinami onoho pátku mi bylo čím dál jasnější, že se toho záměru budu muset vzdát. A to nejen kvůli nezbytné regeneraci sil, ale také v zájmu přípravy ještě aspoň vlažné aktuality z cíle mé pouti. Než její další etapa započala, měl jsem dost co dělat, abych zachytil další projíždějící spoje, z nichž tím posledním byl pochopitelně můj R 1213 Chrudimka, přivezený z pardubického hlavního nádraží na konci R 982 do Liberce.

 

 

Jak jsem už naznačil, cestu Chrudimkou do Havlíčkova Brodu jsem absolvoval pochopitelně v jejím hnacím vozidle, přičemž to pro mne bylo vůbec první svezení prototypem kvatra (onu přezdívku však zřejmě dostaly až vozy sériové, jako odraz v době jejich dodávek mohutně propagovaného nového automobilu Audi Quattro). Popravdě řečeno, premiéra začala šokem, když jsem se posadil na vyhlédnuté sedadlo – a svou zádí se propadl až kamsi k jeho kostře. Nebyl jsem sám, výrazy údivu jsem viděl prakticky u každého, kdo do vozu nastoupil. Inu, od roku 1988 přece jen uběhl nějaký čas. Ale zážitek jízdy jedním z prototypů v jeho (skoro) původní podobě bude mít záhy historickou hodnotu – ani ony neuniknou modernizaci. To vědomí mi ovšem nebránilo památečné vozidlo v Chrudimi opustit, spíš naopak.

 

 

Hodlal jsem totiž využít křižováním vynuceného a poměrně značného pobytu vlaku ve stanici nejen k doplnění škodlivin ve svém dýchacím ústrojí, ale zejména k pořízení několika dalších snímků soupravy, tentokrát na nezadrátovaných kolejích. Byla to ostatně, jak jsem se v tu chvíli domníval, pro zbytek cesty jediná možnost fotografování. Prototypovým vozům, na rozdíl od jejich následovníků, se totiž dostalo do vínku vyklápěcích oken. Až při zpáteční cestě jsem náhodou (o níž se v pravý čas zmíním) zjistil, že jdou sklopit také úplně. Ta neznalost pak způsobila hlavně to, že jsem nezachytil přípravy na odpolední oslavy v Chotěboři a zejména u stanice probíhající Dětský den, jehož někteří účastníci mi z Hlinska dělali společnost. Takže další snímky jsem pořídil až po přistání u 5. nástupiště žst. Havlíčkův Brod.

 

 

Chrudimka byla ostatně posledním pravidelným spojem, který byl k jeho nástupní hraně navigován, neboť zanedlouho měla propuknout výstava a dotčená kolej byla pro pravidelný provoz uzavřena. A to jak z bezpečnostních důvodů především při slavnostním zahájení akce, tak také pro zajištění jízd parního vlaku, který zájemce bezúplatně vozil po havlíčkobrodské smyčce. Ale o tom, stejně jako o celé výstavě Železnice na Vysočině, jejím otevření a doprovodných akcích, jsem zde už před časem poměrně obšírně referoval v samostatné reportáži. Při sbírání podkladů k ní jsem v Havlíčkově Brodě strávil přes 4 hodiny a proti svým původním plánům jsem neměl ani chvíli k tomu, abych si všímal běžného provozu ve stanici. Jediné vozidlo z toho soudku představovala Regionova, která mne z ní odvezla.

 

 

Nikoliv snad už domů, nýbrž jen do Chotěboře (dál ostatně onen Os 14884 ani nejel), kde jsem se měl zúčastnit oslavného dění, spojujícího připomínku 680 let města, 140 let provozu na trati jím procházející a otevření nově zbudovaného autobusového terminálu i souběžně zmodernizované železniční stanice, jak hlásal program oslav před jeho vypuknutím a jak jsem vám už reportážně vyjevil po své návštěvě. V závěru zprávy z chotěbořských oslav jsem vám slíbil vysvětlení, proč jsem je opustil před jejich vyvrcholením. Důvod byl prostý, potřeba posunout se k domovu. Pro ten účel jsem si zvolil pokračování protokolárního parního vlaku z Havlíčkova Brodu už v roli zcela veřejného spoje, který měl úderem hodiny sedmnácté svézt zájemce o bezúplatnou jízdu z Chotěboře do Ždírce nad Doubravou.

 

 

Mým cílem nebylo ušetřit na jízdném ani se svézt bamem, ale celou soupravu v předpokládaném klidnějším prostředí ždíreckého nádražíčka fotograficky zachytit. Jenže nakonec bylo vše trochu jinak, parní vlak přijel opožděn a stejně tak měl odjet a já jsem začal podléhat stresu, zda ve Ždírci stihnu vše, včetně jízdenky na další cestu, do příjezdu svého teoreticky navazujícího spoje pořídit. Nicméně vsadil jsem na svůj původní plán, opustil před chotěbořským nádražím řečnící starostku a odebral se do útrob už značně zaplněného parního vlaku. Čekání na jeho odjezd i následnou jízdu jsem strávil na představku prvního vozu a čučel na záď tendru šlechtičny 475.179. Ta se dala do pohybu čtvrt hodiny po hodině sedmnácté, což mým záměrům nevěštilo úspěch, stejně jako první kapky, padající z oblohy.

