Železničné vojsko
Obsah: železničné vlečky, vozne mašinky, články rôzne zaujíamvosti
Probouzel se, když ostatní pacienti rozsazení kolem stolu na pokoji dojídali. „Máš tady snídani,„ vybídl ho vystříhaný vojáček ve žlutém pyžamu s obvazem na ruce. Martin se pokusil vstát. Celá cimra se mu začala pomalu, ale jistě roztáčet. Posadil se zpátky na pelest a zahrabal se pod zmuchlanou deku.
„Sorry, beze mne,„ hlesl a sledoval, jak rohlíky, kus salámu a trojhránek sýra mizí v něčím nočním stolku.
„Tak, jak se vede?„ skláněla se nad procitnutým záklaďákem, který mezitím zase usnul, něčí obrýlená tvář. Oči rámované hustým obočím Martinovi připomněly, že tenhle doktor ho štepoval.
„Jo, jde to. Jen se mi ještě trochu motá makovice,„ pokusil se o úsměv svobodník. „Tu ránu taky cítím a stehy docela tahají,„ dodal na další otázku vojenského chirurga.
„Tak dneska nevstávej. Kontrolní rentgen uděláme zítra,„ poznamenal doktor a pokračoval se svou suitou ve vizitě.
Dopravák celý zbytek dne proklimbal. Když dva vojáčci, podle hovoru sotva po přísaze, přinesli večeři, zkusil se Martin na posteli posadit.
„Dobrý,„ konstatoval po několika zavrtění hlavou v duchu s uspokojením, přesunul se ke společnému stolu a začal se ládovat špitální večeří.
Vajgly na záchodě mu připomněly, že od včerejšího úrazu, kdy to po vyšinutí vozíku napálil hlavou do rámu a následném pochodu ulicemi do olomoucké nemocnice, nekouřil. V nočním stolku pochopitelně žádná cigára neměl, tak vzal zavděk nabídnutou marskou.
„Tady to je dobrý. Já bych tady vydržel celou vojnu. Prý si tady mohou nechat vojáka klidně půl roku,„ rozumoval dárce cigarety. „Než se plahočit v zimě někde po cvičáku. Pche!„ vyfoukl kouř bažant od tankánů. „Tak to by mě nelákalo. Máme v četě dobrou partu a až na tu práci je na vojně docela sranda,„ oponoval dopravák.
Když se večer nemocniční pokoj zahalil do tmy, Martin nemohl usnout. Převaloval se a přemítal, jestli byla zdravotní sestra v červeném svetříku přeludem, který vyprodukovala nakřápnutá makovice, nebo opravdu včera u jeho postele seděla?
Kolem půlnoci se dočkal odpovědi.
Zcela neslyšně si noční služba přisedla k pelesti a jemně hladila Martinovi ruku. Voják s křečovitě sevřeným víčky předstíral spánek a čekal, co bude dál. Bál se pohnout, aby kyprou ženu nevyplašil. Její dlaň dál přejížděla po hřbetu vojákovi ruky. Martin, jakoby ze spánku, ruku pomalu přitahoval k tělu, pod pupek.
Pak se pootočil, aby se ženina ruka dotkla jeho vybuzeného kladélka. Ve stejném okamžiku zajel sestře rukou mezi stehna. „Plesk!„ plácla vojenská zdravotnice nadrženého záklaďáka zlehka přes penis a druhou si vytrhla zpod šatů jeho paži s prsty šátrajícími pod lemem kalhotek. „Vidím, že už jste na tom o hodně lépe!„ poznamenala sarkasticky samaritánka.
Předstírajíc na oko pohoršení, vstala ze židle, přitáhla si k tělu s exkluzivními trojkami těsněji červený svetřík a chystala se k odchodu.
„Chceš tady zůstat dýl?„ zašeptala překvapivě zdravotnice. „Já ti to zařídím,„ vábila mnohoznačně dopraváka s nevyřčeným příslibem půlroční všemožné nadstandardní péče. Než stačil Martin odpovědět, zmizela z pokoje. Další noc a ani tu následující se na oddělení neobjevila.
Voják se zkusil nenápadně optat jiné sestry. „Marodí ji děti,„ odvětila sestra. Martin jen zalapal po dechu. „Zlatá stavba. Už abych byl na výluce,„ pomyslel si.
(Benešovský deník)
„Sorry, beze mne,„ hlesl a sledoval, jak rohlíky, kus salámu a trojhránek sýra mizí v něčím nočním stolku.
„Tak, jak se vede?„ skláněla se nad procitnutým záklaďákem, který mezitím zase usnul, něčí obrýlená tvář. Oči rámované hustým obočím Martinovi připomněly, že tenhle doktor ho štepoval.
„Jo, jde to. Jen se mi ještě trochu motá makovice,„ pokusil se o úsměv svobodník. „Tu ránu taky cítím a stehy docela tahají,„ dodal na další otázku vojenského chirurga.
„Tak dneska nevstávej. Kontrolní rentgen uděláme zítra,„ poznamenal doktor a pokračoval se svou suitou ve vizitě.
Dopravák celý zbytek dne proklimbal. Když dva vojáčci, podle hovoru sotva po přísaze, přinesli večeři, zkusil se Martin na posteli posadit.
„Dobrý,„ konstatoval po několika zavrtění hlavou v duchu s uspokojením, přesunul se ke společnému stolu a začal se ládovat špitální večeří.
Vajgly na záchodě mu připomněly, že od včerejšího úrazu, kdy to po vyšinutí vozíku napálil hlavou do rámu a následném pochodu ulicemi do olomoucké nemocnice, nekouřil. V nočním stolku pochopitelně žádná cigára neměl, tak vzal zavděk nabídnutou marskou.
„Tady to je dobrý. Já bych tady vydržel celou vojnu. Prý si tady mohou nechat vojáka klidně půl roku,„ rozumoval dárce cigarety. „Než se plahočit v zimě někde po cvičáku. Pche!„ vyfoukl kouř bažant od tankánů. „Tak to by mě nelákalo. Máme v četě dobrou partu a až na tu práci je na vojně docela sranda,„ oponoval dopravák.
Když se večer nemocniční pokoj zahalil do tmy, Martin nemohl usnout. Převaloval se a přemítal, jestli byla zdravotní sestra v červeném svetříku přeludem, který vyprodukovala nakřápnutá makovice, nebo opravdu včera u jeho postele seděla?
Kolem půlnoci se dočkal odpovědi.
Zcela neslyšně si noční služba přisedla k pelesti a jemně hladila Martinovi ruku. Voják s křečovitě sevřeným víčky předstíral spánek a čekal, co bude dál. Bál se pohnout, aby kyprou ženu nevyplašil. Její dlaň dál přejížděla po hřbetu vojákovi ruky. Martin, jakoby ze spánku, ruku pomalu přitahoval k tělu, pod pupek.
Pak se pootočil, aby se ženina ruka dotkla jeho vybuzeného kladélka. Ve stejném okamžiku zajel sestře rukou mezi stehna. „Plesk!„ plácla vojenská zdravotnice nadrženého záklaďáka zlehka přes penis a druhou si vytrhla zpod šatů jeho paži s prsty šátrajícími pod lemem kalhotek. „Vidím, že už jste na tom o hodně lépe!„ poznamenala sarkasticky samaritánka.
