Železničné vojsko
Obsah: železničné vlečky, vozne mašinky, články rôzne zaujíamvosti
V roku 1984 bol v úseku Nymburk - Sadská vymenený rošt v dlžke 4 km v 36 hod. nepretržitej výluke...
Dnes by sa to za ten čas ani nevytrhalo...
Dnes by sa to za ten čas ani nevytrhalo...
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/274593/
Z jakéhosi bojového útvaru přeložili k bachmě jako zástupce velitele pluku Zmetka. Ten po vojácích z železničního vojska tvrdě vyžadoval zdraveníipochodování.
Na předchozím působišti se proslavil originálním způsobem. Do denního rozkazu, kde se objevovaly pochvaly, tresty, převelení vojáků i poddůstojníků, povýšení a degradace, dovolené, opušťáky, hodnocení činnosti, plány na druhý den, rozvržení služeb dozorčích i strážných nechal napsat pro sebe zcela typickouvětu: „Neustálým proprcáváním vojáků za uvědomělou socialistickou kázeň.„ Přezdívka Zmetek mu seděla. Když se však půl dne dokázal chovatk vojákům normálně, mluvili o něm jako o Palovi Bojovníkovi. Ale pak ho něco popadlo a řádil jako černá ruka. To mu šli radši z cesty rotmistři, praporčícii důstojníci.
Jednou se u zadního vchodu stanu dopraváků ozval lomoz a nadávání. Z plachtoviny se vymotal Zmetek a běsnil. Při přepadové kontrole vojáků, ostatní důstojníci lezli do stanů normálně zepředu, zakopl v představku o plechovky s barvamiavylil jenapodlážku u kamen. Pár skvrn sytě žluté mu ulpělo na vyleštěných lampasáckých kanadách a pobryndanoumělinohavici.
„Co to tu máte na bordel? Já vás zavriem!„ hulákal. Zklidnil se, až když mu absík vysvětlil, že si na další den dopravní četa naplánovala úklid na základně v Libni a při té příležitosti, v rámci socialistického závazku, bude obnovovat v kolejišti bezpečnostnínátěry. „Velmidobre. Taktu rozlitu barvu utrete,„ mlasknul si Zmetek a dodal nějakou budovatelskou průpovídku. Dvěma vojáčkům, kteří se úkolu zhostili, bylo za půl hodiny nádherně. Skoro se vznášeli. U rozpálených kamen drhli zaschlou barvu z linoleaředidlem. Toluenem.
Jednou si Palo usmyslel, když v lágru nebyl velitel, že zvedne morálku všem najednou. Nepoučilsezneslavných předchozích snah velitele roty Bufíka ani Šíleného chemikaaránoposnídaninechal místo odjezdu do výluky všechny bachmače, strojníky, dopraváky i s důstojníky pochodovat po buzeráku a podávat hlášení. Vlaky na trati už dávno nejezdily. Běžní cestujícímuseli přelézatdo autobusů. Proud v troleji byl vypnutý, ve stanici čekaly na zapřažení do pracovních vlaků civilní lokomotivy. Dělat nemohli ani traťový dělníci, protože ve sledu byly jejich vozíky řazené jako poslední a čekali i elektrikáři. Vojenské Tatry a vejtřasky se u tratě objevili až někdy kolem půl jedenácté, takže počet naplánovaných metrů nových kolejí se musel hodně zredukovat. Majora Zmetka pověřilo velení železničního vojska novým bojovýmúkolem. Odjel na montážní základnu do Světlé nad Sázavou zvednout morálku zhruba dvaceti záklaďákům, kteří tam pod velením poručíka - alkoholika hlídali sklady s nářadím a záložnítechnikou.
(Benešovský deník)
Na předchozím působišti se proslavil originálním způsobem. Do denního rozkazu, kde se objevovaly pochvaly, tresty, převelení vojáků i poddůstojníků, povýšení a degradace, dovolené, opušťáky, hodnocení činnosti, plány na druhý den, rozvržení služeb dozorčích i strážných nechal napsat pro sebe zcela typickouvětu: „Neustálým proprcáváním vojáků za uvědomělou socialistickou kázeň.„ Přezdívka Zmetek mu seděla. Když se však půl dne dokázal chovatk vojákům normálně, mluvili o něm jako o Palovi Bojovníkovi. Ale pak ho něco popadlo a řádil jako černá ruka. To mu šli radši z cesty rotmistři, praporčícii důstojníci.
Jednou se u zadního vchodu stanu dopraváků ozval lomoz a nadávání. Z plachtoviny se vymotal Zmetek a běsnil. Při přepadové kontrole vojáků, ostatní důstojníci lezli do stanů normálně zepředu, zakopl v představku o plechovky s barvamiavylil jenapodlážku u kamen. Pár skvrn sytě žluté mu ulpělo na vyleštěných lampasáckých kanadách a pobryndanoumělinohavici.
„Co to tu máte na bordel? Já vás zavriem!„ hulákal. Zklidnil se, až když mu absík vysvětlil, že si na další den dopravní četa naplánovala úklid na základně v Libni a při té příležitosti, v rámci socialistického závazku, bude obnovovat v kolejišti bezpečnostnínátěry. „Velmidobre. Taktu rozlitu barvu utrete,„ mlasknul si Zmetek a dodal nějakou budovatelskou průpovídku. Dvěma vojáčkům, kteří se úkolu zhostili, bylo za půl hodiny nádherně. Skoro se vznášeli. U rozpálených kamen drhli zaschlou barvu z linoleaředidlem. Toluenem.
Jednou si Palo usmyslel, když v lágru nebyl velitel, že zvedne morálku všem najednou. Nepoučilsezneslavných předchozích snah velitele roty Bufíka ani Šíleného chemikaaránoposnídaninechal místo odjezdu do výluky všechny bachmače, strojníky, dopraváky i s důstojníky pochodovat po buzeráku a podávat hlášení. Vlaky na trati už dávno nejezdily. Běžní cestujícímuseli přelézatdo autobusů. Proud v troleji byl vypnutý, ve stanici čekaly na zapřažení do pracovních vlaků civilní lokomotivy. Dělat nemohli ani traťový dělníci, protože ve sledu byly jejich vozíky řazené jako poslední a čekali i elektrikáři. Vojenské Tatry a vejtřasky se u tratě objevili až někdy kolem půl jedenácté, takže počet naplánovaných metrů nových kolejí se musel hodně zredukovat. Majora Zmetka pověřilo velení železničního vojska novým bojovýmúkolem. Odjel na montážní základnu do Světlé nad Sázavou zvednout morálku zhruba dvaceti záklaďákům, kteří tam pod velením poručíka - alkoholika hlídali sklady s nářadím a záložnítechnikou.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/267762/
Pokračování zajímavého článku: neviditelnypes.lidovky.cz.
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/266086/
O pokladu, legionářích a pochopitelně také vlacích se lze dočíst na stránce neviditelnypes.lidovky.cz.
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/265510/
Hlavním úkolem pohrobků pétépáků bylo plnění plánu. Vše ostatní šlo v zájmu lampasáckých prémií, a možná trošku i socialistické vlasti, stranou. Dělat se ale muselo tak nějak přiměřeně, protože když se rekonstrukce kolejí včetně dokončovacích prací stíhaly moc před termínem, probouzely se v některých důstojnících železničního vojska neukojené bojechtivé pudy.
Neslavně dopadl hned na začátku stavby se svými zupáckými ambicemi nově jmenovaný velitel roty Bufík, který byl ještě o pár měsíců mladší, než polovina vojáků základní služby. Když po včas ukončené výluce na jednokolejné trati do Kladna nechal navečer udřené a špinavé bachmače hodinu před nástupem na večeři pochodovat po buzeráku a pro následující den slíbil další pořadovou přípravu, nestačil se divit. Pokladači se hned druhý den ráno zasekla kladka a hodinu se nedělalo. Pak začal trucovat motor buldozeru a celý výlukový proud zase stál. Když se po nucené pauze, v níž strojníci předstírali odstraňování závady na pomocném startovacím motoru, položilo pár desítek metrů kolejí, vypadly pojistky elektrocentrály na trhači. Ten den se zkrátka na technice vyrojilo tolik závad, jako za celý měsíc. Položila se jen polovina z plánovaného půl kilometru kolejí.
Bufík, věrný své přezdívce, zlostně bublal a sliboval všem basu. Bachmačům však bylo jasné, že je všechny pozavírat ani na jediný den nemůže, protože by pak neměl kdo dělat. Večer velitel první roty opět zavelel k pořadové přípravě a scénář, i s nesplněnou denní porcí práce na trati, se opakoval. A pak byl najednou klid a mír. Nikdo bachmače nekáral, že jsou neustrojení, a politruk sehnal lístky na Spartu, kam záklaďáky přes celou Prahu dovezly vojenské vejtřasky.
