Za Kyklopem a Matějem na jubilující lokálku

 

 

 

 

 

 

Jejich centrem byla železniční stanice Suchdol nad Odrou, zvolená pro možnost připomenout 120. výročí zahájení provozu na lokálce do Budišova nad Budišovkou. Dopravu na Lokalbahn Zauchtel – Bautsch, dnešní trati číslo 276, zahájila její stavitelka, společnost známá jako Severní dráha císaře Ferdinanda (Kaiser Ferdinands-Nordbahn – KFNB), dne 15.10.1891 a udržovala ještě rok po svém zestátnění k 1.1.1906. V roli vlastníka i provozovatele ji tak postupně vystřídaly Císařsko-královské státní dráhy (kaiserlich-königliche Staatsbahnen - kkStB), po 28.10.1917 nahrazené Československými státními drahami. Stát trať vlastní a provozuje dodnes.

Zatímco Kyklop měl podle zveřejněného programu plnit jen roli statického exponátu (na víc už jediný dochovaný ze dvou prototypů dnešní řady 759 nemá), Matěj se měl vydat v čele soupravy zvláštního vlaku po jubilující lokálce. Což byl pro mne logistický problém, neboť jízdní řád stanovil odjezd ze Suchdola nad Odrou na dobu nepříznivou alespoň trochu přijatelnému cestování z města na soutoku Labe a Orlice. Naštěstí jsem na oslavy nemířil jako jedinec, nýbrž coby člen už notoricky známého reportérského dua, jehož druhým hráčem byl ostravský přítel, který to měl do místa dění mnohem blíž a mohl je tak zachytit ještě ve stádiu příprav.

 

 

Já jsem tou dobou cestoval svým oblíbeným spojem R 629 Portáš Hradec Králové hl.n. – Vsetín, jenž si vysoké bodové hodnocení sice nezasluhuje enormním pohodlím nasazovaných vozů (jejichž kladem jsou ovšem otvíratelná okna), ale tím, že mi ušetří přesedání v Pardubicích a navíc si ve výchozí stanici mohu po libosti vybrat místo. Jistým bonusem je pak to, že se v čele vlaku objevují rychlené banány, jinak už na královéhradecké hlavní nádraží nezajíždějící. A tentokrát to byl dokonce exemplář, s nímž jsem se ještě po jeho rekonstrukci nepotkal. Ten byl ovšem vzhledem ke světelným podmínkám bez problémů fotitelný až v Olomouci.

 

 

Do hanácké metropole jsem cestoval v kupé osamocen a bez zvláštních příhod, nepočítám-li krátký rozhovor, který se mnou při zastávce v Chocni z okna vozu 1. třídy zapředl jiný kolejnicí praštěný cestující, když mne viděl pochodovat kolem s foťákem na krku. Z Olomouce jsem už společnost měl a z Hranic na Moravě, kde jsem přestupoval na R 733 Radegast Brno hl.n. – Bohumín, jí bylo až tolik, až jsem v Suchdole nad Odrou měl problémy vystoupit. Nakonec vše dobře dopadlo a došlo i na šťastné setkání se Karlem, očekávajícím mne na nástupišti. První má otázka zněla, zda Matěj nevyjel uhlím napřed, neboť to by ovlivnilo naše další konání.

 

 

 

 

Naštěstí České dráhy (či spíše dnes už SŽDC) naše potřeby předvídaly a v Odrách stanovily pobyt zvíci 12 minut, čehož náš fíra využil pro kofeinovou přestávku, já pak k rychlé dokumentaci staniční budovy a jejího okolí. A domnívaje se, že čekáme na křižovaní, upíral jsem zraky příslušným směrem – až se mne paní průvodčí dotázala, zda s ní jedu dál. Ke křižování s protijedoucím spojem pak došlo až na zastávce Heřmánky, kde jsme si pobyli déle, než stanovené dvě minuty, protože náš „protiva“ se na setkání dostavil značně opožděn. Což mohl mít na svědomí právě parní vlak, který jsme pak podle plánu šťastně dostihli ve Vítkově.

