Úzkou dráhou z Kunmingu do Hanoje (ale jen na předměstí)

Ta má rozchod 1000 mm - standartní šíři úzkých tratí pro hornatý terén, používaný francouzskými kolonizátory v Indočíně. Trať byla dokončena v roce 1910 a původně spojovala Kunming s vietnamskou Hanojí v celkové délce 855 km. V době výstavby byla považována (spolu s právě budovaným Panamským průplavem a Suezským průplavem), mezi tři nejnáročnější stavby na světě.  Ještě na počátku nového tisíciletí jezdily dvakrát týdně přímé vlaky mezi těmito městy, než sesuvy půdy přerušily trať na několika místech a s vlaky do Vietnamu byl ámen. Dnes se rozsah osobní dopravy smrskl na několik párů osobních vlaků, jihozápadním směrem do stanice  Shizui ( 35 km) a jihovýchodním směrem do již zmíněného Wagjiayingu (37 km). Charakter příměstské dopravu je pro tuto úzkorozchodku vpravdě neobvyklý a svým způsobem ojedinělý.

Když se blížíme po široké, rušné, Pekingské třídě k Severnímu nádraží, nic nenasvědčuje tomu, že by tudy měla nějaká železnice procházet. Náhle se však před námi vyhoupne poměrně moderní budova nádraží, pod kterou je podjezd zmíněné Beijing Road. Projdeme podjezdem a Xuan (naše průvodkyně) se musí vyptat místních, kudy se vlastně k nádraží dostat. Všude je hustá, moderní zástavba, ale směrovka k nádraží nikde... Po chvilce bloudění se dostáváme k železničnímu přejezdu, jehož černobíle pruhované, bambusové závory padají za drnčení zvonku zrovna dolů. Vlevo od závor vidíme nástupiště, od něhož se zrovna odlepil osobní vlak do pětatřicet kilometrů vzdálené stanice Shizui.

Silniční podjezd Beijing Road rovnou pod Severním nádražím - výchozím bodem Yunnanské úzkorozchodky.; 16.9.2011 © Petr Mišura

Tak tomu se říká pech. Vlak nám ujíždí rovnou před nosem. Pozitivní ale je, že si mohu nerušeně natočit odjezd vlaku ze stanice. Taková cena útěchy. Osobní vlaky totiž jezdí pouze dvakrát denně, ten odpolední, tažený dieselhydraulickou lokomotivou, se právě pomalu šine přes západní zhlaví stanice a jeho čtyři vozy jsou obsazeny asi z poloviny. Závorář s širokánskou čepicí á la CCCP s velkým odznakem Čínských železnic kroutí zasmušile hlavou, že dnes už žádný vlak nepojede, až zítra ráno. Potom točením archaickou klikou zvedá bambusové závory a my se dostáváme k budově nádraží.

Osobní vlak do Shizui odjíždí ze stanice Kunming Northern.; 16.9.2011 © Petr Mišura

Před vchodem do nádražní budovy zametá uniformovaná železničářka a toho využívá Xuan k zjištění informací o odjezdech vlaků. Přichází nám zvěstovat šťastnou zprávu - zhruba za půldruhou hodinu odjíždí ještě jeden spoj směrem na východ, a to do stanice Wangjiaying a zpět. Máme tedy dost času vyrazit na průzkum okolí stanice. Nacházíme sousední budovu, podle všech znaků bývalé depo, na které se skví velký nápis: Yunnan Railway Museum. Buhužel, je už zavřeno. Velká škoda, v muzeu je prý řada jedinečných vozidel, včetně francouzské motorové jednotky Michelin z třicátých let, jakési úzkorozchodné obdoby naší Slovenské strely.

