Mašinfíra v sukni a svůdce v zástěře aneb ČD railjetem do Vídně

27.10.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Ve spolupráci s kolegy z rakouských drah pro vás připravujeme na 22. října 2014 press trip do Vídně a zpět. Rádi bychom vám prezentovali spojení Prahy, Brna a Břeclavi s Vídní a Grazem novými jednotkami ČD railjet včetně služeb, které nejmodernější jednotky nabízí. Součástí press tripu bude i prohlídka vídeňského hlavního nádraží ještě před jeho slavnostním otevřením.

Tak zněl úvodní odstavec pozvánky, která dorazila na adresu redakce našeho elektronického magazínu dne 7. října tohoto roku a zjevně patřila mezi takové, jež se neodmítají. Proto jsme na ni odpověděli kladně a posléze obdrželi zprávu s podrobnějším programem akce. Mezi tím se ovšem ukázalo, že pozvánka byla do jisté (ovšem zcela zanedbatelné) míry klamavá, protože slavnostní otevření železniční stanice Wien Hauptbahnhof proběhlo už 10. října, jak zaznamenala i naše média. Konec konců, rozhodnutí špiček rakouské politiky zviditelnit se o něco dříve náplň press tripu nijak neovlivnilo, spíš jeho účastníkům dalo jistý informační náskok.

Slavnostní otevření Wien Hauptbahnhof na snímku ÖBB

Vzhledem k tomu, že dopravit se za nějakých rozumných podmínek na pražské hlavní nádraží k odjezdu EC 73 Smetana, v němž měla proběhnout první část akce, bylo pro mne nemožné, uvítal jsem ochotu našeho pražského reportéra dělat mi parťáka a „zpravodajsky pokrýt“ dění v úseku z Prahy do Pardubic, kde jsem se k němu měl připojit. Toto řešení se ukázalo jako prozíravé, protože mezi hlavním městem a východočeskou jižní metropolí s novináři cestoval také generální ředitel a předseda představenstva Českých drah, a.s. Ing. Daniel Kurucz, MBA, který jim poskytl několik rozhovorů a odpověděl na dotazy, což zúročili ve svých médiích.

Generální ředitel ČD Daniel Kurucz odpovídá na otázky novinářů © Jiří Řechka

A v nich se objevily některé docela nové informace, třeba že se šéf Českých drah snaží prosadit zvýšení rychlosti mezi Prahou a Mnichovem a následně i Prahou a Varšavou, jak napsaly Hospodářské noviny ve své internetové verzi. Svého nadřízeného provázel Ing. Michal Štěpán, jeho náměstek pro osobní dopravu, který mj. vyjádřil uspokojení nad tím, že netrakční jednotky ČD railjet už mohou bez problémů zajíždět také na koleje DB Netz, jak uvedly třeba Lidovky.cz. Tuto pozitivní zprávu ovšem provázejí okolnosti méně radostné: Dráhy potřebují miliardy na Railjety. Za jejich nákup ale dostaly pokutu 25 milionů, zní titulek dalšího článku.

Atmosféra při improvizované tiskové konferenci šéfa ČD © Jiří Řechka

A k tomu je třeba mít na paměti také nedořešenou „kauzu Taurus“, která stále ještě úspěšný provoz jednotek ČD railjet ohrožuje, jak nedávno připomněl článek o nepříznivém skóre zápasu ČD versus ÚOHS. O tomto problému jsem v době konání „pojízdné“ tiskové konference přemýšlel pro změnu já, v náladě rovněž neradostné, protože hrozilo, že mi vlak do Vídně ujede. Sice jsem si pro jistotu zvolil spoj dřívější, než ten, který mi nabídl vyhledávač IDOS, avšak R 1261 Liberec – Pardubice hl.n. měl zpoždění, které sice začalo na bezvýznamné hodnotě, ale postupně se zvyšovalo. Nakonec vše dobře dopadlo a já jsem Smetanu stihl.

