Smiřice: Nevšední nádraží na všední trati

9.3.2016 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Železniční stanice Smiřice je unikátní svou výpravní budovou v podobě loveckého zámečku. Ale není to její jediná zajímavost, jak ukáže tato dvoudílná reportáž. Byť je založena na fotografické dokumentaci současného stavu, podíváme se také do historie smiřického nádraží, tratí, na nichž leží, a vleček, které jeho provoz oživovaly. A pokusíme se nahlédnout i do budoucnosti toho všeho.

Ačkoliv tato stanice leží pouhých deset tarifních kilometrů od hlavního nádraží mého sídelního města na soutoku Labe a Orlice, na její půdě jsem stanul, aspoň pokud si pamatuji, jedinkrát v životě, a tak jsem ji znal spíš jen z okna vlaku. Tento neblahý stav jsem zamýšlel zvrátit už dávno, ale dostal jsem se k tomu až ve čtvrtek 25. února tohoto roku. To datum nikterak nesouviselo s kdysi oslavovanou historickou událostí, ale přesto nebylo vybráno náhodně. Pro svou návštěvu jsem záměrně (nejen kvůli tomu titulku) zvolil všední den, chtěl jsem předstihnout ohlašované výluky a navíc jsem se poradil s hydrometeorologickými rosničkami:

Předpověď počasí na 25.3.2016, jak ji ve 14:00 hod, předchozího dne uváděla stránka
pocasi.idnes.cz

Pohled na ranní oblohu onu vcelku pozitivní předpověď poněkud zpochybnil, takže jsem na svou expedici vyrazil až poté, co nadměrnou hydratací hrozící mraky zmizely - a tedy o něco později, než jsem původně zamýšlel. Použitý spoj mne do Smiřic dopravil pohodlně a s jen zcela zanedbatelným zpožděním. Bezprostředně po opuštění RegioPantera jsem se pustil do dokumentačního díla a zprvu se věnoval aktuální provozní situaci. Zatímco „můj“ Os 6204 Pardubice hl.n. – Jaroměř čekal na křižování s projíždějícím Sp 1785 Trutnov hl.n. - Hradec Králové hl.n., na 4. koleji vyčkával zbrusu nový 23. vozík modernizované řady MUV 74.2.

Na volno k další jízdě čekající Os 6204 Pardubice hl.n. - Jaroměř a MUV 74.2 023
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Když proběhlo jízdním řádem stanovené křižování vlaků, věnoval jsem svou fotografickou pozornost stále ještě postávající supermuvce a pak ji přesunul na onu unikátní výpravní budovu, která za svůj vzhled, připomínající lovecký zámeček, vděčí libereckému průmyslníkovi a jednomu z hlavních akcionářů Pardubicko-liberecké dráhy Johannu Liebiegovi, který se stal roku 1863 majitelem smiřického panství. S rozhodnutím udělat si ze zdejšího zámku své sídlo a ve Smiřicích vybudovat průmyslové podniky souvisela i přeměna dosavadní zastávky na stanici a stavba nové výpravní budovy, jež měla nahradit zvětšený strážní domek z roku 1857.

Výpravní budova z uliční strany © PhDr. Zbyněk Zlinský

Liebieg odmítl standardní staniční budovu podle návrhu dráhy a nechal v roce 1864 postavit objekt podle svých představ a na své náklady. Patrovou stavbu nesymetrického půdorysu, s průčelím v romantickém slohu, ukončuje na uličním nároží pětiboká věž, na protilehlé straně pak pětiboký schodišťový trakt. Dojem loveckého zámečku navozuje i „zvířecí příkop“ na uliční straně, překlenutý schodištěm s klenbou. Autorem projektu byl pravděpodobně liberecký stavitel a architekt Gustav Sachers, kterého Liebieg v roce 1864 povolal do Smiřic k úpravám zámku. To se můžeme dočíst na stránce Českého rozhlasu, ale také v jiných zdrojích.

