Parádní wolsztynská „Parada parowozów 2018“

Přestože hlavní program a samotná přehlídka proběhly v sobotu, zajímavý program byl rozprostřen do celého víkendu. Pro mě jakožto fotografa „na širé trati“, a nikoliv dokumentátora davů kolem mašinek na nádraží, byl nejatraktivnější položkou fotovlak s lokomotivami Ty42-107 a Ol49-69, který se v pátečním podvečeru projel po dosud sjízdném úseku trati č. 371. Do Wolsztyna jsem se tedy vydal již v pátek ráno, abych stihl ubytování, neformální zevlování po výtopně a následně i zmíněny fotovlak.

Cestu samotnou zde nemá smysl popisovat, protože s železnicí téměř nesouvisí (snad kromě přejezdů); jen si neodpustím poznámku, že pokud někoho strašně štvou několikakilometrová osmdesátková zúžení na rekonstruovaných úsecích české D1, tak mu doporučuji projet si cca stokilometrovou trasu Legnica – Zielona Góra. Wolsztynská výtopna se v pátečním odpoledni připravovala na víkendovou akci, což bylo usnadněno i tím, že ve čtvrtek a v pátek nebyly dva páry osobních vlaků do Leszna vedeny v parní trakci, jako tomu ve všední dny jinak obvykle bývá. Prohlídku dosud dorazivších exponátů přehlídky, zatopených i neprovozních, mi zpestřil příjezd lucemburského parního stroje Cockerill 503 v čele výletního pendlu do Powodowa a zpět.

Poněkud exotický stroj Cockerill 503 při posunu

Lokomotivy Tkt48-141 a Tkh053-53 na točně ve wolsztynském depu

V době, kdy běžný obyvatel střední Evropy běhá po hypermarketu a za neustálého nadávání na nízké platy a drahé zboží tlačí plný vozík se zásobami na víkend, se z wolsztynské výtopny vynořila „polská Němka“ Ty42-107, toho času trvalým pobytem v Chabówce, aby si z odstavné koleje vyzvedla dva vozy řady Bhixt („ryflaki“) a přesunula se k nástupišti, na němž se již začaly srocovat skupinky pacientů s diagnózou „šotouš“ a symptomy jako fotoaparát či ponožky v sandálech.

Fotovlak s Ty42-107 před odjezdem

Přesně v 16:00 se vlak vydal na jednu z mnoha polských tratí bez pravidelné osobní dopravy, konkrétně na 10kilometrový pozůstatek trati Wolsztyn – Nowa Sól.

Jeden z mnoha opakovaných průjezdů na trati Wolsztyn – Keblowo

Políčka střídají borové háje a tak pořád dokola …

Po dojetí až na samý konec sjízdného úseku, kde obrovská lokomotiva v temném lese připomínala pohádku O mašince, která nechtěla jezdit po kolejích, následovalo čekání na „óelku“, která měla soupravu odvézt zpět. Abych se přiznal, tak polské parní lokomotivy mi svým designem obecně nijak moc neučarovaly, ale naparáděny stroj Ol49-69 vypadal v paprscích zapadajícího slunce opravdu impozantně.

„Podvečerní osobní vlak Nowa Sól – Wolsztyn“ přijíždí do zastávky Keblowo

A jedna ještě více podvečerní

V sobotu se Velkopolsko probudilo do slunečného rána. Mé první kroky sice vedly směrem k wolsztynskému nádraží a výtopně, ale po zhlédnutí silničního i pěšího provozu v okolí jsem velmi rychle došel k závěru, že sem už dnes určitě ne. Raději jsem tedy vyrazil severním směrem do vesničky Stefanowo, kam měl zavítat první z několika parních vlaků vypravených v rámci přehlídky. Jak se velmi brzy ukázalo, tak dokument „předpokládané nasazení hnacích vozidel“ měl v tento den stejnou hodnotu jako při srovnatelných akcích v ČD muzeu v Lužné u Rakovníka. Což mi však nijak nevadilo, protože nečekaně se objevivší lokomotiva řady Pt47 tak jako tak dosud nikdy nepřišla do kontaktu s čipem mého fotoaparátu. Slabou půlhodinku po ní si to kolem profrčel výletní vlak z německého Cottbusu, vedený dvojicí strojů 52 8131 a 03 2155.

