Železničné vojsko
Obsah: železničné vlečky, vozne mašinky, články rôzne zaujíamvosti
roznee
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/362967/
roznee
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/360689/
rozneee
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/360688/
ešte jedna bošianska kráska
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/360076/
ešte neičo z bošian
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/360068/
ešte enaké fotky z bošian
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/360040/
dalšia pozornosťť
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/360026/
887: dakujem! 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/360021/
Pre Ferra: 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/360016/
pár fotiek z toož bošany
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/360011/
V těchto dnech vyšla publikace o pardubických drážkách a železničním pluku, kterou vydal Klub přátel Pardubicka. Brožura, která je k dostání v sídle klubu na Pernštýnském náměstí v Pardubicích, se věnuje zejména unikátním úzkorozchodným vojenským drážkám, kterými bylo ve své době protkáno město a jeho okolí a jejichž pozůstatky jsou dodnes na několika místech v Pardubicích patrné. Mnozí možná dnes ani netuší, že úzkorozchodné vojenské dráhy vedly nejen dnešní ulicí Na Drážce, ale pražce a železniční koleje byly položeny například v oblasti Pardubiček, Nemošic, Židova či Skřivánku.
(Regionální mutace| Mladá fronta DNES - pardubický kraj)
(Regionální mutace| Mladá fronta DNES - pardubický kraj)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/351923/
Železniční vojsko sice už dávno nemáme, ale jakousi armádu a železnici ano...
Pět psovodů v těchto dnech absolvuje speciální výcvik ve vojenském prostoru Hradiště v Doupovských horách na Chomutovsku.
Celá zpráva: http://www.denik.cz/regiony/obrazem-armadni-psi-jdou-po-zbranich-ve-vlacich.html
Pět psovodů v těchto dnech absolvuje speciální výcvik ve vojenském prostoru Hradiště v Doupovských horách na Chomutovsku.
Celá zpráva: http://www.denik.cz/regiony/obrazem-armadni-psi-jdou-po-zbranich-ve-vlacich.html
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/346468/
Na libeňské základně se schylovalo k závěru zimní montáže. Tři koleje byly zcela zaplněné balíky nových kolejových polí a další byly poskládané do vysokých stohů .
Strojvedoucí Emil přivezl z pardubických dílen nového nablýskaného „Kocoura„, který už neměl tradiční khaki barvu, ale zcela civilní červený nátěr. Jen malé armádní znaky na bocích stanoviště zvěstovaly, že se jedná o vojenskou motorovou lokomotivu.
Z Olomouce vzápětí přišla depeše, že se má dvounápravový puklík s tatrováckým motorem a mechanickou převodovkou druhý den odpoledne zařadit na libeňském nádraží jako vojenská zásilka do nákladního vlaku směr Pardubice. Novotou vonící „Kocour„ čekal na příjezd garančních techniků z ČKD, takže denní posun ještě musel obstarat Jehla z puklíkem. Do toho se přihrnula na montážku neznámá lampasácká tvář. Nově instalovaný zástupce velitele praporu pro techniku hned předvedl, jaký je expert. Vylezl k Emilovi do kabiny a začal prudit.
„Jak to, že máte na řídícím pultě nářadí? To má být schované v příslušné schránce!„ seřval strojvedoucího při pohledu na odloženou řídící směrovou páku, která svým provedením s pružným zámečkem na konci připomínala gola klíč. Emil jen nasucho polkl a špitnul: „Ale soudruhu kapitáne, tu páku potřebuju. Jinak lokomotivu nenastartuju,„ odvážil se protestovat voják. „Máte tři dny basy!„ prskl oficír a přihlížel, jak znechucený strojvedoucí ukládá blýskavou směrovou páku, bez jejíhož zasunutí do kontroléru uprostřed půlvolantu pro řazení jízdních stupňů a zvyšování otáček dvanáctiválcového motoru se lokomotiva nehnula, do šatní skříňky. „To mohlo být uklizené hned, bez odmlouvání,„ samolibě poznamenal důstojník a pokračoval ve vizitě stanoviště strojvedoucího.
To už však Martin s Řezňou neviděli, protože se z kabiny vytratili a sjeli po schůdcích z „Kocoura„, aby před lampasákem varovali Jehlu, který si zastíněný vagóny na jiné koleji v puklíku ladil rádio. „Připrav se na pojeb. Ten vůl by dokázal nařídit pilotovi letadla, aby si za letu uklidil knipl, protože nemá v kabině migu co dělat,„ varoval kamaráda Řezňa. Jehla jen mávl rukou a dál se věnoval ladění tranzistoráku. Kovové schůdky mašinky zadrnčely, jak si kapitán oklepával kanady od sněhu. Jehla bleskurychle schoval rádio do brašny „Do vlaku má být tahle lokomotiva zařazená ve 14.30,„ poznamenal k Martinovi výmluvně důstojník. Dispečerovi, který depeši předchozí večer četl, se příkaz nezdál. „Já mámdojem, že stačí v půl pátý, tedy v 16.30,„ oponoval. „Manipulák odjíždí až po půl sedmý,„ dodal svobodník. „Můj rozkaz zní ve 14.30!„ zvýšil hlas zástupce technického náčelníka. „No nazdar,„ povzdechl si v duchu Martin, protože dopraváci měli před sebou ještě zhruba dvě hodiny posunu a s mašinkou také museli zajet do depa dotankovat naftu.
„No to abych byl kouzelník. Lokomotiva ve stejném okamžiku s vagóny na montážce, u stojanu s naftou a zároveň zařazená v nákladu do Pardubic,„ povzdechl si dispečer. Po uklizení vagónů a dozbrojení puklíka se libeňskému výpravčímu nahlásili s mašinkou k zařazení do vlaku, kam pár minut po 15. hodině zajela. Důstojník si pro vojáky došel do kolejiště a pozval je na pivo do nádražní restaurace. Sám si dal kafe.
