Gruzínská ochutnávka – 2. díl

Gruzínců jsou pouhé čtyři miliony, přitom v Tbilisi jich žije (oficiálně) 1,1 milionu, dochází tak k velké disproporci mezi hlavním městem a zbytkem země. Trolejbusy ani tramvaje bohužel nepřežily divoký gruzínský kapitalismus, takže dnešní MHD spočívá na dvou linkách metra, autobusech a množství maršrutek. Doplňkovou záležitostí jsou četné lanovky. Na mapě jsem jich napočítal pět, z toho jedna je pozemní, a sám jsem vyzkoušel tři.

 Tarifní odbavení v tbiliské MHD je velmi jednoduché. Stačí si koupit kartu zvanou Metromoney za 2 Lari, a na ni uložíte libovolné množství peněz. Karta se prodává ve stanicích metra a některých lanovek. Při nástupu do vozidla stačí kartu přiložit ke čtecímu zařízení. To je dvojí, buď v podobě rozměrné skříňky, která zároveň vytiskne i lístek, nebo pouze čtečky, která jen „pípne“ a přiložit lze i platební kartu. Pokud máte přesný obnos, lze platit i mincemi, které se vhodí do oné skříňky a vyjede lístek. Řidiči lístky neprodávají. Jízdné činí 0,5 Lari (necelých 5 Kč) a je přestupní (nepodařilo se mi však zjistit, na jak dlouho). V dalším autobuse vyjede lístek s hodnotou 0. Karta Mentromoney platí i v maršrutkách, tam se platí při výstupu, a to o něco více (0,8 Lari).

Častými hosty ve vozidle jsou revizoři, někde téměř splývající s průvodčím. Po jejich příchodu začnou po vozidle podezřele rychle kolovat karty Metromoney k nejbližšímu označovači, asi jako na Ukrajině kolují bankovky narvaným autobusem k řidiči. Zdrží-li se revizor pár zastávek, sám pomáhá cestujícím tím, že od nich vybírá karty a nosí je k označovači. Že karta Metromoney nefunguje optimálně, mi došlo po otázce revizora, kde mám zbývající tři pasažéry. Čtecí zařízení mu totiž zobrazovalo, že jsem zakoupil čtyři jízdenky. Naštěstí se ale cena odečetla jen za jednu.

Tbilisi, stanice metra Rustaveli, 13.11.2018 © Jiří Mazal

Metro sovětského typu na mě zapůsobilo poněkud „unaveným“ a nepříliš udržovaným dojmem. Návštěvník se s ním může výhodně dopravit z nádraží do centra města. Stanice architektonicky nijak nevynikají a ani na povrchu se zrovna nejedná o skvosty. Linka Gidani – Varketili je delší a na ni navazuje na vlakovém nádraží krátká linka Saburtalo. Dohromady mají 26,4 km a z 22 stanic je 20 podzemních, takže jsem se v narvaném metru ani neměl potřebu příliš vozit. Vozidla představují opravdový závan „domoviny“, neboť k původním vozům typu 81-71 dodala při modernizaci čela Škoda Transportation z Plzně, připomínají tak typ 81-71M používaný v Praze. Interiér je však zcela jiný.

Tbilisi, terminál MHD u vlakového nádraží, 17.11.2018 © Jiří Mazal

Hlavní částí MHD tak zůstávají autobusy. Viděl jsem jen jediný typ, MAN Lion’s City s pohonem na CNG, a loga uvnitř mě nenechala na pochybách, kdo je zaplatil. Vlajka EU je jinak v Gruzii velmi oblíbená, a ač země není členem, naleznete ji na řadě míst. Moderní zastávky jsou vybaveny elektronickým displejem s odjezdy (aktualizují se dle dopravní situace), gruzínština problikává s latinkou. Na vozidlech jsou však zastávky uvedeny výhradně v gruzínštině, což trochu ztěžuje orientaci, aspoň že číslovky jsou stejné. Zajímavé je, že na zastávkách nejsou názvy (v jízdních řádech je však mají), ale pouze čísla. To je zase snazší pro cizince. Pokud na některé zastávce chybí elektronický displej, je tam alespoň cedule s jejím číslem a QR kód.

