S EgroNetkou za Brückenbergbahn

Inspirován naším Drážďanským reportérem, jenž občas vyrazí přes vzájemnou hranici, vniknul jsem tentokrát do jeho revíru a čtenářům posloužím reportáží snad zábavnou, v žádném případě však stran dopravních zajímavostí vyčerpávající, to bych totiž musel v oblasti platnosti zmíněné síťové jízdenky trávit více než týden.

První expres do Chebu opouští Prahu pohříchu až kolem sedmé ranní, a tentokrát se zvládá prosmýknout rekonstruovaným úsekem, označovaným jako SmRad, takže zpoždění nabírá až v Plzni při čekání na jinou výlukou zasažený rychlík od Budějc. Mezistátní osobní vlak přes Selb-Plößberg do Hofu však v Chebu stíháme, stejně musel čekat ještě na krušnohorský rychlík. Lint Oberpfalzbahn veze dost lidí do Františkových Lázní a Aše, přes hranici jedu sám a strojvůdce návazného spoje do Selb Stadt na mě nemá problém v torzu stanice, do níž v roce 1951 dojel Vlak svobody, počkat, neb stejně nikoho jiného neveze.

Selb Stadt: depo místních modelářů, 15. 8. 2021 © Libor Peltan

Získanou hodinu šetřím na později, a tak vynechávám prohlídku města a před zpátečním odjezdem se jen prodírám hájem někdejšího kolejiště městského nádraží s doposud patrnými nástupišti, za nímž nacházím depo udržované jakýmsi spolkem modelářů, jimž však není cizí ani starost o několik mašinek v měřítku 1:1. Trať z Aše do Hofu jsem dosud projel jedinkrát za tmy při jednom ze svých interrailových návratů, půlnočním spojem, který tu jezdí dodnes. Ani za světla mě však krajina kolem až tak nezaujala.

Na stanici Hof Hbf není ze šotolávky co fotit, stejně však jen přestupuju do neestetické Coradie do Plauen, která tam končí vlivem docela dlouhodobé nickolejné výluky tohoto hlavního podkrušnohorského tahu až do Zwickau. Jinak než pěšky se nemá cenu od plavenského horního nádraží přemísťovat, pokud cílíte na parkovou železnici. Zdejší je elektrifikovaná, hodně úzkorozchodná, dvojkolejná se smyčkami na obou koncích, a její délka se měří ve stovkách metrů. Celá je uzavřena ve dvou oddělených oplocených areálech, takže vystoupíte-li na protilehlé zastávce, musíte strávit čtvrthodinu do dalšího spoje na prolézačce nebo mazlením s kozou.

Plauen: parková železnice, 15. 8. 2021 © Libor Peltan

I tak jsem zpět na Horním nádraží včas, a tak spontánně naskakuju na osobák do Mehltheueru, kde se nabízí přestup na další pro mě premiérovou trať do Gery. Ta je asi tak trochu stranou zájmu, a to včetně objednatele, který tu zařídil jen dvouhodinový takt a navíc v režii Erfurter Bahn, která nic jiného, než RS1 (u nás RegioSpider), nemá. Dvojička jela docela plná lidí i kol, horší však je, že po připojení k třetímu pavoukovi ve Weidě vzniklá trojička pokračuje dál po hlavní trati jako důležitý, avšak silně nekomfortní spoj Gery a Lipska.

Já jsem si však i na stojáka, abych se covidově netulil ke spolucestujícím, jízdu zajímavou, i když trochu pustinou vedoucí tratí užil, a to hlavně v úseku kolem Weidy, kde se potýká se stejnojmennou říčkou. Cestou mě napadlo vyhledat na internetu otevírací dny železničního muzea v Geře, a koukám, že třetí neděle v měsíci je právě dnes. Pro jistotu jsem tam však zavolal, abych se dozvěděl, že otevřeno nemají, prý až někdy v září. Tudíž mě v durynském velkoměstě nic nedrží a přestupuju na klopidlo, které však na trati do Greizu neklopí. Nevadí mi, že touto tratí jedu už potřetí, nudná by nebyla ani, kdyby nebyla naježená mechanickými návěstidly. Ty stíhám vyfotit i v cílové stanici, a to tudy během pěti minut prohučí ještě Ludmilla s nákladem!