„Taky jsem chtěl být strojvedoucí,„ pochlubil se kapitán s odznakem žilinské vojenské vysoké školy na kapse saka. „V kolik měla být T 211 ve vlaku?„ otočil náhle hovor.
„Ve 14.30!„ odpověděl si sám. „Byla tam? Nebyla!„ pokračoval v monologu. „Takže vám dávám tři dny vězení s podmínkou na tři měsíce za pozdní splnění rozkazu,„ ujistil lampasák zaskočeného Martina, který právě dopíjel půllitr. Než voják se stačil něco namítnout, technický podnáčelník pokračoval:
„Zároveň vám i strojvedoucímu udělím pochvalu za přípravu lokomotivy k transportu do pardubických dílen a zajištění jejího zařazení do depeší nařízeného vlaku,„ dodal k šokovaným záklaďákům důstojník a zaplatil za ně útratu. „Co je tohle za pako?„ kroutil hlavou Martin, když lampasák odešel. „Doufám, že ho nepustí
Strojvedoucí Emil přivezl z pardubických dílen nového nablýskaného „Kocoura„, který už neměl tradiční khaki barvu, ale zcela civilní červený nátěr. Jen malé armádní znaky na bocích stanoviště zvěstovaly, že se jedná o vojenskou motorovou lokomotivu.
Z Olomouce vzápětí přišla depeše, že se má dvounápravový puklík s tatrováckým motorem a mechanickou převodovkou druhý den odpoledne zařadit na libeňském nádraží jako vojenská zásilka do nákladního vlaku směr Pardubice. Novotou vonící „Kocour„ čekal na příjezd garančních techniků z ČKD, takže denní posun ještě musel obstarat Jehla z puklíkem. Do toho se přihrnula na montážku neznámá lampasácká tvář. Nově instalovaný zástupce velitele praporu pro techniku hned předvedl, jaký je expert. Vylezl k Emilovi do kabiny a začal prudit.
„Jak to, že máte na řídícím pultě nářadí? To má být schované v příslušné schránce!„ seřval strojvedoucího při pohledu na odloženou řídící směrovou páku, která svým provedením s pružným zámečkem na konci připomínala gola klíč. Emil jen nasucho polkl a špitnul: „Ale soudruhu kapitáne, tu páku potřebuju. Jinak lokomotivu nenastartuju,„ odvážil se protestovat voják. „Máte tři dny basy!„ prskl oficír a přihlížel, jak znechucený strojvedoucí ukládá blýskavou směrovou páku, bez jejíhož zasunutí do kontroléru uprostřed půlvolantu pro řazení jízdních stupňů a zvyšování otáček dvanáctiválcového motoru se lokomotiva nehnula, do šatní skříňky. „To mohlo být uklizené hned, bez odmlouvání,„ samolibě poznamenal důstojník a pokračoval ve vizitě stanoviště strojvedoucího.
To už však Martin s Řezňou neviděli, protože se z kabiny vytratili a sjeli po schůdcích z „Kocoura„, aby před lampasákem varovali Jehlu, který si zastíněný vagóny na jiné koleji v puklíku ladil rádio. „Připrav se na pojeb. Ten vůl by dokázal nařídit pilotovi letadla, aby si za letu uklidil knipl, protože nemá v kabině migu co dělat,„ varoval kamaráda Řezňa. Jehla jen mávl rukou a dál se věnoval ladění tranzistoráku. Kovové schůdky mašinky zadrnčely, jak si kapitán oklepával kanady od sněhu. Jehla bleskurychle schoval rádio do brašny „Do vlaku má být tahle lokomotiva zařazená ve 14.30,„ poznamenal k Martinovi výmluvně důstojník. Dispečerovi, který depeši předchozí večer četl, se příkaz nezdál. „Já mámdojem, že stačí v půl pátý, tedy v 16.30,„ oponoval. „Manipulák odjíždí až po půl sedmý,„ dodal svobodník. „Můj rozkaz zní ve 14.30!„ zvýšil hlas zástupce technického náčelníka. „No nazdar,„ povzdechl si v duchu Martin, protože dopraváci měli před sebou ještě zhruba dvě hodiny posunu a s mašinkou také museli zajet do depa dotankovat naftu.
„No to abych byl kouzelník. Lokomotiva ve stejném okamžiku s vagóny na montážce, u stojanu s naftou a zároveň zařazená v nákladu do Pardubic,„ povzdechl si dispečer. Po uklizení vagónů a dozbrojení puklíka se libeňskému výpravčímu nahlásili s mašinkou k zařazení do vlaku, kam pár minut po 15. hodině zajela. Důstojník si pro vojáky došel do kolejiště a pozval je na pivo do nádražní restaurace. Sám si dal kafe.
„Taky jsem chtěl být strojvedoucí,„ pochlubil se kapitán s odznakem žilinské vojenské vysoké školy na kapse saka. „V kolik měla být T 211 ve vlaku?„ otočil náhle hovor.
„Ve 14.30!„ odpověděl si sám. „Byla tam? Nebyla!„ pokračoval v monologu. „Takže vám dávám tři dny vězení s podmínkou na tři měsíce za pozdní splnění rozkazu,„ ujistil lampasák zaskočeného Martina, který právě dopíjel půllitr. Než voják se stačil něco namítnout, technický podnáčelník pokračoval:
„Zároveň vám i strojvedoucímu udělím pochvalu za přípravu lokomotivy k transportu do pardubických dílen a zajištění jejího zařazení do depeší nařízeného vlaku,„ dodal k šokovaným záklaďákům důstojník a zaplatil za ně útratu. „Co je tohle za pako?„ kroutil hlavou Martin, když lampasák odešel. „Doufám, že ho nepustí
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/326342/
Druhý den se dopraváci vzorně ustrojili a začali všechno dělat předpisově.
