Blázinec na zimních kolejích aneb Vítězný únor s Českými drahami

 

 

 

 

 

 

Ta byla v železniční stanici Tanvald a jejím okolí, kam jsme se onoho 25. února vydali, nakonec ještě „větší, než jsme čekali“, abych parafrázoval známý reklamní slogan. I když nikoliv překvapivě, protože pohled na zasněžený Tanvald nabídla už z pohodlí domova nejedna webová kamera skrze oficiální stránky města. První podmínka pro tradiční zimní akci byla tudíž splněna. Druhou, tedy zajímavý a nevšední provoz, tři z nás v době plánování výletu nevnímali příliš pozitivně, protože ty končiny navštívili relativně nedávno – Vašek reportážně sledoval už počátek masivního nasazení štádlerů na zubačce a já s Karlem pak jeho další rozvoj.

 

 

Ovšem proti výběru místa, které bylo přitažlivě neotřelé pro organizátora akce Radka i jeho přítele Martina, jsme stejně neprotestovali. Zvlášť když dosažitelné informace slibovaly na kolejích z Tanvaldu do Harrachova cosi úplně jiného, než jsme při předchozích návštěvách zaznamenali. Mediálně hojně provětrávaná kauza nebrzdících vlaků vedla posléze k zákazu provozu řady 843 na této trati. A stopku na ní České dráhy vystavily i štádlerům, které mají na zubačce problémy se sněhem, či spíše se SŽDC, jež onu vodu v pevném skupenství nedokáže pořádně odklidit. Takže ke slovu přišly katry, popř. orchestriony, ba i „turnusové“ náhradní autobusy.

 

 

To vše jsme si mohli zjistit předem a vědět tak, co nás na tanvaldském nádraží čeká. Ovšem s vědomím, že šedivá je všechna teorie, zelený je strom života, což se nakonec třeba v řazení některých vlaků, poctivě při přípravě vypsaných ze spřáteleného webu, také ukázalo. Naštěstí to neplatilo o počasí, které mediální rosničky věštily pro naše záměry poměrně příznivé, jak naznačoval pohled na oblohu už v době, kdy jsem na královéhradeckém hlavním nádraží čekal na R 982 Pardubice hl.n. – Liberec. Ten ze své výchozí stanice vezl z Ostravy cestujícího Karla, k němuž se v Olomouci připojili Radek s Martinem, a přijel přesně v určený čas.

 

 

Když jsme se uvítali a vyměnili si nejnovější poznatky, za občasného hovoru jsme sledovali krajinu ubíhající za okny, která jen pozvolna začala jevit tvářnost zimní. Obleva byla znatelná i ve vyšších polohách, k nimž se naše poněkud rámusící, ale jinak pohodlná rakev pomalu propracovávala. A když jsme se zákonitě o problémech vozů řady 843 hlasitě bavili a rakví jsme měli plná ústa, budili jsme v ostatních cestujících zjevně dojem, že děláme do pohřebnictví. Ze zanícené debaty nás vytrhla mobilní depeše Vaškova, že se k nám nepřipojí v Jaroměři, jak se předpokládalo, neboť vyrazil dříve a hodlá zdokumentovat ranní provoz ve Smržovce.

 

 

Cesta nám pak v družném hovoru (při němž možná leckterý náš úhlavní přítel dostal škytavku) pěkně ubíhala a než jsme se nadáli, bylo nám přestupovat v Železném Brodě. Kde nás už (na rozdíl od cesty minulé) čekal navazující vlak do Tanvaldu, tvořený (shodně s dějem předchozím) v podobě prvního, stále ještě jen izolepou opraveného štádlera. Dokonce i jeho osádka snad byla táž. Hlavní ovšem bylo to, že jsme vcelku bez problémů získali místa k sezení – prodlužující se den možná motivoval sobotní cestující veřejnost druhu běžkařského k použití dřívějšího spojení, než před měsícem. I když v Tanvaldu se jich pak rojilo nemalé množství.