EC 73 „Smetana“ Praha hl.n. - Wiener Neustadt Hbf zastavuje na pardubickém hlavním nádraží
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Zatímco jsem nastupoval do jeho řídicího vozu zadními dveřmi, šéf Českých drah s doprovodem vystoupil dveřmi předními, takže jsem v tu chvíli ani netušil, o co jsem přišel. Tedy krom snídaně, která byla také podávána v předcházejícím úseku a měla reprezentovat služby JLV, a.s., které čekají cestující ve spojích ČD railjet od počátku platnosti nového jízdního řádu, i když jsou v nich poskytovány už dnes, a to podle platného menu. Jako závdavek k tomu, co mne (a samozřejmě všechny ostatní) v tomto směru čekalo, jsem dostal složku s informačními materiály, mezi nimiž byla také tisková zpráva vtipně nadepsaná Když se vaří ČD railjet …

Ruch v restaurační části vozu 85-91 002-1 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Jak víme už z programu akce, úderem hodiny osmé měla započít prohlídka soupravy ČD railjet s pracovníky depa (z níž je ostatně i předchozí snímek). Naším průvodcem byl Emanuel Vaněček z DKV Praha, který nejen poutavě hovořil, ale také zasvěceně odpovídal na mnohdy všetečné otázky. K takovým patřil třeba dotaz, zda už nějaký cestující zkoušel odolnost vybavení jednotky. Prý se tak v některých případech stalo a dokonce byl zaznamenán útok sprejerský, ale k závažnému poškození interiéru či exteriéru zatím nedošlo. Po úvodním výkladu jsme prošli dva první vozy a vrátili se do řídicího, abychom si prohlédli stanoviště strojvedoucího.

Ovládací pult řídicího vozu 80-91 002-6 © Jiří Řechka

Popisovat uspořádání a výbavu netrakční jednotky ČD railjet zde není třeba, protože tyto údaje známe už z předchozího článku o ní, nemluvě o reportáži z prezentační jízdy obdobné jednotky ÖBB. Z tohoto důvodu jsme ostatně odmítli nabídku prohlédnout si vozy všechny, protože jejich dokumentaci jsme pořídili při předchozích příležitostech. Navíc jsme se s kolegou usnesli, že před Břeclaví projdeme do prvního vozu, abychom to měli co nejblíže k lokomotivě, kterou jsme tam hodlali zvěčnit. V České Třebové ani v Brně na to nebylo dostatek času. Netušili jsme ovšem, že náš vlak zastaví mimořádně ještě kdesi jinde a nikoliv změrně.

EC 73 „Smetana“ Praha hl.n. - Wiener Neustadt Hbf neplánovaně stojí v Březové nad Svitavou
© PhDr. Zbyněk Zlinský

O mimořádném zastavení v Březové nad Svitavou nás informoval palubní rozhlas, aniž uvedl příčinu. Neoficiální zvěst k tomu pravila, že po projetí stykem trakčních soustav za Svitavami nastaly problémy se sběračem lokomotivy. Tak či onak, nabrali jsme tím zpoždění zvíci 11 minut, i když nám připadalo delší. Byli jsme ovšem rádi, že jsme se nakonec zase rozjeli. Na brněnském hlavním nádraží na nás čekala další skupinka novinářů pod vedením mluvčí ČD Bc. Kateřiny Šubové, jež možná toho čekání využila k tomu, aby svým „ovečkám“ poskytla informace o provozu spojů ČD railjet, které se pak objevily třeba na ekonomickém webu E15.cz.

V Brně do EC 73 „Smetana“ nastupuje skupinka novinářů pod vedením Bc. Kateřiny Šubové
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nově příchozí také absolvovali prohlídku jednotky, ale už s jiným průvodcem, protože ten náš vystoupil v České Třebové. Jízda po následujícím úseku do Břeclavi byla nepoměrně svižnější, leč stále pohodlná, a inspirovala jednu z účastnit press tripu k téměř oslavnému dílku. My jsme si s kolegou jízdu také vychutnali a pak se vydali, jak bylo plánováno, k čelu vlaku, abychom využili jeho delšího pobytu (nezbytného pro střídání strojvedoucích a vlakových čet) v Břeclavi k dokumentačním účelům. To jsme ovšem ještě netušili, že se z kabiny vynoří strojvedoucí v sukni, dokonce táž, jejíž průkopnický počin byl kdysi mediálně slaven.

