Za sardinskými železnicemi – 2. díl

Nocleh mám tentokráte ve staré zástavbě nedaleko nádraží, v malém domku. Zatímco majitel bydlí v prvním patře, přízemí upravil na malý apartmán. Hlavní ulice historického centra, Corso Vittorio Emanuele II, vypadá poněkud zuboženě a dvakrát ji přejdu, než mi dojde, že to má být ona. Je plná imigrantů a jejich podivných obchůdků a podívám-li se do bočních uliček, připomínají mi obrázky z kubánské Havany. Chátrající neudržované činžovní domy. Dojem vyspravuje až cesta dále do centra, s několika hezkými náměstími.

Sassari, lokomotiva LDe 500, 8.7.2019 © Jiří Mazal

Na nádraží mi chvíli trvá, než pochopím zdejší systém. Úzkokolejná kolej vede totiž ve splítce hned na prvním nástupišti, ale odjíždí se z kusých kolejí bokem budovy, kde je navíc kancelář ARST, která prodává jízdenky. Jinak na odjezdových tabulích není o nějakých úzkokolejkách ani zmínka. Ráno doslova „zaslintám“, když kolem mě projede lokomotiva LDe 500 s jedním vozem. Bohužel se nejedná o pravidelný provoz, ale pravděpodobně o služební vlak směr Alghero. Do Sorsa jezdí „Stadlery“ řady AdeS, mně známé už z trati do Nuora.

Zde obstarávají veškerou osobní dopravu na trati Sassari – Sorso o délce 10 km. I přes svou krátkost je trať velice pěkná, vedoucí kopcovitou krajinou. Po rekonstrukci v 90. letech je vidět za zastávkou Funtana Niedda i původní viadukt. Počáteční úsek trati, Sassari – Santa Maria di Pisa, je veden v souběhu s tramvají. Obě linie jsou však funkčně oddělené.

Sorso, jednotka ADeS09, 8.7.2019 © Jiří Mazal

Tím jsme se dostali k místním tramvajím, označovaným jako Metrosassari. Po delší odmlce začaly jezdit zrovna v den mého příjezdu, a to pouze v úseku Stazione FS – Santa Maria di Pisa, tj. ve stejné trase jako úzkokolejka do Sorsa. Po cestě nejsou žádné zastávky, linka vede přes pole do sousedního sídla, a provoz mi přišel úplně zbytečný, souběžné motorové jednotky do Sorsa jezdí v poměrně hojném počtu. Nejprve byl problém na tramvaj vůbec koupit lístek – trafikant pořád cosi mlel italsky a odmítal lístek prodat. Šel jsem ještě na pokladnu FS, kde mi bylo vysvětleno, že tramvaj nejezdí. No hlavně že stála přímo před nádražím… nakonec jsem jízdenku koupil v automatu na nástupišti – jelikož tramvaj také provozuje ARST, i při absenci integrace uměl automat vydávat tramvajové, vlakové a autobusové jízdenky, vždyť vše zajišťuje jedna firma.

Sassari, tramvaj Sirio v zast. Stazioni FS, 8.7.2019 © Jiří Mazal

Místní tramvajový „systém“ má délku 4,3 km a funguje od roku 2006. Jediná linka zastavuje v osmi zastávkách a jezdí tu tramvaje typu Sirio od AnsaldoBredy. V budoucnu se počítá s přebudováním železnice do Sorsa jako tramvajové trati. Usedám do tramvaje s tím, že se svezu tu jedinou zastávku po trase, kterou už mám navíc projetou. Po rozjetí se objevuje v očích ostatních pasažérů děs. Většina totiž očekávala, že pojedeme směrem do centra. Ono to po pravdě nebylo moc jasné, kterým směrem vozidlo pojede – informační systém není žádný, tramvaj je obousměrná, a pouze znalec si mohl povšimnout svitu světel, kde září žlutá a kde červená. Tak se svezli stejně jako já tam a zase zpátky, akorát já na rozdíl od nich vědomě.