Greiz: setkání pod zdejším zámkem, 15. 8. 2021 © Libor Peltan

Minibusík meziměstské linky mě provezl historickým centrem Greizu a vysadil ve středu města Reichenbach, takže i tomuto typu turistiky bylo učiněno zadost, a to včetně skvělého a levného rebarborového koláče ze stylové pekárničky. Protože stojím uprostřed výše zmíněného vyloučeného úseku, čekám na autobus náhradní dopravy. Bus směr Werdau přijíždí se zpožděním, takže bych tam přestup na S-Bahn asi nestihl, zároveň se však vynoří i zrychlený přímo do Zwickau. Před cvikovské nádraží i přes silniční uzavírku přijíždíme s mírným náskokem, takže stíhám občasný městský minibus, který náhodou jede zrovna přímo k dějišti akce.

Při hledání, jestli ten den nemá otevřeno třeba muzejíčko v Adorfu nebo není v provozu krušnohorská Aussichtsbahn, mě odkazy mezi spřátelnými spolky proklikaly na kalendář s touto projížďkou po části někdejší cvikovské důlní dráhy, která několika mosty překračuje jižní okraj centra. Zdejší nadšenci na místo startu u přejezdu Reinsdorfer Straße přichystali svůj kompletní vozový park: jednu V10B, jednu Kö a jeden starý osobní vůz, v akci však byla jen prvně jmenovaná šedesátnice. K tomu pívo, gril a další občerstvení.

Zwickau Reinsdorfer Straße: Kö a V10B, 15. 8. 2021 © Libor Peltan

Informace byly jen o trvání akce od 10 do 17 hodin, ne však o přesných časech odjezdů, doufal jsem však, že by mohly být v celou půlhodinu. Dorazil jsem však 16:27 a o minutu mi spoj ujel. Další slíbili vypravit do 20 minut, ale nakonec se strojvůdce rozhodl, že pojede až závěrečnou jízdu v pět. Tak aspoň že měli to pivo.

Nakonec toho z trati zas tak moc úchvatného vidět nebylo, s berlínským metrem se to srovnat nedá, ale výhledy z mostu nějaké byly a především, mohl jsem sledovat obsluhu historické mašinky v akci. Velkým kolem se řadí převodové stupně, zároveň funguje i jako spojka, mezi každými dvěma stupni je navíc neutrál. Malou plynovou páčkou s aretací se nastavují otáčky motoru. Brzdič je asi standardní, stejně jako pískáček. Jelo se pochopitelně asi dvacítkou (indikátor rychlosti to nemá), na trojku v nízkých otáčkách, pomalá jízda deset na dvojku. Dojelo se až ke stavědlu pár set metrů vzdálenému od hlaváku, kde už je kolej zarostlá a asi tam chybí most, a hned se otočilo nazpět dolů.

Zwickau Hbf: historické vozy a Faustovka pod mechanikami, 15. 8. 2021 © Libor Peltan

Podvečerem zbývalo projít se po centru, projet si z minula (už je to ale let…) zbývající tramvajové tratě, přičemž jsem i při nedělní šestikusové vypravenosti narazil na Tatru KT4, snad díky tomu, že nízkopodlažní Adtranz GT6M procházejí revitalizací v libereckém DP, a nakonec přijít s předstihem na hlavní nádraží, jež jsem si chtěl lépe prohlédnout. I čtvrthodina však byla nakonec málem málo, tolik se mi líbily echt socialistické interiéry výpravní budovy, mechanická odjezdová návěstidla na obou zhlavích i trvale zde stojící dlouhá nesourodá souprava historických osobních vozů, ukončená červenobílou Faustovkou.

Tečkou za povedenou akcí byl přejezd Krušných hor lokálkou do Kraslic, což jsem stihl přesně se soumrakem. Zaznamenal jsem přitom, že někdejší hegemonie RegioSprinterů na zdejších lokálkách byla zcela vytlačena a operují tu už jen RS1.

Úvodní snímek: Mehltheuer: RS1 Erfurter Bahn, 15. 8. 2021 © Libor Peltan