Bývalá výtopna poskytla útočiště muzejním exemplářům úzkorozchodky.; 16.9.2011 © Petr Mišura

Kráčíme ulicí lemovanou obchody a restauracemi, ale po chvilce odbočujeme doprava boční, špinavou, úzkou uličkou, která nás vede k místní tržnici. Tatam je náhle nablýskaná krása drahých obchodů. Tady prodávají chudí venkované svoje přebytky. Omšelé oblečení, stánky nahrazují mnohdy pouze hrubě opracované fošny na dřevěných kozách, chudoba tu čiší z každého kouta. Zboží je ale prvotřídní, ovoce, zelenina, koření, sušené maso - vše vyhlíží poctivě a ceny jsou víc než lidové. Prodavači nejsou vtíraví, nabízejí zboží poněkud zakřiknutě, vidouc cizince ani mnoho nemluví, jen rukama ukazují a obracejí svoje produkty s nadějí v očích. Xuan s Honzou kupují pytlík plněných těstovinových taštiček, k nimž dostávají od prodavačky ještě kelímek ďábelsky ostré omáčky.
Vyjdeme na druhém konci z tržnice ven na ulici, jejíž pravou stranu lemuje stará zástavba, tedy, přesněji řečeno - její trosky, ustupující moderním stavbám, které se již rozprostírají na protější straně ulice. Torza budov tu obývají nuzáci z venkova, kteří se do velkoměsta uchýlili s vidinou snadnějšího živobytí, ale nyní tu uvízli jako v pasti. Žena, následovaná tlupou špinavých dětí, se nám snaží namluvit, že nám prodá auto, o nějž se opírá a které patří kdoví komu. Usmíváme se na ni shovívavě, žena se však tak lehce nedá a vzápětí nám nabízí skůtr, stojící poblíž. A hned poté obstarožní kolo. Ani z tohoto obchodu nic není, a tak jí aspoň obdarujeme několika drobnými bankovkami.
Je pomalu načase vrátit se k nádraží. Ještě se zastavujeme v obchodě s brašnami, abych si koupil nějakou tašku přes rameno a měl tak lépe zabezpečeny doklady a peníze, než doposud, kdy je lehkomyslně nosím jen tak po kapsách. Vybírám si jednu šikovnou a zkouším si sám usmlouvat cenu. A daří se mi, dostávám ji za 20,- Jüanů, tedy za nějakých 55,- Kč. U nás by stála nejmíň dvě stovky. Prodavačka, povzbuzena úspěšným obchodem, tahá Xuan za ruku stranou a spiklenecky jí něco šeptá do ucha, přičemž obrací oči směrem ke mě a Honzovi. Samořjejmě nás zajímá, o co se jednalo. No to mě podržte! Kromě brašen tato obchodnice nabízí vytipovaným cizincům i heroin. A to je hned v sousedství obchodu velká policejní stanice. No, ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma. Nemusíme ale mít všechno.
Před nádražím už posedávají venkované, kteří prodali zboží a čekají na svůj vlak domů. Vestibul je už otevřený a mě překvapuje jeho velkorysost, kterou by jste u úzkorozchodného nádraží lokálního významu nečekali. Je tedy pravda, že nádraží bylo zbudováno zjevně ještě v období, kdy odsud odjížděly mezinárodní vlaky do Vietnamské Hanoje, ale dnes působí poněkud předimenzovaně.

Vstup do moderního vestibulu, který by jste u nádraží úzkorozchodky asi nečekali.; 16.9.2011 © Petr Mišura

Vestibul se pomalu začíná zaplňovat, přichází zaměstnanci železnice a jako všude, i tady následuje u branky k vchodu na nástupiště rychlá zevrubná prohlídka zavazadel. My však nemáme žádná zavazadla, takže procházíme za blahosklonného gesta strážce zákona na nástupiště, kde je už připravený náš vlak. Vozy čínského, potažmo sovětského typu mají uvnitř nepříliš pohodlná, koženková sedadla klasického uspořádání. Usedáme na volná sedadla na konci vozu, ale ouha. Jsme vykázáni příchozím policistou na protější sedáky, neboť jsme si nevšimli cedulky, na kterou muž zákona významě ukazuje prstem: Nad oknem visí červená tabulka s nápisem "Police". Přikyvujeme a vše končí chápavými úsměvy, policista se uvelebuje ve svém sektoru a vyndává misku s večeří, hůlky a chutě se pouští do jídla. Vytahuji spodní část okna, ano, okna ve vozech nejsou polospouštěcí, ale vytahují se spodní polovina okna směrem nahoru, což má tu výhodu, že se dá fotit a filmovat pěkně vsedě.