Sasasri, centrum města, 8.7.2019 © Jiří Mazal

Večer mě ještě čekalo zpestření na apartmánu – netekla voda. Majitel se po WhatsApp moc omlouval, že je to v celé čtvrti a hned jak přijde domů, tak to vyřeší. Po svém příjezdu zapnul rezervoár (!) s vodou, evidentně se to stávalo docela často.

Ze Sassari vede také úzkokolejka do Alghera, sloužící pravidelné osobní dopravě. V době mé návštěvy bohužel probíhala dlouhodobá výluka a jako náhrada jezdily autobusy ARST. Trať je mimochodem dobře vidět při příjezdu do Sassari z normálněrozchodného vlaku. Funguje od roku 1889 a původně vedla v Algheru až do starého přístavu. Byla však zkrácena a dnes končí pěkný kus od centra Alghera, v místě zvaném Sant' Agostino. Rekonstrukcí prošla trať již v minulosti a přeložek se dočkala zejména v údolí řeky Rio Mascari, kde projíždí roklinou.

Stanice Alghero, 8.7.2019 © Jiří Mazal

Jelikož Alghero je považováno za jedno z nejhezčích sardinských měst s výrazně španělským nádechem po bývalých vládcích, vydávám se na návštěvu alespoň autobusem. Ten končí přímo v areálu stanice u zrezivělých kolejí. Pokladna je stále funkční, vždyť vydává stejné lístky jak na vlak, tak autobus. Centrum, obehnané hradbami, je skutečně velmi pěkné, plné malých uliček i promenád po pevnostních zdech vypínajících se nad mořem.

Ještě než opustíme Sassari, vydejme se po normálněrozchodné trati do stanice Porto Torres Maritima. Konec trati vypadal v minulosti evidentně úplně jinak než dnes. Za stanicí Porto Torres vjíždíme na pouze kusou kolej nádraží Porto Torres Maritima, zatímco vpravo od ní, již oddělené od zbytku sítě, vedou další koleje i s nástupištěm.

Sassari, lokomotiva na špalcích, 8.7.2019 © Jiří Mazal

Následující den mě čeká cesta přes celý ostrov do metropole Cagliari. Město má co nabídnout jak dopravnímu fanouškovi, tak milovníkovi kulturních památek. Z Cagliari vyjíždí početné příměstské vlaky po vedlejší trati z Decimomannu do Iglesias s odbočkou do Carbonie. Tratě jsou modernizované, v případě Iglesias ještě probíhaly stavební práce.

Více jak půl hodiny jsem strávil kvůli přestupu v odbočné stanici Villamassargia-Domusnovas, jejíž rekonstrukce byla pojata vskutku velkoryse. Navíc ji celou ještě obehnali plotem. Zaujalo mě místní WC, které mělo dokonce vedle bezbariérového WC i sprchu (ne však jako kabinku, pouze baterii). Vlivem zpoždění jsem v Carbonii stihl sotva vystoupit z vlaku před podivné betonové nádraží, kde evidentně opět řádila místní stavební lobby.

Iglesias, jednotka ř. ATR 365, 10.7.2019 © Jiří Mazal

Vozbu zajišťují jednak jednotky CAF řady ATR 365 a jednak dvoudílná „Minuetta“ řady Ale 501, vyráběná v letech 2004-2010. Vychází z typu Coradia LINT od Alstomu a uspořádání interiéru připomíná francouzskou „hravost“ v podobě půlkruhovitých sedaček. Nechybí ani letité ALn 668, charakteristické svými zaoblenými křivkami, a novější a hranatější Aln 663. Na odstavných kolejích v Cagliari jsem zahlédl i klasické soupravy, s řídícím vozem a motorovou lokomotivou.

