Brněnská jízda

29.6.2014 8:00 Luděk Šimek

10 let Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje, 50 let depa Maloměřice, 145 let MHD v Brně – to vše se slavilo 21. a 22. června 2014. Já jsem si z programu, nabízeného na webu IDS JMK, vybral ochutnávku všech čtyř dopravních prostředků, kterých se výročí týká – vlak, autobus, trolejbus, tramvaj - a to v historickém provedení.

Do Brna jsem přijel rychlíkem v neděli 22. června ve tři čtvrtě na deset příjemně naladěn: Hověl jsem si na pohodlné měkkoučké nedělené koženkové lavici postaršího vagonu, z nichž je rychlík dosud složený, když jsem chtěl, vyvětral jsem si kupé otvíratelným oknem. Pamětnický vlak jsem nemusel hledat: U 1. nástupiště už důstojně bafala šlechtična, a to ta první ze všech šlechtičen – 475.101.

Jen složení soupravy mě trochu zklamalo: Samé rybáky. Určitě ne proto, že by mne tlačily dřevěné lavice, ale proto, že ctím majestát šlechtičny. Jí by lépe slušely ty pěkné rychlíkové čtyřosáky z počátku 50. let řad 39-18 xxx-x, 20-18 xxx-x a 18-10 xxx-x, jaké ukazuje tato stránka, ty, co mají půdorys člunku - jejich nástupní přístavky se směrem k čelu zužují.

„Šlechtična“ v celé své kráse © Luděk Šimek

Do odjezdu zbývá 40 minut, žaludek říká, že by se mělo něco slupnout, dostavuje se i kofeinový absťák – ještě dnes nebylo kafíčko. Naštěstí od stánku na 1. nástupišti se line tradiční vůně smažených klobás - dnes už unikátní: U všech ostatních kiosků je jen bohatý výběr baget a pizz rozličné náplně ale stejně inertních bez chuti a vůně... A co horšího – nikde nemají pravého českého turka! Všude jen presso, to je katastrofa!

Průvodčí přichystaní na nával cestujících © Luděk Šimek

Není však čas na úvahy o tenčícím se a chudnoucím sortimentu potravin v nádražních prodejnách (nikoliv jejich cenách), a to nejen v Brně. Před soupravou už stojí průvodčí v historických uniformách a prodávají jízdenky, je čas zařadit se do fronty, která roste. Zejména drobotina má o vláček zájem. Pro ni to je atrakce sensačnější než pouť, než centrifuga či kyvadlo Kamikadze (jízdné pro děti pouhých 35 Kč za okružní jízdu 150 minut čistého času, ne 3 minuty za 80 Kč jako na pouti).

Nával ve voze je pro mne až nečekaný, byli ale ohleduplní rodiče i děcka, v jednom kupé těch známých dřevěných vozů, kde jsou 3 kupé a 4 osmičky lavic ve velkoprostorovém oddíle, se smrskli, abych nemusel stát na přeplněné chodbičce.

Mezi Brnem a Kuřimí © Luděk Šimek

Vyjíždíme směr Kuřim. Děcka na to zírají, jsou nadšená, kéž jim to nadšení pro vlak vydrží. Do Kuřimi je to jen půl hodiny, tady cesta vlakem končí, davy lidí s fotoaparáty (nechci tvrdit „šotouš“, tohle jsou většinou spíš příležitostní návštěvníci) se vyhrnou, aby si vyfotili, jak mašina objíždí soupravu.

Konečná! Přestupovat na autobus! © Luděk Šimek

V Kuřimi je ale ještě jedna zajímavost: Na nákladové rampě je výstava všeho, co kralovalo na našich silnicích v 50. a 60. letech a mělo dvě či čtyři kola. Jawy, ČZ, péráky i kejvačky, pincky, mopedy, skútry Čezeta (pamatujete, jak na nich mladíci balili holky – dalo se sedět i v sukni bokem jak na koni; já nebalil – mně ještě do řidičáku zbývalo hodně let). Je tu i červená Felície, což byla někdy v r. 1958 takový symbol přicházejících šedesátých let. Tahle je ale pozdější, má vzadu ploutvičky. (Jen ten pán v kostýmu prvorepublikového četníka se mezi tyto vozy nehodí.) Panuje tu ovšem stříbrná Tatra 87, s jakou Zikmund a Hanzelka projeli celou Afriku, Jižní i Střední Ameriku.