Po několika měsících se v lágru u hostivařského plynojemu objevil útvarový chemik. Nechal si nastoupit všechny čety. Začal jim vykládat o nebezpečných imperialistech a připravenosti na válku. Po několika větách zjistil, že ho vojáci, které spíše prudil každodenní zápach z plynojemu, nevnímají. Zařval: „Atomový výbuch zprava!„ A nic. Bachmači se po sobě rozpačitě podívali a čekali, co bude následovat. „Prapore, velím! Atomový výbuch zprava,„ hulákal kapitán. A zase nic. „Když velím atomový výbuch zprava, nasadíte si masky a zalehnete doleva, patama ke směru výbuchu. Jasné?„ zavřeštěl nasupeně a pár bachmačů se svalilo na betonový buzerák. Šílený chemik postupně rozpohyboval všechny čety. Vojáci padali vlevo i vpravo a čím dál tím pomaleji vstávali. Z očí jim sršely blesky. Chemik si pak vzal na paškál dopravní četu a vyhnal ji za plynárnu, kde byl několik desítek metrů dlouhý a asi dvanáct metrů vysoký val z nahrnuté zeminy ze stavby hornoměcholupského sídliště.
„Vpřed!„ zavelel kapitán a četa s nasazenými maskami se hrabala na horizont. „Zpět,„ zahulákal chemik. Vojáci seběhli dolů, stáhli si protivné masky a lapali po dechu. „Kdo vám to dovolil? Masky nasadit a vpřed!„ škodolibě štěkl chemik. Dopraváci se na vrcholku zastavili. „No co je? Co je?„ hecoval kamarády Martin. „Poslední rozkaz, který jsem já slyšel, bylo vpřed, tak pokračujeme,„ dodal. Kumpáni pokývali hlavou, seběhli směrem k sídlišti a pak pokračovali volnou chůzí stále vpřed k autobusové zastávce. Zpoza valu se po chvíli vynořil klusající kapitán. „Co to mělo znamenat?„ zeptal se nasupeně. „Promiňte, soudruhu kapitáne, ale poslední rozkaz, který jsme slyšeli, bylo vpřed,„ pýřil se rádoby kajícně Martin.
Chemik zahnal četu zpátky do lágru s výhružkou, že si to s nimi ještě vyřídí. Nestihl to. Bachmači druhý den při výluce opět práci všemožně sabotovali a přetahu nových kolejových polí se, jako na potvoru, zadřelo kolečko speciálního podvozku, kvůli jehož výměně přijeli dopraváci se smontovanými kolejemi pozdě. Další den šílený chemik z hostivařského lágru odjel do olomoucké posádky a zakláďáci ho až do civilu nespatřili.
(Benešovský deník)
Neslavně dopadl hned na začátku stavby se svými zupáckými ambicemi nově jmenovaný velitel roty Bufík, který byl ještě o pár měsíců mladší, než polovina vojáků základní služby. Když po včas ukončené výluce na jednokolejné trati do Kladna nechal navečer udřené a špinavé bachmače hodinu před nástupem na večeři pochodovat po buzeráku a pro následující den slíbil další pořadovou přípravu, nestačil se divit. Pokladači se hned druhý den ráno zasekla kladka a hodinu se nedělalo. Pak začal trucovat motor buldozeru a celý výlukový proud zase stál. Když se po nucené pauze, v níž strojníci předstírali odstraňování závady na pomocném startovacím motoru, položilo pár desítek metrů kolejí, vypadly pojistky elektrocentrály na trhači. Ten den se zkrátka na technice vyrojilo tolik závad, jako za celý měsíc. Položila se jen polovina z plánovaného půl kilometru kolejí.
Bufík, věrný své přezdívce, zlostně bublal a sliboval všem basu. Bachmačům však bylo jasné, že je všechny pozavírat ani na jediný den nemůže, protože by pak neměl kdo dělat. Večer velitel první roty opět zavelel k pořadové přípravě a scénář, i s nesplněnou denní porcí práce na trati, se opakoval. A pak byl najednou klid a mír. Nikdo bachmače nekáral, že jsou neustrojení, a politruk sehnal lístky na Spartu, kam záklaďáky přes celou Prahu dovezly vojenské vejtřasky.
Po několika měsících se v lágru u hostivařského plynojemu objevil útvarový chemik. Nechal si nastoupit všechny čety. Začal jim vykládat o nebezpečných imperialistech a připravenosti na válku. Po několika větách zjistil, že ho vojáci, které spíše prudil každodenní zápach z plynojemu, nevnímají. Zařval: „Atomový výbuch zprava!„ A nic. Bachmači se po sobě rozpačitě podívali a čekali, co bude následovat. „Prapore, velím! Atomový výbuch zprava,„ hulákal kapitán. A zase nic. „Když velím atomový výbuch zprava, nasadíte si masky a zalehnete doleva, patama ke směru výbuchu. Jasné?„ zavřeštěl nasupeně a pár bachmačů se svalilo na betonový buzerák. Šílený chemik postupně rozpohyboval všechny čety. Vojáci padali vlevo i vpravo a čím dál tím pomaleji vstávali. Z očí jim sršely blesky. Chemik si pak vzal na paškál dopravní četu a vyhnal ji za plynárnu, kde byl několik desítek metrů dlouhý a asi dvanáct metrů vysoký val z nahrnuté zeminy ze stavby hornoměcholupského sídliště.
„Vpřed!„ zavelel kapitán a četa s nasazenými maskami se hrabala na horizont. „Zpět,„ zahulákal chemik. Vojáci seběhli dolů, stáhli si protivné masky a lapali po dechu. „Kdo vám to dovolil? Masky nasadit a vpřed!„ škodolibě štěkl chemik. Dopraváci se na vrcholku zastavili. „No co je? Co je?„ hecoval kamarády Martin. „Poslední rozkaz, který jsem já slyšel, bylo vpřed, tak pokračujeme,„ dodal. Kumpáni pokývali hlavou, seběhli směrem k sídlišti a pak pokračovali volnou chůzí stále vpřed k autobusové zastávce. Zpoza valu se po chvíli vynořil klusající kapitán. „Co to mělo znamenat?„ zeptal se nasupeně. „Promiňte, soudruhu kapitáne, ale poslední rozkaz, který jsme slyšeli, bylo vpřed,„ pýřil se rádoby kajícně Martin.
Chemik zahnal četu zpátky do lágru s výhružkou, že si to s nimi ještě vyřídí. Nestihl to. Bachmači druhý den při výluce opět práci všemožně sabotovali a přetahu nových kolejových polí se, jako na potvoru, zadřelo kolečko speciálního podvozku, kvůli jehož výměně přijeli dopraváci se smontovanými kolejemi pozdě. Další den šílený chemik z hostivařského lágru odjel do olomoucké posádky a zakláďáci ho až do civilu nespatřili.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/261382/
Dopraváci o sobě nikdy netvrdili, že jsou vojáci. Spíš o sobě říkali, že jsou dočasně u vojáků a zelený mundúr brali jako nutné zlo. Podle toho se i chovali. Když se zpočátku vyskytovali v Dejvicích a denně nedaleko ministerstva národní obrany potkávali na nádraží, v metru, v tramvaji, na ulicích i v hospůdkách desítky důstojníků různých hodností, přestali salutovat lampasákům od majora dolů.
„Pošťáky nezdravím. Jó podplukovník, to je jiná. To už je šarže,„ komentoval nepsané pravidlo Řezňa, který se vyžíval v producírování se po Praze v montérkách. Jen jednou se stalo, že vojáky okukující na Příkopech programy kin nějaký kapitán seřval, že nezdraví. Tak se mu v klidu omluvili, že ho v davu přehlédli a šli si svou cestou. Když se železniční vojsko ocitlo v Benešově, dostalo se jakoby mezi dva mlýnské kameny.
Lítačky z Táborských i Pražských kasáren si vzájemně ve městě střídavě odchytávaly vojáky a zkoušely to zpočátku na nádraží i na bachmače.
Po ránu, když se dopraváci na perónu v hloučku domlouvali, kdo s kterou lokomotivou kam vyrazí, si je vzal na mušku snaživý podporučíček z lítačky. Nekompromisně po nich požadoval vojenské knížky a začal je buzerovat kvůli knoflíkům, kanadám i čepicím, které měli všude jinde, jen ne na hlavě.
Martin, s blokem písemných rozkazů pro jízdu pracovních vlaků na trať pro jednotlivé vlakové čety v ruce, chvilku čekal, jak představení dopadne a pak se ozval.
„Soudruhu podporučíku. Za čtvrt hodiny začíná výluka, a pokud včas nezačneme dělat, bude se hledat příčina!„ nadhodil významně. Velitel lítačky se trochu zarazil, čehož dopraváci využili a dali si rozchod. „Na vás si dám pozor!„ zahrozil podporučík za odcházejícím Martinem.
Odpoledne se u třetího nástupiště odehrála podobná scénka. Strojníci z pokladače, buldozerů i podbíječek a dalších vojenských vehiklů na kolejích, využili jarního slunka a polovysvlečení okukovali holky vystupující z vlaku. Podchodem na perón přiklusala lítačka a podporučíček začal pouštět hrůzu.
„Jak to jste vojáku oblečený? Kde je váš velitel?„ prskal na Maďara z buldozeru. Ten lenivě vysoukal ruce z kapes, zadrmolil řečí rodné dunajské pusty nějakou nadávku, mávl rukou ku Praze, vytáhl z montérek Marsky a otočil se k lampasákovi zády. „Kdo je váš nadřízený?„ houkl na řidiče pokladače, který se tlemil z okýnka Tatry. Voják jen ukázal palcem nad sebe na korbu, odkud vykoukl v trenkách a civilním tričku strojník elektrocentrály. Podporučík znechuceně obhlédl nástupiště a už se hnal k postavě v hnědých montérkách vylézající z Matisy. „Kde máte pokrývku hlavy?„ štěkl na podbíječkáře.