Předstírajíc na oko pohoršení, vstala ze židle, přitáhla si k tělu s exkluzivními trojkami těsněji červený svetřík a chystala se k odchodu.
„Chceš tady zůstat dýl?„ zašeptala překvapivě zdravotnice. „Já ti to zařídím,„ vábila mnohoznačně dopraváka s nevyřčeným příslibem půlroční všemožné nadstandardní péče. Než stačil Martin odpovědět, zmizela z pokoje. Další noc a ani tu následující se na oddělení neobjevila.
Voják se zkusil nenápadně optat jiné sestry. „Marodí ji děti,„ odvětila sestra. Martin jen zalapal po dechu. „Zlatá stavba. Už abych byl na výluce,„ pomyslel si.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/317310/
V olomouckých kasárnách se ze všech záklaďáků, kteří přes léto zvlčili na stavbě, snažili lampasáci zase udělat vojáky. Dokonce ani praporčíci nebo rotmistři vyžadovali salutování, netrpěli jim ledabyle nasazené čepice, křížky na kanadách, neoholené tváře ani povolené opasky “proklatě nízko pod guĺema“.
Dopraváci, kteří se během rekonstrukcí tratí úspěšně vyhýbali zařazení do služeb, se najednou ocitali jako dozorčí na rotě nebo na bráně, a několik z nich začalo chodit do stráží i jako vyvaděči vězňů z basy, které sloužilo pro celou olomouckou posádku.
“Co tady děláte?“ kývnul Martinovi u brány na pozdrav hlavní inženýr. “Normálně sloužím jako dozorčí u vchodu,“ rozpačitě dispečer pokrčil rameny, až mu nábojnice zavěšené na červených šňůrách zacinkaly.
“Tak tohle je poslední vaše služba. Zítra se po nástupu budete hlásit u mě v kanceláři,“ prohlásil kapitán a s aktovkou v ruce kráčel do baráku technické skupiny.
V tesku, jak se zkráceně říkalo několika místnostem, kde se připravovali podklady pro další rekonstrukce tratí, jeden z absolventů Martina zasvětil do rozkreslování kladecích plánů, podle nichž pak bachmači na montážní základně sestavovali z pražců a kolejnic nová kolejové pole a při výluce podle nich postupovaly všechny pracovní čety. Asi po čtrnácti dnech poslal hlavní inženýr Martina spolu s jeho nástupcem na melouch k sousednímu útvaru.
“Na okraji města dodělávají vlečku do budoucích kasáren, tak jejich dopravní četě vypomůžete. Alespoň se trochu dostanete na vzduch,“ konstatoval kapitán.
Martin vlastně ani nevěděl, co se v rozestavěném areálu kasáren od nich očekává. Po třech kolejích chaoticky popojížděli podle befelů cizích lampasáků lokomotivy a pracovní stroje sem a tam.
“Nějak je seřaďte do klasického výlukového proudu, ať s tím pohneme,“ hořekoval hlavní inženýr ze sousedního útvaru. “Vy nemáte dopravního dispečera?“ optal se opatrně záklaďák.
“Toho mi na čtrnáct dní zavřeli, protože se na vycházce ožral,“ povzdychl si znechuceně důstojník.
Martin začal spolu s nováčkem praporky dirigovat cizí strojníky. “Jeď až na začátek vlečky. Tam počkáš, než převeksluju sypáky a podbíječku,“ mávnul na strojníka vozíku, který dokázal po vysunutí hydraulické nohy mezi pražce a zaklesnutí klepet usazovat do žádoucího směru čerstvě položené koleje.
“Počkej. Já se s tebou svezu k výhybce,“ naskočil si Martin na stroj, který se mezitím rozjel a pádil k výhybce.
Vojákovo tělo najednou vystřelilo dopředu. Urazil hlavou zpětné zrcátko a čelem narazil do trubkového rámu.
“Vypadli jsme,“ blesklo Martinovi, když se opatrně sbíral ze země, kam ho náraz katapultoval. Z hlavy začal na bílý štěrk a blýskavou kolejnici stékat červený pramínek. Voják si na čelo dal kapesník, ale krev mu stále protékala mezi prsty. Vtom si všiml, že teprve teď pobledlý strojník vyšinutého vozíku závlačkou zajišťuje hydraulickou nohu. Tu předtím pořádně nevytáhl až nahoru a jak se při zběsilé jízdě opěrný trámec rozhoupal, zavadil ve výhybce o přídržnici a ta poslala stroj z kolejí.
“Musíme někde sehnat fáče,“ prohodil Martin k mladému dispečerovi a v předklonu, aby si nepostříkal mundůr, se ploužil k vrátnici nedalekého podniku. Strejda s pistolí u pasu, když viděl zkrvaveného vojáka, ochotně ze skříňky vyndal gázu a vatu. Martin se v umyvadle marně snažil spláchnout z obličeje krev, která prýštila z čela. “Ty vole, já vypadám,“ zděsil se, když spatřil v poloslepém zrcadle rozšklebenou a odchlipující se kůži. “Podej mi další fáč. Tohle náplast nespraví,“ pousmál se bolestivě na zírajícího bažanta.
“Kluci, já bych vám zavolal sanitku, ale mě nejde telefon,“ podrbal na plešce strejda. “To je dobrý, díky za fáče. Dojdu do nemocnice pěšky,“ narovnal se Martin od zkrvaveného umyvadla a proudem vody se ho pokoušel zbavit růžové glazury.
“Pojď mě doprovodit, kdyby to někde na ulici se mnou šlehlo,“ vybídl nováčka.
(pokračování příště)
(Benešovský deník)
Dopraváci, kteří se během rekonstrukcí tratí úspěšně vyhýbali zařazení do služeb, se najednou ocitali jako dozorčí na rotě nebo na bráně, a několik z nich začalo chodit do stráží i jako vyvaděči vězňů z basy, které sloužilo pro celou olomouckou posádku.
“Co tady děláte?“ kývnul Martinovi u brány na pozdrav hlavní inženýr. “Normálně sloužím jako dozorčí u vchodu,“ rozpačitě dispečer pokrčil rameny, až mu nábojnice zavěšené na červených šňůrách zacinkaly.
“Tak tohle je poslední vaše služba. Zítra se po nástupu budete hlásit u mě v kanceláři,“ prohlásil kapitán a s aktovkou v ruce kráčel do baráku technické skupiny.
V tesku, jak se zkráceně říkalo několika místnostem, kde se připravovali podklady pro další rekonstrukce tratí, jeden z absolventů Martina zasvětil do rozkreslování kladecích plánů, podle nichž pak bachmači na montážní základně sestavovali z pražců a kolejnic nová kolejové pole a při výluce podle nich postupovaly všechny pracovní čety. Asi po čtrnácti dnech poslal hlavní inženýr Martina spolu s jeho nástupcem na melouch k sousednímu útvaru.