 

 

Parní vlak dorazil do své cílové stanice asi po čtvrt hodině, což mi pro mé záměry poskytovalo ani ne stejnou dobu, v níž jsem si měl opatřit jízdní doklad i zamýšlené fotografie. Tomu druhému hned ze startu zabránil prudký liják, tomu prvnímu pak zaneprázdněnost výpravčího a pokladníka v jedné osobě jinými úkoly. Nakonec se vše začalo obracet k lepšímu, No, jak se to vezme. Déšť polevil, takže jsem mohl zachytit šlechtičnu při objíždění soupravy, a výpravčí se po tomto úkonu objevil u pokladního okénka. A později sdělil, že R 1212 Chrudimka Jihlava - Pardubice hl.n. bude na svém pravidelném příjezdu asi 15 minut opožděn. Což mi sice poskytlo dostatek času pro realizaci mých fotografických záměrů, ale zároveň nevěštilo nic dobrého v uskutečnění plánů cestovních. Ale to jsem zprvu neřešil.

 

 

Nad hlineckým zhlavím se rozklenula duha právě v době, kdy tam operovala šlechtična, a její nástup do čela vlaku ze zhlaví chotěbořského zaléval sluneční svit. Jenže v následujících chvílích nabylo počasí podoby jakéhosi zrychleného aprílu, takže nezbylo než chvílemi se uchýlit do úkrytu staniční budovy. A když už jsem tam byl, na poslední chvíli mne napadlo cosi z jejího interiéru zaznamenat. Chrudimka nakonec přijela opět v dešti a se zpožděním více než dvacetiminutovým, takže jsem se nezdržoval a uháněl se uchýlit do mého už téměř domovského druhého kvatra, tentokrát spřaženého pro změnu s přípojným vozem modernějším. Naivně jsem se domníval, že se souprava hned rozjede, jenže grafikon byl už tak rozhádaný, že jsme museli čekat na neplánované křižování s protijedoucím spěšným vlakem.

 

 

Při kontrole jízdenek mne pan vlakvedoucí politoval, že svůj navazující rychlík v Rosicích nad Labem nestihnu. Já jsem opáčil optimistickým přesvědčením, že naše už skoro půlhodinové zpoždění mi dává naději na rychlý přestup do právě o takovou dobu později jedoucího vlaku osobního, a vcelku spokojeně začal bilancovat výsledky končící výpravy. Do mého meditování rušivě zasáhla prosba spolucestující mladé dámy, aby jí ten ochotný člen vlakového doprovodu zajistil dostatek čerstvého vzduchu. A ježto on otevření výklopného okna pojal jako kompletní instruktáž, odhalil jsem už na počátku tohoto vyprávění zmíněné tajemství, kterak se lze (byť v poněkud omezené míře) úspěšně věnovat fotografickému koníčku i z prototypů řady 842. I když jsem nově nabytého poznatku využil jen jednou.

 

 

A není příliš pravděpodobné, že bych si to ještě někdy v budoucnu zopakoval – pokud ovšem někoho nenapadne tato okna v alespoň jednom z prototypů při jejich rekonstrukci zachovat. Což by asi zas tak velký problém nebyl, neboť jejich dávné mechanismy fungují kupodivu doposud. Několik slov na téma nadcházející modernizace jsem vyměnil i s panem vlakvedoucím před vystoupením z vlaku v Rosicích. To se pak odehrálo všeobecně poměrně svižně, protože se nad námi právě protrhla nebesa a každý utíkal do úkrytu přístřešku výpravní budovy. Valem sílící srážky dokonce na nějakou dobu změnily skupenství a mohli jsme konstatovat, že se hydrometeorologické rosničky nemýlily, když na ten den předpovídaly mimo jiné i krupobití. To naštěstí netrvalo dlouho a kousky ledu nahradila opět tekutina.

 

 

Bohužel v množství větším než malém právě v době, kdy do kolejiště dorazil můj Os 5610 Pardubice hl.n. - Týniště n.Orlicí, Naštěstí jsem při úprku k jeho nejbližšímu nástupnímu prostoru neutrpěl žádnou újmu, šťastně překonal i bicykl o vnitřní stranu dveří vtipně opřený a nepříliš zmáčen usedl do oddílu pro cestující. Paní průvodčí, která ostatně „přestupovala“ z Chrudimky (kde sloužila ve voze přípojném) se mnou, dopadla po stránce celkové hydratace trochu hůř. Musela převzít službu od kolegy, který jí vlak vzhledem k našemu zpoždění „přivezl“ z pardubického hlavního nádraží, pak se poněkud osušit a pustit se do (v některých případech) opakované kontroly jízdních dokladů. Já jsem si mohl dovolit na veškerou profesionální aktivitu rezignovat – tedy až na poslední snímek „mašinky, co mne vezla“.

 

 

Ta výše naznačená relaxace po celodenním železničním trmácení neměla ovšem dlouhého trvání. I když jsem se toho dne omezil na pouhé „vysypání“ obrázků z fotoaparátu do počítače, byla přede mnou spousta práce jak na jejich zpracování, tak – a z pohledu všeobecně viditelného především – na reportážích, kterých původně nemělo být rozhodně tolik, kolik jste měli možnost na naší hlavní stránce vidět. Ale nasbírané podklady byly natolik tématicky košaté, že mi, jestliže jsem neměl v úmyslu uvařit nějaký informační guláš, nic jiného nezbylo. Snad jsem tímto svým původně neplánovaným seriálem nikoho neunudil k smrti, i když sám za sebe se přiznám, že se už těším na to, jak budu zpracovávat zase tématiku jinou, než je zrovna železnice na Vysočině v proměnách času – a v rytmu kvatrování.

 

 Titulní snímek: 842.002-8 + 20-29 104-7 Bmx na rosickém nádraží jako Os 5334 Hlinsko v Čechách - Pardubice hl.n.
 © PhDr. Zbyněk Zlinský