„Soudruhu vojíne, proveďte přivěšení vozu k lokomotivě,„ zavelel Martin posunovači, který stál v pozoru vedle kolejí. Řezňa zařval: „Provedu!„ zasalutoval, udělal čelem vzad, vlezl mezi vagóny, rozvláčně povolil šroubovku, hodil kupli na hák lokomotivy a opět šroubovku poctivě dotáhl. Když se protáhl pod nárazníky zpátky, napochodoval k Martinovi a s vážnou tváří deklamoval.
„Soudruhu svobodníku. Posunovač vojín Řezníček. Provedl jsem svěšení vozu,„ podal Martinovi hlášení. „Nastupte na stupačku. Přestavíme vagón na kolej číslo tři,„ velel dispečer.
„Soudruhu strojvedoucí. Jeďte vpřed maximální rychlostí pět kilometrů za hodinu za výhybku číslo sedm,„ pokračoval v šaškárně svobodník, nastoupil na schůdky lokomotivy, foukl do píšťalky zavěšené na montérkové blůze a začal razantně mávat praporkem. Jehla zařadil jedničku, odbrzdil s minimálním plynem se rozjel. Bachmači nevěřícně zírali, co to dopraváci vyvádí.
„Brzdy, pohněte. Nechrápejte!„ hulákali a snažili se dopraváky trefit sněhovými koulemi. Vojáci šnečí rychlostí odtáhli vagón z montážní koleje pryč a stejným tempem se vrátili s dalším, naloženým pražci. Podle stejného scénáře, pokud byli v dohledu důstojníka, posunovali asi hodinu.
Když Opuchlý Olin, kráčejíc podél koleje, předešel jedoucí lokomotivu, už to nevydržel. „Dopraváci, nešlo by to rychleji? Kurva, co to vyvádíte?„ vybuchl důstojník.
„Soudruhu nadporučíku. Zde je podle vlečkového řádu maximální rychlost pět kilometrů za hodinu,„ namítl Martin a vojáci pokračovali v představení dál. Vydrželi ho hrát celý den. Co měli jindy hotové za hoďku, tak jim trvalo hodiny dvě.
Svobodník pečlivě opisoval do výkazu vozidel čísla vagónů, se kterým hýbali. Řezňa je veledůležitě před přivěšením obhlížel ze všech stran, jako by je chtěl koupit, a halasně hlásil každý úkon. Strojvedoucí v pauzách otvíral kryt motoru a předstíral údržbu.
Na stavební buňku, byť měl Martin klíče od ní stále v kapse, se ani nepodívali. Večer dopraváci konstatovali, že takhle utahaní z práce ještě nebyli.
„Ty vole, já myslel, že motor puklíku chcípne, jak jsem mu škrtil plyn,„ řehtal se Jehla při vzpomínce, jak je lampasák předešel. Vojáci druhý den pokračovali, už o poznání vlažněji, v šaškování dál.
Další den už je to přestalo bavit a posunovali tak, jak byli zvyklí. I do boudy se zašli zahřát. Olin si jich nevšímal.
Po týdnu je znovu ve stavební buňce překvapil. „Helejte dopraváci, má přijet kontrola z velení, tak si tady trochu ukliďte,„ prohlásil smířlivě. „Kdyby sem náhodou nějaký plukovník zabloudil,„ dodal.
Stavební buňka sloužila vojákům z dopravní čety, i několika dalším generacím jejich nástupců v zeleném, k pelešení a zašívání až do začátku 90. let, kdy ministerstvo obrany železniční vojsko zrušilo.
(Benešovský deník)
„Soudruhu vojíne, proveďte přivěšení vozu k lokomotivě,„ zavelel Martin posunovači, který stál v pozoru vedle kolejí. Řezňa zařval: „Provedu!„ zasalutoval, udělal čelem vzad, vlezl mezi vagóny, rozvláčně povolil šroubovku, hodil kupli na hák lokomotivy a opět šroubovku poctivě dotáhl. Když se protáhl pod nárazníky zpátky, napochodoval k Martinovi a s vážnou tváří deklamoval.
„Soudruhu svobodníku. Posunovač vojín Řezníček. Provedl jsem svěšení vozu,„ podal Martinovi hlášení. „Nastupte na stupačku. Přestavíme vagón na kolej číslo tři,„ velel dispečer.
„Soudruhu strojvedoucí. Jeďte vpřed maximální rychlostí pět kilometrů za hodinu za výhybku číslo sedm,„ pokračoval v šaškárně svobodník, nastoupil na schůdky lokomotivy, foukl do píšťalky zavěšené na montérkové blůze a začal razantně mávat praporkem. Jehla zařadil jedničku, odbrzdil s minimálním plynem se rozjel. Bachmači nevěřícně zírali, co to dopraváci vyvádí.
„Brzdy, pohněte. Nechrápejte!„ hulákali a snažili se dopraváky trefit sněhovými koulemi. Vojáci šnečí rychlostí odtáhli vagón z montážní koleje pryč a stejným tempem se vrátili s dalším, naloženým pražci. Podle stejného scénáře, pokud byli v dohledu důstojníka, posunovali asi hodinu.
Když Opuchlý Olin, kráčejíc podél koleje, předešel jedoucí lokomotivu, už to nevydržel. „Dopraváci, nešlo by to rychleji? Kurva, co to vyvádíte?„ vybuchl důstojník.
„Soudruhu nadporučíku. Zde je podle vlečkového řádu maximální rychlost pět kilometrů za hodinu,„ namítl Martin a vojáci pokračovali v představení dál. Vydrželi ho hrát celý den. Co měli jindy hotové za hoďku, tak jim trvalo hodiny dvě.