 

 

Nutno přiznat, že se rojili (a nejen oni) mnohdy poněkud zmateně, neboť v kolejišti bylo zjevně vlaků množství větší, než obvyklé, dalo by se říci, že téměř dvojnásobné. Příčinu toho jevu jsme objasnil už v úvodu, k jeho podobě se dostávám až nyní. Všechny spoje mezi Libercem a Harrachovem (ev. Kořenovem) byly na tanvaldském nádraží přerušeny s tím, že v dolní části tratě jezdila turnusovaná vozidla řad 840 a 843 (+ 943), zatímco dopravu na zubačce zajišťovaly vozy řady 854 – ať už sólo, ve dvojicích nebo navíc doplněny vozem řady 810. Ne všichni cestující o nutnosti přestupu předem věděli a také směrovky na vlacích byly zjevně klamavé.

 

 

Tyto nedostatky se sice snažila napravit hojná hlášení staničního rozhlasu, ale vzhledem k nepříliš koncentrované pozornosti valné části cestující veřejnosti i jejímu k mezinárodnímu složení (o zahlédnuté skupince hluchoněmých nemluvě) ne vždy zcela úspěšně. Je až s podivem, že za tohoto stavu věcí nedocházelo k nějakým markantním zpožděním vlaků. Navíc nějakému svižnému přesunu národa mezi vlaky nenahrávalo ani množství sněhu na nástupištích, v dopoledních hodinách ještě okořeněné jeho zmrzlým, značně kluzkým povrchem. Na nedostatek zimní nálady, zejména ve srovnání s akcí loňskou, jsme si věru stěžovat nemohli.

 

 

A vlastně jsme si nemohli stěžovat na nic. Každý z nás měl nějaké fotografické záměry, které podařilo naplnit když ne na sto procent, tak aspoň v míře této hodnotě se blížící. Já jsem si třeba předsevzal, že tentokrát neopomenu zachytit měnící se podobu nádraží v souvislosti se započatou evropskými penězi financovanou výstavbou dopravního terminálu, což jsem v míře zimních podmínek sice splnil – ale příslušnou informační ceduli přehlédl. Stejně tak se mi podařilo zachytit většinu plánovaných vlaků - až na ten, která mi ve chvíli zamyšlení projel za zády. Ale leccos se naopak dělo nad rámec plánů – třeba příjezd zamračené AŽD.

 

 

Tuto reklamní lokomotivu jsem totiž, na rozdíl od svých kolegů, ještě nepotkal. Ostatně stejně jako nějakého toho štádlera vyššího inventárního čísla nebo od počátku platnosti tohoto jízdního řádu nově místo RegioSwingeru DB na spěšném vlaku z či do Drážďan nasazované Desiro téhož dopravce. Na tomto místě dlužno uvést, že z toho mezinárodního spoje se krom přehršle vesměs německy hovořících cestujících vynořil také Vašek, aby s námi strávil aspoň nějaký čas – dokud jej jeho zvídavá duše (podporovaná režijním průkazem) neodvedla pro změnu na horní konec trati liberecko-harrachovské. Ale aspoň chvíli bylo nás pět.

 

 

Vnímavý čtenář asi zaregistroval, že toto mé vyprávění postrádá jinak obvyklý chronologické řazení zážitků, o jejich konkrétním výčtu nemluvě. Zkrátka je tak trochu bláznivé, stejně jako podstatná část toho našeho výletu. Řád ovšem najdete v připojené galerii pořízených snímků (který ovšem také není stoprocentní, jak vysvětlím v samém závěru). Zde se zmíním jen o našich aktivitách mimo kolejiště samotného nádraží. Radek s Martinem vyrazili prozkoumat možnosti traťových záběrů směrem od Železného Brodu, ale vzhledem ke sněhovým podmínkám to vzdali. Já jsem si nenechal ujít dění před výpravní budovou při odjezdu zmíněné NAD.