“Na okraji města dodělávají vlečku do budoucích kasáren, tak jejich dopravní četě vypomůžete. Alespoň se trochu dostanete na vzduch,“ konstatoval kapitán.
Martin vlastně ani nevěděl, co se v rozestavěném areálu kasáren od nich očekává. Po třech kolejích chaoticky popojížděli podle befelů cizích lampasáků lokomotivy a pracovní stroje sem a tam.
“Nějak je seřaďte do klasického výlukového proudu, ať s tím pohneme,“ hořekoval hlavní inženýr ze sousedního útvaru. “Vy nemáte dopravního dispečera?“ optal se opatrně záklaďák.
“Toho mi na čtrnáct dní zavřeli, protože se na vycházce ožral,“ povzdychl si znechuceně důstojník.
Martin začal spolu s nováčkem praporky dirigovat cizí strojníky. “Jeď až na začátek vlečky. Tam počkáš, než převeksluju sypáky a podbíječku,“ mávnul na strojníka vozíku, který dokázal po vysunutí hydraulické nohy mezi pražce a zaklesnutí klepet usazovat do žádoucího směru čerstvě položené koleje.
“Počkej. Já se s tebou svezu k výhybce,“ naskočil si Martin na stroj, který se mezitím rozjel a pádil k výhybce.
Vojákovo tělo najednou vystřelilo dopředu. Urazil hlavou zpětné zrcátko a čelem narazil do trubkového rámu.
“Vypadli jsme,“ blesklo Martinovi, když se opatrně sbíral ze země, kam ho náraz katapultoval. Z hlavy začal na bílý štěrk a blýskavou kolejnici stékat červený pramínek. Voják si na čelo dal kapesník, ale krev mu stále protékala mezi prsty. Vtom si všiml, že teprve teď pobledlý strojník vyšinutého vozíku závlačkou zajišťuje hydraulickou nohu. Tu předtím pořádně nevytáhl až nahoru a jak se při zběsilé jízdě opěrný trámec rozhoupal, zavadil ve výhybce o přídržnici a ta poslala stroj z kolejí.
“Musíme někde sehnat fáče,“ prohodil Martin k mladému dispečerovi a v předklonu, aby si nepostříkal mundůr, se ploužil k vrátnici nedalekého podniku. Strejda s pistolí u pasu, když viděl zkrvaveného vojáka, ochotně ze skříňky vyndal gázu a vatu. Martin se v umyvadle marně snažil spláchnout z obličeje krev, která prýštila z čela. “Ty vole, já vypadám,“ zděsil se, když spatřil v poloslepém zrcadle rozšklebenou a odchlipující se kůži. “Podej mi další fáč. Tohle náplast nespraví,“ pousmál se bolestivě na zírajícího bažanta.
“Kluci, já bych vám zavolal sanitku, ale mě nejde telefon,“ podrbal na plešce strejda. “To je dobrý, díky za fáče. Dojdu do nemocnice pěšky,“ narovnal se Martin od zkrvaveného umyvadla a proudem vody se ho pokoušel zbavit růžové glazury.
“Pojď mě doprovodit, kdyby to někde na ulici se mnou šlehlo,“ vybídl nováčka.
(pokračování příště)
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/314007/
Sedmdesát pět let měnil Pardubice vojenský pluk, který měl spíše stavět než bojovat
V těchto dnech si Pardubice připomínají hned dvě výročí najednou. Před devadesáti lety vzniklo železniční vojsko a po svém sedmdesátipětiletém působení v Pardubicích se 23. listopadu 1993 posádka směstem definitivně rozloučila. Svědkem prvních nesmělých úvah o vybudování železničního vojska se před devadesáti lety stala Malostranská kavárna v Praze. U jednoho stolu se sešli praporník Schaniel a několik důstojníků v záloze a hlavním tématem jejich hovoru bylo využití železnice.
Českoslovenští železničáři tak chtěli navázat na bývalý pluk, který sídlil v Korneuburgu u Vídně, kde před rozpadem Rakouska- Uherska pracovali.
Po vyhlášení samostatné Československé republiky bylo využívání silnic a hlavně automobilů teprve v začátcích, za nejvýkonnější a také nespolehlivější dopravní spojení považovali lidé vlak.
Proto sestavili zaměstnanci nového generálního ředitelství československých státních drah evidenci všech železničářů a právě díky ní se sešli záložníci i aktivní důstojníci v Malostranské kavárně, aby probrali možnosti vzniku nového pluku.
Praporník Schaniel se do příprav vložil opravdu vehementně, vybral si své spolupracovníky z řad záložáků a se souhlasem vrchního velitelství československé branné moci sestavil první železniční skupinu vrchního vojenského velitelství. Příslušníci pluku se nejprve shromáždili v Lysé nad Labem.
Velitelství sídlilo v jednom soukromém domě a mužstvo se ubytovalo v jezdeckých a četnických kasárnách a v městském chudobinci. Tyto stísněné podmínky samozřejmě brzy přestaly stačit, proto v prosinci 1918 vyjela z Prahy komise vedená Schanielem, aby si ve východních Čechách vytipovala nejvhodnější místo pro definitivní sídlo železničního pluku.
V úvahu připadala tři města: Choceň, Pardubice a Hradec Králové. Na celé čáře zvítězily Pardubice, městská rada mohla nabídnout větší ubytovací kapacitu a také místa u Chrudimky a Labe slibovala lepší podmínky pro vojenské i technické cvičiště.
Začátkem roku 1919 přivezl vlak z Lysé nad Labem do Pardubic celý železniční útvar. Vojáci našli svůj domov v bývalé záložní nemocnici, tzv. Karanténě, kterou tvořilo několik dřevěných baráků.
26. ledna proběhla na Pernštýnském náměstí slavnostní přísaha Československé republice, a protože vojáci ještě neměli svou posádkovou zástavu, přísahali v přítomnosti posádkového velitele podplukovníka Chlapce na prapor místních sokolů. K 1. září 1919 tvořilo železniční pluk v Pardubicích 39 důstojníků, 931 mužů a sedm koní.
Vojsko hlavně stavělo, silnice, mosty, železnici
Mezi úkoly vojska patřila hlavně stavba silnic, mostů, železničních kolejišť. Díky tomu protkávala město v letech 1923 až 1952 unikátní a rozsáhlá síť úzkorozchodných železnic (tzv. drážek).
Tato úzkokolejka sloužila jak pro výcvik vojska, tak i pro přesun materiálu. Rozchod kolejnic byl 600 mm a první úsek trati spojoval Karanténu s vojenským cvičištěm, které se nacházelo v místě mezi Chrudimkou a ulicí S. K. Neumanna.
V rámci technického cvičení začal v roce 1924 železniční pluk se stavbou silnice vedoucí až na Kunětickou horu. Silnice, která lidem umožnila přijet až ke hradu, byla dokončena o dva roky později.