Svobodník pečlivě opisoval do výkazu vozidel čísla vagónů, se kterým hýbali. Řezňa je veledůležitě před přivěšením obhlížel ze všech stran, jako by je chtěl koupit, a halasně hlásil každý úkon. Strojvedoucí v pauzách otvíral kryt motoru a předstíral údržbu.
Na stavební buňku, byť měl Martin klíče od ní stále v kapse, se ani nepodívali. Večer dopraváci konstatovali, že takhle utahaní z práce ještě nebyli.
„Ty vole, já myslel, že motor puklíku chcípne, jak jsem mu škrtil plyn,„ řehtal se Jehla při vzpomínce, jak je lampasák předešel. Vojáci druhý den pokračovali, už o poznání vlažněji, v šaškování dál.
Další den už je to přestalo bavit a posunovali tak, jak byli zvyklí. I do boudy se zašli zahřát. Olin si jich nevšímal.
Po týdnu je znovu ve stavební buňce překvapil. „Helejte dopraváci, má přijet kontrola z velení, tak si tady trochu ukliďte,„ prohlásil smířlivě. „Kdyby sem náhodou nějaký plukovník zabloudil,„ dodal.
Stavební buňka sloužila vojákům z dopravní čety, i několika dalším generacím jejich nástupců v zeleném, k pelešení a zašívání až do začátku 90. let, kdy ministerstvo obrany železniční vojsko zrušilo.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/324603/
Na libeňskou montážní základnu přijel Opuchlý Olin, který měl na celý únor ve velení odloučené jednotky vystřídat kapitána Kubalíka.
A čerstvě povýšený nadporučík začal zostra. Hned zpucoval utahané bachmače, že nedodržují ústrojovou kázeň.
Stavebnímu dispečerovi druhé roty napařil tři dny vězení po službě, že je špatně založená skládka betonových pražců, a pak seřval vojína, který měl evidovat materiál ve vagónech, žemáv papírech bordel. „Jak já bych měl rád někdy po službě,„ uculoval se bachmačský dispečer po oznámení trestu.
„Alespoň bych se pořádně vyspal,„ dodal záklaďák s vědomím, že bez něho se budou montovat nové koleje na připravovanou jarní rekonstrukci tratě u Benešova jen těžko a olomoucké posádkové vězení je daleko. Skutečnost, že vršit betonové pražce do nebezpečné výšky nařídil jeřábníkům předchozí velitel odloučené jednotky Bambula, ani nekomentoval.
Opuchlý Olin si záhy povšiml, že ve vyřazeném vagónu bez podvozku, který záklaďákům železničního vojska sloužil jako jídelna i úkryt před sněhem a mrazem, se dopraváci zdržují minimálně.
Sledoval je, kam se při přestávkách zašívají, a na začátku vlečky objevil drážní boudu, kterou dopraváci před dvěma měsíci obsadili krátce po příjezdu do Libně.
„Co to tu máte za bordel?„ rozlétly se najednou dveře stavební buňky. „Kdo vám to dovolil?„ hřměl Opuchlý Olin, když s nevolí zaregistroval pelech ze starých matrací a zatuchlých dek.
Pak se vrhl k několika plechovým skříňkám bez zámků a rázně pozotvíral jejich dvířka. „Jak to, že tady máte zašitý civil? Já vás pozavírám!„ vítězně zatřepal dopravákům před protaženými nosy Jehlovými džínami.
„To jsou skříňky nádražáků. My máme klíče od boudy hlavně kvůli služebnímu telefonu, abychom hlásili výpravčímu začátek a ukončení posunu, když sem a dolů do ČKD dvakrát denně zajíždí ze stanice vlečkový vlak,„ zalhal bez uzardění Martin, který si dohodl zapůjčení nevyužívané buňky s náměstkem náčelníka stanice. „A tohle?„ poodhrnul důstojnickou botou štítivě jednu z dek.
„To už tady bylo,„ tvrdil svobodník a povšiml si, jak na něj dobrácký kapitán Kubalík, stojící mimo Olinův zorný úhel, spiklenecky pomrkává.
„Dá se telefonem volat do Olomouce?„ stočil hovor na jiné téma, spíše aby taky něco řekl, Kubalík. „Bez problému,„ potvrdil dopravák a demonstrativně vytáčel číslo útvarového dozorčího. Nadporučíka však neoblbnul. „Do večera tady uklidíte a vrátíte klíče do stanice! Je to jasné?„ rozkázal Opuchlý Olin a vykráčel z boudy do kolejiště.
Strojvedoucí, posunovač i dispečer zůstali jako přimrazení. Vůbec si neuměli představit, jak budou na montážní základně dvanáct hodin denně vegetovat. Ještě k tomu v zimě. „Tak jsme v prdeli,„ smutně konstatoval Martin.
Strojvedoucí Jehla vytáhl ze skříňky civilní svetr, bundu s beránkem i botasky a začal si úhledně rovnat džíny.
„Moment. Nač stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko,„ rozšafně mudroval Řezňa a zapálil si další cigáro. „Musíme něco vymyslet,„ dodal posunovač. „Co takhle sabotáž? Rozmlátit při posunu nějaký vagón nebo ho protlačit šturcem až na cestu, aby měl Opuchlý Olin jiné starosti,„ nadhodil Řezňa.
„To je blbost. Skončili bychom v Sabinově. Už tak máme průšvihů dost,„ namítl Martin a připomněl dva zničené vagóny i díru v bloku motoru posunovací mašinky.
„Spíš budeme dělat tak, aby bachmači neplnili denní normu,„ zamyslel se dispečer.
„Francouzi tomu říkali pasivní resistence. Za první republiky takhle stávkovali nádražáci. Dělali přesně podle předpisů a nehnulo se ani kolo,„ vzpomněl si na historii železnice Martin. „To bude ono. Opuchlý Olin ví, jak se salutuje a že červená znamená stůj, ale určitě nezná přípojový a vlečkový řád,„ mlaskl si svobodník a rozptýlil tak chmury svoje i kamarádů.