 

 

A s ním, kromě jeho hojných cestujících, i další členy klubu VLAKY.NET – zejména v uniformě ČSD nepřehlédnutelného Rosťu a v jakékoliv ústroji rovněž z davu vždy vyčnívajícího Stańu. Oba ovšem v pomyslném dresu spolupořadatelského spolku kroměřížského. Na nádraží města, které si současně připomínalo výročí 710 let od první zmínky o své existenci, bylo rušno, asi jako už dávno ne. Bohužel o některé akce doprovodného programu jsme přišli. Dílem jsme se s nimi časově minuli, dílem jsme se v době jejich konání věnovali tomu pro nás hlavnímu – samotnému parnímu vlaku, stejně jako činili účastníci oslav po dobu jeho pobytu v místě.

 

 

Když jsme historickou soupravu vyprovodili zrakem a hlavně objektivem na její další cestu do Budišova, trochu jsme zalitovali, že nám z časových důvodů nebylo dáno také si projet celou slavící lokálku. A snažili se čekání na pravidelný vlak směrem opačným vyplnit co nejlépe. Zatímco Karel se Staňou využili pohostinnosti k posezení zvoucí dočasné osvěžovny, já jsem se dal do dokumentace roztomilého „minijarmarku“, výstavy motocyklů různé míry historičnosti, kterou pořádal místní automotoklub a doplnil i výstavkou palných zbraní, a staniční budovy s historickou expozici uvnitř a ukázkou traťové mechanizace venku. I jiných úkazů.

 

 

Jízdní řád nám poskytl na výše popsané konání asi hodinu a půl času, což se mi nakonec proti původní úvaze jevilo jako nedostatečné a příjezd Os 13309 do Suchdola mne téměř zaskočil. Usadili jsme se i se Staňou do nám už známé soupravy a zpáteční jízdu strávili spíš debatou, než vyhlížením do okolní krajiny. Naše řeč se stočila i na samotný průběh oslav, k němuž jsme se shodli na kritice jízdního řádu parního vlaku ráno do Budišova i odtud odpoledne až do Fulneku, který jeho cestujícím mimo jiné znemožnil shlédnout suchdolskou výstavu hnancích vozidel, kam právě nás naše tužba hnala. I když se pak ukázalo, že ne vše slibované na ní je.

 

 

Pro milovníky železnice jsme na suchdolském nádraží připravili výstavu typických i netradičních kolejových vozidel. Vedle současné Regionovy bude k vidění třeba dieslová lokomotiva Rosnička nebo sněhový pluh, uvedl ředitel KCOD Ostrava Miroslav Klich v tiskové zprávě, leč Regionovu bylo možno spatřit jen u 4. nástupiště na spojích trati do Nového Jičína a sněhový pluh v kopřivách na opačné straně nádraží. Tedy ne že by to bylo pro nás podstatné, důležité bylo, že jsme se mohli podívat na ostatní jinde slibovaná a některá dokonce nikde neslibovaná vozidla. Ale to trochu předbíhám, protože po našem příjezdu na výstavu hned nedošlo.

 

 

Zatímco Karel se vydal ke 4. nástupišti ulovit už zmíněnou Regionovu, já jsem se dal do dokumentování staniční budovy, kterou jsem doposud znal jen z okna kolem ní uhánějícího vlaku. A tuto svou činnost jsem přerušil jen v době příjezdu Os 23363 z Fulneku, vedeného žilinským Hurvínkem M 131.1443, který toho slavného dne na trati 277 sloužil místo obvyklých místních orchestrionů. Teprve poté jsem se podle v hale umístěné směrovky vnořil do podchodu, na jehož druhém konci mne rozcestník naváděl k výstavě buď železničních modelů či hnacích vozidel skutečných. V první fázi zvítězila alternativa druhá a já jsem se podruhé setkal s Kyklopem.

 

 

Samozřejmě nikoliv hned, protože jsem procházel celou výstavou, nejprve ze strany kolejiště, a zběžně dokumentoval vystavené vozidla. Před samotným Kyklopem jsme tak narazil na modernizovaný 810.533-0 se spouštěcími okny, prototypový 810.002-6, kdysi břeclavskou 735.007-7 (T 466.0007), dosud mně neznámou 710.090-2 (T 334.090) a 754.086-7. Objekt mého hlavního zájmu mne zklamal absencí označení i dalších tabulek, které ovšem nepostrádaly lokomotivy další - polonizovaná a nedávno přelakovaná 163.047-4, prototypově rekonstruovaná 742.701-6 a korporátním lakem opatřená 130.039-1, obě poslední v barvách ČD Cargo.