„Jdi do háje! Já jsem opéčko,„ zavrčel fotřík, který u železničního vojska působil jako občanský pracovník.
Rozběsněný podporučík přiskočil k Martinovi, který byl jako jediný ve služebním stejnokroji. „Vy jste jejich nadřízený?„ houkl. „Ani náhodou. To jsou strojníci z jiné čety,„ odtušil Martin s brigadýrkou zavěšenou za podbradník na opasku a hodlal se vytratit.„A kde je váš velitel?„ vyprskl lampasák.
„Asi chlastá někde v Praze,„ odvětil Martin a seběhl do podchodu. O konfliktech mezi bachmačema a lítačkou na nádraží se nějak dozvěděl velitel útvaru a uzavřel s velitelem benešovské posádky soudružskou dohodu. Bojováci, zejména jejich pořádkové hlídky, si nebudou bachmačů na nádraží všímat a ti zase nebudou vůbec chodit do města.
Když pak náhodou lítačka odchytla Robyho nedaleko Konopiště na půlnoční procházce s mladičkou průvodčí, ráno ho z posádkové věznice div ne s omluvou propustili. „I kafe mi plukovník nechal uvařit,„ okomentoval Roby svůj pobyt v cele.
(Benešovský deník)
„Pošťáky nezdravím. Jó podplukovník, to je jiná. To už je šarže,„ komentoval nepsané pravidlo Řezňa, který se vyžíval v producírování se po Praze v montérkách. Jen jednou se stalo, že vojáky okukující na Příkopech programy kin nějaký kapitán seřval, že nezdraví. Tak se mu v klidu omluvili, že ho v davu přehlédli a šli si svou cestou. Když se železniční vojsko ocitlo v Benešově, dostalo se jakoby mezi dva mlýnské kameny.
Lítačky z Táborských i Pražských kasáren si vzájemně ve městě střídavě odchytávaly vojáky a zkoušely to zpočátku na nádraží i na bachmače.
Po ránu, když se dopraváci na perónu v hloučku domlouvali, kdo s kterou lokomotivou kam vyrazí, si je vzal na mušku snaživý podporučíček z lítačky. Nekompromisně po nich požadoval vojenské knížky a začal je buzerovat kvůli knoflíkům, kanadám i čepicím, které měli všude jinde, jen ne na hlavě.
Martin, s blokem písemných rozkazů pro jízdu pracovních vlaků na trať pro jednotlivé vlakové čety v ruce, chvilku čekal, jak představení dopadne a pak se ozval.
„Soudruhu podporučíku. Za čtvrt hodiny začíná výluka, a pokud včas nezačneme dělat, bude se hledat příčina!„ nadhodil významně. Velitel lítačky se trochu zarazil, čehož dopraváci využili a dali si rozchod. „Na vás si dám pozor!„ zahrozil podporučík za odcházejícím Martinem.
Odpoledne se u třetího nástupiště odehrála podobná scénka. Strojníci z pokladače, buldozerů i podbíječek a dalších vojenských vehiklů na kolejích, využili jarního slunka a polovysvlečení okukovali holky vystupující z vlaku. Podchodem na perón přiklusala lítačka a podporučíček začal pouštět hrůzu.
„Jak to jste vojáku oblečený? Kde je váš velitel?„ prskal na Maďara z buldozeru. Ten lenivě vysoukal ruce z kapes, zadrmolil řečí rodné dunajské pusty nějakou nadávku, mávl rukou ku Praze, vytáhl z montérek Marsky a otočil se k lampasákovi zády. „Kdo je váš nadřízený?„ houkl na řidiče pokladače, který se tlemil z okýnka Tatry. Voják jen ukázal palcem nad sebe na korbu, odkud vykoukl v trenkách a civilním tričku strojník elektrocentrály. Podporučík znechuceně obhlédl nástupiště a už se hnal k postavě v hnědých montérkách vylézající z Matisy. „Kde máte pokrývku hlavy?„ štěkl na podbíječkáře.
„Jdi do háje! Já jsem opéčko,„ zavrčel fotřík, který u železničního vojska působil jako občanský pracovník.
Rozběsněný podporučík přiskočil k Martinovi, který byl jako jediný ve služebním stejnokroji. „Vy jste jejich nadřízený?„ houkl. „Ani náhodou. To jsou strojníci z jiné čety,„ odtušil Martin s brigadýrkou zavěšenou za podbradník na opasku a hodlal se vytratit.„A kde je váš velitel?„ vyprskl lampasák.
„Asi chlastá někde v Praze,„ odvětil Martin a seběhl do podchodu. O konfliktech mezi bachmačema a lítačkou na nádraží se nějak dozvěděl velitel útvaru a uzavřel s velitelem benešovské posádky soudružskou dohodu. Bojováci, zejména jejich pořádkové hlídky, si nebudou bachmačů na nádraží všímat a ti zase nebudou vůbec chodit do města.
Když pak náhodou lítačka odchytla Robyho nedaleko Konopiště na půlnoční procházce s mladičkou průvodčí, ráno ho z posádkové věznice div ne s omluvou propustili. „I kafe mi plukovník nechal uvařit,„ okomentoval Roby svůj pobyt v cele.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/259478/
Večerní či spíše noční návraty vojáků dopravní čety z práce do hostivařského lágru nebyly bez komplikací. Záklaďáci vstávali každý den, když byla na benešovské trati výluka, kolem páté hodiny a klusali na nádraží na vlak. Po celodenní práci si dávali sraz v některé z hospod poblíž tratě a jejich návrat noční vlakem dostával komický nádech. Občas se stalo, že všichni usnuli, Hostivař přejeli a skončili na hlavním nádraží. Tam si počkali na další pantograf zpátky, takže se jejich původně půl hodinová jízda například ze Strančic notně protáhla.
Řezňa občas trápil nováčky záludnou otázkou: „Když jedeš vlakem z Říčan do Hostivaře, ve které stanici se přestupuje?„ Neznalý vojáček nechápavě kroutil hlavou, že tam se přece přestupovat nemusí. „Dopraváci přestupují zásadně na Wilsoňáku!„ triumfoval vždy se smíchem Řezňa.
Rekord v zaspávání ve vlaku zřejmě vytvořil Martin. Cesta z Říčan do Hostivaře mu trvala osm hodin. V sobotu navečer se dopraváci vypravili do radošovické sokolovny na country zábavu, kam je vytáhl Pepíno. Ten pocházel z Říčan, takže tam měl plno kamarádů. O nějakém tancování s místními lepými děvami nemohla být řeč, jelikož byly většinou zadané, na což kamarády Pepíno včas upozorňoval. Zábavu totiž pořádal místní ragbyový klub.
Martin se kolem jedenácté se spolubojovníky rozloučil a seběhl dolů na nádraží. Vlak měl zpoždění, tak trochu na lavičce zaklimbal. Probralo ho zaskřípění brzd. Spatřil pantograf s otevřenými dveřmi, skočil do něho a zachumlal se na nejbližší sedačce. Vlak se rozjel, ale směr Benešov. Ten správný do Prahy teprve přijížděl v protisměru. Martin si uvědomil, že poslední noční spoj v pohodě chytí v Benešově, tak opět klimbal. Pobyt v benešovské čekárně se notně protáhl, protože zaspal odjezd flamendráku, takže musel čekat na první ranní pantograf do Prahy. Když se v pět hodin ráno probudil celý rozlámaný na hlavním, už si docela sprostě nadával. Přestoupil na panťák zpátky a dušoval se, že tentokrát Hostivař nezaspí. Vzbudil u Senohrab. Počkal si na vlak do Prahy a tentokrát zůstal pro jistotu stát u dveří. Po půl osmé konečně vystoupil v Hostivaři, ale byl tak utahaný, že si radši počkal na autobus. Na konečné pod plynárnou spatřil hlouček kamarádů. „No, kde si byl? Večer tě sháněl Marián, že máš jet do Libně na opakované zkoušky Schönových saní. Já tam teď musím místo tebe,„ kabonil se absík, který nejradši seděl zašitý v kanceláři.
Martin jen nevrle mávl rukou a těšil se na vojenský kavalec. Přímo v bráně narazil na velitele útvaru. „Odkud jedete?„ vybafl Marián na překvapeného vojáka. Martinovy bleskla hlavou spásná myšlenka. „Odjíždím do Libně na zkoušky Schönových saní, soudruhu majore. Ale nechal jsem ve stanu vojenskou knížku, tak se pro ni vracím,„ zalhal. Marián pochybovačně potřásl hlavou. „Tak se alespoň upravte, než vlezete do autobusu,„ zavrčel, když si všiml Martinova nočním cestováním zdevastovaného zevnějšku. Martin se ve stanu hodil na kavalec. Vzápětí si však uvědomil, že za celou neděli nesmí v lágru Mariána ani náhodou potkat. Znechuceně se tedy šel umýt, oholit, vzal si čistou košili a zdrhnul z lágru. Za dvě hodiny už dospával noční cestovatelskou anabázi doma na své válendě.
