Národní den železnice 2015 hlavní branou

7.10.2015 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Jestliže úvodní část reportáže z oslav v Hradci Králové byla věnována jejich přípravě ve stanici i v depu a zúčastněným vozidlům, část závěrečná se zaměří především na provoz historických vlaků. Byť alespoň letmý pohled na vystavené exponáty a uchystané atrakce v obležení hustými davy přátel železnice nebude pochopitelně chybět také, stejně jako stručné zhodnocení akce.

Jak jsem už vyjevil v závěru první části reportáže, oficiální program oslav, které měly propuknout v sobotu 26. září úderem desáté hodiny, jsem měl prožít v dělné spolupráci se svým kolegou ostravským a pražským. Zatímco ten druhý podle plánu přibyl na hlavní královéhradecké nádraží v jednom z vozů protokolárního R 10001 z Prahy hl.n., prvnímu v druhé východočeské metropoli ujel pravidelný R 1272 Pardubice hl.n. – Liberec a nebylo mu ani dovoleno použít toho mimořádného spoje, který na pardubickém nádraží zastihl. Prý byl plně obsazen, což však neodpovídalo realitě, jak se mohl přesvědčit prostým nahlédnutím do jeho útrob.

ČD railjet 80-94 006-7/1216.237-8 jako R 10001 z Prahy do Hradce Králové v Pardubicích
© Karel Furiš

Karel tak musel počkat na pravidelný osobák a mně se začal hroutit můj pečlivě připravený projekt dokumentačního zvládnutí stěžejních bodů oslav v podobě odjezdů a příjezdů zvláštních spojů, pro kterýžto účel jsem si připravil přehlednou pomůcku. Podkladem k tomu mi byly jak jízdní řady historických vlaků (Hv) dostupné z oficiálního zdroje, tak jejich přehlednější varianta šířená neoficiálně, z nich ty druhé se ukázaly být užitečnějšími, mj. proto, že zahrnují také čísla vlaků, užitečná pro následnou kontrolu dodržování „grafikonu“. Nebo spíš nedodržování, které postihlo také stanovené doby odjezdů prvních tří vlaků po zahájení akce.

V Hradci Králové se setkala železniční současnost s minulostí © Karel Furiš

To byl reportérsko-logistický oříšek, protože zatímco přes severní zhlaví stanice měly současně v 10:25 hod. odjet osobní parní vlaky č. 10004 do Smiřic (přes Hněčeves) a č. 10007 do Pardubic (přes Týniště nad Orlicí a Borohrádek), z jižní části staničního kolejiště se měl o pouhé tři minuty později vydat na svou cestu nákladní fotovlak do opatovické elektrárny. Nakonec se nám přece jen podařilo zachytit vše. Jirka se ujal dokumentační role na jihu a já, s později přece jen v pořádku dorazivším Karlem, na severu. Naštěstí ani jeden z nich netrval na okamžité návštěvě davy zaplněného depa a dalších prostorů s rozmístěnými exponáty.

Plánek královéhradeckého hlavního nádraží a depa jako místa konání oslav
Národního dne železnice 2015

Zkrátka shodli jsme se na tom, že dáme přednost fotografování a (jen v Karlově případě) filmování mimořádných historických i řádných současných vlaků před tlačenicí kolem staticky vystavovaných vozidel a do depa se vypravíme jen na letmou návštěvu až někdy později. Ovšem ani já jsem nechtěl být ochuzen o snímky štokra v čele soupravy 25 wapek, o prvním čmelákovi na postrku nemluvě. Takže jsem se k severnímu zhlaví přesouval víceméně nelegálně (ale o to opatrněji) kolejištěm, podél soupravy historického nákladního vlaku. A za ním jsem objevil nákladní vlak zcela současný, dokonce soukromý – aspoň jeho stroje takové byly.

