Když se řekne Ústí nad Orlicí ...

 

 

 

 

Tak nějak si asi vybaví v titulku uvedený pojem kdejaký železniční příznivec a jistě, právě díky zmíněné medializaci, nejen on. Citovaný úvod stránky Wikipedie pokračuje: Tyto plány byly opuštěny po vzniku petice „Nádraží nedáme“, kterou podepsalo přes 16 000 občanů. O budoucnosti nádraží a podobě odbavení cestujících se v následujících letech objevovaly protichůdné informace. V roce 2012 nadále slouží včetně nádražní restaurace. A činí tak ještě na jaře roku následujícího, kdy byla konečně zahájena stavba „Průjezd železničním uzlem Ústí nad Orlicí“ nejen slavnostně, ale i fakticky, jak jsem si na místo samé zajel ověřit v neděli 14. dubna 2013.

 

Zatímco v místě strženého velkého skladiště se pracuje, skladiště malé u výpravní budovy
bude zachováno © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Ve skutečnosti se práce vesměs přípravného druhu rozběhly už nějaký čas před tím, než se do Ústí nad Orlicí sjeli všelicí činitelé, aby slavnostně poklepali na kolejnici, tentokrát bez naší účasti (pozvánka nedorazila), což ovšem za škodu nepovažuji. Navíc standardní obrázky z akce nabízí sám organizátor slavnosti. Já sám vám v této reportáži nabídnu fotografie naopak spíš nestandardní, dokumentující stávající podobu celé stanice - a k tomu také něco doprovodného textu. V něm se záměrně nebudu příliš rozmachovat na téma smyslu a podstaty stavby či občanskými aktivisty vynucené přinejmenším kontroverzní změny jejího původního projektu.

 

 

Ale aspoň stručným informacím o stavbě a jejích porodních bolestech se vyhnout nelze. Zájmová oblast projektu leží na trase I. a III. tranzitního železničního koridoru v úseku Praha - Česká Třebová. Předmětem projektu "Průjezd železničním uzlem Ústí nad Orlicí" je rekonstrukce a modernizace stanice včetně přeložky tratě v prostoru Mendrik na vjezdu do stanice. Stávající nevyhovující výpravní budova bude nahrazen budovou novou na orlické straně stanice doplněnou o nové přednádraží. Stanice bude plně peronizována nástupišti s bezbariérovým přístupem, píše společný informační web investora a projektanta, na němž o stavbě najdete vše podstatné.

 

Průjezd železničním uzlem Ústí nad Orlicí - celková situace stavby; zdroj: www.usti-chocen.cz

 

Komu se však v jeho nabídce hledat nechce, nabízím přímý odkaz na to nejpodstatnější - základní údaje o stavbě, pro niž vydal Drážní úřad stavební povolení svým rozhodnutím ze dne 10.1.2012. Tomu aktu předcházelo už zmíněné úsilí občanských aktivistů o zachování původní výpravní budovy, které však neskončilo vítězstvím původního boje v podobě prohlášení objektu kulturní památkou, ale pokračuje bitvou další - proti výstavbě výpravní budovy nové. O tom všem se můžete dočíst na stránce občanského sdružení s burcujícím názvem „Nádraží nedáme!“. Kolik už ty (snad i dobře míněné) snahy stály času a peněz, asi těžko kdo vyčíslí.

 

Jádro sporu - výpravní budova, kterou sice všichni zachraňují, ale nikdo nechce spravovat
© PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Původní projekt stavby moderního koridorového nádraží byl architektonicky i provozně znehodnocen, aby v jeho centru čněl (údajně historicky hodnotný) barák, který nebude mít žádné využití a patrně se časem promění v ruinu. Tak vypadá stávající fáze celé vleklé kauzy, která by se dala nejlépe popsat modifikací starého českého přísloví: Vlk zůstal nenažraný a koza chcípá na úbytě. A aby toho nebylo málo, nedávno byly v blízkosti nádraží objeveny další památkové ochrany snad hodné objekty - nejprve zbytek klenby původního nadjezdu v dnešní ulici J.Haška a pak most celý, po němž trať v blízkosti nádraží překonává Tichou Orlici.