 

 

A všichni společně jsme se podvakráte vydali na nedaleké sice, ale v zimních podmínkách přece jen ne příliš snadno dosažitelné kultovní fotografické místo – ke Žďárskému tunelu. Při cestě první volili kamarádi chůzi podél Krkonošské ulice, ale extrémně čilý dopravní ruch na ní, doprovázený od kol aut stříkající břečkou, jim bezproblémový přesun nedopřál. Já jsem zvolil klidnější cestu přes bývalé depo, skýtající navíc možnost pořízení snímků zasněžených vozů tanvaldských muzejníků. (Jejich hnací vozidla, až na jedno prasátko, zimují v Turnově.). Důležitější ovšem je, že se nám pak společně na kýženém místě podvakrát fotograficky docela dařilo.

 

 

Všichni byli tedy spokojeni, ale Karel byl dokonce už uspokojen. Vyjádřil důchodcovský názor (opačný přesvědčení obou našich mladíků), že čeho je moc, toho je příliš a mohli bychom se vydat na cestu k domovu o dvě hodiny dříve, než byl záměr našeho organizátora. Druhý senilák mu to odsouhlasil, a tak jsme se poměrně záhy oba usadili v Regionově, jíž jsme z Tanvaldu do Železného Brodu cestovali už minule. Byla to úleva tak ochromující, že nás ze sedadla nezvedly ani přijíždějící vlaky ani dopravní specialista Jindřich Berounský je fotící. Po chvíli nás následovali i Radek s Martinem a ve finále také z Harrachova se navrátivší Vašek.

 

 

Posledně jmenovaný se však hodlal s námi v Železném Brodě rozloučit, aby se vydal směrem právě opačným, než my – zachtělo se mu pořídit ještě něco snímků v Turnově. Takže jsme té necelé půlhodinky společné cesty využili ke spřádání výhledových plánů na další setkání, které sice nějaké konkrétní závěry nepřineslo, ale jisté zajímavé nápady, hodné podrobnějšího rozpracování, v našem hovoru padly. A možná by mohly oslovit i širší okruh členů a příznivců VLAKY.NET, než jen naši bláznivou pětici, to ponechejme dalšímu vývoji. Z Železného Brodu jsme tedy cestovali opět čtyři, ale vláčkem tentokrát cele unifikovaným.

 

 

Cesta do Hradce Králové probíhala stejně bezproblémově, jako ta ranní ve směru opačném. Jen toho hovoru bylo poněkud méně, protože na nás všechny dolehla ne snad přímo únava, ale jakási „siestová“ nálada. Jímavé rozpoložení občas narušil nějaký zajímavý pohled z okna, vesměs v podobě od rána zjevně vzedmutější hladiny kteréhosi vodního toku či rozměrnější maxilouže v některém nádraží. Asi to nebude dlouho trvat a zimní nálada vezme za své i ve vyšších polohách. Takže jsme byli docela rádi, že jsme si ji při sedmém bláznivém výletu užili do sytosti. Ale jen na rok, jak jsme si při loučení v Hradci pochopitelně slíbili.

 

Už výše jsem naznačil, že se na tomto místě vyjádřím k připojené galerii fotografií, které jsme při našem bláznivém výletě pořídili. V zásadě je uspořádána chronologicky, v pořadí, v jakém snímky vznikly, V ojedinělých případech však nebylo možno tuto zásadu dodržet – to když třeba dva z nás cosi různého zaznamenali v tutéž dobu na opačných koncích kolejiště. Fotografie Vaškovy se však tomuto uspořádání vymykají – časový sled by sice dodržen být mohl, ale nastal by logický chaos. Proto jsem je zařadil až na konec galerie s tím, že začínají na samostatné stránce. A pro milovníky obrázků pohyblivých je zde už skoro tradiční Karlovo video: