Reportáž ze šuplíku: Když se setkaly parní lokomotivy „řady 354“

7.2.2018 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Protože se už déle než rok nacházím v neprovozním stavu, obracím svou mysl často k dobám, kdy byl můj „pojezd“ v pořádku, a přehrabuji se ve svém archivním „šuplíku“. Už dříve jsem z něj občas něco vytáhl pro poučení i potěchu ostatních, a činím tak i nyní – návratem do léta roku 2004.

Tehdy jsem si navykl hodně cestovat za dokumentací železničního provozu pravidelného i mimořádného, byť ještě nikoliv s nějakými reportážními ambicemi. Spíš jsem si budoval archiv fotografií kolejových vozidel a vítal každou příležitost, která mi dávala možnost zachytit jejich další řadu nebo exemplář. Proto mne zaujala pozvánka na Setkání parních lokomotiv řady 354, které se mělo odehrát v ČD muzeu Lužná u Rakovníka ve dnech 26. a 27. června toho roku. Nakonec krom zatím osobně mi neznámých parních lokomotiv mne lákala i samotná návštěva muzea, teprve druhé po premiéře v roce předchozím, o níž jsem tu už referoval. Akce oslovila i mou drahou polovičku, která mne tehdy na železničních toulkách zpravidla doprovázela, což u absolventky železniční průmyslovky a bývalé výpravčí zas tak překvapivé nebylo.

Heleně se v Lužné líbilo už při první návštěvě (26.4.2003) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na pozvánce mne zarazila jedna věc hned v názvu akce. Cosi takového, jako „řada 354“ přece neexistuje. Z principu Kryšpínova značení vyplývá, že k rozlišení jednotlivých řad parních lokomotiv nestačí uvést jen první tři číslice (udávající počet spřažených náprav, nejvyšší dovolenou rychlost a hmotnost na jedno hnací dvojkolí), ale také číslici čtvrtou (konstrukční skupinu). Ve skutečnosti se měly setkat stroje řad 354.0, 354.1 a 354.7, které rozhodně identické nejsou, byť vykazují některé shodné rysy v konstrukci a najdou se u nich také souvislosti v určení a historii vzniku či provozu. Ne že by mne to tehdy nějak zvlášť trápilo, neboť jsem se hlavně těšil, že mi do archivu přibudou snímky dosud chybějících lokomotiv, vesměs také v pohybu. O okamžitých smyslových vjemech sálajících a čmoudících parních strojů nemluvě.

Informace o akci v prospektu Železničního muzea ČD

V prospektu avizovaná polská lokomotiva Ol12-7 se sice na setkání nedostavila a ostatně ani na později zpracované pozvánce uvedena nebyla, nicméně za dalších šest let jsem se s ní setkal v Chabówce. Ale vraťme se do roku 2004 k naší cestě do Lužné u Rakovníka. Poučen z předchozí návštěvy, hodlal jsem být na místě co nejdřív, ještě než bude areál muzea plný návštěvníků. Po delší konzultaci s IDOSem jsem zvolil spojení přes Pardubice, které sice vyžadovalo velice brzké vstávání, ale zaručovalo příjezd na místo ještě před otevřením muzea. Na výchozí nádraží jsme se dopravili kolmo s patřičným předstihem, takže jsem před příjezdem „flamendráku“ v podobě orchestrionovité stihl ještě pořídit i pár snímků zajímavých vozidel. K nim patřila dvojice ešusů, které se vracely z místní myčky v roli pravidelného vlaku na hlavní tah.

Dvojice jednotek řady 471 pro Os 5661/1902 do Pardubic a Prahy Masarykova n.
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k tomu, že hradecká výpravní budova se na noc zamyká, jízdné jsme uhradili až v motoráčku – v té době jsme na delší vzdálenost cestovali s využitím tehdy ještě opravdu levné síťové jízdenky SONE+. (Připomínám, že v oněch časech měl tento jízdní doklad dvě varianty – na všechny vlaky za 360,- Kč a jen na vlaky osobní za 130,- Kč.) Cestování do Prahy už (zřejmě, paměť mi nenapovídá) proběhlo bez problémů, stejně jako přestup, jenž se, na rozdíl od jiných spojení do Lužné, odehrál na hlavním nádraží. Tam jsem měl nějaký čas i na pořízení několika snímků vozidel, která mne v blízkém okolí zaujala. Je tak jen dílem náhody, že mám také fotografie soupravy „našeho“ rychlíku Žatecký chmel, sestavené z takových vozů – tehdy jsem ještě neměl ve zvyku dokumentovat „mašinku, co mne vezla“, jak činím teď.

Chomutovská souprava 943.011-7/843.004-3 jako R 830 „Žatecký chmel“
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Po příjezdu do Lužné (obec se na rozdíl od železniční stanice jmenuje jen takto) jsme se hned vydali ke vchodu do muzea, ale marně – byl ještě pevně uzavřen, i když se za ním zjevně nějací civilisté pohybovali. Tak jsme se vydali podél plotu a já jsem skrze něj pořídil něco snímků lokomotiv na paprscích točny. Tiše jsem přitom záviděl těm, kdož tak činili dole pode mnou z bezprostřední blízkosti, a dumal (tehdy ještě v pozici normálního návštěvníka), jak se jim to podařilo. Zanedlouho jsem i já získal přístup k jedné z těch dýmajících lokomotiv „řady 354“, když stroj 354.7152 opustil své stanoviště před muzejní rotundou, aby se po nějaké době objevil se soupravou osobních vagonů před výpravní budovou. Jeho úkolem bylo po hodině deváté odvézt první nostalgický vlak toho dne, směřující do Rakovníka.

354.7152 v čele soupravy zvláštního vlaku do Rakovníka © PhDr. Zbyněk Zlinský

Jeho odjezd jsem však nezaznamenal, protože časově kolidoval s dobou, kdy se měla otevřít brána muzea. Že jsme se před ni přemístili ještě poměrně dlouho před devátou hodinou, stáli jsme na čele rychle se prodlužující fronty zájemců o vstup. Když se konečně brána (ve skutečnosti branka) otevřela, vznikl u pokladny slušný zmatek a já jsem za účast v něm zaplatil právě dvojnásobek vstupného. Pokladní mi špatně vrátila, já jsem si toho nevšiml a byli jsem chudší o padesát korun. Což ve srovnání se vstupným dnešním byl pakatel a navíc jsme ke vstupence dostali každý po prospektu muzea a pohlednici k tomu. No nekupte to … Ale na to manko jsme přišli až později, po proniknutí do areálu muzea jsme čile zamířili k jeho nejžádanějším exponátům trvalým i dočasným, studeným i zatopeným, abychom je zvěčnili.

Studená 354.0130 (229.222) a zatopená 629.01 z Rakouska © PhDr. Zbyněk Zlinský

Popisovat náš pobyt v areálu muzea krok za krokem by jistě nemělo smysl, co nás zaujalo, uvidíte v připojené galerii snímků. Ta ovšem není uspořádána přísně chronologicky, protože snímky byly přeskupeny také logicky. Důvodem toho postupu bylo to, že od stacionárních exponátů nás průběžně odvádělo aktuální dění mobilní, ať už šlo o odjezd či příjezd provozních lokomotiv, jejich provozní ošetření či točnění. Ale nebude od věci zmínit se o všech přítomných lokomotivách „řady 354“. Reálnou řadu 354.0 zastupoval rakouský stroj 229.222, pro tento účel opatřený tabulkami s označením 354.0130, které nosil v době své dlouholeté služby u ČSD než byl 3. ledna 1969 vyměněn za lokomotivu 434.0170. Dnes (a v popisované době také) je neprovozním exponátem rakouského železničního muzea Das Heizhaus Strasshof.

Rakouský stroj 229.222 (ex 354.0130 ČSD) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Lokomotivní řadu 354.1 reprezentovaly hned tři zástupci. První exemplář původní řady 229 kkStB přijel také z Rakouska, pod původním označením 629.01, tehdy jako (což dnes už zřejmě neplatí) provozní exponát už zmíněného muzea Das Heizhaus Strasshof. Pro domácí lokomotivu 354.195 šlo o jednu z prvních prezentací po jejím opětovném zprovoznění právě v roce 2004. Na internetu byl kdysi k dispozici její podrobný životopis, ale bohužel zmizel v nenávratnu, tak mohu odkázat jen na jeho velice stručnou podobu. Posledním přítomným strojem této řady byla všudybylka 354.1217, v té době ještě provozní. Měla tehdy před sebou už jen pár měsíců svého nostalgického života, jenž skončil poněkud neslavně. Dnes ji můžeme spatřit už jen jako neprovozní exponát v chomutovském depozitáři Národního technického muzea.

