Podzim v Harzu (2)

Jarda ještě večer přeparkoval naše auto na místo doporučené recepčním Alexem. Bylo také proti hostelu, v oplozeném areálu, jehož součástí byl kovošrot. Jeho majitel, který tam měl zánovního žigulíka a další dva rezervní odstavené u šrotu, se s námi snažil ráno domluvit a nakonec chtěl za parkování 2 eura. Nezbylo, než zaplatit, ačkoliv internetové stránky hostelu hlásily parkování zdarma a navíc nás sem poslal recepční. Obloha byla sice šedivá, Brocken se halil do oblak, ale část oblohy byla protrhaná a zdálo se, že lepší počasí nakonec zvítězí. Náš cíl bylo nádraží Drei Annen Hohne, kde jsme zaparkovali auto, zakoupili zpáteční jízdenky na Brocken a vyčkali příjezdu prvního vlaku z Wernigerode. Ten brzy přijel, v jeho čele byl stroj HSB 99.7247. Tato lokomotiva je vlastně nejmladší z parních lokomotiv u HSB. Byla vyrobena v roce 1956 a při našem výletu jsme ji pak ještě několikrát fotografovali.

Příjezd prvního z vlaků na Brocken do stanice Drei Annen Hohne © Pavel Stejskal

Během pobytu vlaku na nádraží Drei Annen Hohne proběhlo dobrání vody do tendru lokomotivy a prohlídka pojezdu stroje za velkého zájmu přihlížejících a cvakání fotoaparátů a telefonů. Jarda mezitím držel místa ve voze, ale nakonec bylo sedadel dost. Jirka s Burdou filmovali provoz na nádraží, já fotil zbrojení lokomotivy a její ošetřeni. Před odjezdem vlaku jsme se sešli ve voze a za chvilku jsme již jeli na Brocken. Byli jsme zkontrolováni průvodčí, která klasickými průštipkami procvakla naše kartónové jízdenky. Vlak zastavil ve stanici Schierke, kde opět lokomotiva dobrala vodu, neboť ji čekal náročný výjezd na Brocken. Během další jízdy nás opět zkontrolovala průvodčí, tentokrát jiná, která vedle kontroly jízdenek nabízela suvenýry nebo také malé lahvičky s kořalkou. Průvodčí, jinak pohledná, měla výrazný nos, tzv. skobu, a tak jsme usoudili, že je to jedna ze zakuklených čarodějnic, které podle pověstí a pověr žijí v celém Harzu. Ještě že nám nerozuměla, možná bychom byli vystoupeni za jízdy.

Vlak na Brocken dobírá vodu ve stanici Schierke © Pavel Stejskal

Jen pohled z okna vlaku, alespoň mně, dělal vrásky na čele. Vlak totiž vjel do mraků, které zakrývaly Brocken a bylo jasné, že na Brockenu bude mlha a nic neuvidíme. A opravdu, byla mlha a silný studený vítr. Navíc se spustil déšť, a tak jsme se uchýlili do zdejšího hotelu. V restauraci, zařízené jako samoobsluha, jsme se v teple usadili a Burda, který zde byl první, již zabral místa a konstatoval, že mají guláš, který vypadá velice dobře. V nabídce jej sice neměli, ale měli gulášovou polévku, kterou Burda považoval za guláš. Opravdu, polévka byla tak hustá, že v našich končinách by to za guláš také všichni nabízeli. K polévce byla v ceně houska. K ní jsme si dali ještě místní pivo Hasseroder a strávili v příjemném prostředí téměř hodinu. Přitom jsme sledovali zdejší cvrkot, přicházeli další turisté, kteří sem přišli po svých, i cyklisté, kteří pokořili v nevlídném počasí horu a nyní se zde mohli posilnit a ohřát. Došli také běžci, kteří zde trénovali na maratón, jenž se zde měl konat asi 14 dni po naší návštěvě. Všichni přišli ale promrzlí a mokří, alespoň se ohřát a dát si něco teplého. Do toho (asi místní) televize točila šot, možná do pořadu, jak tráví Němci svátek sjednocení.