Tbilisi, elektronický displej s odjezdy, 13.11.2018 © Jiří Mazal

Snad ještě důležitější než modré autobusy jsou četné maršrutky, všechny obarvené do žluta. Ty „střední“ velikosti, které bych označil jako autobusy zkrácené délky, mají odbavovací zařízení úplně stejné jako „velké“ autobusy a jejich linky jsou i na elektronických informačních tabulích. Ty malé, realizované na různých nadstavbách, potom na elektronických informačních tabulích nejsou. Jakékoliv plány sítě či vylepené jízdní řády samozřejmě zcela chybí, jsou však zveřejněny na internetu. Doporučil bych appku dopravního podniku, kterou lze bez problémů ovládat latinkou.

Sebelepší vozový park ovšem nevyřeší hlavní bolest zdejšího provozu, kterým jsou nekonečné zácpy. Hlavně ve špičce se jízdní doba natahuje na více než dvojnásobek a jízda v narvaném autobuse pomalu se šinoucím v nekonečné zácpě nepatří zrovna k nejpříjemnějším zážitkům. Nutno se ještě zmínit o všudypřítomných taxících, které jsou na naše poměry velmi levné (vozily za 6 lari, tj. 2 €). Je ale dobré vědět přesně, kam jedete, neboť pouze adresa taxikáři nemusí stačit. Kolegu tak dvakrát vezli na druhý konec města, než se dostal do cíle.

Tbilisi, pohled z Narikaly na historické centrum, zhruba uprostřed nově postavená Katedrála nejsvětější Trojice, vlevo dvě „trubky“ představují novou koncertní halu, 13.11.2018 © Jiří Mazal

Dopravní zajímavostí Tbilisi jsou beze sporu jeho lanovky. Asi nejvyužívanější je lanovka vinoucí se nad starým městem k pevnosti Narikala, v angličtině označovaná jako „aerial tramway“. Představuje čistě turistickou atrakci a po rekonstrukci na ní jezdí osmimístné kabinky. Z pevnosti Narikala se naskytne úchvatný výhled na nevelké staré město, ale také poněkud agresivní moderní architekturu. Hodně podivně na mě zapůsobila nová koncertní hala, připomínající loupák, a Most míru před ní. Ten již místní stihli překřtít na „always ultra“ díky jeho tvaru. Novou architekturu pak doplňuje Dům služeb, prosklené krychle zastřešené jakýmisi železnými lopuchy či hříbky. Problémem všech těchto staveb je skutečnost, že je Gruzínci nejen neumí kvalitně postavit, ale hlavně ne udržovat, takže brzy chátrají. Doporučuji velmi zajímavý dokument Tbilisi – Spektakulární architektura jako důkaz, že Gruzie směřuje na Západ. Panoramatu dominuje katedrála Nejsvětější Trojice, jedná se však o novostavbu. Zdejší kostely se totiž téměř beze změny staví ve stejném stylu už 15 století podle toho, který postavili v 6. století jako první. Křesťanství hraje v duších zdejších obyvatel vůbec velmi důležitou roli. Stačí, aby narvaný autobus MHD projel kolem kostela, a dobrá čtvrtina cestujících se pokřižuje, a to napříč všemi generacemi.

Tbilisi, pozemní lanovka na vrch Mtatsminda, dolní stanice, 14.11.2018 © Jiří Mazal

Podívejme se na další lanovku, tentokráte pozemní, která se jednoduše označuje jako „Funicular“. Vznikla již roku 1905 a vede k zábavnímu parku Mtatsminda. Zejména dolní stanice orientálního stylu na vás dýchne atmosférou starých zašlých časů počátku 20. století. Délka lanovky je 501 m a konečná se nachází ve výšce 727 m. n. m. V současnosti zde jezdí dvě moderní kabiny.