(Benešovský deník)
Řezňa občas trápil nováčky záludnou otázkou: „Když jedeš vlakem z Říčan do Hostivaře, ve které stanici se přestupuje?„ Neznalý vojáček nechápavě kroutil hlavou, že tam se přece přestupovat nemusí. „Dopraváci přestupují zásadně na Wilsoňáku!„ triumfoval vždy se smíchem Řezňa.
Rekord v zaspávání ve vlaku zřejmě vytvořil Martin. Cesta z Říčan do Hostivaře mu trvala osm hodin. V sobotu navečer se dopraváci vypravili do radošovické sokolovny na country zábavu, kam je vytáhl Pepíno. Ten pocházel z Říčan, takže tam měl plno kamarádů. O nějakém tancování s místními lepými děvami nemohla být řeč, jelikož byly většinou zadané, na což kamarády Pepíno včas upozorňoval. Zábavu totiž pořádal místní ragbyový klub.
Martin se kolem jedenácté se spolubojovníky rozloučil a seběhl dolů na nádraží. Vlak měl zpoždění, tak trochu na lavičce zaklimbal. Probralo ho zaskřípění brzd. Spatřil pantograf s otevřenými dveřmi, skočil do něho a zachumlal se na nejbližší sedačce. Vlak se rozjel, ale směr Benešov. Ten správný do Prahy teprve přijížděl v protisměru. Martin si uvědomil, že poslední noční spoj v pohodě chytí v Benešově, tak opět klimbal. Pobyt v benešovské čekárně se notně protáhl, protože zaspal odjezd flamendráku, takže musel čekat na první ranní pantograf do Prahy. Když se v pět hodin ráno probudil celý rozlámaný na hlavním, už si docela sprostě nadával. Přestoupil na panťák zpátky a dušoval se, že tentokrát Hostivař nezaspí. Vzbudil u Senohrab. Počkal si na vlak do Prahy a tentokrát zůstal pro jistotu stát u dveří. Po půl osmé konečně vystoupil v Hostivaři, ale byl tak utahaný, že si radši počkal na autobus. Na konečné pod plynárnou spatřil hlouček kamarádů. „No, kde si byl? Večer tě sháněl Marián, že máš jet do Libně na opakované zkoušky Schönových saní. Já tam teď musím místo tebe,„ kabonil se absík, který nejradši seděl zašitý v kanceláři.
Martin jen nevrle mávl rukou a těšil se na vojenský kavalec. Přímo v bráně narazil na velitele útvaru. „Odkud jedete?„ vybafl Marián na překvapeného vojáka. Martinovy bleskla hlavou spásná myšlenka. „Odjíždím do Libně na zkoušky Schönových saní, soudruhu majore. Ale nechal jsem ve stanu vojenskou knížku, tak se pro ni vracím,„ zalhal. Marián pochybovačně potřásl hlavou. „Tak se alespoň upravte, než vlezete do autobusu,„ zavrčel, když si všiml Martinova nočním cestováním zdevastovaného zevnějšku. Martin se ve stanu hodil na kavalec. Vzápětí si však uvědomil, že za celou neděli nesmí v lágru Mariána ani náhodou potkat. Znechuceně se tedy šel umýt, oholit, vzal si čistou košili a zdrhnul z lágru. Za dvě hodiny už dospával noční cestovatelskou anabázi doma na své válendě.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/257841/
Dopravní četa se většinou brzy po ránu rozprchla. Několik vlakvedoucích, strojvedoucích a posunovačů jelo, někdy vlakem, někdy s bachmačema vejtřaskou na výluku, další vlaková četa zamířila posunovat na montážní základnu do Libně a jiná zajišťovala přetah nových kolejových polí do rekonstruované stanice a odvážela na demontáž ty vytrhané. Protože vojáci měli víceméně volný pohyb kdekoliv v Praze i v jejím okolí, navečer do hostivařského lágru nespěchali. Dávali si sraz v některé z oblíbených laciných hospůdek, kde hrdlem prohnali reluty, peníze, jež pravidelně fasovali na obědy a večeře.
Jeden čas si dopraváci oblíbili výčep na tramvajové smyčce na Zahradním Městě, kde se potkávaly autobusové i tramvajové linky. Odtud to měli do vojenského tábora pod plynárnou pár minut jízdy autobusem a nehrozilo, že by je tam načapal některý s agilních lampasáků.
Záklaďáci u piva a rychlé večeře, většinou guláše, sekané, utopenců nebo zavináčů probírali, co se kde ten den komu přihodilo a co je čeká zítra. Když se bavili o důstojnících, používali zažité přezdívky jako Opuchlý Olin, Akné, Ovar, Hajzl, Dědek, Hladina, Flaksa, Blinkr, Bambula, Marián, Šialený chemik, Bumbalík, Zmetek, Bufík, pod nimiž se skrývali velitel útvaru včetně zástupců, hlavní inženýr, velitelé rot i čet a praporčíci.
Jednou u večeře si Martin všiml, že na druhém konci sražených stolů posedává figura, která se tam v jejich blízkosti už v tomhle výčepu vyskytovala. Malý, v tesilkách a šedém plášti oblečený chlapík, šedivá placatá čepice na věšáku. Vydržel celou hodinu u jednoho teplajícího piva a tvářil se, že tam banda halasících vojáků vůbec není. Martin se s podezřením svěřil Řezňovi. „Mňó, tak ho vyzkoušíme!„ ožil Řezňa a s divadelním patosem začal deklamovat: „Na rohu ulice, placatá čepice. Kdo to tu potajmu zvrací? To Vladimír Iljič ze schůze se vrací. Krupská ho doma vítá. Jsi ožralý vodkou mě navzdory, zase budeš střílet z Aurory?„
Šedivý človíček na židli nadskočil, ale jinak se zdráhal podívat se na někoho z pohrobků pétépáků zpříma. Když se po chvíli potkal Martin s Řezňou u žlábku při vysypávání písku, shodli se, že pro srandu přitvrdí a budou se bavit o výzbroji, konkrétně RV7 a RV9.
Začali rozebírat, v čem jsou RV 9 oproti RV 7 lepší, jak se s nimi radostněji manipuluje, kdy útvar dostane do výzbroje další, kdo už je na jejich obsluhu proškolený a kdo je naopak nemůže používat, protože nebyl a není členem Socialistického svazu mládeže. Jen pár chvil trvalo ostatním parťákům v kanadách, než pochopili tu slovní šarádu, a mezi doušky piva přidávali vybájené historky, jak někomu RV9 selhala a že RV7 byly spolehlivější, jak jinému vypadla nově nafasovaná RV 9 z korby tatry a pomaže na půl roku do basy. Šedivák špicoval uši jako netopýr a vojáci je ochotně krmili dalšími nesmysly. Když opouštěli putyku, už se chechtali zcela nepokrytě. Vojenské označení RV 7 totiž měly u železničního vojska sedmihroté ruční vidle a RV 9 náleželo stejně nebezpečné zbrani, ale na jemnější štěrk.
(Benešovský deník)
Jeden čas si dopraváci oblíbili výčep na tramvajové smyčce na Zahradním Městě, kde se potkávaly autobusové i tramvajové linky. Odtud to měli do vojenského tábora pod plynárnou pár minut jízdy autobusem a nehrozilo, že by je tam načapal některý s agilních lampasáků.
Záklaďáci u piva a rychlé večeře, většinou guláše, sekané, utopenců nebo zavináčů probírali, co se kde ten den komu přihodilo a co je čeká zítra. Když se bavili o důstojnících, používali zažité přezdívky jako Opuchlý Olin, Akné, Ovar, Hajzl, Dědek, Hladina, Flaksa, Blinkr, Bambula, Marián, Šialený chemik, Bumbalík, Zmetek, Bufík, pod nimiž se skrývali velitel útvaru včetně zástupců, hlavní inženýr, velitelé rot i čet a praporčíci.
Jednou u večeře si Martin všiml, že na druhém konci sražených stolů posedává figura, která se tam v jejich blízkosti už v tomhle výčepu vyskytovala. Malý, v tesilkách a šedém plášti oblečený chlapík, šedivá placatá čepice na věšáku. Vydržel celou hodinu u jednoho teplajícího piva a tvářil se, že tam banda halasících vojáků vůbec není. Martin se s podezřením svěřil Řezňovi. „Mňó, tak ho vyzkoušíme!„ ožil Řezňa a s divadelním patosem začal deklamovat: „Na rohu ulice, placatá čepice. Kdo to tu potajmu zvrací? To Vladimír Iljič ze schůze se vrací. Krupská ho doma vítá. Jsi ožralý vodkou mě navzdory, zase budeš střílet z Aurory?„
Šedivý človíček na židli nadskočil, ale jinak se zdráhal podívat se na někoho z pohrobků pétépáků zpříma. Když se po chvíli potkal Martin s Řezňou u žlábku při vysypávání písku, shodli se, že pro srandu přitvrdí a budou se bavit o výzbroji, konkrétně RV7 a RV9.