(pokračování příště)
(Benešovský deník)
A čerstvě povýšený nadporučík začal zostra. Hned zpucoval utahané bachmače, že nedodržují ústrojovou kázeň.
Stavebnímu dispečerovi druhé roty napařil tři dny vězení po službě, že je špatně založená skládka betonových pražců, a pak seřval vojína, který měl evidovat materiál ve vagónech, žemáv papírech bordel. „Jak já bych měl rád někdy po službě,„ uculoval se bachmačský dispečer po oznámení trestu.
„Alespoň bych se pořádně vyspal,„ dodal záklaďák s vědomím, že bez něho se budou montovat nové koleje na připravovanou jarní rekonstrukci tratě u Benešova jen těžko a olomoucké posádkové vězení je daleko. Skutečnost, že vršit betonové pražce do nebezpečné výšky nařídil jeřábníkům předchozí velitel odloučené jednotky Bambula, ani nekomentoval.
Opuchlý Olin si záhy povšiml, že ve vyřazeném vagónu bez podvozku, který záklaďákům železničního vojska sloužil jako jídelna i úkryt před sněhem a mrazem, se dopraváci zdržují minimálně.
Sledoval je, kam se při přestávkách zašívají, a na začátku vlečky objevil drážní boudu, kterou dopraváci před dvěma měsíci obsadili krátce po příjezdu do Libně.
„Co to tu máte za bordel?„ rozlétly se najednou dveře stavební buňky. „Kdo vám to dovolil?„ hřměl Opuchlý Olin, když s nevolí zaregistroval pelech ze starých matrací a zatuchlých dek.
Pak se vrhl k několika plechovým skříňkám bez zámků a rázně pozotvíral jejich dvířka. „Jak to, že tady máte zašitý civil? Já vás pozavírám!„ vítězně zatřepal dopravákům před protaženými nosy Jehlovými džínami.
„To jsou skříňky nádražáků. My máme klíče od boudy hlavně kvůli služebnímu telefonu, abychom hlásili výpravčímu začátek a ukončení posunu, když sem a dolů do ČKD dvakrát denně zajíždí ze stanice vlečkový vlak,„ zalhal bez uzardění Martin, který si dohodl zapůjčení nevyužívané buňky s náměstkem náčelníka stanice. „A tohle?„ poodhrnul důstojnickou botou štítivě jednu z dek.
„To už tady bylo,„ tvrdil svobodník a povšiml si, jak na něj dobrácký kapitán Kubalík, stojící mimo Olinův zorný úhel, spiklenecky pomrkává.
„Dá se telefonem volat do Olomouce?„ stočil hovor na jiné téma, spíše aby taky něco řekl, Kubalík. „Bez problému,„ potvrdil dopravák a demonstrativně vytáčel číslo útvarového dozorčího. Nadporučíka však neoblbnul. „Do večera tady uklidíte a vrátíte klíče do stanice! Je to jasné?„ rozkázal Opuchlý Olin a vykráčel z boudy do kolejiště.
Strojvedoucí, posunovač i dispečer zůstali jako přimrazení. Vůbec si neuměli představit, jak budou na montážní základně dvanáct hodin denně vegetovat. Ještě k tomu v zimě. „Tak jsme v prdeli,„ smutně konstatoval Martin.
Strojvedoucí Jehla vytáhl ze skříňky civilní svetr, bundu s beránkem i botasky a začal si úhledně rovnat džíny.
„Moment. Nač stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko,„ rozšafně mudroval Řezňa a zapálil si další cigáro. „Musíme něco vymyslet,„ dodal posunovač. „Co takhle sabotáž? Rozmlátit při posunu nějaký vagón nebo ho protlačit šturcem až na cestu, aby měl Opuchlý Olin jiné starosti,„ nadhodil Řezňa.
„To je blbost. Skončili bychom v Sabinově. Už tak máme průšvihů dost,„ namítl Martin a připomněl dva zničené vagóny i díru v bloku motoru posunovací mašinky.
„Spíš budeme dělat tak, aby bachmači neplnili denní normu,„ zamyslel se dispečer.
„Francouzi tomu říkali pasivní resistence. Za první republiky takhle stávkovali nádražáci. Dělali přesně podle předpisů a nehnulo se ani kolo,„ vzpomněl si na historii železnice Martin. „To bude ono. Opuchlý Olin ví, jak se salutuje a že červená znamená stůj, ale určitě nezná přípojový a vlečkový řád,„ mlaskl si svobodník a rozptýlil tak chmury svoje i kamarádů.
(pokračování příště)
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/322504/
stanlej: 1996-97 kubín bošany
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/322120/
Pozdravujem všetkých.Som rád že som našiel túto stránku.V rokoch 1985-1987 som slúžil vo VÚ 1540 Dolný Kubín.Je tu niekto kto tam vtedy slúžil? 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/322118/
Vazeni" spolubojovnici"v letech 1972--1974 jsem slouzil u Zel.vojska v Pohorelicich,ale delali jsme na obnove trati v jiznich a zapadnich Cechach na tehdejsi Jihozapadni draze.Jen pres zimni obdobi jsme se vraceli bud do Pardubic,kde jsme se venovali opravam lokomotiv,podbijecek atd nebo zpet do Pohorelic,kde jsme strazili kasarny pred "diversanty" a s odstupem casu na vojnu vzpominam rad.Byl bych rad,jestli by se neozval nekdo ,kdo slouzil v te dobe v Pohorelicich konkretne u roty technickeho zabezpeceni,myslim si,ze to byla 7 rota.