Normální rozchod definitivně opustíme a podíváme se na cagliarské tramvaje, označované jako Metrocagliari. Tramvajová trať tu totiž vznikla přestavbou původní úzkokolejné železnice, kdy došlo k její modernizaci a elektrifikaci. Rozchod 950 mm přitom zůstal zachován a charakterem spíše než tramvajovou trať připomíná lehkou železnici. Začíná ve velkorysé stanici Repubblica, dobrých 2,5 km od železniční stanice (celková délka tramvajové trati je 12 km). Ve stanici Gottardo (pro vlaky Monserrato) se tramvaj střetává s úzkokolejnou tratí do Mandasu a je zde velké depo pro oba druhy dopravy. Cestující mají k dispozici i jakousi staniční budovu s automaty na občerstvení a informátorem, který však jízdenky neprodává. Informace naštěstí (v mém případě po probuzení) sděluje. Můžete se setkat s údajem, že se u stanice nachází železniční muzeum – bohužel je zrušeno a upomíná na něj zavřená brána a pár odstavených vraků.

Piazza Repubblica, tramvaje Škoda 06 T, 10.7.2019 © Jiří Mazal

Tramvajová trať byla roku 2013 prodloužena do zastávky Policlinico (2 km), kam vede dvoukolejně (jinak je jednokolejná) po obří estakádě. Celé to působí silně předimenzovaně, navíc tu spoje jezdí v řídkém intervalu téměř prázdné. Asi tu (opět) řádila stavební mafie…

Tramvajový provoz zaujme i svými vozidly – v roce 2007 sem totiž Škoda dodala tramvaje typu 06 T v počtu šesti kusů. V jednom článku je minimum sedadel a slouží jako víceúčelový oddíl. Vozový park byl rozšířen o tři stroje od španělského výrobce CAF typu Urbos 2. Zastihl jsem je pouze postávající v depu.

Cagliari, konečná Policlinico, 10.7.2019 © Jiří Mazal

Úzkokolejka do Mandasu vede souběžně s tramvajovou linkou číslo 2 (začíná již na Policlinico) do nedaleké vesnice Settimo San Pietro, kde elektrifikace končí. Jedná se tedy o klasický tram-train systém. V době mé návštěvy byla napěťová výluka kvůli přestavbě stanice Monserrato, a tak místo tramvají jezdily vlaky. A jaké! V provozu se objevily nádherné motorové vozy řady ADe s elegantním kulatým designem. Byly vyráběny v 50. letech ve Fiat Ferroviaria a rozšíření se dočkaly na nejrůznějších italských úzkokolejkách. Na Sardinii přišlo celkem 26 kousků. Vozy postupně prošly modernizací, původní vzhled však zůstal zachován. Překvapením pro mě byly originální pohodlné kožené sedačky a potěšila polospouštěcí okna.

San Gottardo, motorový vůz ADe 17, 10.7.2019 © Jiří Mazal

Projížďka po úzkokolejce do Mandasu a dále do Isili byla pro mě jakýmsi „odškodněním“ za dosavadní trampoty. Původně jsem navíc s její návštěvou ani nepočítal, neboť se tu konala mnohaměsíční výluka a trať byla opět zprovozněna několik dnů před mým příjezdem. Jak již bylo zmíněno, původně vedla od železničního nádraží v Cagliari. Vlaky tu poprvé vyjely v roce 1888 a v letech 2010 až 2011 železnice prošla rozsáhlou modernizací, spočívající v četných přeložkách. Tím došlo k razantnímu zkrácení jízdních dob. Původní trasování je v terénu stále patrné, leckde zůstal železniční svršek, a také bývalé strážní domky.

Ručně obsluhovaný přejezd v úseku Settimo S.P. - Soleminis, 11.7.2019 © Jiří Mazal

Co se modernizace nijak nedotklo, tak početné místní přejezdy. Ty jsou stále obsluhovány ručně armádou závorářů, kteří se k výkonu své práce dostávají nejčastěji automobily. Přejezdy jsou velice primitivní, ve formě řetězů nebo ručně otevíraných branek. Bylo jich tolik, že jsem je nedokázal ani spočítat, a připadaly mi spíš jako výrobci umělé přezaměstnanosti. Nechyběly ani na zcela marginálních polních cestách.