Výpravní budova z kolejiště © PhDr. Zbyněk Zlinský

Jde totiž o citaci z textu Mojmíra Krejčiříka v časopise Železničář 49-50/2009, použitou jak na oficiálním webu města Smiřice, tak i na velice zajímavé stránce o jeho nádraží, kterou vřele doporučuji vaší pozornosti. Dovíte se z ní řadu historických zajímavostí nejen o samotné železniční stanici, ale také o všední trati, na níž leží, a dalších objektech, o nichž se postupně zmíním. Železnice do Smiřic dospěla dne 4.11.1857, kdy SNDVB zahájila dopravu na své trati z Pardubic do Josefova (dnešní Jaroměře). Tehdy, jak už víme, byla ve Smiřicích pouze zastávka, teprve později povýšená na stanici. Nad ní vyrostly budovy rozsáhlé restaurace Na lednici.

Nádraží v r. 1871, původní provozní budovy byly na opačné straně kolejiště pod
restaurací „Na lednici“; zdroj: www.smirice.eu

Stalo se tak pár let po dokončení stavby Liebiegovy výpravní budovy. Nové uspořádání smiřického nádraží ukazuje plán z roku 1898, který můžete porovnat se stavem v roce 1943. K tomu nabízím kolejové schéma z roku 1941 a už moderní plán stanice současný. Z těchto dokumentů je patrné, jak se postupně podoba kolejiště smiřického nádraží během let měnila. K poslednímu velkému zásahu do jeho uspořádání došlo v období 2004 - 2005, kdy správce infrastruktury přistoupil k redukci počtu kolejí i dalším změnám, jak je vidět na schématických nákresech. Úpravám kolejiště včetně jeho elektrizace se věnuje samostatná internetová stránka.

Kolejiště stanice od Předměřic nad Labem se stavědlem 1 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k tomu, že smiřické nádraží prošlo zásadní úpravou poměrně nedávno, v rámci nadcházející druhá etapy stavby Revitalizace trati Hradec Králové – Jaroměř – Trutnov je příliš zásadním způsobem nepoznamená. Podle vydaného stavebního povolení dojde k úpravám staničního a traťového zabezpečovacího zařízení, železničního spodku a svršku, železničních přejezdů, trakčního vedení, osvětlení a některých dalších stavebních objektů. Více podrobností o stavbě uvádí oznámení EIA. Její realizace si vyžádá dlouhodobou nepřetržitou výluku v traťovém úseku Hradec Králové - Jaroměř uvedenou v ročním plánu pod č. V-008060/15.

Žst. Smiřice a nz. Smiřice zastávka s přilehlými úseky tratí a vlečkami na fotomapě;
zdroj: www.mapy.cz

Když jsem se takto vypořádal s nezbytnou, nicméně možná opravdu šedivou teorií, mohu konečně přejít k zelenému stromu života a pozvat vás na virtuální procházku po smiřickém nádraží a jeho nejbližším okolí. K ní nám bude průvodcem výše uvedená mapka, která vám usnadní orientaci v mém textu a zejména v připojené galerii fotografií. (Najdete na ní ovšem i objekty, s nimiž vás slovem i obrazem seznámím až v druhém dílu této „minisérie“.) Když jsem obešel výpravní budovu, narazil jsem na jeden ze spojů, které zajíždějí na nedalekou autobusovou zastávku a také na zastavení naučné stezky, věnované právě smiřickému nádraží.

Zastavení naučné stezky u cesty od města k nádraží © PhDr. Zbyněk Zlinský

V pravém dolním rohu tabule je umístěno zvláštní ocenění, které získalo v prvním ročníku ankety Nejkrásnější nádraží ČR, pořádaném roku 2007, za vlídné prostředí nádraží, za zachování historických hodnot objektu a za obětavý přístup zaměstnanců, jak se můžeme dočíst na výše doporučené stránce. O tom, že plnění uvedených parametrů platí i dnes, jsem se mohl přesvědčit při dalším průzkumu stanice. Ten se přesunul do prostorů určených cestující veřejnosti, které jí sice poskytují jen základní služby, ale ve velice „kulturním“ prostředí. Je ovšem pravda, že do WC jsem z celkem pochopitelných důvodů nenahlédl – na rozdíl od čekárny.