556.0506 v čele nákladní fotovlaku do Elektrárny Opatovice, vpravo 464.008 se soupravou
Hv 10003 © PhDr. Zbyněk Zlinský

V čele toho druhého, rovněž uhelného vlaku byl kocour 740.848-7 dopravce Loko Trans s.r.o. a na jeho postrku opět čmelák, dokonce svým způsobem unikátní (protože je jediným členem někdy samostatně uváděné „čtyřkové“ řady), 770.412-5. Ten se nápisem na kapotě hlásil ke společnosti Retrolok s.r.o. Bohužel jsem pociťoval časovou tíseň, abych nepromeškal výše zmíněný společný odjezd dvou parních vlaků, takže jsem dokumentaci společného výskytu dvou obdobných uhelných souprav nevěnoval takovou fotografickou pozornost, jakou by si zasloužily. Nicméně jsem se pokusil o zachycení obou čmeláků na jednom snímku.

T 669.0001 (770.001-6) na postrku mimořádného vlaku a 770.412-5 na konci vlaku řádného
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nakonec se ovšem ukázalo, že mé zcela nekmetské kmitání kolejištěm bylo nadbytečné, protože jsem podcenil svou časovou rezervu a přecenil dodržování jízdního řádu. Takže jsem si pak v poklidu na svou paměťovou kartu uložil nejen proti původnímu plánu postupný odjezd obou historických vlaků, ale dokonce i přistavování soupravy prvního z nich k nástupišti. Tento relativně podrobný popis mého konání má být jen ukázkou toho, jakým způsobem a za jakých podmínek jsme naplňovali své záměry, a v dalším textu budu naše počínání spíš jen glosovat – s odkazem na větší výmluvnost našich záběrů statických či dynamických.

Den železnice 1. část - YouTube © Karel Furiš

K těm prvně jmenovaným musím na tomto místě poznamenat, že v připojené galerii najdete také několik snímků traťových i dalších, které pořídili naši kolegové Dominik Havel a Martin Skopal v roli „létajících reportérů“, k níž se chvályhodně sami přihlásili. Jejich fotografie jsou do našich vlastních vřazeny na základě jakéhosi kompromisu mezi časovou a tématickou posloupností a doufám, že tak nebudou působit rušivě. Ale vraťme se opět k průběhu oslav a naší účasti na nich. Když v provozu historických vlaků skrze severní zhlaví stanice nastala pauza, vydali jsme se další „vypravit“ na třetí nástupiště, tentokrát do směru opačného.

Dvojice M 131.1133 + M 131.1228 odjíždí jako Hv 10009 do Pardubic hl.n.
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Po odjezdu motoráčku pardubických muzejníků jsme se ještě chvíli motali po nástupištích a občas něco vyfotografovali, až nás nahlédnutí do už výše zmíněné pomůcky přimělo k návratu na (bohužel nejen) naše předchozí stanoviště opodál severního zhlaví. Tam naše záznamová zařízení absorbovala další nemalou dávku odjíždějících a přijíždějících vlaků mimořádných i řádných, až jsme si řekli, že bychom se měli věnovat i jiným stránkám oslav a vydali jsme se do depa. nejkratší cestou – přes koleje a po příjezdové silniční komunikaci, na níž byl zřízen další oficiální vchod do provizorně oploceného a střeženého areálu slavnosti.

Jirka se u vstupu do depa zmocnil propagačních materiálů © Karel Furiš

Ten vypadal podle našich představ i dosavadních zkušeností s podobnými masovými podniky. Popravdě řečeno, o vystavené exponáty jsme se zajímali jen nevalně – já proto, že jsem si je prohlédl a zaznamenal ještě v klidu, mí souputníci pak ze dvou příčin objektivního rázu. Za prvé mezi nimi neobjevili nic, s čím by se už nesetkali, a to za příznivějších podmínek. A za druhé se k těm zajímavějším nemohli rozumným způsobem dostat – ani fyzicky, ani fotograficky. Dost nás zarazilo, že u mnohých vystavených vozidel chyběly schůdky ke stanovišti či představku, obvyklé dnes při všech podobných akcích i mnohem menšího rozsahu a významu.