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/320578/
S příchodem lednových mrazů, kdy rtuť teploměru ani ve dne nevystoupala nad mínus 10 °C, nastala torzu dopravní čety na libeňské montážní základně nová, zprvu nepříjemná povinnost. Každé dvě hodiny, i když se nedělalo, nastartovat a nechat ohřát motor puklíka, malé posunovací mašinky, aby nezamrzl. Při protáčení se střídali dva strojvedoucí.
„Hele, nevzal bys to zítra v noci za mě? Jsem nějaký nachcípaný, radši bych to vyležel,„ přišoural v pantoflích k Martinovu kavalci Jehla a mohutně zatroubil do kapesníku. Druhý strojvedoucí měl denní směnu a nechávat ho na montážce i přes noc by bylo trochu kruté. Martinovi se záskok moc nehodil. Měla přijet Janička. Ale nakonec kývl. „Když bude nejhůř, i v kabině to jde,„ pomyslel si voják.
Následující večer vystřídal Emila, který spěchal na kavalec v bývalé štěrboholské škole. Martin nechal chvilku puklíka blafat a přemýšlel, jestli bude lepší udělat si šmajchlkabinet v boudě, kterou si vojáci půjčili od stanice, nebo radši natahat deky do lokomotivy. Dilema vyřešila Janička, která přicupitala z libeňského perónu od rychlíku. Když viděla pelech ze starých matrací a zatuchlých dek, prohlásila, že by věděla o něčem jiném, tedy pokud by voják chtěl absolvovat jízdu vlakem. Chtěl. Plynovou páčku znehybnil dřevěným klínkem, aby při vibracích, byť i při malých otáčkách, motor náhodně nechcípl, zamkl kabinu a vyrazil s partnerkou na nádraží. Na peronu dlouho nemrzli, skočili do pantografu a za hodinku byli v Kolíně, kde měla Janička pokoj na drážní ubytovně. Naštěstí v přízemí. Martin chvilku čekal za rohem, a když se otevřelo okno, vyhoupl se na podezdívku, chytil se parapetu a vklouzl do pokoje. Nádražačka vzápětí odkráčela přes společnou chodbu do sprchy, odkud se po chvíli vrátila oděná jen do ručníku, kterým si ze stehen stírala poslední krůpěje vody. (Cenzurováno).
Nad ránem záklaďák, který zanechal pod peřinou rozvláčnou a vrnící Janičku, vyskočil z okna a přes koleje doběhl k nástupišti, u něhož právě se skřípěním brzd zastavoval rychlík. Na okraji Prahy s napětím z okna vlaku vyhlížel, jestli spatří na vlečce vojenskou lokomotivu. Viděl, jak se nad puklíkem v mrazivém ránu vznáší obláček dýmu, a z Martina spadla obava, jestli mašince náhodou nezhasl motor. Na jejím stanovišti bylo jako v sauně. Voják vypnul motor, zapsal do provozního výkazu poznámku o protáčení a spokojeně se autobusem vrátil do Štěrbohol k odloučené jednotce železničního vojska, aby dospal „náročnou„ noční službu. Navečer ho vzbudili kamarádi z dopravní čety. „Ty jsi tam nechal snad jen náprstek nafty!„ vyhrkl na mžourajícího svobodníka strojvedoucí Emil. Denní směna totiž hned po příjezdu na montážku zjistila, že nádrž lokomotivy je skoro na suchu. Tak vojáci nahlásili výpravčímu, že potřebují do libeňského depa na dozbrojení. Ale ouha. Když puklík opouštěl stanici a začal stoupat po příjezdové koleji k depu, jak se naklonil, stekl se i ten zbyteček nafty mimo dosah potrubí čerpadla a motor zhasl. Vojenská mašinka, obklopená inverzní mlhou, se zastavila. Naštěstí po chvíli do depa směřoval šestinápravový Sergej, který puklíka ke stojanu s naftou dotlačil. „No nejet tam ta drážní mašina, tak bych musel klusat s konví pro naftu a ty by si mi sháněl náhradu za prošoupané kanady,„ utrousil Emil k Martinovi, který ho stejně vnímal jen napůl, protože mu v hlavě ještě běžel mládeži nepřístupný film z předchozí noci na kolínské ubytovně.
(Benešovský deník)
„Hele, nevzal bys to zítra v noci za mě? Jsem nějaký nachcípaný, radši bych to vyležel,„ přišoural v pantoflích k Martinovu kavalci Jehla a mohutně zatroubil do kapesníku. Druhý strojvedoucí měl denní směnu a nechávat ho na montážce i přes noc by bylo trochu kruté. Martinovi se záskok moc nehodil. Měla přijet Janička. Ale nakonec kývl. „Když bude nejhůř, i v kabině to jde,„ pomyslel si voják.
Následující večer vystřídal Emila, který spěchal na kavalec v bývalé štěrboholské škole. Martin nechal chvilku puklíka blafat a přemýšlel, jestli bude lepší udělat si šmajchlkabinet v boudě, kterou si vojáci půjčili od stanice, nebo radši natahat deky do lokomotivy. Dilema vyřešila Janička, která přicupitala z libeňského perónu od rychlíku. Když viděla pelech ze starých matrací a zatuchlých dek, prohlásila, že by věděla o něčem jiném, tedy pokud by voják chtěl absolvovat jízdu vlakem. Chtěl. Plynovou páčku znehybnil dřevěným klínkem, aby při vibracích, byť i při malých otáčkách, motor náhodně nechcípl, zamkl kabinu a vyrazil s partnerkou na nádraží. Na peronu dlouho nemrzli, skočili do pantografu a za hodinku byli v Kolíně, kde měla Janička pokoj na drážní ubytovně. Naštěstí v přízemí. Martin chvilku čekal za rohem, a když se otevřelo okno, vyhoupl se na podezdívku, chytil se parapetu a vklouzl do pokoje. Nádražačka vzápětí odkráčela přes společnou chodbu do sprchy, odkud se po chvíli vrátila oděná jen do ručníku, kterým si ze stehen stírala poslední krůpěje vody. (Cenzurováno).