Mlha Brockenu a zpáteční vlak do Wernigerode © Pavel Stejskal

Před odjezdem dalšího vlaku z Brockenu jsme vyrazili na nádraží, kde jsme s Jardou zakoupili pohlednice se známkou a pamětním razítkem k místní dráze a já ulovil razítko do svého cestovatelského deníčku. V čele tohoto vlaku stála lokomotiva HSB 99.7237 a já ji ještě před odjezdem rychle vyfotil. Mlha nepolevila, ani déšť nepřestal. Když jsme ale sjeli do Schierke, bylo počasí úplně jiné. Mezi mraky prosvěcovalo sluníčko, udělalo se docela teplo a nám svitla naděje na nějaký slunečný snímek. V Schierke bylo křižování s vlakem na Brocken a u vjezdu do stanice stál další vlak, tentokrát mimořádný, v jehož čele stála lokomotiva 99.222. Z velkých pětikoláků je tato lokomotiva nejstarší, byla vyrobena již v roce 1929, a v padesátých letech se stala vzorem pro ostatní stroje, které se na konec sešly zde Harzu pod řadou 99.72. Náš vlak tedy nemohl odjet, a tak jsem stihl u vjezdu tento mimořádný vlak, tvořený historickými vozy, vyfotit. Když jsme dojeli do Drei Annen Hohne, bylo slunečno a s Jirkou jsme pospíchali na zhlaví, protože se chystal k odjezdu další parní vlak na Brocken a po něm zase další do Eisfelder Talmühle.

Drei Annen Hohne, vlak do Eisfelder Talmühle se strojem 99.7243 © Pavel Stejskal

Autem jsme poté přejeli k hotelu Drei Annen (Tři Aničky). Burda zůstal se svojí kamerou poblíž, Jarda nachystal také svůj foťák a já s Jirkou jsme vykročili po cestě nad tratí směrem k Wernigerode. Měli jsme asi hodinu do dalšího valku. Slunce pěkně svítilo a nebýt silného větru, byl by příjemný podzimní den. Občas se od Brockenu utrhl nějaký mrak, ale když jel další vlak na Brocken, krásně svítilo. V čele vlaku byl stroj HSB 99.7232. Po jeho průjezdu jsme přešli na další místo, kde jsme čekali vlak z Brockenu. Ten měl sice čas, ale pískání nás upozornilo, že jede vlak. Opravdu jel a v čele byla malletka 99.5901. Byl to včerejší zvláštní vlak ze Selketalbahn, který se vracel do Wernigerode. Pravidelný vlak z Brockenu jsme pak vyfotili na přejezdu u Tří Aniček. V jeho čele byl stroj HSB 99.7247. Zbytek dne jsme se rozhodli strávit přímo ve Wernigerode a v ulicích města pořídit další snímky. Počasí se začalo horšit, opět začalo pršet, aby vzápětí opět vysvitlo slunce. Objevila se také duha a to hned několikrát. Nedaleko zastávky Wernigerode Hochschule jsme pak vyfotili další z vlaků, tentokrát se strojem HSB 99.7237.

Vlak na Brocken za zastávkou Wernigerode Hochschule © Pavel Stejskal

Pak jsme prošli historickou část města s hrázděnou radnicí na náměstí. Navrhl jsem mým kolegům ještě focení na křižovatce u stanice Westerntor, kde procházejí koleje dráhy napříč vozovkou. Tak se také stalo, nejprve jsme vyfotili vlak z Brockenu a po té poslední vlak toho dne na Brocken. Počasí bylo opět jako na houpačce. Chvilku pršelo, pak zase svítilo, ale samozřejmě, když jel vlak, opět se zatáhlo. Za pozornost stojí mé srovnání průjezdu parního vlaku přes křižovatku u Westerntoru. V roce 1987 byla křižovatka zabezpečena pouze kříži s blikači. Za vlakem na silnici stály od brány pouze dva trabanti. Co se nezměnilo, jsou vlaky, jen DR se přemalovalo na označení HSB a městská brána, podle které se jmenuje i nedaleká stanice. Dnes jsou na křižovatce šňůry aut všech možných značek, křižovatka je vybavena semafory, v případě jízdy vlaků se rozsvítí červená, aby vlak bezpečně projel. Jediný směr, který může podle intervalu zabezpečení jezdit, je souběžný s kolejemi a to pouze ve vzdálenějším pruhu. Poslední záběry jsme udělali v depu u nádraží. Zde je na jedné menší budově již několik let rampa pro fotografy, ze které se dá fotit provoz v depu.