Začali rozebírat, v čem jsou RV 9 oproti RV 7 lepší, jak se s nimi radostněji manipuluje, kdy útvar dostane do výzbroje další, kdo už je na jejich obsluhu proškolený a kdo je naopak nemůže používat, protože nebyl a není členem Socialistického svazu mládeže. Jen pár chvil trvalo ostatním parťákům v kanadách, než pochopili tu slovní šarádu, a mezi doušky piva přidávali vybájené historky, jak někomu RV9 selhala a že RV7 byly spolehlivější, jak jinému vypadla nově nafasovaná RV 9 z korby tatry a pomaže na půl roku do basy. Šedivák špicoval uši jako netopýr a vojáci je ochotně krmili dalšími nesmysly. Když opouštěli putyku, už se chechtali zcela nepokrytě. Vojenské označení RV 7 totiž měly u železničního vojska sedmihroté ruční vidle a RV 9 náleželo stejně nebezpečné zbrani, ale na jemnější štěrk.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/255947/
Aký rozchod má úzka dráha v muničke Kubra?
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/253227/
V pátek večer, když většina důstojníků z lágru železničního vojska odjela k rodinám, vpadl do dopraváckého stanu dozorčí roty. „Máš okamžitě naklusat k Nezhybovi,„ houkl na Martina. Tomu blesklo hlavou, že má někdo z čety zase nějaký průšvih, protože nebylo zvykem, aby si ho velitel 1. roty s přezdívkou „Opuchlý Olin„, který dopravní četu považoval za bandu flákačů a dával jim to při každé příležitosti najevo, jinak zval na kobereček.
Martin se přišoural do kanceláře. „Podívejte se, je potřeba abyste zítra ráno dovezli sousednímu útvaru na základnu v Dobrovicích dva vagóny s kolejnicemi.
Oni nemají z čeho montovat,„ nadhodil Olin. „Zvládnete to?„ dodal. „Jó. Klidně.
Ale trať známe jen do Poříčan, tak ať nám pošlou naproti pilota,„ oddechl si Martin. V sobotu si na libeňské vlečce připojili za mašinu dva vagóny s kolejnicemi, ohlásili trasu výpravčímu a čekali na vhodnou chvíli k odjezdu. Na hlavní trati do Kolína strojvedoucí mašinu nešetřil, a protože zatím všude svítila zelená, hnal se za hranici maximální povolené rychlosti. Až před Českým Brodem svítila výstraha. Začal brzdit. Rychlost minivlaku se ale snižovala jen zvolna. Na dalším semaforu před nádražím už nekompromisně zářila červená. „Vono to nezastavuje!„ vyjekl Čihák. „No mě se zdálo, že brzdy toho zadního vagónu nějak nefungujou,„ připustil Řezňa, který předtím v Libni okopával brzdící špalky.
Čihák zoufale vergloval s brzdičem. Lokomotiva se, nyní už pomaleji, stále přibližovala k návěstidlu. „Otevřete okýnka, budeme brzdit odporem vzduchu,„ křičel hystericky Čihák, jako by to stopadesátitunový kolos mělo zastavit. Pár metrů před semaforem, kdy už bylo jasné, že lokomotiva s vagóny vjede na výhybky, naskočila žlutá, a celá posádka si hlasitě odfoukla. „A dál jedu padesát! Ani o píď víc,„ otřel si zpocené čelo strojvedoucí. V sousedních Poříčanech vojenské lokomotivě vyběhl naproti voják, drápal se na schůdky a hulákal, že se může pokračovat směrem na Nymburk. „No, nazdar,„ kývl mu na pozdrav Martin, který ve vojákovi poznal spolužáka ze zimního kurzu vlakvedoucích. „Ty máš papíry na mašinu?„ podivil se. „No von v Dobrovicích není žádnej fíra volnej, tak poslali mě,„ vysvětlil Mirek, nazývaný „Magnet na průsery„. Za poslední rok byl totiž jako vlakvedoucí u patnácti karambolů vojenské železniční techniky, včetně několika vykolejení a srážky s autem na přejezdu.
Vojenský minivlak projel nymburské místní nádraží a na boleslavské trati v Dobrovicích slavnostně odstavil na manipulační koleji opleny s nedostatkovými kolejnicemi. Dopraváci se chystali na návrat do Prahy. „Hele, a co kdybychom nejeli hned zpátky, ale zastavili se doma. To by byla docela hlína, kdybychom přijeli na návštěvu k rodičům a na pivo lokomotivou,„ navrhl Řezňa, který v civilu bydlel u libického nádraží. Martin bydlel jen o dvě ulice dál. „No, tak jedem,„ uvítal nápad Martin a výpravčímu nahlásil jako cíl Libici, která je mimo původní trasu. „To jedu s váma,„ přidal se Magnet, který se už chtěl s pražskými kolegy rozloučit. V Libici vojáci odstavili mašinku téměř před Řezňův barák a útvarovému dozorčímu do lágru z nádraží zavolali, že mají poruchu na lokomotivě a přijedou až ráno.
Doma Martin vybavil Magneta i Čiháka civilními hadry a po rychlé večeři od překvapené mámy se vypravili i s Řezňou do oblíbené putyky na soutoku Labe a Cidliny. Když se ráno probrali z pivního odéru, převlékli se zase do vojenského, nastartovali mašinu a kvapili přes Poděbrady a Nymburk, kde Magnet vystoupil, ku Praze. Dopraváci v Libni odstavili lokomotivu na vlečku a zamířili do lágru. Martina trochu hryzalo pomyšlení, že by jim Opuchlý Olin na výlet mohl přijít. Ale velitel 1. roty, který je potkal u brány, už měl hlášku z Dobrovic, že kolejnice v pořádku dorazily na místo určení, je naopak pochválil, jak náročný úkol skvěle splnili. O pár dní později dostali Martin, Řezňa i Čihák za vzorné splnění rozkazu, jako mimořádnou odměnu, každý pětistovku.
(Benešovský deník)
Martin se přišoural do kanceláře. „Podívejte se, je potřeba abyste zítra ráno dovezli sousednímu útvaru na základnu v Dobrovicích dva vagóny s kolejnicemi.
Oni nemají z čeho montovat,„ nadhodil Olin. „Zvládnete to?„ dodal. „Jó. Klidně.
Ale trať známe jen do Poříčan, tak ať nám pošlou naproti pilota,„ oddechl si Martin. V sobotu si na libeňské vlečce připojili za mašinu dva vagóny s kolejnicemi, ohlásili trasu výpravčímu a čekali na vhodnou chvíli k odjezdu. Na hlavní trati do Kolína strojvedoucí mašinu nešetřil, a protože zatím všude svítila zelená, hnal se za hranici maximální povolené rychlosti. Až před Českým Brodem svítila výstraha. Začal brzdit. Rychlost minivlaku se ale snižovala jen zvolna. Na dalším semaforu před nádražím už nekompromisně zářila červená. „Vono to nezastavuje!„ vyjekl Čihák. „No mě se zdálo, že brzdy toho zadního vagónu nějak nefungujou,„ připustil Řezňa, který předtím v Libni okopával brzdící špalky.
Čihák zoufale vergloval s brzdičem. Lokomotiva se, nyní už pomaleji, stále přibližovala k návěstidlu. „Otevřete okýnka, budeme brzdit odporem vzduchu,„ křičel hystericky Čihák, jako by to stopadesátitunový kolos mělo zastavit. Pár metrů před semaforem, kdy už bylo jasné, že lokomotiva s vagóny vjede na výhybky, naskočila žlutá, a celá posádka si hlasitě odfoukla. „A dál jedu padesát! Ani o píď víc,„ otřel si zpocené čelo strojvedoucí. V sousedních Poříčanech vojenské lokomotivě vyběhl naproti voják, drápal se na schůdky a hulákal, že se může pokračovat směrem na Nymburk. „No, nazdar,„ kývl mu na pozdrav Martin, který ve vojákovi poznal spolužáka ze zimního kurzu vlakvedoucích. „Ty máš papíry na mašinu?„ podivil se. „No von v Dobrovicích není žádnej fíra volnej, tak poslali mě,„ vysvětlil Mirek, nazývaný „Magnet na průsery„. Za poslední rok byl totiž jako vlakvedoucí u patnácti karambolů vojenské železniční techniky, včetně několika vykolejení a srážky s autem na přejezdu.
Vojenský minivlak projel nymburské místní nádraží a na boleslavské trati v Dobrovicích slavnostně odstavil na manipulační koleji opleny s nedostatkovými kolejnicemi. Dopraváci se chystali na návrat do Prahy. „Hele, a co kdybychom nejeli hned zpátky, ale zastavili se doma. To by byla docela hlína, kdybychom přijeli na návštěvu k rodičům a na pivo lokomotivou,„ navrhl Řezňa, který v civilu bydlel u libického nádraží. Martin bydlel jen o dvě ulice dál. „No, tak jedem,„ uvítal nápad Martin a výpravčímu nahlásil jako cíl Libici, která je mimo původní trasu. „To jedu s váma,„ přidal se Magnet, který se už chtěl s pražskými kolegy rozloučit. V Libici vojáci odstavili mašinku téměř před Řezňův barák a útvarovému dozorčímu do lágru z nádraží zavolali, že mají poruchu na lokomotivě a přijedou až ráno.
