Gruzínská ochutnávka – 1. díl

O Gruzínských železnicích jsme na vlaky.net nedávno psali v článku Gruzínské železnice rozkročeny mezi Západem a Východem, kde naleznete pěkný přehled všech provozních tratí včetně základních údajů o železniční síti. Ač se Gruzie dynamicky rozvíjí a má ambici se jednou stát členem Evropské unie, je nutné si uvědomit, že výkonností svého hospodářství se sotva přibližuje Albánii. Tomu také odpovídá stav železnic.

Říká se, že Gruzie je pohostinná země. Dle mého skromného soudu místní pohostinnost souvisí i se zdejší chudobou, kdy pro přivýdělek jsou místní ochotní udělat mnohem více, než profesionálně zdvořilý rakouský hoteliér (což ale neznamená, že pro vás leccos neudělají nezištně a zadarmo). Není tudíž divu, že pro mě majitel hotelu přijel na mezinárodní letiště v Kutaisi ve tři ráno a odvezl mě do svého „Guesthouse“, rodinného domu s několika pokoji nacházejícím se kousek od nádraží. Byl jsem jediným hostem a dům otevřel pouze pro mě! Samotný majitel bydlel někde jinde a po předání klíčů odjel.

Kutaisi, chátrající zástavba u řeky Rioni, 11.11.2018 © Jiří Mazal

Po necelých čtyřech hodinách spánku se přemáhám a vstanu, abych si během dopoledne prohlédl alespoň centrum města. Stačí přeběhnout koleje a jsem na nástupišti, jako první zakupuji lístek na polední rychlík do hlavního města Tbilisi. Cestující sice nevidět, ale pokladny jsou otevřené hned dvě a na peroně se motá blíže nespecifikovatelný počet ochranky. Kolorit dokresluje uklízečka.

V pokladně vzbudí pravé zděšení bankovka v hodnotě 100 Lari (33 €, kurz 1 € = 3 Lari), ve směnárně mi však nic menšího nedali. Pokladní „oberu“ o všechny bankovky, a ještě jich pár vezme od kolegyně. Naštěstí nedojde k nejhoršímu a nezačne mi sázet kelímky s mincemi. Následně si řekne o pas a po zaváhání, co z údajů je vlastně „famílija“ a co „ímije“ (příjmení a jméno), začne ťukat do počítače. Trvá to dobrých pět minut a je k tomu nutno dvakrát přivolat kolegyni. Konečně se vytisknou tři jízdenky na papíru formátu A4. Jednu si pokladní odebere, druhou si nechá průvodčí ve vlaku, a třetí zůstane cestujícímu. Inu, zde stále ještě vědí, že prodej jízdenky je pravý obřad a hlavně musí zaměstnat dostatečné množství personálu. Lístek do 221 km vzdáleného Tbilisi stojí pouhých 8 Lari (2,7 €), v ceně je povinná místenka.

Kutaisi, lanovka, 11.11.2018 © Jiří Mazal

V Gruzii je prý (na postsovětskou zemi) rozšířená angličtina, nicméně zejména při pohledu na drážní zaměstnance jsem byl rád, že zvládám základy ruštiny. Za celou dobu jsem se nesetkal s nikým, kdo by ruštinu neovládal, i když vztahy s Ruskem jsou všelijaké a někdy i značně napjaté. Rusové sem však hojně jezdí na dovolenou a při pohledu na regály zboží je jasné, odkud většina pochází. Není-li gruzínského původu, dominuje azbuka, seženete i klasické „západní“ zboží, ale někdy za ceny vyšší, než u nás (natožpak když se to porovná s gruzínským platem).

Nápisy v gruzínštině, která je nám zcela nesrozumitelná (má vlastní typ písma), jsou většinou doplněny latinkou, v železničním prostředí pak (asi kvůli mezinárodní srozumitelnosti se sousedy) dominuje azbuka, gruzínsky jsou obvykle jen směrové tabule, i cedule uvnitř jsou výhradně rusky. Na elektronických tabulích problikává střídavě gruzínština a latinka.

Kutaisi, autobusový plácek s maršrutkami - první má řecké nápisy, ta zadní nizozemské, 11.11.2018 © Jiří Mazal

Vyrážím do centra Kutaisi, kde naleznete lanovku přes řeku Rioni vedoucí na nedaleký pahorek se zábavním parkem. Žel jezdí až odpoledne. Dojdu až k největší pamětihodnosti města, katedrále Bagrati vypínající se na kopci. Katedrála z 11. století dostala během své historie pořádně zabrat, až z ní zbyly jen obvodové zdi. Byla sice sanována již za sovětských dob, ale až v posledních letech bylo rozhodnuto ji prakticky znovu „dostavět“, a to včetně nevzhledné přístavby. Za to si „vykoledovala“ vyškrtnutí ze seznamu památek UNESCO. Během prohlídky se mezitím u vchodu usadily dvě rozložité matróny živící se jako žebračky. Jejich repertoár byl již kalibru „světového“ a (asi dle míry úspěšnosti) spustily daj pažálsta – give me money – chrchly chrhly (gruzínština).