Lokomotivy v depu Wernigerode © Pavel Stejskal

Slunce opět svítilo a lokomotivy v depu byly dobře nasvícené. Pobyli jsme tam asi hodinu, kamarádi byli nadšeni. A proč ne, kde dnes v Evropě a nejen v ní, lze spatřit 5 až 6 zatopených parních lokomotiv na jedné trati, a to denně. Plni zážitků a nakonec i spokojeni, skončili jsme v místě našeho ubytování. Dali jsme si opět teplou večeři, vychlazené pivo a než jsme šli spát, opět spřádali plány na další den. Burda projevil zájem podívat se na legendární taneční čarodějnický palouk nad Thale. Počasí mělo být pro dne 4. října opět horší, ale snad to vydrží. Auto jsme tentokrát parkovali přímo před hostelem, svátek skončil, většina ubytovaných hostel již opustila, a tak bylo místo i zde.  Ráno jsme po snídani opustili Wernigerode a vyrazili do Thale. První zastávkou bylo nádraží. K mému překvapení zde stále byla mechanická návěstidla. Já byl spíše zvědavý, zda je zde ještě točna, kterou končilo zdejší nádraží. Když jsem v roce 1987 navštívil Thale, kam jsem z Quedlinburgu dojel osobním vlakem taženým parní lokomotivou, překvapilo mne právě ukončení slepé trati – točnou. Za točnou již byla jen ulice a administrativní budova zdejších železáren, tenkrát s nezbytným socialistickým transparentem.

Lokomotiva 50.3553 DR opouští dne 3.7.1987 točnu v Thale © Pavel Stejskal

Výpravčí ovládal točnu, parní lokomotiva na ni najela a byla otočena. Pak odjela na svoji soupravu, aby byla nachystaná na zpáteční spoj. Točna zde již není, je zasypaná a na jejím místě jsou již vzrostlé stromy a další vegetace. Rozlehlá administrativní budova na plotem je opuštěná, ale stále stojí. Obešli jsme nádraží, jen Burda, stále natěšený na čarodějnice, filmoval prodejnu s čarodějnicemi. Já mezitím do svého cestovatelského deníčku získal další razítko, tentokrát zdejšího infocentra, a posbíral jsem několik prospektů, z nichž mne jeden zaujal. Nedaleko od nádraží, v části nepoužívaných hutí je muzeum, kde mají na pomníku akumulační parní lokomotivu. Pak jsem zjistil, že za několik minut přijede osobní vlak HEX z Magdeburgu. Skvělá příležitost vyfotit jej při vjezdu společně s mechanickými návěstidly a stavědlem, jež spíše než drážní objekt připomíná malý zámeček. Odjezd vlaku zpět do Magdeburgu jsem se rozhodl vyfotit jej u vjezdového návěstidla. Burdu lákala mechanická návěstidla, Jirka zase šel filmovat mechanické závory u přejezdu. Po odjezdu vlaku jsme se vydali na čarodějnický taneční palouk.

Účastníci zájezdu na Hexentanzplatz © Pavel Stejskal

Hexentanzplatz jak se toto pověstmi a legendami opředené místo jmenuje v originále, leží vysoko na Thale. Dá se tam dojet lanovkou, ale také pohodlně dojet autem či samozřejmě vystoupat pěšky. My vyjeli autem, na rozlehlém parkovišti nechali auto a vydali se obhlédnout místo. No živé čarodějnice zde nerejdily, je to takové jedno místo na tahání peněz z kapes návštěvníků za různé pouťové tretky. Mezi nimi právě ty čarodějnice převládají v různých velikostech a provedeních. Nechybí čarodějnická chalupa, ale hlavně je odtud pěkný výhled na město pod kopcem i okolní vrchovinu Harzu. Jen Brocken byl stále zahalen v mracích. Po nabažení se výhledů a obhlídce suvenýrů jsme pořídili společnou fotografii před bronzovou čarodějnicí a opustili Hexentanzplatz. Sjeli jsme zpět do Thale a rychle našli muzeum hutnictví. Před muzeem stála akumulační parní lokomotiva, která byla v roce 1984 vyrobena v dílnách Meiningen. Jezdila na vlečkách zdejších hutí a železáren a pak skončila jako pomník. Pak jsem kolegům navrhl přejet do Sorge, kde bychom vyfotili parní vlak z Drei Annen Hohne do Nordhausenu.

Pomník s parní akumulační lokomotivou © Pavel Stejskal

Cesta trvala asi hodinu a vedla přes oblasti, které byly v minulých dobách hraničním pásmem, kam se normální smrtelník nedostal. Nádraží, či spíše zastávka, Sorge je zároveň výchozí místo putování po naučné stezce železné opony, která dělila do roku 1989 Německo i Evropu. Ve výpravní budově je malé muzeum hranic mezi oběma tehdejšími německými státy s hraničním sloupem NDR. Nad zastávkou je malý dřevěný kostelík se hřbitovem. Je zde památník obětem svobody, ale také několik náhrobních kamenů se jmény lidí, zřejmě vojáků Wehrmachtu, kteří zde v okolí padli v posledních dnech 2. světové války. My ale nakonec přijeli vyfotit do Sorge parní vlak a tak se také stalo. S několikaminutovým zpožděním projel okolo nás a v jeho čele byl stroj HSB 99.7243. Počasí se opět zhoršilo a začalo zase pršet. Vydali jsme se na zpáteční cestu do Wernigerode. Jarda projevil zájem podívat se na zámek, který se tyčí nad Wernigerode. Nikdo nebyl proti, dokonce počasí se umoudřilo, a tak jsme zámek navštívili. Prohlédli jsme si jej zvenčí a z ochozu si Jirka s Burdou nafilmovali odjezd vlaku na Brocken ze stanice Wernigerode-Westerntor.