Doma Martin vybavil Magneta i Čiháka civilními hadry a po rychlé večeři od překvapené mámy se vypravili i s Řezňou do oblíbené putyky na soutoku Labe a Cidliny. Když se ráno probrali z pivního odéru, převlékli se zase do vojenského, nastartovali mašinu a kvapili přes Poděbrady a Nymburk, kde Magnet vystoupil, ku Praze. Dopraváci v Libni odstavili lokomotivu na vlečku a zamířili do lágru. Martina trochu hryzalo pomyšlení, že by jim Opuchlý Olin na výlet mohl přijít. Ale velitel 1. roty, který je potkal u brány, už měl hlášku z Dobrovic, že kolejnice v pořádku dorazily na místo určení, je naopak pochválil, jak náročný úkol skvěle splnili. O pár dní později dostali Martin, Řezňa i Čihák za vzorné splnění rozkazu, jako mimořádnou odměnu, každý pětistovku.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/250338/
Dopravní četa železničního vojska se skládala ze strojvedoucích, posunovačů, dispečerů a vlakvedoucích. Všichni v podstatě museli umět všechno, protože rozhodujícím kritériem služby vlasti pohrobků bývalých pétépáků bylo plnění plánu rekonstrukce kolejí. Vše ostatní nebylo podstatné, protože důstojníci, počínaje velitelem čety až po velitele pluku, brali prémie ve výši několika dělnických platů ne za to, kolikrát jim voják zasalutuje, ale za položené metry nových kolejí. A když se dařilo, odsypávali peníze z dispozičních fondů i záklaďákům. V opačném případě jim strhávali procenta z platu, který jim útvarová účtárna ukládala na vkladní knížku. Při takzvaném „procentování„ nebylo výjimkou, že neposlušný voják, jemuž se v jednom měsíci nastřádalo několik průšvihů, nejčastěji za těžkou podnapilost nebo svévolný pobytmimo lágr, byl potrestaný klidně i dvě stě padesáti procenty srážek z platu. „Tak to abych pak v civilu šel honem do jézédé na brigádu a až si vydělám, tak jim ty peníze přinesu do kasáren na bránu,„ komentoval vojenskou matematiku Řezňa.
Mezi další časté průšviháře patřil Slovák Peter, jenž se kvůli své vytáhle postavě zakončené holou hlavou s odstávajícíma ušima honosil přezdívku „E. T.„, podle slavného amerického sci-fifilmu. Na vlakvedoucího Petera bylo, až na výjimky, kdy náhodou zůstal střízlivý, spolehnutí. Stačilo mu večer krátce říct, co je druhý den potřeba udělat, a on si vše, lokomotivu, strojvedoucího, posunovače, dokumentaci i bachmače určené k pracovnímu vlaku, ohlídal.
V době, kdy železniční vojsko rekonstruovalo trať na Benešovsku, se u Hostivaře vyskytla dodělávka. Bylo potřeba jednu traťovou kolej ještě doštěrkovat, aby měla podbíječka do čeho tlouct a mohla se pro vlaky zavést maximální rychlost.
„E. T.„ byl srozuměný s tím, že na hostivařské vlečce je deset vagónu kameniva, které během krátké sobotní výluky na trati postupně vysypou a vagónyzase zasunou zpátkyna vlečku. Vše bylo v pohodě do chvíle, kdy do stanice přisupěl hlavní inženýr. „Co jste to provedli? Kdo to nařídil?„ hulákal na Martina. Lampasák zjistil, že dopraváci na trať vytáhli z jiné koleje soupravu se štěrkem určeným pro stavbu metra.. Na každém z vagónů byly z obou stran velké cedule „Metrostav„, čehož si střízlivý „E. T.„, který si ráno nestihl vytvořit provozní hladinku, nevšiml.
Naložit zpátky do vagónů zhruba 300 tun štěrku nebo vyměnit cedule byl nesmysl, a tak se čekalo, z které strany začne řev. Jestli od ČSD, správce vlečky, kamenolomu nebo Metrostavu. Když byl klid, vysypali vojáci v tichosti o pár dní později na trať i ty správné vagóny. Nešťastný „E. T.„ čekal, kolik dostane „procent„ nebo dní basy. Dostal, ale tisíc korun z dispozičního fondu, což byl v první polovině 80. let plat začínajícího středoškoláka s maturitou, protože se trať do Uhříněvse zkolaudovala na maximální rychlost před termínem.
(Benešovský deník)
Mezi další časté průšviháře patřil Slovák Peter, jenž se kvůli své vytáhle postavě zakončené holou hlavou s odstávajícíma ušima honosil přezdívku „E. T.„, podle slavného amerického sci-fifilmu. Na vlakvedoucího Petera bylo, až na výjimky, kdy náhodou zůstal střízlivý, spolehnutí. Stačilo mu večer krátce říct, co je druhý den potřeba udělat, a on si vše, lokomotivu, strojvedoucího, posunovače, dokumentaci i bachmače určené k pracovnímu vlaku, ohlídal.
V době, kdy železniční vojsko rekonstruovalo trať na Benešovsku, se u Hostivaře vyskytla dodělávka. Bylo potřeba jednu traťovou kolej ještě doštěrkovat, aby měla podbíječka do čeho tlouct a mohla se pro vlaky zavést maximální rychlost.
„E. T.„ byl srozuměný s tím, že na hostivařské vlečce je deset vagónu kameniva, které během krátké sobotní výluky na trati postupně vysypou a vagónyzase zasunou zpátkyna vlečku. Vše bylo v pohodě do chvíle, kdy do stanice přisupěl hlavní inženýr. „Co jste to provedli? Kdo to nařídil?„ hulákal na Martina. Lampasák zjistil, že dopraváci na trať vytáhli z jiné koleje soupravu se štěrkem určeným pro stavbu metra.. Na každém z vagónů byly z obou stran velké cedule „Metrostav„, čehož si střízlivý „E. T.„, který si ráno nestihl vytvořit provozní hladinku, nevšiml.
Naložit zpátky do vagónů zhruba 300 tun štěrku nebo vyměnit cedule byl nesmysl, a tak se čekalo, z které strany začne řev. Jestli od ČSD, správce vlečky, kamenolomu nebo Metrostavu. Když byl klid, vysypali vojáci v tichosti o pár dní později na trať i ty správné vagóny. Nešťastný „E. T.„ čekal, kolik dostane „procent„ nebo dní basy. Dostal, ale tisíc korun z dispozičního fondu, což byl v první polovině 80. let plat začínajícího středoškoláka s maturitou, protože se trať do Uhříněvse zkolaudovala na maximální rychlost před termínem.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/246446/
Zima, kdy se rekonstrukce železniční tratě zastavila, dopravní četu rozštěpila. Několik vojáků vypomáhalo ve Vršovicích na ranžíru jako výpravčí nebo posunovači, část jich byla v olomouckých kasárnách a strojvedoucí se školili v Pardubicích. Řezňa, Martin a Jehla zůstali v Praze, kde s malou mašinkou přetahovali vagóny s novými kolejnicemi a pražci na montážní základně v Libni tak, aby bachmači mohli kompletovat nová kolejová pole pro další sezónu. Celá odloučená jednotka byla nastěhovaná v bývalé štěrboholské škole.
Strojvedoucí Jehla, který se i během jízdy dokázal věnovat ladění rádia či smažení hranolků, nějak pozapomněl, že lokomotiva občas také potřebuje olej a tak se mu z bloku motoru s velkým rachotem ukázala zející dírou ojnice. Než z pardubického skladu přivezl novou mašinku, dojížděla z libeňského depa na vlečku civilní lokomotiva.
Osudná mrazivá noc nenaznačovala, že se Martinovi a Řezňovi podaří během krátkého okamžiku naložit jeden vagón na druhý. Podle požadavků bachmačů našli mezi desítkami vagónů v kolejišti ty se správným materiálem a hodlali je přisunout pod kozlíkové jeřáby. Špatně se ale domluvili se strojvedoucím a ten v domnění, že soupravu sune na dlouhou prázdnou kolej, povolil z kopce brzdu víc, než bylo zdrávo.
Martin a Řezňa, když zjistili, že se celý sedmisettunový ocelový had řítí moc rychle na krátkou kolej, kde stojí další vozy, seskočili ze stupaček do sněhu a jen zírali, jak s ohlušující ránou naskočil jeden vagón na druhý. Jako pejsek na fenku.
Zesinalý civil přiklusal k haldě šrotu a dušoval se, že se to ubrzdit zkrátka nedalo. Ohlásit v noci karambol nebylo komu, protože bachmačská vysílačka jen chrochtala a poručík s trefnou přezdívkou Bambula zase neměl v dočasných ubikacích telefon. „Ráno moudřejší večera,„ usoudili tvůrci kovového monstra, rozposunovali nepoškozené vagóny a šli spát.
Ráno přisupěla vejtřaska s denní směnnou v čele s Bambulou. „Nám se v noci trochu scuklo pár vagónů,„ ohlásil Martin opatrně poručíkovi. „No tak se na to podíváme. To se spraví,„ pokýval Bambula, kterému štosy pražců zakrývaly výhled, blahosklonně hlavou. Když ale spatřil spářené vagóny, nevěřícně ztuhnul a zaskřehotal: „Mimořádka! Vyšetřovací komise, přijedou z velitelství vojska, basa, sabinovská věznice a prémie v prdeli.„ Bambula naklusal k telefonu a vše rozechvěle nahlásil útvarovému dozorčímu.