Stříbrná Tatra 87 s jakou Zikmund a Hanzelka objeli 3 kontinenty © Luděk Šimek

A hned vedle je host z ciziny – Jaguár. Octavia, embéčka, Trabant, Žiguli... Pořadatelé dali málo času na prohlídku. Další etapu naší jízdy tvoří autobusy, a ty odjíždí už za chvíli. Však již jsou taky hezky v řadě za sebou v ulici před nádražím: Škoda 706 RO v městském provedení s vlekem B40, mladší kolegyně 706RTO MTZ, dvě ešelky... Zařadím se do fronty před tím nejstarším, eróčkem, vždyť přesně takové mě vozilo v Kutné Hoře od hlavního nádraží k průmyslovce ještě v roce 1972. A má dokonce původní mávací ručičku z dob, kdy ještě světelné blinkr nebyly – viz úvodní snímek.

Další etapou nás poveze autobus Škoda 706RO © Luděk Šimek

Přijde řidič a vynadá nám, že tady se nenastupuje, že zastávka je před nádražní budovou. Ale tam už se dělá ještě větší fronta... Až při nástupu si všimnu, že z druhé strany parčíku stojí ještě unikátnější autobusy – Praga RN a dokonce i Tatra 500 HB, tou jsem v životě nejel! A ani nepojedu, jsou tu jen jako statické exponáty. Ba ani si ji nevyfotím, leda by se mi to povedlo, až pojedeme kolem.

Tatra 500 HB © Luděk Šimek

Povedlo... A nával je jak v dobách, kdy tenhle autobus jezdil na pravidelné lince, jak když jsem jezdíval do té průmyslovky.

Nával v autobuse Škoda 706 RO © Luděk Šimek

Stojím hned za motorem a pohled z čelního okna mi připomněl, co zpíval Josef Bek ve filmu Florenc 13:30: „Ta bílá dálka, to je láska má, má tisíc slok, má tisíc kilometrů...“

„Ta bílá dálka, to je láska má...“ © Luděk Šimek

Já vím, týkala se mladšího typu, RTO LUX, a to prototypu s prosklenou střechou i nad řidičem. Ten tu ale nemají.

Další přestupní stanice je v Brně-Bystrci. Je tu nabídka trolejbusů – 7Tr, 9Tr, 13Tr... Já měl ale vybráno okamžitě: Je tu i vozidlo navlas podobné autobusu ŠM 11, jen na střeše má dva klacky. Ano, jeden z ověřovací série 11Tr z r. 1967. Byl to tehdy celkem logický nápad – unifikovat městské autobusy a trolejbusy, aby měly co nejvíc záměnných dílů. Škoda, že se myšlenka nedostala do praxe. Není čas, je nával, musí se nastupovat – a já až doma zjistím, že jsem asi špatně zmačkl spoušť, že snímek 11Tr nemám... Musíte se tedy spokojit se snímkem interiéru …

V čem to sedíme? Myslíte, že v autobuse ŠM11? © Luděk Šimek

… a věřit mi, že to není autobus ŠM11, případně se podívat na snímky z jiné akce nebo třeba na historii trolejbusů Škoda.

Třetí přestupní stanicí je Brno-Pisárky. Odtud pojedeme tramv... ne, promiňte: šalinó. Dyť su v štatlu pod Špilasem. Opět si můžeme vybrat – já si zvolil tu dřevěnou. A líbí se mi, že k jejímu ovládání stačí tři kliky včetně brzdové – bez tlačítek, hejblátek, blikátek, ba ani ampérmetr tu nevidím, a taky to jezdí ...

Jen před námi musí jezdit obsluha v dispečerském autě a ručně nám házet výhybky – elektricky to tahle tramvaj neumí.

Jsme zpět, jsme na hlavním nádraží. A u 1.nástupiště už zase stojí lokomotiva 475.101, připravená na další várku svezenichtivého davu. Řekněte, která skutečná šlechtična s modrou krví byla takhle pracovitá?