Pod kopcem nacházím plácek sloužící jako autobusové nádraží, původ maršrutek převážně postavených na platformě Mercedes-Benz jejich majitelé ani nijak nezastírají. Na bočnicích se stále nachází původní řecké či nizozemské nápisy. Jejich směrové tabule (jako u všech gruzínských autobusů) jsou pouze v gruzínském písmu, takže orientace je pro cizince problematická, je nutno se doptat.

Kutaisi 1, lokomotiva 11-2616 s rychlíkem do Tbilisi, 11.11.2018 © Jiří Mazal

Ještě než se rozepíši o železnicích, doplňuji jazykovou vložku – můžete se totiž setkat s různými přepisy gruzínských názvů. Já volím tu, kterou nabízí gruzínský jízdní řád.

Vracím se na nádraží, ta jsou v Kutaisi dokonce dvě. Úvraťové Kutaisi 1 můžeme považovat za to „hlavní“ a v jeho blízkosti se nachází depo. Leží na odbočné trati Rioni – Tkibuli 2. Úsek Kutaisi 1 – Tkibuli 2 měří 41 km a stoupání tu dosahuje až 57 promile bez použití ozubnice. Na dráze postavené roku 1887 se elektricky jezdí již od roku 1948. Donedávna se tu používala prakticky historická řada VL22M, která ještě vyšla z předválečných lokomotiv (včetně designu). Její vraky lze vidět v depu v Kutaisi. V roce 2016 poslední lokomotiva čísla 1483 na trati stále jezdila, nepodařilo se mi však zjistit, zdali funguje i letos. Do Tkibuli 2 se denně podívají dva páry vlaků.

Mapa Gruzínských železnic s vyznačenou projetou trasou, CC BY-SA 4.0 Giorgi Balakhadze

Druhé nádraží v Kutaisi, označené (jak jinak) jako Kutaisi 2, leží na odbočné trati Brotseula – Tskaltubo. Jeden pár vlaků jezdí mezi Kutaisi 1 a Tskaltubo a další dva páry mezi Kutaisi 2 a Tskaltubo. Z Kutaisi, jakožto druhého největšího gruzínského města s 200.000 obyvateli, je vypravována i řada dalších spojů, na vedlejších tratích však většinou počet nepřesahuje dvou párů. Gruzínskou železniční síť tvoří hlavní trať z Tbilisi do stanice Samtredia 1, kde se rozdvojuje na trať do Batumi s odbočkou do Ozurgeti a trať do Zugdidi s odbočkou do Poti.

Rioni, lokomotiva ř. 11 s rychlíkem do Tbilisi, 11.11.2018 © Jiří Mazal

Na nástupišti již čeká souprava rychlíku do Tbilisi ve složení dvoudílné řady 11… a jednoho vozu. Řada 11 není nic jiného než VL11 známá z celého postsovětského prostoru, tady se však asi z ideologických důvodů (VL = Vladimir Lenin) této zkratky zbavili. Vagon je rekonstruovaný „kupejnyj“, který prošel přestavbou v ukrajinském Dnětropetrovsku roku 2006. Každý oddíl je vybaven televizorem (nefunkčním) a šesti látkovými sedadly. Lůžková úprava asi není využívána a horní lůžka slouží na odkládání zavazadel, případně si na ně můžete lehnout. Mizerná údržba je na voze znatelná, ani jinde nezbytný samovar se nepoužívá, mně však stačí, že větrací okénko na chodbě je sklopené, a dá se tak bez problémů fotit.

Zdejší systém vydávání místenek bohužel funguje tak, že obsazuje místa postupně, takže v jednom kupé (voze) máte plno, druhé už jen do poloviny, a ve třetím je úplně prázdno. Já měl místenku číslo 1 a mé kupé obsazuje Němka s gruzínskými kamarádkami. Vedle ještě sedí Gruzínec s Indem, se kterým se posléze seznamuji na chodbičce. Na osm cestujících dohlíží dva průvodčí a neurčitelné množství ochranky.

Úsek Zestaponi - Kharagauli, 11.11.2018 © Jiří Mazal

Projedeme kolem depa plného elektrických jednotek a vraků v různém stadiu rozkladu a po osmi kilometrech zastavujeme v Rioni na hlavní trati z Tbilisi k Černému moři. Zde máme pobyt 25 minut, přivěšujeme se totiž za rychlík z Ozurgeti. Naše vlaková lokomotiva se otočí a nasune nás na soupravu kmenového rychlíku, sestávajícího z celých dvou vozů. Cestující si v mezičase alespoň zakouří nebo něco nakoupí v malém nádražním bufetu, citlivé duše také nakrmí toulavé psy, kteří se seběhnou. Ve vlaku je kouřit zakázané a co jsem si všiml, tak se to docela dodržuje (až na personál ovšem). Když si jeden pasažér odešel zakouřit na představek, okamžitě na něj vystartovala početná ochranka a v počínání mu zabránila. Ostatně dostatečné množství dlouhých zastávek po cestě uspokojí i silného kuřáka.