Železniční vojsko - Významná data:
prosinec 1918 vytipování sídla
leden 1919 přísaha na Pernštýnském náměstí
jaro 1924 stavba silnice na Kunětickou horu
1923 - 1925 vzniká unikátní síť úzkorozchodných železnic
říjen 1927 stěhování do Masarykových kasáren listopad
1993 odchod z města
Od samého začátku pobytu vojska v Pardubicích se řešilo nevyhovující ubytování. Nejprve padaly různé návrhy, část komise, která kvůli tomu přijela z Prahy, chtěla vojáky ubytovat v jezdeckých kasárnách, někteří v donucovací pracovně a někdo dokonce přišel s tím, aby se celý pluk přestěhoval do Terezína. Ani jeden nápad nakonec komise nepřijala, problém řešila pouhým
V těchto dnech si Pardubice připomínají hned dvě výročí najednou. Před devadesáti lety vzniklo železniční vojsko a po svém sedmdesátipětiletém působení v Pardubicích se 23. listopadu 1993 posádka směstem definitivně rozloučila. Svědkem prvních nesmělých úvah o vybudování železničního vojska se před devadesáti lety stala Malostranská kavárna v Praze. U jednoho stolu se sešli praporník Schaniel a několik důstojníků v záloze a hlavním tématem jejich hovoru bylo využití železnice.
Českoslovenští železničáři tak chtěli navázat na bývalý pluk, který sídlil v Korneuburgu u Vídně, kde před rozpadem Rakouska- Uherska pracovali.
Po vyhlášení samostatné Československé republiky bylo využívání silnic a hlavně automobilů teprve v začátcích, za nejvýkonnější a také nespolehlivější dopravní spojení považovali lidé vlak.
Proto sestavili zaměstnanci nového generálního ředitelství československých státních drah evidenci všech železničářů a právě díky ní se sešli záložníci i aktivní důstojníci v Malostranské kavárně, aby probrali možnosti vzniku nového pluku.
Praporník Schaniel se do příprav vložil opravdu vehementně, vybral si své spolupracovníky z řad záložáků a se souhlasem vrchního velitelství československé branné moci sestavil první železniční skupinu vrchního vojenského velitelství. Příslušníci pluku se nejprve shromáždili v Lysé nad Labem.
Velitelství sídlilo v jednom soukromém domě a mužstvo se ubytovalo v jezdeckých a četnických kasárnách a v městském chudobinci. Tyto stísněné podmínky samozřejmě brzy přestaly stačit, proto v prosinci 1918 vyjela z Prahy komise vedená Schanielem, aby si ve východních Čechách vytipovala nejvhodnější místo pro definitivní sídlo železničního pluku.
V úvahu připadala tři města: Choceň, Pardubice a Hradec Králové. Na celé čáře zvítězily Pardubice, městská rada mohla nabídnout větší ubytovací kapacitu a také místa u Chrudimky a Labe slibovala lepší podmínky pro vojenské i technické cvičiště.
Začátkem roku 1919 přivezl vlak z Lysé nad Labem do Pardubic celý železniční útvar. Vojáci našli svůj domov v bývalé záložní nemocnici, tzv. Karanténě, kterou tvořilo několik dřevěných baráků.
26. ledna proběhla na Pernštýnském náměstí slavnostní přísaha Československé republice, a protože vojáci ještě neměli svou posádkovou zástavu, přísahali v přítomnosti posádkového velitele podplukovníka Chlapce na prapor místních sokolů. K 1. září 1919 tvořilo železniční pluk v Pardubicích 39 důstojníků, 931 mužů a sedm koní.
Vojsko hlavně stavělo, silnice, mosty, železnici
Mezi úkoly vojska patřila hlavně stavba silnic, mostů, železničních kolejišť. Díky tomu protkávala město v letech 1923 až 1952 unikátní a rozsáhlá síť úzkorozchodných železnic (tzv. drážek).
Tato úzkokolejka sloužila jak pro výcvik vojska, tak i pro přesun materiálu. Rozchod kolejnic byl 600 mm a první úsek trati spojoval Karanténu s vojenským cvičištěm, které se nacházelo v místě mezi Chrudimkou a ulicí S. K. Neumanna.
V rámci technického cvičení začal v roce 1924 železniční pluk se stavbou silnice vedoucí až na Kunětickou horu. Silnice, která lidem umožnila přijet až ke hradu, byla dokončena o dva roky později.
Železniční vojsko - Významná data:
prosinec 1918 vytipování sídla
leden 1919 přísaha na Pernštýnském náměstí
jaro 1924 stavba silnice na Kunětickou horu
1923 - 1925 vzniká unikátní síť úzkorozchodných železnic
říjen 1927 stěhování do Masarykových kasáren listopad
1993 odchod z města
Od samého začátku pobytu vojska v Pardubicích se řešilo nevyhovující ubytování. Nejprve padaly různé návrhy, část komise, která kvůli tomu přijela z Prahy, chtěla vojáky ubytovat v jezdeckých kasárnách, někteří v donucovací pracovně a někdo dokonce přišel s tím, aby se celý pluk přestěhoval do Terezína. Ani jeden nápad nakonec komise nepřijala, problém řešila pouhým
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/310445/
Normální, trochu ospalý pracovní den. Bachmači pokládali nové koleje na trati do Benešova a Martin lelkoval na čerčanském peronu opřený o zábradlí. Skoro všechny vojenské krámy, jak v duchu nazýval traťový vozík se svářecí soupravou, mašinku s jeřábem na plošiňáku sázejícím na násep podvozky pro odtažení starých kolejí na demontáž, lokomotivu s atypickým nárazníkem pro jejich odtažení, trhač, obojživelné buldozery, pokladač, další mašinu tlačící balíky s kolejovými poli, dvoucestný automobilový jeřáb pro sběr opuštěných podvozků i odpadlých pražců, směrovací stroje a podbíječky už vyhnal na trať. Teď čekal, až had techniky zmizí za obloukem, aby za nimi mohl vypustit další pracovní vlak se štěrkem, motorový montážní vůz pro opravu troleje a traťováky upravující spojky.
Spolu s dispečerem postávali u dopravní kanceláře i Erni, Arny a Franta, kteří měli doprovázet sypače štěrku.
Od Prahy přijela zrychlenka do Českých Budějovic. Z ní přichvátala blonďatá průvodčí a hrnula se do dopravy. „Pane výpravčí, zavolejte esenbáky. Mám ve třetím voze partu opilých Němců. Dělají tam nepořádek, hulákají a kouří. Já je chci vysadit!„ žadonila. Výpravčí se podrbal za uchem. Představa, že by řešil vyloučení dederonů z přepravy, se mu nezamlouvala. „Osožáci jsou v Benešově. Tak je tam dovezte, já jim zavolám,„ vyzval štíplístkovou a chystal se plácačkou odmávnout osobák dál na jih. „Já s nima dál nejedu!„ zasekla se průvodčí. „Tak snad, že by...,„ zabloudily oči stíněné kšiltem červené čepice k vojákům. „Kluci, pojďte mi pomoct,„ kňourala blondýnka. Martin poslouchající dohady, přikývl. „Tak fofr,„ vyzval kamarády, nasadil si brigadýrku, zastrčil za pásek praporek a všichni čtyři naskákali do otevřených dveří.