Nad ránem záklaďák, který zanechal pod peřinou rozvláčnou a vrnící Janičku, vyskočil z okna a přes koleje doběhl k nástupišti, u něhož právě se skřípěním brzd zastavoval rychlík. Na okraji Prahy s napětím z okna vlaku vyhlížel, jestli spatří na vlečce vojenskou lokomotivu. Viděl, jak se nad puklíkem v mrazivém ránu vznáší obláček dýmu, a z Martina spadla obava, jestli mašince náhodou nezhasl motor. Na jejím stanovišti bylo jako v sauně. Voják vypnul motor, zapsal do provozního výkazu poznámku o protáčení a spokojeně se autobusem vrátil do Štěrbohol k odloučené jednotce železničního vojska, aby dospal „náročnou„ noční službu. Navečer ho vzbudili kamarádi z dopravní čety. „Ty jsi tam nechal snad jen náprstek nafty!„ vyhrkl na mžourajícího svobodníka strojvedoucí Emil. Denní směna totiž hned po příjezdu na montážku zjistila, že nádrž lokomotivy je skoro na suchu. Tak vojáci nahlásili výpravčímu, že potřebují do libeňského depa na dozbrojení. Ale ouha. Když puklík opouštěl stanici a začal stoupat po příjezdové koleji k depu, jak se naklonil, stekl se i ten zbyteček nafty mimo dosah potrubí čerpadla a motor zhasl. Vojenská mašinka, obklopená inverzní mlhou, se zastavila. Naštěstí po chvíli do depa směřoval šestinápravový Sergej, který puklíka ke stojanu s naftou dotlačil. „No nejet tam ta drážní mašina, tak bych musel klusat s konví pro naftu a ty by si mi sháněl náhradu za prošoupané kanady,„ utrousil Emil k Martinovi, který ho stejně vnímal jen napůl, protože mu v hlavě ještě běžel mládeži nepřístupný film z předchozí noci na kolínské ubytovně.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/320449/
Na denních poradách, které se většinou konaly ve stanici v nějaké kanceláři, si vojáci a drážní složky zainteresované na výluce upřesňovali technologii rekonstrukce na další den. Martin pak od hlavního inženýra dostával lístek, kde bylo napsané řazení všech vojenských i civilních vehiklů, které měl druhý den vypustit na trať, aby si je s předstihem srovnal a připravil pro pracovní vlaky písemné rozkazy.
„Zítra pokládka bere pět balíků. A jeřáb během dne sjede z plošiňáku, protože ho technici potřebují v táboře,„ upřesňoval kapitán na lavičce čerčanského perónu. Dispečer si pokyny na další den výluky zapsal do bloku. Ráno vyhnal stroje podle rozpisu na koleje směrem k Benešovu a šel se podívat k rampě, u níž stála naska s naloženým automobilovým jeřábem.
„Hele, tak s tím sjeďte, ať ten vagón můžu nechat uklidit. Tuhle kolej odpoledne potřebuju na uklizení pokladačů a buldozerů,„ připaloval jeřábníkovi cigaretu. „Nestartuje,„ pokrčil rameny strojník. „Ale snad to opravíme,„ doufal záklaďák v montérkách. Jeřáb stál na vagónu dál. „Tak do prdele, sjedeš už konečně z toho vagónu?„ vrčel po dalších dvou hodinách Martin.
„Asi potřebuji odtáhnout,„ rozumoval flegmatický jeřábník. Vcelé stanici, jako na potvoru, nebylo ani jediné nákladní auto. Martin skočil do pantografu a na benešovském nádraží se přihrnul k bachmačům, které u odstavených aut zrovna peskoval velitel první čety Bufík.
„Tak si vezměte Tatru, ale hned mi ji pošlete z Čerčan zpátky,„ vyslyšel dispečerovu žádost poručík. Řidič, spokojený, že zmizel z Bufíkova dohledu, hnal náklaďák po hlavní silnici na plný plyn. Martin si hodil nohy na palubku a zapálil cigáro. Najednou se před Tatru zařadil žlutobílý žigulík s nápisem TAI na kapotě a z okna se vysunula plácačka.
„Ty vole, kolik si jel?„ houkl nervózně na řidiče. „Asi osmdesát,„ odvětil zaraženě bachmač, který přibržďoval s autem u krajnice. „A kolik můžeš?„ hlesl dopravák, který se jako velitel vozu, i když nějaký průkaz kdysi fasoval, ocitl poprvé. „Šedesát,„ odtušil voják. Martin chňapl jízdní rozkaz, do poslední kolonky napsal jako cíl Čerčany a přidal muří nohu.
Z žigulíku se mezitím soukal praporčík z Tankové a automobilové inspekce. Svobodník se podvědomě plácl přes kapsu v bundošce, kde nosíval doklady. Ouha, nebyly tam. Zůstaly v tašce pohozené v dopravní kanceláři na čerčanském nádraží. „Tak to je průšvih! Ledaže by...?„ napadlo vojáka spásné řešení.
Srovnal si kravatu, narazil brigadýrku, vyskočil z kabiny a naklusal praporčíkovi vstříc. Posledních pár metrů přešel do ukázkového pochodu, hodil se do vzorného pozoru, předpisově zasalutoval a halasně chrlil na praporčíka hlášení, v něž „soudruhováním„ nešetřil, jak jedou operativně řešit poruchu jeřábu.
Prápora z inspekce mrkl do jízdního rozkazu i do bachmačova řidičáku a propustil je dál.
Sotva u rampy čerčanské stanice Tatra nacouvala k vagónu, aby z něho na tyči stáhla nepojízdný jeřáb, přiřítil se na nákladiště útvarový gazík. Z něho vyskočil hlavní inženýr a hnal se k Martinovi.