Olomoucká lampasácká vyšetřovací komise dorazila v poledne. „Tak co kurva chlapi? Doufám, že jste se kurva pořádně domluvili?„ zašklebil se kapitán Marek, proslavený zaraženým služebním postupem na pět let za zapomenutou bojovou zástavu. Tu nechal po přísaze nováčků v hospodě.
Martin i Řezňa a nakonec i civilní strojvedoucí vypovídali do protokolu shodně, že se mrazem ztuhlá šroubovka sama rozvěsila a vagóny z kopce ujely. Důstojníci tomu právem nevěřili, ale když jim jeden nádražák potvrdil, že se to při silných mrazech kolem mínus dvacítky běžně stává, s úlevou protokol s takovým závěrem podepsali. Zkušenému drážnímu inspektorovi, který s vojáky na ředitelství Československých státních drah sepisoval další protokol, už nezbylo, než napsat stejnou příčinu nehody, i když k Řezňovi na závěr výslechu šibalsky prohodil: „Ono to celé bylo trochu jinak, že jo?„
Podmíněné tři dny vězení nakonec nafasoval Martin. Ne za stotisícovou ránu, ale za to, že nehodu hned v noci nenahlásil telefonicky do olomouckých kasáren, čímž by paradoxně porušil vojenské základní řády, protože Bambula, jakožto nejbližší nadřízený důstojník, by se o události dozvěděl jako poslední. Trest Martina rozesmál, protože dva dny předtím spolu s Řezňou dostali pět dní podmíněné basy za divokou pitku při loučení s odjíždějícím Jehlou. Ten mezitím rovněž dostal podmíněný flastr. Ne za díru v motoru, ale protože z Libně do Pardubic cestoval pro novou mašinku dva dny.
(Benešovský deník)
Strojvedoucí Jehla, který se i během jízdy dokázal věnovat ladění rádia či smažení hranolků, nějak pozapomněl, že lokomotiva občas také potřebuje olej a tak se mu z bloku motoru s velkým rachotem ukázala zející dírou ojnice. Než z pardubického skladu přivezl novou mašinku, dojížděla z libeňského depa na vlečku civilní lokomotiva.
Osudná mrazivá noc nenaznačovala, že se Martinovi a Řezňovi podaří během krátkého okamžiku naložit jeden vagón na druhý. Podle požadavků bachmačů našli mezi desítkami vagónů v kolejišti ty se správným materiálem a hodlali je přisunout pod kozlíkové jeřáby. Špatně se ale domluvili se strojvedoucím a ten v domnění, že soupravu sune na dlouhou prázdnou kolej, povolil z kopce brzdu víc, než bylo zdrávo.
Martin a Řezňa, když zjistili, že se celý sedmisettunový ocelový had řítí moc rychle na krátkou kolej, kde stojí další vozy, seskočili ze stupaček do sněhu a jen zírali, jak s ohlušující ránou naskočil jeden vagón na druhý. Jako pejsek na fenku.
Zesinalý civil přiklusal k haldě šrotu a dušoval se, že se to ubrzdit zkrátka nedalo. Ohlásit v noci karambol nebylo komu, protože bachmačská vysílačka jen chrochtala a poručík s trefnou přezdívkou Bambula zase neměl v dočasných ubikacích telefon. „Ráno moudřejší večera,„ usoudili tvůrci kovového monstra, rozposunovali nepoškozené vagóny a šli spát.
Ráno přisupěla vejtřaska s denní směnnou v čele s Bambulou. „Nám se v noci trochu scuklo pár vagónů,„ ohlásil Martin opatrně poručíkovi. „No tak se na to podíváme. To se spraví,„ pokýval Bambula, kterému štosy pražců zakrývaly výhled, blahosklonně hlavou. Když ale spatřil spářené vagóny, nevěřícně ztuhnul a zaskřehotal: „Mimořádka! Vyšetřovací komise, přijedou z velitelství vojska, basa, sabinovská věznice a prémie v prdeli.„ Bambula naklusal k telefonu a vše rozechvěle nahlásil útvarovému dozorčímu.
Olomoucká lampasácká vyšetřovací komise dorazila v poledne. „Tak co kurva chlapi? Doufám, že jste se kurva pořádně domluvili?„ zašklebil se kapitán Marek, proslavený zaraženým služebním postupem na pět let za zapomenutou bojovou zástavu. Tu nechal po přísaze nováčků v hospodě.
Martin i Řezňa a nakonec i civilní strojvedoucí vypovídali do protokolu shodně, že se mrazem ztuhlá šroubovka sama rozvěsila a vagóny z kopce ujely. Důstojníci tomu právem nevěřili, ale když jim jeden nádražák potvrdil, že se to při silných mrazech kolem mínus dvacítky běžně stává, s úlevou protokol s takovým závěrem podepsali. Zkušenému drážnímu inspektorovi, který s vojáky na ředitelství Československých státních drah sepisoval další protokol, už nezbylo, než napsat stejnou příčinu nehody, i když k Řezňovi na závěr výslechu šibalsky prohodil: „Ono to celé bylo trochu jinak, že jo?„
Podmíněné tři dny vězení nakonec nafasoval Martin. Ne za stotisícovou ránu, ale za to, že nehodu hned v noci nenahlásil telefonicky do olomouckých kasáren, čímž by paradoxně porušil vojenské základní řády, protože Bambula, jakožto nejbližší nadřízený důstojník, by se o události dozvěděl jako poslední. Trest Martina rozesmál, protože dva dny předtím spolu s Řezňou dostali pět dní podmíněné basy za divokou pitku při loučení s odjíždějícím Jehlou. Ten mezitím rovněž dostal podmíněný flastr. Ne za díru v motoru, ale protože z Libně do Pardubic cestoval pro novou mašinku dva dny.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/242711/
Cítím povinnost poděkovat Vám za seriál o historii železničního vojska otiskovaný v roce 2007. I já jsem byl v letech 1958-60 příslušníkem železničního vojska, kde jsem po absolvování železniční stavební školy a školy pro důstojníky v záloze dostal vynikající školu při stavbě železničních tratí a rekonstrukcích mostů. Zkušenosti jsem pak po celý život uplatňoval v investiční výstavbě pro ČSD a ČD.
V seriálu bylo právem poukázáno na jakousi „třešničku na dortu„ železničního vojska, kterou bylo snášení železobetonového obloukového mostu v českotřebovském železničním uzlu. Jeho přestavba byla zahájena ŽS Brno v roce 1957. Zmíněný most, nazývaný podle svého stavitele Herzána, působil pro třebovské kolejiště jako úzké hrdlo, jakýsi vosí pas. Uvažovalo se o jeho prodloužení (klenul se nad kolejemi stanice, pozn. redakce). Jeho mostovka však svou nosností neodpovídala tehdejším požadavkům, a proto bylo rozhodnuto most odstranit. Stavební firma požadovala dlouhé výlukové časy, které by měly velmi negativní dopad na provoz na obou hlavních tazích. Technici železničního vojska však navrhli technologii, která nevyžadovala vůbec žádné výluky provozu. Do mostní konstrukce byla vložena atypická jednopatrová třístěnná konstrukce válečného mostu ŽM 16, na kterou byl most zavěšen, postupně posouván a po částech ubouráván. Práce proběhly v roce 1960 a měl jsem to štěstí, že poslední tři měsíce vojny jsem byl doma.
Po celou vojnu jsem si své zážitky dokumentoval drobnými kresbičkami. Na jednom z nich je bourání Herzánova mostu.
(Železničář)
V seriálu bylo právem poukázáno na jakousi „třešničku na dortu„ železničního vojska, kterou bylo snášení železobetonového obloukového mostu v českotřebovském železničním uzlu. Jeho přestavba byla zahájena ŽS Brno v roce 1957. Zmíněný most, nazývaný podle svého stavitele Herzána, působil pro třebovské kolejiště jako úzké hrdlo, jakýsi vosí pas. Uvažovalo se o jeho prodloužení (klenul se nad kolejemi stanice, pozn. redakce). Jeho mostovka však svou nosností neodpovídala tehdejším požadavkům, a proto bylo rozhodnuto most odstranit. Stavební firma požadovala dlouhé výlukové časy, které by měly velmi negativní dopad na provoz na obou hlavních tazích. Technici železničního vojska však navrhli technologii, která nevyžadovala vůbec žádné výluky provozu. Do mostní konstrukce byla vložena atypická jednopatrová třístěnná konstrukce válečného mostu ŽM 16, na kterou byl most zavěšen, postupně posouván a po částech ubouráván. Práce proběhly v roce 1960 a měl jsem to štěstí, že poslední tři měsíce vojny jsem byl doma.
Po celou vojnu jsem si své zážitky dokumentoval drobnými kresbičkami. Na jednom z nich je bourání Herzánova mostu.