Čekárna s pokladnou je docela útulná a velice čistá © PhDr. Zbyněk Zlinský

V ní je umístěna také jediná možnost občerstvení, kterou nádraží nabízí – nápojový automat firmy DELIKOMAT s.r.o. Vzhledem k tomu, že se nad nádražím vypínala ona poněkud předimenzovaná restaurace Na lednici a navíc současná výpravní budova je jen torzem původního nedokončeného záměru, nenajdeme v ní stopy po klasické nádražní restauraci. I když se stránka o nádraží zmiňuje, že v místnostech pod nádražím byla také jednu dobu hospoda. Ale vraťme se k mému dokumentačnímu konání. To se pochopitelně v zájmu zachycení provozu podřizovalo příjezdům a odjezdům zastavujících spojů i jízdnímu řádu vlaků projíždějících.

Sp 1784 Hradec Králové - Trutnov projíždí, Sp 1843 Jaroměř - Pardubice hl.n. čeká
na odjezd © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tak jsem na záznamovou kartu svého přístroje uložil křižování zastavujícího Sp 1843 Jaroměř - Pardubice hl.n. s projíždějícím Sp 1784 Hradec Králové – Trutnov (v nevšedním složení). K tomu jsem přidal odjezd supermuvky v roli následu toho druhého, v jehož stopách jsem se posléze vydal na dokumentační procházku k jaroměřskému zhlaví a posléze až na odpovídající konec nádraží. Bývá totiž mým zvykem při takovýchto příležitostech projít železniční stanici od jednoho vjezdového návěstidla ke druhému. Většinu té cesty bylo možno absolvovat bezpečně podél koleje, jen na samém jejím konci jsem musel už po traťovém svršku.

Pohodlná chůze podél trati končí v km 33,6 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Časově mi to vyšlo podle předpokladu bez nutnosti uhýbat projíždějícímu R 1272 Pardubice hl.n. – Liberec, který mne zastihl už při sestupu z náspu, po tom co jsem si vyfotografoval jaroměřský začátek stanice s vjezdovým návěstidlem S. To je umístěno kousek od místa, kde pod tratí prochází Kanálkem chodník, spojující město Smiřice s obcí Holohlavy a umožňující tak mimo jiné holohlavským občanům sdílet se smiřickými sousedy výhody železniční dopravy. Chodník byl nedávno rekonstruován, jak se lze dovědět na konci zajímavé internetové stránky (nejen) o Kanálku. Já jsem se rozhodl využít této komunikace pro návrat na nádraží.

„Kanálek“ ze smiřické strany tratě © PhDr. Zbyněk Zlinský

Chodník mne dovedl do ulice Hanzovy a ta pak na její nároží s ulicí Hankovou. A na něm stojí dům č.p. 71, na němž se skví nápis Hostinec „U nádraží“. A také cedule nabízející objekt k pronájmu. Více se o jeho pestré minulosti i fádní přítomnosti lze dovědět na stránce o místních hospodách. (Ta mne ovšem usvědčuje také z předchozí nepřesnosti, pokud jde o možnosti občerstvení ve výpravní budově žst. Smiřice: na nádraží, vlevo od východu se nacházela úzká místnost hospody.) Mne nicméně zajímaly docela jiné objekty na křižovatce obou zmíněných ulic, krom přejezdu P5222 a stavědla 2 také opodál umístěné 14. zastavení naučné cyklostezky.