Po pár kilometrech v celku fádní krajině, kdy mou pozornost upoutalo typicky sovětské vedení dvoukolejných tratí po dvou samostatných mostech, zastavujeme v Zestafoni (Zestaponi). Odtud se odpojuje lokálka do Chiatury, města známého svými lanovkami. Všude je velké množství dvoudílných elektrických lokomotiv řad 10 a 11. Neubráním se srovnání s Ukrajinou a Gruzie v tomto vychází o dost hůř. Nádražní objekty jsou často ruiny, žádná udržovaná a nablýskaná ukrajinská nádraží, a to ani ta větší. Zaujme však způsob výpravy vlaků v menších stanicích – výpravčí stojí na balkonu v prvním patře a k vlaku vůbec nechodí.

Starý most přes řeku Kura u stanice Grakali, 11.11.2018 © Jiří Mazal

Za Zestafoni následuje nejkrásnější úsek, trať prochází Suramským průsmykem. Spojení černomořského Poti s Tbilisi bylo dokončeno roku 1872 a díky stoupání až 28 promile se zde jezdí elektricky již od roku 1933, jednalo se o první elektrickou trať v tehdejším SSSR. V Lišském hřbetu dosahujeme výšky 949 m.n.m. Z povodí řeky Rioni se dostáváme do povodí řeky Kura. Projíždíme mnoha ostrými oblouky a naše rychlost sotva překračuje čtyřicítku. Současně je všude patrná výstavba nové souběžné tratě s četnými tunely, která má nahradit tu stávající. Novostavba má vzniknout mezi Zestafoni a Kharagauli (23 km).

Mohutná pevnost signalizuje blížící se Gori. Za stanicí je viditelné rozsáhlé depo s řadou dvoudílných dieselových lokomotiv 2TE10U, ale také zcela vybrakovaného „Čmeláka“ ČME3. Rychlost se zvyšuje na 100 km/h a krajina nabírá značně exotický nádech. Holé kopce, zcela bez vegetace, v Evropě nikde nemáme. Děravá skála naznačuje, že míjíme skalní město Uplistsikhe. Posledním větším městem před Tbilisi je Mtskheta, známé svou katedrálou 12 apoštolů a klášterem Džvari, tyčícím se vysoko na kopci. To jsem ještě netušil, že se do kláštera podívám v rámci výletu, který pro nás uspořádali. Od kláštera je pak nádherný výhled na soutok řek Aragvi a Kura.

Klášter Džvari blízko Mtskhety, 11.11.2018 © Jiří Mazal

Početné železniční mosty a tunely jsou stále střeženy, a to dokonce z obou stran. Typické pro gruzínský venkov jsou pasoucí se krávy, některé na řetězu, některé se ale prochází volně, a dokonce jsme kvůli nim museli brzdit. Houstnoucí zástavba a řady vraků vozů signalizují, že se blížíme k Tbilisi.

Tbiliské nádraží ze všeho nejvíce připomíná supermarket. Plné obchodů, převážně s elektronikou, a v jedné jeho části se krčí pokladny, doplněné samoobslužnou restaurací. Asi původní „kimnaty vypočinku“ se vyvinuly v samostatný hotel. Příznačné je, že zvnějšku zcela chybí nápis typu „railway station“ apod. (možná jen v gruzínštině), zato reklamy Bosch a Huawei svítí do dáli.

Tbilisi, nádražní budova je dnes hlavně supermarket, 13.11.2018 © Jiří Mazal

Od peronů můžete jednak podchody (nedoporučuji, fakt humáč využívaný jako toalety) a jednak nadchody. Zrovna mohu zaznamenat veškerý mezinárodní provoz. Tři arménské „stodoly“ do Jerevanu působí trochu nevábně, o dost lépe je na tom souprava do ázerbajdžánského Baku. Právě se chystá k odjezdu pýcha Gruzínských železnic, jednotka typu KISS od Stadleru, zde řada GRS. Pořízeny byly celkem 4 kusy z nerealizované dodávky pro moskevský AeroExpress, resp. původní požadované množství bylo zredukováno. Další nová vozidla pochází z Číny, konkrétně elektrické jednotky řad 2M2T a 2M2, která má komponenty z plzeňské Škody. Nejrozšířenější jsou pak dvouvozové elektrické příměstské jednotky, u kterých se mi sice nepodařilo dopátrat označení, ale evidentně se jedná o úpravu električek řady ER2 s doplněním nového čela.

V příštím díle se podíváme po Tbilisi na tamější lanovky a systém MHD, a také se dopravíme vlakem zpátky na letiště.

Úvodní snímek: Tbilisi, jednotka ř. GRS od Stadleru s ČME3, 11.11.2018 © Jiří Mazal