Vlak vedený lokomotivou Pt47-65 odjíždí ze Stefanowa do Wolsztyna …

… po chvíli následovaný německou sestavou

Dopolední popojíždění jsem završil u obce Rostarzewo, kde jsem odchytil tradiční spoj Cegielski společnosti TurKol, který přivážel návštěvníky přehlídky z Poznaně a širého okolí. V jeho čele se měla vyskytovat druhá wolsztynská příslušnice řady Ol49, tedy Ol 49-59, jenže ta po čerstvé opravě údajně ještě nebyla v úplně dobré kondici, takže ji nahradila její o deset čísel mladší sestra.

Pak přišel hlavní bod programu, tedy aspoň pro většinu veřejnosti, která se v poledních hodinách shromáždila v železniční stanici Wolsztyn, kolem jejího jižního zhlaví a podél falešné dvoukolejky směr Leszno a Keblowo. Celá přehlídka spočívá v tom, že zúčastněné parní lokomotivy vyjíždějí po této dvoukolejce ze stanice, a to jednotlivě i různých sestavách, houkají, dětičky, maminky a dědečkové mávají a všichni jsou strašně happy, jaká je to zábava a pokoukáníčko. Pokud zrovna nechcete fotit (což mi bylo už od začátku jasné, že to nemá cenu), tak vám ani nevadí, že je všude spousta lidí a že se sluníčko při jakémkoliv průjezdu chová přesně tak, jak zachycuje následující fotka. A pro ilustraci situace blíže k nádraží doporučuji třeba jednu z fotoreportáží.

Tradiční „Parada parowozów“ aneb někdy je lepší dívat se na svět v reálu,
a nikoliv skrz hledáček

Odpoledne po přehlídce má člověk na výběr tři směry, do nichž se vlaky z Wolsztyna rozjíždějí. Vzhledem k násvitu a předpokládané frekvenci vlaků jsem se opět rozhodl pro staničku Stefanowo s tím, že si aspoň zdokumentuji místní mechanická návěstidla, samozřejmě v doprovodu dýmajících kolosů. Na jinak nepříliš živém nádraží se dvěma staničními kolejemi, kde projede jen pár vlaků denně, se postupně předvedly Pt47-65 (ta se vracela do Wolsztyna a následně odvezla expres Cegielski zpět do Poznaně), stará známá Ol49-69 s fotovlakem do Nietoperka, Ty42-107 a do Cottbusu se vracející 52 8131. Takovýto relaxační pobyt mohu váženým kolegům vřele doporučit – je to oproti klasickým  naháněčkám docela příjemná změna.

Vyzdobená Ol49-69 u jednoho z odjezdových návěstidel odjíždí ze Stefanowa směr Zbaszyn

A bohužel za dočasné absence přímých slunečních paprsků míří stejným směrem
i vlak s německými výletníky

Nedělní program se nesl zejména ve znamení dvou parních vlaků do stanice Nowy Tomyśl a zpět, přičemž v části trati jely oba vlaky souběžně. Zmiňuji to jen informativně, protože jsem se této podívané osobně nezúčastnil a raději zamířil do domácích luhů a hájů. Každopádně návštěvu výtopny Wolsztyn lze jen a jen doporučit, ať už při nějaké veřejné akci, nebo v rámci běžného parního provozu. Ten má v současné době podobu dvou párů vlaků do Leszna ve všední dny a dvou párů do Poznaně v sobotu. Cesta autem je, alespoň z Čech, sice poněkud méně komfortní, než když si to smažíte po dálnici na Semmering, ale určitě to stojí za to. A vlakem se tam údajně dá také dostat.

Na závěr přidávám ještě traťové video.