Asi desetičlenná partička okupovala vagón hned zkraje. Svinčík, jaký by si doma ve východním Německu, nedovolili. Na podlaze se válely kelímky, papírky od sušenek i úlomky z nich, napůl vykouřené vajgly a do toho šplouchala kaluž rozlitého piva.
„Bitte, einsteigen! Vystupovat!„ houkl do opileckých tváří Martin, kterému zezadu přizvukoval valašský chasník Franta s vizáží ringového zápasníka. Dederoni se udiveně rozhlíželi, jako by povel patřil někomu jinému. „No. Also sofort! Padejte,„ zvýšil hlas dispečer. Opilý výkvět Německé demokratické republiky si neochotně začal sbírat tašky a bágly. „Aber, wir fahren nach Lipensee,„ protestovala mladičká Němka. „Neboj se. Taky na Lipno dojedete. Ale až příštím vlakem,„ pousmál se Martin. „Nicht rauchen in personen Zug und nicht viele trinken Bier und Snaps,„ odpověděl na němou otázku modrých očí. „Prostě nemáte chlastat, hulit a dělat bordel,„ přisadil si otevřenými spojovacími dveřmi z představku dvoumetrový plavovlasý Arny s kukučem hlídače z koncentráku. Cestovatelé z Drážďan, pro něž bylo Lipno na bavorských hranicích nejzazším bodem, kam mohli jet, zdlouhavě opouštěli vlak. „Los, los. Schell, schnell, lez vole,„ vydoloval z hlavy střípky němčiny Erni a spustil, tak jako už několikrát předtím, etudu uřvaného říšského důstojníka. Jeho nesrozumitelná hatlamatilka doprovázela hlouček až k nádražní budově. „Tak díky,„ zašveholila ze schodů průvodčí a mávla na výpravčího, že už mohou pokračovat. „Vy jste tady prý řešili nějaký mezinárodní konflikt?„ odchytil Martina v kolejišti odpoledne hlavní inženýr.
„Jen jsme vyslyšeli výzvu civilních orgánů,„ ospravedlňoval váhavě dispečer trestnou výpravu. „Ty nádražáci jsou ale ukecaný,„ pomyslel si. „No hlavně, aby z toho nebyl nějaký průšvih. To víte, kdyby si stěžovali třeba na ambasádě,„ nadhodil kapitán. „To asi těžko. Byli tak ožralí, že ani nevěděli, kde jsou. Vždyť potom málem nastoupili do panťáku zpátky na Prahu,„ poznamenal Martin. „Tak až se vrátíte do Hostivaře, zastavte se pro dispozičák,„ rozloučil se důstojník.
(Benešovský deník)
Spolu s dispečerem postávali u dopravní kanceláře i Erni, Arny a Franta, kteří měli doprovázet sypače štěrku.
Od Prahy přijela zrychlenka do Českých Budějovic. Z ní přichvátala blonďatá průvodčí a hrnula se do dopravy. „Pane výpravčí, zavolejte esenbáky. Mám ve třetím voze partu opilých Němců. Dělají tam nepořádek, hulákají a kouří. Já je chci vysadit!„ žadonila. Výpravčí se podrbal za uchem. Představa, že by řešil vyloučení dederonů z přepravy, se mu nezamlouvala. „Osožáci jsou v Benešově. Tak je tam dovezte, já jim zavolám,„ vyzval štíplístkovou a chystal se plácačkou odmávnout osobák dál na jih. „Já s nima dál nejedu!„ zasekla se průvodčí. „Tak snad, že by...,„ zabloudily oči stíněné kšiltem červené čepice k vojákům. „Kluci, pojďte mi pomoct,„ kňourala blondýnka. Martin poslouchající dohady, přikývl. „Tak fofr,„ vyzval kamarády, nasadil si brigadýrku, zastrčil za pásek praporek a všichni čtyři naskákali do otevřených dveří.
Asi desetičlenná partička okupovala vagón hned zkraje. Svinčík, jaký by si doma ve východním Německu, nedovolili. Na podlaze se válely kelímky, papírky od sušenek i úlomky z nich, napůl vykouřené vajgly a do toho šplouchala kaluž rozlitého piva.
„Bitte, einsteigen! Vystupovat!„ houkl do opileckých tváří Martin, kterému zezadu přizvukoval valašský chasník Franta s vizáží ringového zápasníka. Dederoni se udiveně rozhlíželi, jako by povel patřil někomu jinému. „No. Also sofort! Padejte,„ zvýšil hlas dispečer. Opilý výkvět Německé demokratické republiky si neochotně začal sbírat tašky a bágly. „Aber, wir fahren nach Lipensee,„ protestovala mladičká Němka. „Neboj se. Taky na Lipno dojedete. Ale až příštím vlakem,„ pousmál se Martin. „Nicht rauchen in personen Zug und nicht viele trinken Bier und Snaps,„ odpověděl na němou otázku modrých očí. „Prostě nemáte chlastat, hulit a dělat bordel,„ přisadil si otevřenými spojovacími dveřmi z představku dvoumetrový plavovlasý Arny s kukučem hlídače z koncentráku. Cestovatelé z Drážďan, pro něž bylo Lipno na bavorských hranicích nejzazším bodem, kam mohli jet, zdlouhavě opouštěli vlak. „Los, los. Schell, schnell, lez vole,„ vydoloval z hlavy střípky němčiny Erni a spustil, tak jako už několikrát předtím, etudu uřvaného říšského důstojníka. Jeho nesrozumitelná hatlamatilka doprovázela hlouček až k nádražní budově. „Tak díky,„ zašveholila ze schodů průvodčí a mávla na výpravčího, že už mohou pokračovat. „Vy jste tady prý řešili nějaký mezinárodní konflikt?„ odchytil Martina v kolejišti odpoledne hlavní inženýr.
„Jen jsme vyslyšeli výzvu civilních orgánů,„ ospravedlňoval váhavě dispečer trestnou výpravu. „Ty nádražáci jsou ale ukecaný,„ pomyslel si. „No hlavně, aby z toho nebyl nějaký průšvih. To víte, kdyby si stěžovali třeba na ambasádě,„ nadhodil kapitán. „To asi těžko. Byli tak ožralí, že ani nevěděli, kde jsou. Vždyť potom málem nastoupili do panťáku zpátky na Prahu,„ poznamenal Martin. „Tak až se vrátíte do Hostivaře, zastavte se pro dispozičák,„ rozloučil se důstojník.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/310443/
Na nástěnce SSM se objevila výzva k víkendové brigádě v údolí Sázavy. „Nechceš jet s námi na Stvořidla? Vezmeme kytary, večer uděláme vatru, bude sranda,„ oslovil Martina absík od politruků. „No, že bych zrovna toužil po nějaké brigádě, abych si vylepšil kádrový profil, se říct nedá,„ zavrtěl hlavou dopravák. „Ale je fakt, že jsem se sladkým dřevem u ohně už dlouho neseděl,„ zavzpomínal na civil.