Lokomotiva 354.1217 zajíždí na paprsek točny © PhDr. Zbyněk Zlinský

O jediném zástupci řady 354.7, lokomotivě 354.7152 jsem se zmínil už výše. Dodejme k tomu, že je provozuschopná i v současné době a pečují o ni členové pražského Klubu historie kolejové dopravy, na jehož webu najdeme také její životopis. Kromě vyjmenovaných strojů jsem samozřejmě nepominul ani další. zejména nové nebo na jiném místě vystavené exponáty. Z těch prvních mne zaujala především němka, v předchozím roce získaná do sbírek výše zmíněného klubu. Byla nápadná svým omšelým, ale přesto zachovalým vzhledem, rudou hvězdou na dýmničních dveřích a při bližším pohledu i označením ТЭ 3644 na čelníku. Že jde o jednoho z posledních aktérů konce 2. světové války a svým způsobem také přímého účastníka války studené, to jsem se dočetl až dodatečně na internetové stránce jejího majitele.

Exsovětská „němka“ 555.0301/TE-3644 v původním vzhledu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Kromě pendlování mezi exponáty provozovanými a jen vystavenými jsme samozřejmě věnovali pozornost i ruchu mezi nimi, místní doplňkové atrakce nevyjímaje. Sice snímky z této naší aktivity nemám (už jsem se zmínil, že fotoreportáže jsem tehdy ještě nepřipravoval, a navíc nevalná úložná kapacita mé „mýdlové krabičky“ světoznámé značky mi velela záběry šetřit), ale jakési vzpomínky v tomto směru jsem si uchoval. Obešli jsme četné prodejní stánky, u nichž jsem si zakoupil jen poslední číslo časopisu Dráha za 77,- Kč (dnes stojí o 22,- Kč víc), a potom jsme spočinuli na lavičce, abychom poskytli tělu oddech a živiny (z vlastních zásob). Helena přitom opodál našla kýmsi zapomenutý hrníček, jaký před tím obdivovala u jednoho stánku, a měla radost, že tak „vykompenzovala“ výše zmíněnou újmu rodinného rozpočtu.

Helena s „kompenzačním“ hrníčkem © PhDr. Zbyněk Zlinský

V areálu muzea bylo hezky, počasí také nebylo z nejhorších, ale čas neúprosně plynul a bylo třeba pomýšlet na návrat k domovu. Cestou na nádraží jsem ještě zvěčnil mladoboleslavského hurvínka, který posloužil svým majitelům a dalším zájemcům jako zájezdové vozidlo a v neděli se měl projet do okolí, jak hlásal leták. Pak už jsme jen vyčkali příjezdu zvoleného spěšného vlaku, který nás měl odvézt do Prahy. Souprava veselé krávy s dvojicí modernizovaných krátkých balmů byla sice slušně plná, ale podařilo se nám zaujmout dvě sedadla v přední části prvního vozu, takže jsem se ocitl na svém v dětství moc oblíbeném „vyhlídkovém“ místě. Jenže tentokrát jsem nejel, jako tehdy nejčastěji, po slovácké lázeňské trase mezi Uherským Brodem a Luhačovicemi, ale „uháněl“ středočeskou krajinou k hlavnímu městu.

Na Masarykovo nádraží jsme dorazili (pokud si vzpomínám) bez problémů a měli jsme něco málo přes hodinu, abychom se přemístili na příslušný peron nádraží hlavního, odkud jsme měli pokračovat vybraným rychlíkem už rovnou do naší domovské stanice. Nebylo tedy třeba příliš spěchat, takže jsem na obou nádražích pořídil i něco málo fotografií. Pochopitelně hnacích kolejových vozidel, ale na rozdíl od téměř celého toho železniční nostalgii zasvěceného dne tentokrát už jen (více či méně) moderních. Na druhém z těch pražských nádraží mne potěšila slovenskému národnímu dopravci (který si tak ještě neříkal) náležející gorila (které jsem ovšem tehdy ještě říkal krysa), protože těch jsem ještě ve svém archivu moc neměl. A hned vedle mi zapózoval banán ČD. Zkrátka docela povedený závěr docela povedeného dne.