Návrat do Lužné

Na konci září loňského roku byl prodloužený víkend a my jsme se vydali po delší době na návštěvu k mým pražským příbuzným. Kmotřík se rozhodl oželet humbuk pod názvem Národní den železnice po zkušenosti z Olomouce a pronesl, že v Lužné bude klid, neboť všichni blázní budou nasáčkováni v Brně a jeho okolí. Tak jsme ve čtvrtek vyrazili do města hlavního v Bmz ex ÖBB vlakem nazvaným Vsacan. V pátek jsem se věnovali Praze a hlavně tunelu Blanka, který jsme si pěkně po svých prošli.

Radka a Veronika v tunelu Blanka © Radek Hořínek

O den později naše cesta směřovala z nádraží Praha-Dejvice do Lužné. Museli jsme oželet služeb našeho průvodce z návštěvy první, neboť jej zaměstnával výše uvedený svátek železničářů. S Radkou bude o zábavu postaráno, říkali jsme si, a přidala se k nám i moje teta. Po zakoupení jízdenek jsme nasedli do R 1286, který nás měl dopravit do cíle. Cestou jsme se kochali krajinou, která byla vidět z okna vlaku. Do Lužné jsme dorazili včas, a tak jsme se po vystoupení z vlaku mohli přemístit ke vstupu do muzea.

R 1286 po příjezdu do Lužné u Rakovníka © Radek Hořínek

Nebyli jsme jediní, kdo v onen velmi přívětivý podzimní den měl stejný nápad. Krátce nás zdržela fronta u pokladny. Jak jsme se dostali do areálu muzea, tak jsme měli díky Radce o zábavu postaráno. Ta pořád hledala, kam by vlezla. Z prohlídky nás vytrhl návrat parního vlaku. Koukali jsme, stejně jako ostatní, na ošetření parní lokomotivy. Když bylo vše potřebné dokončeno, parní mašinka odjela vlastní silou na svoje místo. Po ní se na vyhrazené stání dostala i T 466.0286 a my spokojeně korzovali po muzeu.

T 466.0286 se vyhřívá na sluníčku © Radek Hořínek

S Radkou jsme se kochali jsme mašinkami. Kmotřík se ji snažil k některým něco povědět. Vlastně nejen jí. Sám se zastavil u mikáda a němky. Vzpomínal, kdy viděl mikádo naposledy a bylo to hodně dávno. Prý při nějaké akci v Přerově. A tak jsme šli od mašinky k mašince, koukali jsme na ně a docela nám vyhládlo. Už před samotnou cestou jsme Radce říkali, že oběd si dáme v jídelním voze, z čehož měla velkou radost.

Není nad dobrý oběd a když je v jídelním voze... © Radek Hořínek

Díky nádhernému počasí jsme se na chvíli usadili na lavečce, abychom dopřáli žaludku trochu času na trávení oběda. Mládě to sezení ale moc nebavilo. Vždycky někam zmizela. Většinou jsme ji našli u modelového kolejiště, kde sledovala dění. Jejímu ostřížímu zraku neušla možnost povozit se na úzké. Tak nejprve se mnou a následně s Radkem si dala několik jízd a my dva se střídali v její dokumentaci.

Radka s Radkem na úzké © Veronika Kluková

Před námi už zůstávalo něco málo ke zhlédnutí. Jelikož se náš čas pomalu začínal naplňovat, tak jsme se posléze přesunuli na nádraží v Lužné, abychom rychlíkem číslo 1295 vyrazili zpět do Prahy na nádraží Dejvice a odtud dál MHD do našeho dočasného útočiště. S příjezdem zpět se změnilo počasí a my byli moc rádi, že při prohlídce na nás svítilo sluníčko. O den později nás čekal po obědě návrat domů do Olomouce. Radce jsme slíbili jízdu Pendolinem. Tak jsme do něj na hlavním nádraží v Praze nasedli.

„Sedmý trpaslík“ jako SC 509 © Radek Hořínek

Kmotřík vytáhl notebook, připojil se na wifi ve vlaku a kromě psaní si s přáteli pozoroval pomocí kamery z vlakového portálu dění na trati. Sice jsme cestou nabrali nějakou tu minutku zpoždění, ale i tak jsme byli s cestou spokojeni a se zážitky ještě víc. Škoda, že v té době ještě nebyly některé stolečky ve voze číslo čtyři upraveny jako stolní hra, jak je tomu nyní. Cesta by možná rychleji uběhla. Snad někdy příště, až tímto vlakem vyrazíme zase za nějakým dobrodružstvím, si hraní užijeme.

Úvodní snímek: 354.195 a 555.3221 zahaleny párou © Veronika Kluková