„Tak mě tam napiš,„ kývl nakonec absolventovi, který se pokoušel dát u útvaru dohromady country kapelu. „Nakonec na tři dny vypadnout z kolotoče rozpisů služeb, úkolových listů a výplatnic nemusí být k zahození,„ pomyslel si dopravní dispečer a šel veliteli čety oznámit, že jede na brigádu. „Vy jste se asi zbláznil!„ vrčel Akné. „Já nastupuji dovolenou, takže nikam,„ prohlásil rezolutně.
Martin, který se s poručíkem dostával do konfliktu každou chvíli, třeba při nasazování vlakových čet a strojvedoucích do výluky, na přetahy i na noční směny, se natruc šprajcl. „Je to brigáda Socialistického svazu mládeže a jede s námi zástupce velitele,„ zaštítil se voják jménem obávaného Zmetka. „No tak teda jo,„ kapituloval Akné.
„Ale běda, jestli se stane nějaký průser a mě odvolají z dovolené! Tak vás nechám zavřít,„ nezapomněl pomstychtivě dodat.
Vojáci navečer do přistavené vejtřasky naházeli lopaty, vidle, krumpáče a bágly se spacáky, naskákali na korbu a vyrazili na brigádu. „Stvořidla, jó, jó, Stvořidla, ukažte nám holky rodidla,„ mlátil do kytary nadšeně absík. „Co máš za průšvih, že jedeš s námi?„ optal se Martina bachmač z montážky a když viděl udivený pohled, dodal: „Většina z nás, kromě několika iniciativních svazáckých blbců, jede kopat vodovod k nádražácký chatě za trest,„ poznamenal. „Tak v tom případě jsem taky blbec,„ konstatoval dopravák.
Na Stvořidlech, v údolí řeky ženoucí se přes kameny za sluncem na západ, si záklaďáci naházeli bagáž do prázdninových chatek a s nářadím se šli podívat, co je vlastně čeká.
„Je to necelých dvě stě metrů,„ ukazoval od chaty ke studánce náčelník pražské traťovky. „Výkop potřebujeme hluboký osmdesát čísel, aby nám v zimě voda nezamrzala,„ zdůraznil.
Hned ráno se vojáci rozestavěli přímo v zurčícím potůčku v trase budoucího vodovodu s odstupy, aby se vzájemně nepomlátili, a začali kopat. Zem byla plná kamenů, takže se zpocení bachmači občas ani do zámrzné hloubky nedostali. „To je žízeň,„ povzdechl si Martin a vzápětí si uvědomil, že v chatě na chodbě viděl sud. „Tak si ho naražte,„ pokynul blahosklonně Zmetek, spokojeně pozorujíc opálená těla vojáků hrbících se nad výkopem. Jeden z nejslabších vojáčků dostal za úkol obsluhovat pípu a roznášet kelímky s pivem kopáčům.
Klusal k sudu a zase do lesa, aby povykující vojáky obsloužil.
„Vypadá to, že z nás všech nakonec dostal největší záhul,„ pousmál se večer Martin, když pivonosič jako první u ohně vsedě usnul. Dalším spáčem byl major, který si s náčelníkem traťovky připíjel na tykání. „Víte, on Pavel není zlý, jen pořád chce, aby bylo všechno nejlepší, a někdy to přehání,„ svěřila se záklaďákům manželka Paĺo Bojovníka na terase chaty s pohledem na chrápajícího důstojníka.
V tom se Zmetek probudil, rozhlédl se skelnýma očima kolem sebe a zavelel: „Večerka. Odchod na ubikace!„ a zase usnul. Důstojnická panička jen zdvihla oči v sloup a omluvně usmála.
Vojáci další den dokončili výkop, do něhož položili plastovou hadici, zaházeli ho hlínou a odtáhli zpátky do hostivařského lágru. „Co jsem minulý týden říkal?„ vyprskl na nic netušícího Martina v kanceláři dopravní čety Akné, kterého stáhli z dovolené, a sepsul ho, že na montážní základně v Libni se vojenská mašina potkala s civilním lokotraktorem táhnoucím po vlečce vagóny do ČKD.
Strojvedoucí špatně pochopil mávání posunovače a místo dopředu zacouval přímo před vlečkový vlak. Dispečer se marně snažil namítnout, že ze Stvořidel mohl těžko dozírat na posunující četu v Libni, a pro jistotu se poručíkovi asi 14 dní vyhýbal.
(Benešovský
„Tak mě tam napiš,„ kývl nakonec absolventovi, který se pokoušel dát u útvaru dohromady country kapelu. „Nakonec na tři dny vypadnout z kolotoče rozpisů služeb, úkolových listů a výplatnic nemusí být k zahození,„ pomyslel si dopravní dispečer a šel veliteli čety oznámit, že jede na brigádu. „Vy jste se asi zbláznil!„ vrčel Akné. „Já nastupuji dovolenou, takže nikam,„ prohlásil rezolutně.
Martin, který se s poručíkem dostával do konfliktu každou chvíli, třeba při nasazování vlakových čet a strojvedoucích do výluky, na přetahy i na noční směny, se natruc šprajcl. „Je to brigáda Socialistického svazu mládeže a jede s námi zástupce velitele,„ zaštítil se voják jménem obávaného Zmetka. „No tak teda jo,„ kapituloval Akné.
„Ale běda, jestli se stane nějaký průser a mě odvolají z dovolené! Tak vás nechám zavřít,„ nezapomněl pomstychtivě dodat.
Vojáci navečer do přistavené vejtřasky naházeli lopaty, vidle, krumpáče a bágly se spacáky, naskákali na korbu a vyrazili na brigádu. „Stvořidla, jó, jó, Stvořidla, ukažte nám holky rodidla,„ mlátil do kytary nadšeně absík. „Co máš za průšvih, že jedeš s námi?„ optal se Martina bachmač z montážky a když viděl udivený pohled, dodal: „Většina z nás, kromě několika iniciativních svazáckých blbců, jede kopat vodovod k nádražácký chatě za trest,„ poznamenal. „Tak v tom případě jsem taky blbec,„ konstatoval dopravák.
Na Stvořidlech, v údolí řeky ženoucí se přes kameny za sluncem na západ, si záklaďáci naházeli bagáž do prázdninových chatek a s nářadím se šli podívat, co je vlastně čeká.
„Je to necelých dvě stě metrů,„ ukazoval od chaty ke studánce náčelník pražské traťovky. „Výkop potřebujeme hluboký osmdesát čísel, aby nám v zimě voda nezamrzala,„ zdůraznil.
Hned ráno se vojáci rozestavěli přímo v zurčícím potůčku v trase budoucího vodovodu s odstupy, aby se vzájemně nepomlátili, a začali kopat. Zem byla plná kamenů, takže se zpocení bachmači občas ani do zámrzné hloubky nedostali. „To je žízeň,„ povzdechl si Martin a vzápětí si uvědomil, že v chatě na chodbě viděl sud. „Tak si ho naražte,„ pokynul blahosklonně Zmetek, spokojeně pozorujíc opálená těla vojáků hrbících se nad výkopem. Jeden z nejslabších vojáčků dostal za úkol obsluhovat pípu a roznášet kelímky s pivem kopáčům.