Třetí lanovka vede k Želvímu jezeru (Turtle lake) od parku Vake. Nacházela se kousek od mého hotelu, a tak jsem se s ní svezl ještě za sychravého rána. Celkem osm zaměstnanců se v dolní stanici zrovna cpalo dortíkem, tak bylo třeba počkat. Poté následoval nástup do kabiny spolu se zřízencem a pouze my dva už jeli k horní stanici, kde byli přítomní dva zaměstnanci. Lanovka vede do výšky 686,7 m. n. m. a zejména o víkendech je o svezení velký zájem.

Tbilisi, lanovka k Želvímu jezeru, dolní stanice, 13.11.2018 © Jiří Mazal

Nabitý pracovní program a zejména škaredé počasí (teplota 7 stupňů, déšť) v kombinaci s brzkým stmíváním mi již více aktivit nedovolily. Snaha projet si některou z tratí vycházejících z Tbilisi vyjde naprázdno po prostudování jízdního řádu, za odpoledne se dostanete pouze na letiště v Tbilisi. Původně jsem se chtěl již v pátek odpoledne přemístit do Kutaisi a měl bych tak většinu dne na projetí některé z místních tratí (letadlo odlétalo až v 19 hodin), ale výše uvedené faktory spolu s dostavivší se „rýmičkou“ mě nakonec přinutily pozměnit plány.

Tbilisi tak opouštím v sobotu v devět ráno, a to dokonce stejným rychlíkem, jakým jsem přijel. Nemířím však do Kutaisi, ale v kmenové soupravě vlaku do nedalekého města Samtredia, ležícím na hlavní trati, odkud je to na letiště pouhých 11 km (z Kutaisi 30 km).

Kahshuri, náš vůz vedle kuřáků obklopují též bábušky se zbožím, 17.11.2018 © Jiří Mazal

Tentokráte máme čtyři vozy a kromě přímého vozu do Kutaisi jsou všechny velkoprostorové. Stejně jako v případě „kupejných“ se jedná o rekonstrukce z roku 2006 provedené v ukrajinském Dnětropetrovsku. Opotřebovanost a neúdržba je bohužel v interiéru hodně patrná. Látkové sedačky jsou místy potrhané, asi tu nikdy nikoho nenapadlo, že i látkový potah je třeba čistit. Ve voze je přetopeno a lehký puch, brzy se zaplní téměř na 100 %. Mé místo je bohužel do uličky a výhled je stejně „do zdi“, část sedaček v uspořádání za sebou žádné okno nemá. Po vyjetí se však přemísťuji na poslední volnou sedačku, odkud mám dobrý výhled.

Radost mi však vydrží jen do první stanice Mtskheta, kdy mě vyhazují cestující s místenkami. Nakonec nacházím útočiště ve vedlejším voze, kde téměř nikdo není, nepočítaje početný personál, který se tu schází k družnému hovoru. Jelikož místenky se vydávají postupně na každou sedačku, tento vůz už zeje prázdnotou. Průvodčí naštěstí nijak netrvá na tom, že musím sedět na svém místě. Mohu i dokonce fotit vyklopením okénka, ale spustí se tak silný déšť, že mám okamžitě objektiv plný kapek. Alespoň si tak vychutnám jízdu Suramským průsmykem na opačné straně, než při jízdě do Tbilisi.

Samtredia, ř. 10 s rychlíkem do Ozurgeti, 17.11.2018 © Jiří Mazal

V Rioni následuje odvěšení přímého vozu do Kutaisi a já netrpělivě vyhlížím letiště, které má být hned vedle tratě. Dokonce od nejbližší zastávky je to k příletové hale ca 2 km. Kvůli pásu vegetace však letiště není vůbec vidět. V Samtredii se mi uleví, když spatřuji řadu taxíků před nádražím, a není tak problém se dopravit na letiště.

Nemohu říct, že bych byl z Gruzie nějak vyloženě nadšen či unesen, ale rád bych se do této země jednou vrátil a více se zaměřil na zdejší překrásné železniční tratě včetně úzkokolejky z Borjomi – Bakuriani.

Úvodní snímek: Tbilisi, ř. 10 s rychlíkem do Ozurgeti, 17.11.2018 © Jiří Mazal