(Železničář)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/241773/
Seriál Benešovského deníku a vyprávění z nezapomenutelných dob nedávných
V dopravní četě železničního vojska nastal neklid. Ze štábu byl jako zástupce hlavního inženýra rekonstrukce tratě u Senohrab převelen kapitán s nelichotivou přezdívkou Potkan. Nemaje přímé podřízené záklaďáky, rozhodl se vydobýt si autoritu pro svoji podměrečnou postavu komandováním dopraváků. Jeho občas zmatené rozkazy o přesunech lokomotiv na jednotlivá pracovní místa pak museli otrávení vojáci v noci napravovat, aby se druhý den ráno vůbec dalo dělat.
Mašinka, kterou navelel odpoledne do Bystřice, v noci spěchala šedesát kilometrů na plánovanou údržbu do pražského lokomotivního depa a stroj, jenž posunoval na vlečce v Libni, nad ránem honem pádil do Senohrab na výluku. I jinak flegmatičtí bachmači před Potkanem radši mizeli z dohledu, protože nechat se buzerovat po celodenní dřině kvůli rozepnutému knoflíku u montérek, nevonělo nikomu.
Jednoho dne přijela do Senohrab podbíječka, jejíž civilní obsluha si s sebou vozila komfortně vybavený obytný vagón. Strojníci, kterým kapitán zadával práci a podepisoval odpracované hodiny, pozvali Potkana k sobě na mejdan. Martin, netušíc nic o přítomnosti obávaného lampasáka ve stanici, se ten večer, když už všichni vojáci odjeli do lágru, trochu zapomněl v důvěrném rozhovoru s místní železničářkou.
Náhle se rozlétly dveře a krysí očka pátravě šmejdila setmělou kanceláří. „Co tady děláte vojáku? Máte být v Hostivaři. Vy jste svévolně opustil ubyt..., pracov... prostor. Teda jednotku,„ zablekotala kymácející se karikatura důstojníka. „To bude basa. Alespoň pět dní,„ blesklo hlavou Martinovi, jenž se, načapán napůl oblečený, ani nepokoušel vyprávět nějakou báchorku o nezměrném pracovním nasazení při rekonstrukci železniční tratě. „Já vás vyřeším!„ pohrozil Potkan a zmizel ve tmě. Martin si ani nestihl v hlavě srovnat, jak z průšvihu elegantně vyklouznout, když se kapitán vrátil. S lahví fernetu v ruce. „Tak a spát se půjde, až to spolu vypijeme! Ve vagónu jsou už všichni grogy,„ zašklebil se lampasák, pošilhávající po vyplašené železničářce. Za necelou půlhodinu, během které hořekoval nad těžkým údělem důstojníka odveleného z pohodlné zašívárny v Olomouci, začal kapitán dopravákovi tykat. „Ty mi taky klidně tykej. Ale jen když nás nikdo neuslyší,„ žvatlal už notně zdevastovaný Potkan. „A klidně pokračujte,„ utrousil směrem k nádražačce, než ho Martin dovlekl k obytnému vagónu.
Druhý den ráno nebyl Potkan vidět. Bachmači už ve stanici vytrhali notný kus kolejí, když se k Martinovi, který měl po nočním fernetovém trestu místo hlavy včelí úl, přitočil strojník od podbíječky. „Hele. Máš za ním naklusat do hausláku,„ utrousil. Potkan se zakalenýma očima, držíc se křečovitě madel, plápolal na schůdcích odstaveného vagónu jen v ponožkách a zelených trenkách. „Prosím tě, já se takhle vojákům nemůžu ukázat. Nějak to pohlídej a až bude končit výluka, tak ať mě někdo vzbudí,„ zakňoural kapitán.
Krátce po obědě zastavil u senohrabského nádraží gazík. Z něho vyskočil velitel útvaru a hned rázoval k Martinovi. „Kde je kapitán Kubíček?„ vybafl na překvapeného záklaďáka. Martin se dušoval, že zástupce hlavního inženýra před chvílí odjel na poradu do sousední stanice. Velitel zlostně máchl rukou a neomylně zamířil k odstavenému obytnému vagónu. O pár minut později Martin, který na peróně přemýšlel, kdo z nižších důstojníků od bachmačů mohl opilce nabonzovat, spatřil za okénkem odjíždějícího velitelského gazíku zkroušenou tvář obávaného Potkana.
(Benešovský deník)
V dopravní četě železničního vojska nastal neklid. Ze štábu byl jako zástupce hlavního inženýra rekonstrukce tratě u Senohrab převelen kapitán s nelichotivou přezdívkou Potkan. Nemaje přímé podřízené záklaďáky, rozhodl se vydobýt si autoritu pro svoji podměrečnou postavu komandováním dopraváků. Jeho občas zmatené rozkazy o přesunech lokomotiv na jednotlivá pracovní místa pak museli otrávení vojáci v noci napravovat, aby se druhý den ráno vůbec dalo dělat.
Mašinka, kterou navelel odpoledne do Bystřice, v noci spěchala šedesát kilometrů na plánovanou údržbu do pražského lokomotivního depa a stroj, jenž posunoval na vlečce v Libni, nad ránem honem pádil do Senohrab na výluku. I jinak flegmatičtí bachmači před Potkanem radši mizeli z dohledu, protože nechat se buzerovat po celodenní dřině kvůli rozepnutému knoflíku u montérek, nevonělo nikomu.
Jednoho dne přijela do Senohrab podbíječka, jejíž civilní obsluha si s sebou vozila komfortně vybavený obytný vagón. Strojníci, kterým kapitán zadával práci a podepisoval odpracované hodiny, pozvali Potkana k sobě na mejdan. Martin, netušíc nic o přítomnosti obávaného lampasáka ve stanici, se ten večer, když už všichni vojáci odjeli do lágru, trochu zapomněl v důvěrném rozhovoru s místní železničářkou.
Náhle se rozlétly dveře a krysí očka pátravě šmejdila setmělou kanceláří. „Co tady děláte vojáku? Máte být v Hostivaři. Vy jste svévolně opustil ubyt..., pracov... prostor. Teda jednotku,„ zablekotala kymácející se karikatura důstojníka. „To bude basa. Alespoň pět dní,„ blesklo hlavou Martinovi, jenž se, načapán napůl oblečený, ani nepokoušel vyprávět nějakou báchorku o nezměrném pracovním nasazení při rekonstrukci železniční tratě. „Já vás vyřeším!„ pohrozil Potkan a zmizel ve tmě. Martin si ani nestihl v hlavě srovnat, jak z průšvihu elegantně vyklouznout, když se kapitán vrátil. S lahví fernetu v ruce. „Tak a spát se půjde, až to spolu vypijeme! Ve vagónu jsou už všichni grogy,„ zašklebil se lampasák, pošilhávající po vyplašené železničářce. Za necelou půlhodinu, během které hořekoval nad těžkým údělem důstojníka odveleného z pohodlné zašívárny v Olomouci, začal kapitán dopravákovi tykat. „Ty mi taky klidně tykej. Ale jen když nás nikdo neuslyší,„ žvatlal už notně zdevastovaný Potkan. „A klidně pokračujte,„ utrousil směrem k nádražačce, než ho Martin dovlekl k obytnému vagónu.
Druhý den ráno nebyl Potkan vidět. Bachmači už ve stanici vytrhali notný kus kolejí, když se k Martinovi, který měl po nočním fernetovém trestu místo hlavy včelí úl, přitočil strojník od podbíječky. „Hele. Máš za ním naklusat do hausláku,„ utrousil. Potkan se zakalenýma očima, držíc se křečovitě madel, plápolal na schůdcích odstaveného vagónu jen v ponožkách a zelených trenkách. „Prosím tě, já se takhle vojákům nemůžu ukázat. Nějak to pohlídej a až bude končit výluka, tak ať mě někdo vzbudí,„ zakňoural kapitán.
Krátce po obědě zastavil u senohrabského nádraží gazík. Z něho vyskočil velitel útvaru a hned rázoval k Martinovi. „Kde je kapitán Kubíček?„ vybafl na překvapeného záklaďáka. Martin se dušoval, že zástupce hlavního inženýra před chvílí odjel na poradu do sousední stanice. Velitel zlostně máchl rukou a neomylně zamířil k odstavenému obytnému vagónu. O pár minut později Martin, který na peróně přemýšlel, kdo z nižších důstojníků od bachmačů mohl opilce nabonzovat, spatřil za okénkem odjíždějícího velitelského gazíku zkroušenou tvář obávaného Potkana.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/240617/
VÚ_1056_Z.Kostoľany_____stačí ??? 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/237385/
A-jeto: komu patrí tá 742ka?? zaujalo ma označenie OS SR - štátny znak v tvare štvorca
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/237336/
Foto z roku 1992. Depo žel. vojska, Bohumín. 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/236751/
JJ tak aj druha teda tu jest: 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/235083/
A tu je druhá mašina v Kostoľanoch:
Číslo druhej mašiny: 730 610 - 3
A množstvo cisterien.
Číslo druhej mašiny: 730 610 - 3
A množstvo cisterien.
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/234968/
tratovak:
dnes za tu dobu su schopne zeleznice akurat tak nasrat cestujucich, a potom po dalsich 36 hodinach nepretrzitej vyluky povytahuju stroje, a za dalsich 36-198 hodin vytrhaju cca 30-32 m kolajnic, a potom maju takmer dva a pol mesiaca na to aby to dali vsetko naspat, pretoze nemaju material....