Vykolejený mašinfíra a jiné úkazy z „Nábřeží paromilů“

13.9.2019 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Letošní královéhradecké mezinárodní „Nábřeží paromilů“ bylo sice v mnoha ohledech zcela tradiční (krásné počasí nevyjímaje), ale přece jen neslo některé poněkud překvapivé rysy. Pravidelní návštěvníci nepochybně postrádali nějaký velký mobilní parní stroj, ale zato zarytí bojovníci proti škodlivým emisím mohli jásat nad razantním přechodem od dopravních prostředků poháněných parou či ropnými produkty k vysoce ekologickým velocipédům.

Kdybych dopředu věděl o tom sice nezáměrném, ale přesto velice zřetelném šlapostrojném zaměření letošního podniku, tak bych se do cyklistické dopravy zapojil také, jak jsem ostatně zhusta konal v minulosti, Ale od té doby se funkčnost mých dolních okončetin nepříjemně zhoršila, před větší fyzickou aktivitou mne varovala předpověď počasí a navíc požívám tarifních výhod vyššího věku v místní MHD, takže jsem pro cestu na místo děje použil trolejbusu, kterým jsem se mohl od svého bydliště do blízkosti labských nábřeží přesunout „zadarmo“ (ve skutečnosti za 100 korun českých ročně). Učinil jsem tak se značným časovým předstihem před oficiálním zahájením akce, abych mohl – jak je mým každoročním zvykem – zdokumentovat přípravy, nezřídka dokonce zajímavější než špektákl samotný.

Hlavní vjezd na paromilné nábřeží 18 minut po osmé hodině
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Avšak letos tomu tak docela nebylo. Nepřijel žádný mohutný samohybný parní stroj, jehož skládání z podvalníku by bylo možno obdivovat, nikdo nevystavoval nějaké složité soustrojí, jehož instalace by se dala sledovat. Aspoň já jsem se choval standardně. Nejprve jsem si v „recepci“ vyzvedl služební volné vstupenky pro sebe a ostravského kolegu Karla Furiše, který tou dobou ještě seděl ve vlaku. Pak jsem se vydal na obhlídku jednotlivých sekcí výstavního areálu, abych si udělal předběžný obrázek o tom, co se v nich chystá. Někde vládl zatím klid, jinde se horečně pracovalo na rozmisťování a instalaci exponátů stabilních a zprovozňování těch pohyblivých. Čilý ruch panoval u prodejních stánků, ať už v sekci gastronomické, či třeba na „hlavní třídě“. Tak jsem zastihl i jednoho člena klubu magazínu VLAKY.NET.

Stánek Společnosti železniční Výtopna Jaroměř a „Bulík“ coby jeho obsluha
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Vedle stánku jaroměřských muzejníků jsem zaznamenal, že v expozici firmy Merkur Toys s.r.o. letos opět nechybí modelová železnice, jak se stalo předloni. Zato tam nebyla připravena obvyklá dílnička (čili hezky česky workshop), v níž by si malí dovedové mohli vlastnoručně vyzkoušet nekonečné možnosti nadčasové stavebnice. Na druhé straně „hauptštráse“ zatím tradiční vystavovatel a demonstrátor vykládal své obdivuhodné repliky historického vozidla jednokolého, dvoukolého a čtyřkolého, které na nábřeží Labe dovezl od řeky Moravy. Na opačné straně parku, v depu Dětské železnice, se obdobné činnosti věnovali jiní pravidelní účastníci akce – železniční modeláři, provozovatelé zahradní železnice a správci parostrojního muzea pro změnu ze středních Čech. Zkrátka nadšenci z Malé dráhy Skalsko.

Přijela Malá dráha Skalsko © PhDr. Zbyněk Zlinský

Při obhlídce dění v sekci stabilních motorů jsem čirou náhodou narazil na příjezd obdivuhodného vozítka na bicyklových (čímž nechtěně zapadlo do rázu letošního Nábřeží) kolech a se spalovacím motorem, jehož identitu jsem odhalil až později během dne. Byla to ostatně jediná novinka v segmentu samohybů a navíc samotnou svou povahou unikátní. Šlo o volnou repliku prvního Fordova automobilu, při jejíž stavbě podle jejího autora nešlo o věrnost původní konstrukci či vzhledu, ale způsobu vzniku – tedy ze součástek „co dům dal“. Vzdor tomu jde o „automobil“ hbitý, relativně tichý a snadno ovladatelný, jak se mohli návštěvníci posléze přesvědčit při jeho četných prezentačních jízdách. Až během nich jej jeho tvůrce a řidič v jedné osobě opatřil tištěnými informacemi v podobě historického popisu a technických údajů.