„Kyklop“ zve k prohlídce stanoviště, ale jen fyzicky zdatné jedince © PhDr. Zbyněk Zlinský

A bohužel problém s chybně umístěnými či rovnou klamavými popisy, který jsem konstatoval už ráno (tedy v reportáži předchozí), nikdo nenapravil. Jak se mohl informační panel RegioPantera ocitnout v depu u koleje 59, když jednotka sama stála u nástupiště 1a na koleji 12a, to je vskutku záhada. O to větší, že podle původního plánu nepřicházela v úvahu ani jedna z obou variant. Je to sice zdánlivá prkotina, ale podobných jsem si všiml povícero – a jistě dalších jsem si ani nevšiml. Na takové celostátní akci propagačního charakteru by se takové věci dít neměly, protože důvěryhodnost jejího organizátora jistě neposilují – spíš naopak.

Výstavní popis jednotky řady 440, která však stojí kdesi docela jinde © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsme se nechali pomačkat v návalu před zábranami kolem točny, na níž byly právě prezentovány oba sergeje, připravující se na svůj výkon na druhém nákladním fotovlaku, shodli jsme se v tom, že pocitu běženců na prahu země zaslíbené máme tak akorát dost a vydali jsme se do přece jen klidnějších končin Světa zábavy a občerstvení. Kamarádi měli chuť na pivo, já aspoň na chvíli posezení. Když jsme oběma choutkám vyhověli, pokračovali jsme pomalu slavnostním ruchem k východu z areálu depa, tentokrát po lávce přes staniční kolejiště. Opět nastávala doba k dokumentaci historických vlaků, tentokrát pro změnu u jižního zhlaví.

Šotouši prolomená zábrana na konci nástupiště 1a © Karel Furiš

Trochu jsem se obával, zda se dostaneme na fotograficky využitelné místo, protože Jirka při ranní dokumentaci odjezdu nákladního fotovlaku na konci nástupiště 1a narazil nejen na zábranu a nekompromisního pracovníka organizátory oslav najeté bezpečnostní agentury, ale také na policistu z nedalekého obvodního oddělení. Naštěstí měl u sebe povolení ke vstupu do kolejiště, a tak na rozdíl od jiných „migrantů“ svého cíle dosáhl. Když jsme na „přechod“ dorazili my, jeho ostraha už byla stažena (nebo pod náporem šotoušů utekla) a zátaras byl pootevřen, takže nikomu nic nebránilo zaujmout výhodné místo a oddat se svému koníčku.

Komentáře netřeba © Karel Furiš

Když jsme si odjíždějících a přijíždějících nejen historických vlaků dostatečně užili, zatoužili jsme po chvíli odpočinku. I napadlo mne, že lépe než některá z tvrdých, které ostatně byly vesměs obsazeny, nám k tomu účelu může mnohem výhodněji posloužit klimatizovaný, odhlučněný a pohodlnými sedadly vybavený interiér u nástupiště 1a vystavovaného RegioPantera. A tak jsme se v něm usadili a nějakou dobu vedli řeči. Pak jsme věnovali jistou pozornost ruchu kolem stánků u hlavního přístupu k oslavám i na prvním nástupišti a konstatovali, že se akce vyznačuje zjevným nedostatkem jinde obvyklých prodejců různého vlakofilního zboží.

Stánek Výtopny Zdice byl prakticky jediným zdrojem sortimentu pro vlakofily
© PhDr. Zbyněk Zlinský

V té fázi našeho konání se náš ostravský kolega dobral zjištění, že už má oslav dost a rozhodl se nejbližším možným spojem odjet do Pardubic a odtud pokračovat k domovu. Když jsme se s ním rozloučili, vydali jsme se opět k severnímu zhlaví, abychom zachytili příjezd Hv 10018 z Letohradu, s tím, že se poté přesuneme na zhlaví jižní, kam měl přijet druhý nákladní fotovlak z opatovické elektrárny. Plán to byl dobrý, ale realita byla zcela odlišná. Osobák totiž nejel a nejel, až jsme začali uvažovat o nějakém katastrofickém scénáři. Pak sice přijel, ale se zpožděním 48 minut, čímž jsme ovšem také prošvihli návrat nákladního vlaku.