Markéta Búzková po vystřídání v Břeclavi pózuje u stroje 1216.229-5 v čele EC 73 „Smetana“
© Jiří Řechka

Když jsme se vrátili do řídicího vozu, čekala nás tam pomalu chladnoucí polévka (jejíž přihřátí nám steward sice nabízel, ale nebylo ho třeba) a ještě horký přírůstek v podobě redakčního kolegy Milana Vojtka, který se ovšem akce účastnil v dresu svého chlebodárce. Po přejetí státní hranice se nezměnila ani tak za okny se míhající krajina, jako ten mihot samotný – stav rakouské části tratě Vídeň – Brno stále ještě zaostává za tou moravskou. Dlužno dodat, že jsme do krajiny moc nehleděli, protože po zmíněné polévce jsme byli sváděni stewardem (v zástěře, o níž se zmiňuje titulek) k dalším výkonům degustačním na poli podzimního menu.

Jirka a gratinované škubánky s pečenou krkovici a perníkovou omáčkou
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Danému účelu měla odpovídat i velikost podávaných porcí, ale přesto jsme měli co dělat, abychom je do naší cílové stanice zvládli a v útrobách řádně uložili. Na poklidné zažívání těch kapku přerostlých chuťovek však nebyl čas, protože jsme se sice nepříliš rychle, ale přece jen vytrvale blížili k železniční stanici Wien Meidling, v níž jsme měli vystoupit. Tedy spíš přestoupit na vlak v opačném směru, jímž jsme se měli ocitnout na už zmíněném novém hlavním nádraží, jímž dálkové vlaky zatím jen projíždějí. Pod vedením zástupce rakouských drah, který nás očekával, jsme přestup zvládli bez problémů a mohli „obdivovat“ vytíženost vlaků ÖBB.

Nával ve vlaku R 2328 Wiener Neustadt Hbf - Wien Floridsdorf © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ve stanici Wien Hauptbahnhof začala organizace na straně našich rakouských hostitelů poněkud drhnout. Po chvíli postávání v centrální hale jsme byli předisponování do nedalekého informačního centra Bahnorama, kde na nás čekal náš průvodce. Po jistém dalším prostoji jsme se vrátili na nádraží a po jeho zevrubné prohlídce následovala opět cesta směr Bahnorama, seznámení s tamní expozicí a návštěva vyhlídkové věže. To vše ovšem bude obsahem až další reportáže, zatímco tato popíše už jen dění následné a posléze naši zpáteční cestu. Je to sice upořádání poněkud krkolomné, ale ve více ohledech věci prospěšné.

Wien Hauptbahnhof z nároží ulic Sonnwendgasse a Johannitergase © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsme měli za sebou výše uvedené konání, byli jsme našimi rakouskými hostiteli pozváni na oběd, do restaurace der Ringsmuth, výhodně položené mezi Bahnoramou a hlavním nádražím a navíc přes ulici od nového sídla centrály koncernu ÖBB. Abychom to neměli jednoduché, menu nebylo jednotné, ale dostali jsme na výběr z několika polévek i hlavních jídel, navíc s různými kombinacemi zavářky či příloh. Většina z nás využila nevšední možnosti dát si ve Vídni vídeňský řízek a určitě jsme neprohloupili. Vzhledem k tomu, že obsluha nebyla příliš čilá, strávili jsme v jinak příjemném stravovacím zařízení přece jen víc času, než nám bylo milo.

Studium nabízeného menu v restauraci „der Ringsmuth“ © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k poměrně pokročilé době jsme se po jídle museli rozhodnout, co dál. Ti, jimž nevadil pozdní návrat domů, měli před sebou ještě exkurzi do moderního stavědla stanice Wien Hauptbahnhof a ostatní, mezi nimiž jsme byli i já se svým souputníkem, čekala už jen pozvolná cesta na nádraží Wien Meidling. Sice bychom stavědlo rádi viděli také, ale vrátit se domů až v pozdních nočních hodinách se nám příčilo. Tak jsme jen prošli budovou stanice Wien Hauptbahnhof, abychom si prohlédli a zachytili hlavní vchod do ní, a pak se odebrali na příslušné podzemní nástupiště, z něhož jsme odjeli už známou nám cestou do Meidlingu.