 

„Pernerův“ železniční most přes Tichou Orlici z ulice J.Haška © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Naštěstí ani jeden ani druhý objev tentokrát stavbu nijak neohrožují, ba ani v zásadě neovlivňují, protože trať, řeka a zřejmě i cesta mají být v budoucnu vedeny poněkud odlišnou trasou, než je tomu nyní. A trať navíc technicky odlišným způsobem, přičemž v tomto případě kupodivu nejde ani tak o zájem železniční, ale spíš vodohospodářský: numerické i fyzické modelování možného povodňového zaplavení dotčené oblasti jihovýchodně od vjezdu do stanice vyústilo v návrh přeložky tratě v podstatě v celé délce na mostní estakádě, jak se píše na už odkazované stránce s údaji o stavbě. Tichá Orlice totiž ne vždy svému názvu v praxi dostojí.

 

Tichá Orlice nemá vždy podobu neškodné říčky a oblouky "Pernerova" mostu už častokrát
převýšila © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Nyní však už přejděme k mému výletu, který byl od počátku poznamenán některými mimořádnostmi. Za tu první a trvající po celý den lze považovat fyzický příchod jara (konečně!) také do východních Čech. Byla předvídatelná, pokud člověk věří věštbám rosniček. Předvídatelná byla i událost provozní, dokonce svým způsobem související s tématem mého putování. Dlouho odkládaná přestavba trati mezi Ústím nad Orlicí a Chocní si vyžádala další práce traťováků SŽDC a ty zase výluku jedné koleje, jak varovaly České dráhy. Ony samy mi pak připravily mimořádnost tentokrát nepředvídatelnou, v podobě nezvyklého složení mého prvního vlaku.

 

742.115-9 (místo řady 843) přiváží do Hradce Králové R 983 Liberec - Pardubice hl.n.
© PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Tedy ne že bych takové náhradní řešení ještě neviděl, ale doposud jsem se s ním nesetkal jako cestující absencí příslušného motorového vozu postiženého vlaku. Jedinou komplikací byla pro mne skutečnost, že jsem proti svým zvyklostem musel usednout do vozu přípojného. Nezdolný kocour svou roli v čele rychlíku zvládal dobře a v Pardubicích jsme byli natolik včas, abych k návaznému spoji nemusel chvátat. V něm se mi pak podařilo zaujmout místo u otevíratelného okna, takže jsem cestou mohl sledovat a čas od času i fotograficky zachytit nepříliš četné projevy výlukových prací, byť vzhledem k poloze slunce ne vždy zrovna s výsledkem lahodícím oku.

 

Můj R 867 se po nesprávné koleji blíží k zastávce Bezpráví © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Po příjezdu do Ústí nad Orlicí jsem neodolal možnosti vyfotit si populární kybel EN57-1952 na Os 15121 Nysa Ústí n.O. - Kłodzko Główne, i když jsem podobnou příležitost už v minulosti měl. Na rozdíl od návštěvy interiéru výpravní budovy, která následovala bezprostředně po tom. Věřte nebo nevěřte, ač jsem ústeckoorlické nádraží navštívil už několikrát, v útrobách oné památeční stavby jsem nikdy nebyl. Vždy jsem se v těch místech věnoval výhradně dění na kolejích, které mne ovšem tentokrát naopak zajímalo jen zcela okrajově. Mým prvotním cílem byla dokumentace výchozího stavu rekonstrukce, pokud byl ještě vůbec postižitelný.

 

Skladiště proti výpravní budově jsem už nezastihl, bourání světlé budovy vpravo zahlédl
z vlaku 17. dubna © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Popravdě řečeno, prohlídka budovy mne posunula do tábora těch, kdož si nedokáží představit její využití coby moderního zařízení pro odbavení cestujících a související funkce. Když jsem zachytil podobu všech veřejnosti přístupných prostorů, vrátil jsem se do sluncem zalévaného exteriéru a podle trati vyrazil směrem k městu, přičemž jsem neustával v dokumentačním konání. Cílem té vycházky byl už zmíněný „Pernerův“ most, lépe ovšem zachytitelný ze strany opačné. A ze zatáčky ulice J.Haška se dalo pohodlně a se správným nasvícením vyfotit leccos, jak ukázala přítomnost skupinky kolmo se pohybujících českotřebovských fotičů železnice.