„Okamžitě naklusejte na zhlaví. Vrací se výlukový proud. Chybí nám padesát metrů kolejí,„ hulákal kapitán. „Máte průšvih! Jak jste balíky pokládce připravil?„ prskl za vzdalujícím se dispečerem. Svobodník praporkem zaháněl pracovní stroje do stanice. Vojenská lokomotiva zajela z druhé strany na balíky nových kolejí a začala je sunout zpět na trať, kde někde u Tužinky zela mezi původními a novými kolejemi padesátimetrová díra.
„Indiáni vytrhali koleje,„ šklebil se posunovač Black, zavěšený na jednom z balíků. Martin vyhnal zpátky i ostatní stroje a teprve teď měl chvilku, aby se podíval do zápisníku. „Pět balíků jsem jim ráno nechal přivěsit, tak je chyba někde jinde,„ rozumoval záklaďák. Pak si uvědomil, že na třech balících byla kolejová pole zkrácená.
„Tak co s tím uděláme? Tenhle měsíc děláte zadarmo!„ hučel naštvaný kapitán, když po chvíli odlapil Martina v kolejišti. „Nebylo by lepší, kdybyste mi dával čísla jednot
„Zítra pokládka bere pět balíků. A jeřáb během dne sjede z plošiňáku, protože ho technici potřebují v táboře,„ upřesňoval kapitán na lavičce čerčanského perónu. Dispečer si pokyny na další den výluky zapsal do bloku. Ráno vyhnal stroje podle rozpisu na koleje směrem k Benešovu a šel se podívat k rampě, u níž stála naska s naloženým automobilovým jeřábem.
„Hele, tak s tím sjeďte, ať ten vagón můžu nechat uklidit. Tuhle kolej odpoledne potřebuju na uklizení pokladačů a buldozerů,„ připaloval jeřábníkovi cigaretu. „Nestartuje,„ pokrčil rameny strojník. „Ale snad to opravíme,„ doufal záklaďák v montérkách. Jeřáb stál na vagónu dál. „Tak do prdele, sjedeš už konečně z toho vagónu?„ vrčel po dalších dvou hodinách Martin.
„Asi potřebuji odtáhnout,„ rozumoval flegmatický jeřábník. Vcelé stanici, jako na potvoru, nebylo ani jediné nákladní auto. Martin skočil do pantografu a na benešovském nádraží se přihrnul k bachmačům, které u odstavených aut zrovna peskoval velitel první čety Bufík.
„Tak si vezměte Tatru, ale hned mi ji pošlete z Čerčan zpátky,„ vyslyšel dispečerovu žádost poručík. Řidič, spokojený, že zmizel z Bufíkova dohledu, hnal náklaďák po hlavní silnici na plný plyn. Martin si hodil nohy na palubku a zapálil cigáro. Najednou se před Tatru zařadil žlutobílý žigulík s nápisem TAI na kapotě a z okna se vysunula plácačka.
„Ty vole, kolik si jel?„ houkl nervózně na řidiče. „Asi osmdesát,„ odvětil zaraženě bachmač, který přibržďoval s autem u krajnice. „A kolik můžeš?„ hlesl dopravák, který se jako velitel vozu, i když nějaký průkaz kdysi fasoval, ocitl poprvé. „Šedesát,„ odtušil voják. Martin chňapl jízdní rozkaz, do poslední kolonky napsal jako cíl Čerčany a přidal muří nohu.
Z žigulíku se mezitím soukal praporčík z Tankové a automobilové inspekce. Svobodník se podvědomě plácl přes kapsu v bundošce, kde nosíval doklady. Ouha, nebyly tam. Zůstaly v tašce pohozené v dopravní kanceláři na čerčanském nádraží. „Tak to je průšvih! Ledaže by...?„ napadlo vojáka spásné řešení.
Srovnal si kravatu, narazil brigadýrku, vyskočil z kabiny a naklusal praporčíkovi vstříc. Posledních pár metrů přešel do ukázkového pochodu, hodil se do vzorného pozoru, předpisově zasalutoval a halasně chrlil na praporčíka hlášení, v něž „soudruhováním„ nešetřil, jak jedou operativně řešit poruchu jeřábu.
Prápora z inspekce mrkl do jízdního rozkazu i do bachmačova řidičáku a propustil je dál.
Sotva u rampy čerčanské stanice Tatra nacouvala k vagónu, aby z něho na tyči stáhla nepojízdný jeřáb, přiřítil se na nákladiště útvarový gazík. Z něho vyskočil hlavní inženýr a hnal se k Martinovi.
„Okamžitě naklusejte na zhlaví. Vrací se výlukový proud. Chybí nám padesát metrů kolejí,„ hulákal kapitán. „Máte průšvih! Jak jste balíky pokládce připravil?„ prskl za vzdalujícím se dispečerem. Svobodník praporkem zaháněl pracovní stroje do stanice. Vojenská lokomotiva zajela z druhé strany na balíky nových kolejí a začala je sunout zpět na trať, kde někde u Tužinky zela mezi původními a novými kolejemi padesátimetrová díra.
„Indiáni vytrhali koleje,„ šklebil se posunovač Black, zavěšený na jednom z balíků. Martin vyhnal zpátky i ostatní stroje a teprve teď měl chvilku, aby se podíval do zápisníku. „Pět balíků jsem jim ráno nechal přivěsit, tak je chyba někde jinde,„ rozumoval záklaďák. Pak si uvědomil, že na třech balících byla kolejová pole zkrácená.
„Tak co s tím uděláme? Tenhle měsíc děláte zadarmo!„ hučel naštvaný kapitán, když po chvíli odlapil Martina v kolejišti. „Nebylo by lepší, kdybyste mi dával čísla jednot
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/319031/