Klusal k sudu a zase do lesa, aby povykující vojáky obsloužil.
„Vypadá to, že z nás všech nakonec dostal největší záhul,„ pousmál se večer Martin, když pivonosič jako první u ohně vsedě usnul. Dalším spáčem byl major, který si s náčelníkem traťovky připíjel na tykání. „Víte, on Pavel není zlý, jen pořád chce, aby bylo všechno nejlepší, a někdy to přehání,„ svěřila se záklaďákům manželka Paĺo Bojovníka na terase chaty s pohledem na chrápajícího důstojníka.
V tom se Zmetek probudil, rozhlédl se skelnýma očima kolem sebe a zavelel: „Večerka. Odchod na ubikace!„ a zase usnul. Důstojnická panička jen zdvihla oči v sloup a omluvně usmála.
Vojáci další den dokončili výkop, do něhož položili plastovou hadici, zaházeli ho hlínou a odtáhli zpátky do hostivařského lágru. „Co jsem minulý týden říkal?„ vyprskl na nic netušícího Martina v kanceláři dopravní čety Akné, kterého stáhli z dovolené, a sepsul ho, že na montážní základně v Libni se vojenská mašina potkala s civilním lokotraktorem táhnoucím po vlečce vagóny do ČKD.
Strojvedoucí špatně pochopil mávání posunovače a místo dopředu zacouval přímo před vlečkový vlak. Dispečer se marně snažil namítnout, že ze Stvořidel mohl těžko dozírat na posunující četu v Libni, a pro jistotu se poručíkovi asi 14 dní vyhýbal.
(Benešovský
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/308662/
„Máš jít k Bambulovi,„ přiloudal se do jídelny dozorčí.
„Nevíš, co chce?„ pozvedl obočí Martin a zaklapl víko klaviatury rozladěného piána, na němž se po večeři pokoušel najít správné tóny tehdejšího hitu maďarské kapely Omega, který převzala od bombasticky vymóděných a pomalovaných Kissáků. Dozorčí jen pokrčil rameny a bačkorama leštil dlaždičky zpátky do kamrlíku u vstupních dveří.
Odloučená jednotka železničního vojska okupovala zrušenou školu uprostřed Štěrbohol, odkud každý den vyrážela vojenská vejtřaska s hroznem bachmačů v montérkách na libeňskou montážní základnu. Torzo dopravní čety skládající se z posunovače, strojvedoucího a dispečera ve funkci vlakvedoucího nebylo na trmácení na korbě zvědavé, tak radši jezdilo na směny městským autobusem.
„Že by nás Bambula někde zmerčil, jak zaplouváme do hospody?„ přemítal Martin, nazul si odkopnuté pantofle a zamířil přes chodbu do další původní třídy, která sloužila záklaďákům jako ložnice.
Po průšvihu se zdemolovanými vagóny, s nimiž dopraváci natvrdo na montážce o pár metrů prodloužili kusou kolej, se kontaktu s nadporučíkem z druhé roty pro jistotu vyhýbal.
U absolventa vysoké vojenské dopravní školy v Žilině s červeným diplomem si nemohl být nikdy jistý, co ho napadne.
Martin hodil na kavalec civilní, byť zelený svetr i původně bílé triko s dlouhými rukávy, na jehož zádech se rýsovala neumělá malůvka se slovy „Já jsem tady vedoucí„, kteroumuz dlouhé chvíle černou fixou vytvořil Emil, a vytáhl z kufru čistou košili. „Vy jste tady vedoucí, ale přes průsery!„ okomentoval sarkasticky jeho úbor nedávno kapitán z komise, která vyšetřovala zničení vagónů na vlečce. Poddůstojník chvíli přemítal, jestli si na výstup do prvního patra vilky má nazout vycházkové polobotky, ale pak dal přednost pohodlným bačkorám. Trochu se učísl, dlaní si přejel po tváři, jestli mu někde netrčí nějaký vous, a vyrazil ke kutlochu v podkroví, jež se pyšnil cedulkou na dveřích KVR, neboli do kanceláře velitele roty. Zaklepal, předpisově se zahlásil a v pozoru napjatě vyčkával, co z Bambuly vypadne. Nadporučík si komisně dispečera změřil a podal mu papírek s několika čísly. „Tyhle nasky a oplen, hned jak přijedete do Libně, přistavíte na drážku pod kozlíkové jeřáby. Jsou v nich podkladnice, vrtule a šrouby, které potřebujeme pro montáž,„ pravil Bambula a vybídl vojáka k odchodu. „Ale soudruhu veliteli,„ mrkl Martin znovu na papírek s čísly. „Tohle nejsou placatý vozy, ale malý uhláky a jeden čtyřnápravový vamberák,„ namítl voják. Bambula vytrhl poddůstojníkovi z ruky papírek, otevřel černý blok, do kterého si zapisoval veškeré údaje z montáže kolejových polí, a začal porovnávat číslici po číslici.
„Jak jste to poznal?„ podivil se nadporučík. Martina otázka zaskočila, protože netušil, že vysokoškolák nezná, co na dráze ví každý posunovač. „Každá číslice, kromě třech na konci, které jsou výrobní, a posledního kontrolního numera pro strojové zpracování dat, má svůj význam podle konstrukce, nosnosti, vybavení a možnosti použití železničních vagónů. Plošinové vozy například začínají šestkou,„ podotkl dopravák.
Bambula se zachmuřil, znovu otevřel blok, pokynul poddůstojníkovi, aby se posadil na válendu, a začal si zapisovat určení jednotlivých číslic tak, jak mu je Martin diktoval. „Ale to všechno je v předpisu o číslování nákladních vozů podle mezinárodní úmluvy UIC. Já vám ho někde ve stanici seženu,„ nabídl důstojníkovi po půlhodinové přednášce. Nadporučík si hřbetem ruky otřel zpocené čelo a zcela civilně Martinovi za informace poděkoval.
Vzápětí však pravil: „Tak dobře. Hned ráno mi na drážku zkrátka přistavíte tyhle nasky!„
Nebylo poddůstojníkovým dílem, když se o pár dnů později na pilíři nadjezdu nad tratí u zastávky v Kyjích objevil i z rychlíku čitelný nápis „BAMBULA JE MOTÝL„. Strojvedoucí Jehla výtvor okomentoval slovy: „To je přesný. Zdá se, že i ti umounění bachmači z druhý roty mají smysl a cit pro trefné pojmenování lampsákova účinkování v tom
„Nevíš, co chce?„ pozvedl obočí Martin a zaklapl víko klaviatury rozladěného piána, na němž se po večeři pokoušel najít správné tóny tehdejšího hitu maďarské kapely Omega, který převzala od bombasticky vymóděných a pomalovaných Kissáků. Dozorčí jen pokrčil rameny a bačkorama leštil dlaždičky zpátky do kamrlíku u vstupních dveří.