 

Vozidlo vzadu patří Leoši Novotnému ze Slovácka, ta vpředu fotografům z Českotřebovska
© PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Já jsem měl před sebou ovšem poslání jiné než oni (a mnozí další podobně postižení, které jsem pak ještě potkal), takže jsem onen skoro ideální fotoflek opustil a vrátil jsem se k nádraží, jež jsem se jal obcházet ve směru hodinových ručiček. Přes bývalý komerční obvod, na jehož místě se už začalo stavět, jsem zamířil k brandýskému zhlaví a podjezdem přešel na druhou stranu tratě. Odtud vychází jediná místní vlečka, provozovaná Vojenským vlečkovým úřadem a vedoucí do blízkých skladů vojenské techniky. Do areálu může sice každý pohodlně nahlédnout z kolemjedoucího vlaku, ale raději jsem se snažil focením přes plot neprovokovat.

 

Vlečka číslo 23 Vojenského vlečkového úřadu (čili 4128 SŽDC) je vně areálu skladů kratičká
© PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Mé další fotografické záměry (od nichž jsem se nechal odvést několika projíždějícími vlaky) poněkud hatila nákladní souprava s hrbatou ČD Cargo v čele, která čekala na volno k další jízdě už od mého příjezdu na nádraží, a ránu do vazu jim dala další, kterou přivezla pro změnu cargovácké eso. Jejich četné vagóny mi totiž mařily jak výhled na výpravní budovu a další stavby z letohradské strany kolejiště, tak také opačný pohled do míst, kde se případ od případu manipuluje s kolejovými poli. Avšak i za těchto okolností, jež pominuly až po delší době, jsem se snažil fotograficky zachytit vše, co jsem měl v plánu, byť jsem některé záběry později zopakoval.

 

Výpravní budova z „letohradkého“ kolejiště už po odjezdu nákladních vlaků
© PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Na závěr té vycházky kolem nádraží, které má projít zásadní (ovšem méně, než bylo plánováno) proměnou, jsem si nechal tu jeho část, která se naopak neměla a nemá změnit téměř vůbec. Aspoň v obou už známých variantách vizualizací najdeme areál Sdruženého traťového okrsku Ústí nad Orlicí v podobě, v jaké jsem jej zastihl já. Jen silniční příjezd k němu už nebude řešen tak kuriózně, jako je tomu dnes - přejezdem (číslo P5209) z přejezdu (číslo P4884). Tři přejezdy přes trojí různé koleje v obvodu nádraží jsou snad kuriozitou samy o sobě. Najdete je vyznačeny na spodní ze dvou mapek, jež mají usnadnit orientaci v připojených snímcích:

 

Železniční stanice Ústí nad Orlicí na fotomapě; zdroj: www.mapy.cz

 

Když jsem svou obchůzku ukončil na místě, kde začala, měl jsem v podstatě odpracováno. Ještě pořád krásné jarní počasí mne sice svádělo k prodloužení pobytu, tentokrát už výhradně za účelem fotografování projíždějících vlaků, ale cítil jsem se v dané chvíli dílem fotografické činnosti syt, dílem kapku zmožen. Navíc mi v tu chvíli kynulo docela výhodné spojení k domovu, takže jsem se rozhodl této možnosti využít. Odjížděl jsem plný dojmů, ovšem povahy ne zcela jednoznačné. Na jedné straně jejich pomyslné škály bylo jisté znechucení celou tou „demoliční“ kauzou, na straně druhé spokojenost, že se přece jen už konečně začalo budovat.

 

Přestavba odstraní i neuralgický bod v podobě přejezdu na spojce hlavní trati s „letohradskou“
stranou stanice © PhDr. Zbyněk Zlinský