Volná replika první Fordovy čtyřkolky zvané Horseless © PhDr. Zbyněk Zlinský

A když už jsem byl na severním konci paromilného Smetanova nábřeží, podíval jsem se na přípravy v kotvišti královéhradecké flotily. Na svůj nejnáročnější den každého roku se tam připravovala všechna její plavidla veřejné hromadné dopravy, neboť letos se plavby v úseku Předměřice nad Labem – Smiřice nekonají. Parníky „Hradec“ (z roku 1998), „Královna Eliška“ (2004) a „Primátor Ulrich“ (2014) už zdatně dýmaly a motorové lodě „Pirát“ respektive „Pirátská plachetnice“ (2004) a „Smiřice“ (2008) rovněž čekaly na své cestující. Jak jsem mohl sledovat později, nejmenší zájem byl právě o tu poslední. Na opačném konci žebříčku popularity se umístila „Královna Eliška“, lákající svou mohutností a zadokolesovým pohonem. Zkrátka zřejmě zájemcům o plavbu po Labi nejvíc připomíná starý „opravdový parník“, jak jej vesměs znají už jen z filmů.

Přeplněný parník „Královna Eliška“ pluje od Tyršova mostu k jezu Hučák
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Pak už nastal čas zajít ke vstupu do areálu, který je nejbližší hlavnímu nádraží, odkud měl přijít už výše zmíněný kamarád Karel. Zjevil se mi dvacet minut po deváté hodině, což znamnealo, že jeho cesta z Ostravy probíhala podle jízdního řádu. Když jsme se přivítali a já mu předal vyzvednutého služebního „volňáska“, prošli jsme kolem pokladny a zastavili se u nádražíčka Dětské železnice, abychom se pokochali pohledem na vrcholící přípravy k zahájení pravidelného provozu vlaků místního dopravce i mimořádných jízd vozidel provozovatelů hostujících. A po malé chvíli jsme byli svědky mimořádné události, která postihla posunující parní lokomotivu jednoho z posledně jmenovaných účastníků železničního provozu. Mašinka i se svým strojvedoucím vykolejila a Karel to komentoval vtípkem o prasklé pneumatice.

Nehodová událost při posunu ve stanici © PhDr. Zbyněk Zlinský

Což neměl dělat, protože (zjevně i psychicky) vykolejený mašinfíra to zaslechl a po rychlé likvidaci následků nehody k nám vykročil a jal se Karlovi spílat, že nemá mluvit do něčeho, čemu nerozumí. Karel se nedal a zmínil se o své letité posunovačské praxi, na což se mu dostalo odpovědi, že přesto žádnou vlastní mašinku nemá. Takovému argumentu se ovšem nedalo oponovat, a tak jsme se rozešli po svých. Modelář (a pravidelný účastník akce) ke svému parostroji a my k činnosti reportérské. Naše kroky přitom směřovaly pomalu k pódiu u přístaviště, kde se mělo úderem hodiny desáté konat oficiální zahájení akce. Cestou jsme narazili na už zmíněný Horseless, právě otvíraný stánek informačního centra z polského Kladska či na valný houf retro-velocipedistů z Měníka při prezentační jízdě. Ti tu nebyli poprvé, ale letos jich bylo skutečně moc.

Veteran Velociped Club ŽAH v akci © PhDr. Zbyněk Zlinský

A „čeho je moc, toho je příliš“. Platnost tohoto známého rčení se projevila při oficiálním zahájení akce, kde doboví bicyklisté se svými stroji měli tvořit štafáž, místo jindy obvyklých starodávných automobilů či jiných samohybných exponátů. ŽAHisté spolu s několika členkami (ba i nějakým členem, o párku dítek nemluvě) náchodského Spolku dam zcela zakryli pódium s tradiční kapelou a tvořili tak nikoliv postranní doplněk, ale vlastně pozadí oficialit. Ty letos vypukly poměrně brzy, pouhých pět minut po programem stanovené době. Možná proto, že se tentokrát nečekalo na žádného představitele zaštiťujících samosprávných orgánů – zástupce vedení Královéhradeckého kraje se nedostavil a náměstkyně primátora pro oblast správy majetku města a městských organizací JUDr. Věra Pourová byla na místě včas.