Wernigerode z hradby zámku © Pavel Stejskal

Nakonec jsme navštívili na skok nádraží ve Wernigerode a když se setmělo, s Jirkou jsme se vrátili do depa udělat noční snímky. Depo je i večer dobře nasvícené, a tak za hodinu jsme se do hostelu vrátili s dalšími záběry. Plány na následující den byly už dané naším končícím pobytem. Z Wernigerode přejedeme do Nordhausenu, kde zdokumentujeme také tramvaje Combino Duo, které zajíždějí mimo městské tramvajové linky i na trať HSB do Ilfeldu. Ráno 5.října jsme v našem pokoji vše sbalili a po snídani vyrazili napříč Harzem do Nordhausenu. Celou cestu pršelo, pršelo i v Ilfeldu. Tam jsme vyfotili jak tramvaje Combino Duo, tak i motorový vůz HSB 187.017. Pak jsme přejeli k zastávce Niedersachswerfen Ost, kde jsme očekávali parní vlak z Nordhausenu na Brocken. Vlaku jsme se v dešti dočkali, v čele byla lokomotiva 99.7243 a oproti zvyklostem byla otočená. V Nordhausenu jsme zaparkovali u nádraží a opět zdokumentovali příjezdy tramvají Combino Duo. Mne také zajímalo normálně rozchodné nádraží. Tam se mi povedlo vyfotit lokomotivu 203.309 DB, 345.391 ITB a na nákladní vlak najíždějící 228.412 ITB.

205 neboli 228.412 ITB ve stanici V Nordhausen © Pavel Stejskal

Déšť se změnil v pouhé mrholení, i to nakonec ustalo. Nádražím také projelo několik vlaků. Poslední zastávkou v Nordhausenu bylo centrum města u radnice, hlavně pro pořízení snímků na prostřihy do připravovaného filmu. Pak už jsme vyjeli směrem k domovu. I když už nepršelo, byl silný západní vítr, chvílemi přímo vichřice. Cesta ubíhala po dálnici až ke sjezdu u Lipska bez problémů. Před sjezdem se u krajnice srocovala auta a kamiony, u sjezdu blikala červená a modrá světla a na nájezdu na dálnici k Drážďanům byla nehoda. My jsme se naštěstí této zácpě vyhnuli a na dalším sjezdu najeli na objízdnou trasu, kterou jsem vyhledal na mapě v tabletu. Vyhnuli jsme se tak možná několika hodinám postávání na dálnici. Pak už cesta s přestávkou na večeři ve vyhlášeném hostinci ve Velemíně uběhla bez problémů. Okolo 21 hodiny jsem byl v České Třebové vysazen a kolegové byli zhruba za půl hodiny doma také.

Parní vlak pod Brockenem jsem si jako 10.7.2005 letos nevyfotil © Pavel Stejskal

Silný vítr za námi přešel podle zpráv další den v orkán, který nadělal v severním Německu mnoho škod a zastavil dopravu jak na silnicích, tak i na železnici. Naštěstí jsme tomuto ujeli a šťastně dorazili domů. Moji letohradští kamarádi byli spokojeni, uviděli jsme harcké úzkokolejky, provoz parních lokomotiv a pokořili jsme Brocken, nejvyšší horu pohoří. Samotnou horu jsme viděli jen krátce, první den. Pak už se halila do mraků a také na něm jsme zažili jen mlhu, vítr a déšť. Musím konstatovat, že jsem na Brockenu byl počtvrté, ale nikdy jsem tam ještě neměl úplně ideální počasí. Buď byla mlha nebo mraky. A tak alespoň nakonec galerie přidávám dva snímky z mých minulých návštěv. První je pohled na observatoř a hotel z roku 2013, obrázek, který se nám tentokrát skryl v mlze a mracích. Druhý je pak pořízený v roce 2005 s pohledem na Brocken a jedoucím vlakem. Ani podobný snímek jsme tentokrát neudělali. Tak snad zase příště.

Úvodní snímek: Parní vlak do Eisfelder Talmühle odjíždí ze Sorge © Pavel Stejskal

Upravil PhDr. Zbyněk Zlinský