Dvojice T 679.1529 + T 679.1168 odstupuje od nákladního fotovlaku z Elektrárny Opatovice
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Tou dobou už Jirka upíral své tužby k návratu do Prahy, takže jsme se přesunuli na nástupiště 1a, kde byla souprava ČD railjetu 1216.237-8/80-94 006-7 po celodenní prezentaci opět uváděna do provozního stavu, aby mohla odjet jako protokolární R 10000 do Prahy hl.n. A odvézt nejen mého přítele, ale také třeba Eduarda Hrubeše, který ve stavu poněkud uondaném čekal na lavičce na dokončení úklidu. Když ta chvíle nastala, rozloučil jsem se s Jirkou a pomalu jsem se odebral na svůj z předchozí dokumentace osvědčený jižní fotoflek, abych zaznamenal odjezd jeho spoje a další zajímavé jevy, které měly nadcházející minuty přinést.

Pominu-li premiérový „traťový“ záběr ČD railjetu v Hradci Králové, neméně mne uspokojil podobný snímek posledního z Českými drahami najatých štádlerů, který mé fotografické pozornosti doposud unikal. Vzhledem k tomu, že už žádný zajímavý objekt v nejbližší době nehrozil, rozhodl jsem se, že svou přítomnost na oslavách Národního dne železnice ukončím a odeberu se k domovu. Nakonec jsem měl za sebou už téměř dvanáctihodinovou „šichtu“ a čeho je moc, toho je příliš. Jako poslední objekt svého fotografického zájmu jsem zvolil soupravu Hv 10020 z Moravan a Borohrádku, tvořenou stroji 38.1301 a 534.0432 a šesticí vozů Bam.

Prošel jsem kolejištěm k vlaku, jehož příjezd jsem nezaznamenal, ale o to podrobněji jsem si jeho soupravu zdokumentoval. Program oslav sice pokračoval, ale já jsem už toužil po pohodlí domova. A vůbec mne nevzrušoval nabídka premiérové noční show, zvláště když vstupenky na ni se daly koupit jen kdesi jinde a za cenu nezanedbatelnou. Pozorný návštěvník si možná všiml u východu z areálu oslav tabulky s oznámením, že vstupenky na tuto podívanou lze získat i v nedalekém informačním stánku. A v něm by se dověděl, že musí zaplatit cenu o 25 korun českých vyšší. Proč ty informace nebyly uvedena v programu oslav, toť otázka.

Byť jsem ke své účasti na této masové akci nepřistupoval s nadšením (a ani jsem svou averzi netajil), rozhodně jsem na ní nehledal záměrně nedostatky. Jen jsem si některých, stejně jako jistě mnozí další, všiml. I když nepřehlížím, ba naopak vyzdvihuji nezměrnou práci všech organizátorů a dalších zúčastněných, zejména osádek historických vozidel, nemohu tvrdit, že bych tyto celostátní oslavy opouštěl s nadšeným dojmem. V mnoha ohledech nedosahovaly úrovně, jakou jsem opakovaně zaznamenal třeba v České Třebové nebo v Trutnově, či dokonce jednou v samotném Hradci Králové. Hlavně pokud jde o skladbu a prezentaci exponátů.

Nevím, zda je nezbytné vytrvale lpět na „tradičním“ rozdělení oslav do tří „světů“, když v Hradci Králové byly z prostorových důvodů dva z nich stejně roztříštěné, hlavně Svět historie. Letos navíc Národní den železnice proběhl bez nějakého hlavního tématu, přičemž se nabízelo pernerovské výročí nebo připomenutí 190 let osobní železniční dopravy. Návštěvníci však byli zjevně vesměs shovívaví a různé chybky brali s humorem, třeba nepříliš doladěné automatizované hlášení vláčku do depa: Od třetího nástupiště odjede zvláštní vlak směr [pauza], pravidelný odjezd ... Zkrátka dobrá nálada musí být, i kdyby na lístek do vlaku nebylo.