JUDr. Pourová se zpovídá ze svého vztahu k technice © PhDr. Zbyněk Zlinský

Před ní dostal slovo předseda pořadatelské organizace Ladislav Šedivý a jejich květnaté projevy pak věcně doplnil vůdčí duch paromilného nábřeží a lodní kapitán Ing. Jiří Stránský, na němž už bylo bohužel (díky právě prodělané operaci) trochu znát jeho 86 let. Nicméně zadoufal, že se zúčastní i zahájení 20. ročníku Nábřeží paromilů, což mu zajisté všichni přejeme. Po skončení oficialit jsme s Karlem, jako obvykle, zamířili na nedalekou náplavku, skýtající útočiště sekci malých parních strojů a modelů. I když stánků bylo opět méně, zajímavých zástupců obou sektorů bylo k vidění dost. Ale největší dav návštěvníků obklopoval pojízdný stánek s nápisem Dětská sklářská dílna, který tu měl premiéru. Z našeho pohledu byla ale nejzajímavější (od loňska mnohem bohatší) expozice Sendražické zahradní malodráhy

Expozice Sendražické zahradní malodráhy © PhDr. Zbyněk Zlinský

Z náplavky jsme se přesunuli pod Tyršovým mostem na Tylovo nábřeží, kde jsme na lavičce ve stínu dali spočinout svým znaveným tělům a něco malého zakousli k jejich posílení. Přitom nás „vyrušovaly“ po Labi se plavící lodě, možnosti jejichž zvěčnění jsme nedokázali odolat. Pak jsme se přes Tyršův most přesunuli na nábřeží Eliščino, na jehož náplavce bývá každoročně umístěna sekce historické hasičské techniky. Tentokrát jsme pro vstup použili netradičně severního přístupu, u něhož nás rovněž netradičně přivítal exponát nikoliv letitý, ale zbrusu nový, o němž jsem se sice mohl dovědět z okresního plátku, ale ve skutečnosti se tak stalo až dodatečně. Vzhledem k tomu, že podle opodál vyvěšeného „jízdního řádu“ měla asi za deset minut proběhnout prezentace toho vozítka, rádi jsme si na ni na místě počkali.

Hasičská bugina SDH Předměřice nad Labem vyráží do akce © PhDr. Zbyněk Zlinský

Další vystavené a vesměs provozované exponáty jsme už bez výjimky znali, takže nás v podstatě nemrzelo, že pro velký nával návštěvnictva byly z větší části nefotitelné. Zdá se, že hasičská sekce je jedinou, která si udržuje vysokou návštěvnost, danou zajisté neochvějnou věrností vystavovatelů této akci. Když jsme se tím frmolem prodrali k jižnímu vstupu na náplavku, přešli jsme pomalu na opačný břeh, abychom dokončili dokumentaci sekcí ostatních. Tuto fázi naší reportérské práce už popisovat nebudu, její výsledky jsou dostatečně zřejmé z připojené (možná poněkud předimenzované) fotogalerie. Jen uvedu, že ani letos nebyli na Nábřeží vystavováni žádní automobiloví veteráni, jen několik motocyklů vesměs s postranním vozíkem, a jim sekundoval ikonický Velorex, dokonce s vozíkem přívěsným.

Poté jsem se sám vydal do sekce stabilních motorů, Karla nezajímala natolik, aby se dokázal odtrhnout od pozorování provozu na známé mobilní drážce. Přiznám se, že ani mne „stabiláky“ příliš nepřitahují, proto jsem jejich dokumentaci pojednal jen zběžně a pak spolu se svým druhem věnoval pozornost čemusi přitažlivějšímu, provozu na Dětské železnici. Inspirován ostatními návštěvníky v okolí, učinil jsem tak v poloze na trávě sedícího reportéra. Zdálo se mi, že po kolejích kolem mne jezdí o něco méně hostujících vozidel, než tomu bylo v minulých letech. A také jejich skladba nedoznala nějakých inovací, nicméně zejména dítka byla zjevně spokojená, a to je to hlavní. Zda byli spokojeni také šotouši, na které jsem pak narazil ve finále své přítomnosti u trati, to je ovšem otázka. Tak či onak, provoz byl docela čilý.

Když se blížilo poledne, Karel začal pomýšlet na návrat domů do Ostravy. Takže jsme se spolu rozloučili a já jsem ještě pomalu procházel areálem, ale také s myšlenkami na pohodlí domova. Ale když jsem pak vycházkovým krokem putoval k zastávce MHD a na ní čekal na svůj spoj, hlavou se mi už honily ideje jiné, bilancující půlden, který jsem právě prožil. Byl sice v podstatě hezký, počasím počínaje a celkovou atmosférou konče, ale přece jen ve mně plně radostné pocity nevzbudil. Co mu chybělo, to jsem naznačil už v úvodu i v dalších odstavcích svého textu. Nábřeží paromilů, ať se to třeba někomu nelíbí, v posledních letech upadá. Proč tomu tak je a jak z krize ven, nad tím by se měli zamyslet jeho organizátoři. Popřejme jim k nápravě hodně sil: Ať to pára tlačí! To jim vinšuje i autor závěrečného videa.