Do stanice Wien Meidling nás přivezl R 2245 Retz - Payerbach-Reichenau
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Do příjezdu EC 74 Franz Schubert nám zbývalo ještě poměrně dost času na to, abychom fotograficky zachytili některé z vlaků, které v poměrně značném počtu stanici obsluhovaly. Mezi spoje osobní dopravy různých kategorií se připletl také jeden manipulační vlak, což ovšem uvádím jen jako zvláštnost, aniž bych chtěl naše úlovky komentovat. Najdete je v připojené galerii, stejně jako pár snímků podoby stanice. Frekvence vlaků v ní byla natolik značná, že chvílemi stály frontu na vjezdu, k čemuž ovšem přispěly i dvě vyloučené koleje. Čekání na spoj do vlasti nám při tom čilém dopravním ruchu uběhlo docela rychle, zvlášť když přijel včas.

80-91 004-2 přijíždí v čele EC 74 do Prahy, vpravo 80-90 736-7 na RJ 537 do Villachu
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Na zpáteční cestu jsme měli rezervována místa ve voze druhé třídy, za což se nám oba tiskoví mluvčí ČD velice omlouvali. Místa do třídy první byla už vykoupena (jak jsme pak zjistili, jinou skupinou stejného státního občanství), což nám ale nijak nevadilo, aspoň jsme si mohli vyzkoušet také to poněkud menší pohodlí. Test proběhl k naší spokojenosti, i když jeho podmínky byly poněkud zkresleny skutečností, že vůz byl poloprázdný a mohli jsme se rozsadit po jednom. A jen jsme tak učinili, už tu byl týž „svůdce v zástěře“, který o nás pečoval cestou do Vídně, a sváděl nás ke gastronomickým zážitkům. Nikdo mu nedokázal odolat.

A to vzdor skutečnosti, že jsme ještě nestrávili opulentní oběd. Neodolatelný steward nám dokonce posléze vsugeroval i potřebu sladkého završení, takže jsme mu hrozili hromadnou žalobou pro útok na naše zdraví. Ovšem až po tom, co jsme vše poslušně zkonzumovali. Nasycen až přes míru, uvítal jsem v Břeclavi opětovnou možnost vyběhnout na nástupiště za účelem fotografickým, i když nás první stanice na našem území uvítala poměrně hustým deštěm. Popravdě řečeno, nevalné počasí bylo během dne také v samotné Vídni, jak ostatně příslušní odborníci předvídali. Ale takovou hydrataci, jakou poskytovala Břeclav, tam nenabízeli.

Po zbytek cesty jsme už jen zažívali a bavili se hovorem mezi sebou i s ostatními „účastníky zájezdu“, z nichž náš ovšem část opustila v Brně. Na přetřes přišly nejen ještě čerstvé zážitky, ale i jiná témata, ne vždy jen železniční. Když se dva dědkové s občas zabíhavým myšlením dají do hovoru, nebere konce, jenže ten náš byl pochopitelně limitován mou nezbytností opustit příjemné prostředí v Pardubicích. Vzhledem k tomu, že čas na přestup nebyl nadměrný a já jsem ještě hodlal zachytit naši dosud nespatřenou lokomotivu na postrku, měl jsem co dělat. Ale svůj přípoj jsem stihl, dokonce zbytečně kvapně, protože mu naskočilo zpoždění.

A to zpoždění pak ještě narostlo ve stanici Pardubice-Rosice nad Labem, takže jsem začínal podléhat jisté nervozitě. Jak se ukázalo, naprosto zbytečně, protože jsem tak nemusel čekat na svůj spoj MHD, který dorazil na zastávku shodně se mnou a pak mne bez problémů dopravil k rodinnému ústřednímu topení. Můj přítel tou dobou ještě cestoval, ale i on se nakonec domů dostal bez nějakých komplikací. Oba jsme se vrátili plni dojmů a s prožitým dnem, přes jeho drobné zádrhele, navýsost spokojeni. I když poslední věta vyznívá jako závěrečné hodnocení, připomínám, že bude následovat ještě další reportáž, o Wien Hauptbahnhof.