Vedle zmíněné řady ADe se tu vyskytují i jejich mnohem mladší protějšky (taktéž označené jako Ade, ale série 90), vyráběné v polovině 90. let. Půdorysně vychází ze svých podstatně starších protějšků, mají však hranatý tvar skříně. Vyrobila je italská Breda a na Sardinii bylo dodáno 8 kusů.

Mandas, lokomotiva LDe 603, 11.7.2019 © Jiří Mazal

Na mém spoji do Isili jela dvojice ADe 90, přičemž všechny dveře napříč vozidlem byly otevřené, aby na sebe strojvedoucí viděli a mohli se dorozumívat. Usedl jsem tak hned za stanoviště a měl skvělý výhled na trať. Dosahujeme rychlosti až 70 km/h a projíždíme převážně nížinatou krajinou, což se značně mění za Mandasem. V Mandasu se nachází depo, kde byla k vidění i motorová lokomotiva LDe 603 a spousta rezavých parních lokomotiv. Zanecháváme zde jeden náš motorový vůz a pokračujeme sólo. Za Mandasem se trať dělí, vpravo pokračuje do Arbataxu, kam se nejezdí, a vlevo posledních 12 km do Isili. Zároveň začínáme stoupat a charakter krajiny se dost mění.

Isili, vůz ADe 98, 11.7.2019 © Jiří Mazal

Nádraží v Isili je sice modernizované (tedy jen jeho kolejiště), ale jinak působí, jako by se tu zastavil čas. Zůstala tu budova výtopny i zbytky staré vodárny. Čekárna, kde se stále prodávají lístky, šokuje jízdním řádem z roku 1997 (!), vyvedeným poskládanými číslicemi. Evidentně se to od té doby už nechtělo nikomu měnit. Okolí slouží k odstavení autobusů. Z Isili pokračuje trať dále do Sorgono, kam míří pouze turistické vlaky. Letos se jezdilo v úseku do 25 km vzdáleného Laconi.

Vraťme se ještě do Cagliari, které disponuje i trolejbusovou sítí. Na třech linkách jezdí trolejbusy typu Solaris Trollino 12 a Van Hool A330T. Nezvyklé jsou pro nás celoplastové sedačky, na druhé straně u nich člověk ocení hygieničnost zejména v letních vedrech, nesedáte do látky, kterou někdo předtím propotil. Systém pěti tlačítek dostupných místu pro invalidní vozík/kočárek jsem však příliš nepochopil.

Cagliari, trolejbus Van Hool A330T, 10.7.2019 © Jiří Mazal

V Cagliari je také krásné historické centrum dominující na kopci, plné historických uliček. Poněkud zarážející mi přišlo, jak přes místní hrad v klidu jezdí automobily, a aby se v úzkých ulicích neposrážely, jednosměrný provoz řídí semafory. Na nedalekém domě je stále čitelný vybledlý nápis se slovy „Mussolini“ a „lavoro“ (práce). Navštívit můžete i slušnou řádku kostelů (doporučuji hlavně katedrálu s úžasnou kryptou) a zajímavá mi přišla krypta sv. Restituty, využívaná již před naším letopočtem. Místu ovšem spíše dominují vyryté nápisy z válečných let, kdy sloužil jako protiletecký kryt. Dopadl dost nešťastně, po zásahu bombou zde řada lidí zemřela.

Cagliari, pohled na historické centrum města, 10.7.2019 © Jiří Mazal

I navzdory skutečnosti, že v době mého pobytu nebyly turistické úzkokolejky funkční, se mi nakonec Sardinie velice zalíbila. Veřejná doprava funguje na relativně slušné úrovni (s místními specifiky samozřejmě), projel jsem bez problémů celý ostrov, aniž bych potřeboval auto nebo si bral taxi. Ostrov mi nabídl mnoho dopravních zážitků a samozřejmě i těch ostatních a alespoň mám důvod se tam někdy vydat znovu.

Odkazy

• Společnost ARST
• Turistické vlaky - Trenino Verde

Úvodní snímek: Monserrato, motorový vůz ADe 17, 10.7.2019 © Jiří Mazal