Stavědlo a přejezd se zastavením naučné cyklotrasy od hostince „U nádraží“
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Tak mi naštěstí neušlo, že se pomalu (a kupodivu v tichosti) na přejezdu spouštějí závory a měl jsem tak dost času, abych se zrychleně přemístil ke kolejišti a mohl tak zachytit průjezd R 930 Úpa Trutnov hl.n. - Praha hl.n. Poté jsem pokračoval po silniční komunikaci před výpravní budovu a od ní se vydal na už výše zmíněnou autobusovou zastávku, abych ji podrobněji zdokumentoval. Leží v ulici Nádražní a je místními poněkud nadneseně nazývána „autobusovým nádražím“. Když jsem se vrátil a nádraží železniční, pokračoval jsem ve zkoumání a zvěčňování jeho současné podoby, se zaměřením na zjevné pozůstatky železniční minulosti.

Historické nádražní skladiště dnes slouží coby prodejna stavebnin © PhDr. Zbyněk Zlinský

K nim nepochybně patří skladiště s rampou, které je zakresleno už v plánu stanice z roku 1898 a zjevně bylo, na rozdíl od výpravní budovy, postaveno podle c.k. železničních normálií. Dnes už, jako většina podobných staveb na mnoha nádražích, neslouží původnímu účelu a poskytuje zázemí jedné místní firmě. Podél koleje 4, která je kdysi obsluhovala, vede vyvýšené 170 m dlouhé první nástupiště, u něhož zastavuje většina (za mého pobytu tak učinily všechny) vlaků osobní dopravy, jimž takové počínání nařizuje jízdní řád. Mně se z toho perónu podařilo náhodou vyfotografovat jediný vlak dopravy nákladní, který jsem toho dne potkal.

Od skladiště jsem ve své dokumentační pouti pokračoval po sice použitelném, ale zjevně spíš nepoužívaném nákladišti směrem k předměřicko-hněvčeveské zhlaví. Prošel jsem místem, kde byla do staničního kolejiště kdysi napojena už dávno zaniklá lihovarská vlečka (o níž si povíme více až v druhém dílu reportáže) a věnoval se napojení vlečky doposud existující, kterou v číselníku vleček SŽDC najdeme pod číslem 4248 či názvem Cerea, a.s. - vlečka Smiřice a vede do místního střediska firmy Cerea, a.s. Její průzkum jsem prozatím odložil a pokračoval jsem ke zhlaví ve směru železničních stanic Předměřice nad Labem a Hněvčeves.

Na tomto místě vychází najevo skutečnost, kterou jsem v předchozím textu „zatajil“, že totiž smiřické nádraží neleží jen na oné doposud zmiňované všední trati, ale také na neprovozované lokálce z Hněvčevsi. Na ni ovšem dojde také až v druhé části reportáže. Na konci této už mnoho objevného nesdělím, jen popíši další své konání. Na dohled od stavědla 1 jsem si chvíli sedl na patku sloupu trakčního vedení, abych dal spočinout svým už znaveným údům, doplnil tekutiny v těle a vyčkal průjezdu dvou pravidelných vlaků: R 923 Metuje Praha hl.n. - Trutnov hl.n. a R 1265 Liberec - Pardubice hl.n. Oba jely celkem na čas, tak mne nijak nezdržely.

Poté jsem se vrátil k počátku vlečky číslo V4248, po níž jsem se vydal nejen k areálu střediska a.s. Cerea, ale posléze docela dobrodružně pronikl i za jeho oplocení, abych si mohl zblízka zvěčnit tamní prasátko. Cestou po zachovalé, ale zrezavělé koleji vlečky cereální jsem narazil na pozůstatek vlečky prasečí, jež však zůstala jen v plánech, a svůj exkurs do železniční historie jsem završil na dávno zaniklém druhém smiřickém nádraží, které už nefunguje ani jako zastávka. Ale o tom všem a mnoha dalších zajímavostech bude slovem a obrazem pojednávat pokračování této reportáže, s nímž se na tomto místě budete moci setkat právě za týden.