Nástupiště je plné cestujících do Wangjiayingu, cílové stanice vzdálené asi 30 km.; 16.9.2011 © Petr Mišura

Vlak se dává do pohybu. Je to zvláštní zážitek: Malý vláček se prodírá houštinou věžáků, překonává na dlouhých přejezdech několikaproudé, rušné ulice, před závorami se během chvíle nakupí neuvěřitelné množství skůtrů, aut i pěších. Strojvedoucí téměř nepřetržitě houká, těleso dráhy slouží lidem běžně jako chodník, vlaku ustupují někdy až na poslední chvíli. V některých exponovaných místech se kolejiště proměnilo v provizorní tržnici a tak mají majitelé stánků napilno rychle odstranit svoji živnost mimo průjezdný průřez. Přichází průvodčí a vypisuje nám ručně zpáteční jízdenky. Kroutí při tom nechápavě hlavou, nemůže asi pochopit podivíny, ktří jedou na konečnou, aby zase hned jeli zpátky. Vlak po čase vjíždí do kolejové splítky s normálněrozchodnou, elektrifikovanou tratí a hodný kus cesty jedeme v symbióze s hlavní, Šanghajskou dráhou. Po levé straně je velké seřaďovací nádraží, plné nákladních vlaků. Naše úzká dráha se ale už opět vymaňuje z područí většího bratra a zase si to klape po předměstí, kde míjí novotou zářící činžáky, ale také nízké, patrové domky z červených cihel, obklopené záhony se zeleninou.
Zastávek a stanic není mnoho, stejně jako cestujících. Na čínské poměry nezvyklá idyla. Po hodince jízdy kola vlaku zabubnují na zhlaví stanice Wangjiaying, vpravo míjíme udržované lokomotivní depo a zastavujeme s ohlušujícím skřípěním u nástupiště. Vystupujeme. Stanice je nezvykle velká, na dlouhých staničních kolejích stojí neméně dlouhé nákladní vlaky tvořené výsypnými vozy. Naše lokomotiva objíždí soupravu a já si všímám dvojice spřažených strojů v čele nákladního vlaku, čekajícího na odjezd směrem na východ. To znamená, že nákladní doprava tímto směrem funguje, ale kam až, to se mi nepodařilo zjistit. Ani samotní zaměstnanci dráhy nám nedokážou odpovědět na otázku, zda se na předlouhém zbývajícím úseku někde provozuje osobní doprava. Vypadá to, že je to ani dvakrát nezajímá.
Pomalu se snáší soumrak a náš vláček se vydává zpět vstříc na obzoru blikajícím výškovým budovám Kunmingu. Průvodčí mě donutí stáhnout (tedy zavřít) okno se starostlivým pohledem na za mnou sedící pasažéry. Co se dá dělat, mám po filmování. Úderem deváte jsme zpět na Severním nádraží. Dělám si ještě žánrovou fotku nočního klimatu stanice (to ještě netuším, že se mi podaří tento a mnoho dalších následujících snímků nechtíc smazat), nasedáme na autobus a tradá domů. Po zážitcích z této pozoruhodné železnice mě čeká několik dní železničního půstu, protože zítra nás čeká devítihodinová cesta lůžkovým autobusem do vzdáleného Baoshanu - hor se spoustou sopek a horkých pramenů, kde však není tisíce čtverečních kilometrů ani pražec…Vše si pak ale vynahradím koncem září, kdy nás čeká 1600 kilometrů na východ do Guangzhou a potom jízda jednotkou CRH 1 do Hongkongu. To je ale zase jiná kapitola mého putování touto zajímavou zemí.

Úvodní obrázek : zdroj www.hh.cn