 

 

Věren svému zvyku fotografovat výrobní štítky, tabulky laků a případné další detaily, vydal jsem se podél expozice opět směrem opačným, ovšem až po tom, co jsem si prohlédl a zvěčnil volně přístupné stanoviště reko-kocoura. Do útrob některých dalších vozidel jsem pak pronikl při třetí procházce výstavou, tentokrát stranou oficiálně přístupnou, tedy po rampě skladiště, která sloužila coby sice bezpečná, ale fotograficky nepříliš výhodná přístupová cesta k exponátům. Ona ta fotografická výhodnost byla ostatně problematická skoro z každého možného pohledu, a to vzhledem k panujícímu slunečnému počasí a jeho optickým záludnostem.

 

 

Úplně jiné nástrahy světla, či spíš jeho nedostatku, mne čekaly v interiéru restaurace se snad symptomatickým názvem Zlatý důl, v nněmž byla instalována výstavka modelářská. Vzhledem k tomu, že jsem se nechtěl tahat s externím bleskem, mohl jsem tam pořídit jen pár dokumentačních snímků nevalné výtvarné i sdělné hodnoty. Odtud jsem se opět vrátil k fotografování vozidel „dospělých“, když jsem nejprve pojednal expozici z protějšího 3. nástupiště a pak jsem spolu s Karlem, jenž tam odpočíval na lavičce, vyčkal průjezdu několika vlaků osobní dopravy, které v Suchdole nad Odrou nezastavují a stanicí prosviští velice slušnou rychlostí.

 

 

 

 

To už se ke mně připojil i Karel a společně jsme sledovali i fotili (a vzájemně si u toho překáželi), kterak pěkně rekonstruovaný Hurvínek objíždí svůj neméně pěkně opravený přípojný vůz s označením Blm 70 54 25-09 317-0, na němž nechyběla vlastnická značka Československých státních drah. Pozůstatkem unitárních železnic někdejšího společného státu byl i jeho pán a vládce, rodilý Pražák usazený v Považí, a také náš člen. S oběma vozidly jsem se setkal poprvé, s Lumírem jsem už tu čest měl, i když už dost dávno. Karel si vzpomněl na své poslední zaměstnání a přičinlivě pomohl s posunem, nakonec asi kvůli tomu od rána nosil výstražnou vestu.

 

 

Můj ostravský přítel si po tom výkonu vzpomněl, jak kdysi chodíval udřený ze šichty domů, a hodlal tak učinit opět. Nakonec doba tomu byla nakloněna, zanedlouho mu měl přijet příhodný R 739 Brno hl.n. – Bohumín a za několik minut po něm pro změnu mně nakloněný R 740 ve směru právě opačném. Tím jsem jel ve společnosti Staňově až do Přerova a nikoliv do IDOSem doporučovaných Hranic na Moravě. Měl jsem k tomu důvody hned dva. Především se mi nechtělo pokračovat zřejmě přeplněným Košičanem a navíc s pokrokovými vozy bez možnosti otevření oken, a.dal jsem přednost R 706 Velehrad Luhačovice - Praha hl.n.

 

 

Tento pomalejší spoj krom toho snižoval dobu, po kterou jsem musel čekat v Pardubicích na přípoj do Hradce Králové. Druhou příčinou mého, pro někoho asi podivného, chování byla touha při přestupu v Přerově aspoň zahlédnout, kterak pokračují práce na rekonstrukci nádraží. Proto jsem se na něm se Staňou jen rychle rozloučil a snažil se pořídit aspoň pár obrázků, na kteréžto konání jsem měl jen pár minut a podle toho výsledek také vypadal. Rozorané kolejiště v kombinaci s nevýhodnými světelnými podmínkami mi v tom časovém presu moc šancí nedávalo - výmluvnějších snímků jsem se domohl pak až z okna pomalu se rozjíždějícího vlaku.