Odloučená jednotka železničního vojska okupovala zrušenou školu uprostřed Štěrbohol, odkud každý den vyrážela vojenská vejtřaska s hroznem bachmačů v montérkách na libeňskou montážní základnu. Torzo dopravní čety skládající se z posunovače, strojvedoucího a dispečera ve funkci vlakvedoucího nebylo na trmácení na korbě zvědavé, tak radši jezdilo na směny městským autobusem.
„Že by nás Bambula někde zmerčil, jak zaplouváme do hospody?„ přemítal Martin, nazul si odkopnuté pantofle a zamířil přes chodbu do další původní třídy, která sloužila záklaďákům jako ložnice.
Po průšvihu se zdemolovanými vagóny, s nimiž dopraváci natvrdo na montážce o pár metrů prodloužili kusou kolej, se kontaktu s nadporučíkem z druhé roty pro jistotu vyhýbal.
U absolventa vysoké vojenské dopravní školy v Žilině s červeným diplomem si nemohl být nikdy jistý, co ho napadne.
Martin hodil na kavalec civilní, byť zelený svetr i původně bílé triko s dlouhými rukávy, na jehož zádech se rýsovala neumělá malůvka se slovy „Já jsem tady vedoucí„, kteroumuz dlouhé chvíle černou fixou vytvořil Emil, a vytáhl z kufru čistou košili. „Vy jste tady vedoucí, ale přes průsery!„ okomentoval sarkasticky jeho úbor nedávno kapitán z komise, která vyšetřovala zničení vagónů na vlečce. Poddůstojník chvíli přemítal, jestli si na výstup do prvního patra vilky má nazout vycházkové polobotky, ale pak dal přednost pohodlným bačkorám. Trochu se učísl, dlaní si přejel po tváři, jestli mu někde netrčí nějaký vous, a vyrazil ke kutlochu v podkroví, jež se pyšnil cedulkou na dveřích KVR, neboli do kanceláře velitele roty. Zaklepal, předpisově se zahlásil a v pozoru napjatě vyčkával, co z Bambuly vypadne. Nadporučík si komisně dispečera změřil a podal mu papírek s několika čísly. „Tyhle nasky a oplen, hned jak přijedete do Libně, přistavíte na drážku pod kozlíkové jeřáby. Jsou v nich podkladnice, vrtule a šrouby, které potřebujeme pro montáž,„ pravil Bambula a vybídl vojáka k odchodu. „Ale soudruhu veliteli,„ mrkl Martin znovu na papírek s čísly. „Tohle nejsou placatý vozy, ale malý uhláky a jeden čtyřnápravový vamberák,„ namítl voják. Bambula vytrhl poddůstojníkovi z ruky papírek, otevřel černý blok, do kterého si zapisoval veškeré údaje z montáže kolejových polí, a začal porovnávat číslici po číslici.
„Jak jste to poznal?„ podivil se nadporučík. Martina otázka zaskočila, protože netušil, že vysokoškolák nezná, co na dráze ví každý posunovač. „Každá číslice, kromě třech na konci, které jsou výrobní, a posledního kontrolního numera pro strojové zpracování dat, má svůj význam podle konstrukce, nosnosti, vybavení a možnosti použití železničních vagónů. Plošinové vozy například začínají šestkou,„ podotkl dopravák.
Bambula se zachmuřil, znovu otevřel blok, pokynul poddůstojníkovi, aby se posadil na válendu, a začal si zapisovat určení jednotlivých číslic tak, jak mu je Martin diktoval. „Ale to všechno je v předpisu o číslování nákladních vozů podle mezinárodní úmluvy UIC. Já vám ho někde ve stanici seženu,„ nabídl důstojníkovi po půlhodinové přednášce. Nadporučík si hřbetem ruky otřel zpocené čelo a zcela civilně Martinovi za informace poděkoval.
Vzápětí však pravil: „Tak dobře. Hned ráno mi na drážku zkrátka přistavíte tyhle nasky!„
Nebylo poddůstojníkovým dílem, když se o pár dnů později na pilíři nadjezdu nad tratí u zastávky v Kyjích objevil i z rychlíku čitelný nápis „BAMBULA JE MOTÝL„. Strojvedoucí Jehla výtvor okomentoval slovy: „To je přesný. Zdá se, že i ti umounění bachmači z druhý roty mají smysl a cit pro trefné pojmenování lampsákova účinkování v tom
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/307466/
Kto má zoznam vozňov radu Bh- s ktorých urobil irekonštrukciu na Bh-k, pre vojsko?
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/307375/
Martin se v neděli napsal do práce na přetah nových kolejových polí z Libně do Benešova jako technický dozor. Mohl si sice jako dispečer dopravní čety přidělit roli vlakvedoucího, ale za celý týden měl papírování plné zuby, tak s radostí přenechal vypisování výkazu vozidel, brzděnky a vlakopisu i sledování návěstidel kamarádovi a za zadní mašiny pozoroval vlnící se ocelovobetonový had šesti spřažených balíků kolejí, které se budou během příštích dnů pokládat na šestisetmetrovém úseku tratě. Při každém zastavení spolu s dalším vojákem sklouzl ze schůdků lokomotivy a každý z jedné strany osahal ložiska podvozků naložených padesátitunovými balíky.
V Benešově dopraváci takzvané „nové páry„ odstavili a pokračovali do Bystřice, aby tam ponechali jeden plošinový vagón na staré pražce. „Nazdar Blacku, kde máš Šuru?„ zamával na posunovače z demontážní základny, který slézal z Rosničky. „Chtěl jsem se s vámi domluvit, jestli nechcete vystřídat nebo se s někým prohodit, třeba na přetahy nebo do výluky. Vždyť už jste tady přes měsíc,„ pokračoval dispečer. „Já chci! Hned! Už mi z toho jebe. Všechno tady dělám sám,„ prskal rozčílený Black. „Šura včera zmizel někam do hospody, že jde na jedno, a vrátil se vlakem až ráno v devět. Celou noční jsem sjížděl sám,„ hořekoval posunovač. „A Šura chrápe na nádraží v čekárně!„ dodal roztrpčeně.
Martin nakoukl do čekárny a hned mu bylo jasné, že se oravským chasníkem chrápajícím na vyboulených parketách těžko na něčem domluví. Pomuchlaný a otlačený Šura se probouzel jen zvolna. Z khaki spacáku se vyvalil hustý pivní a kořalkový odér. „Čo tu robíš? Ajaj, hlava bolí,„ mžoural Šura na dispečera a mnul si opuchlé oči. „No ty vypadáš. Tebe snad sklátila fernetová vánice nebo co?„ smál se Martin při pohledu na vlakvedoucího, který si žíznivě nahnul z lahváče a soukal ze sebe noční zážitky.
Když si do putyky na „Třetí stavědlo„ předchozí den zaskočil na pivo, zapovídal se u výčepu s partou mladíků a ti vojáka s sebou odvezli autem na zábavu. „Vóbec nevím, kde som bol,„ přiznal se dopravák, který celý večer a část noci strávil někde za Benešovem na vesnické tancovačce. Rozpovykovaná parta odjela ještě někam do baru a Šurovi svěřili do péče hodně ovíněnou holčinu, aby ji doprovodil do nedalekých Kozmic k babičce. „Já som ji musel skoro nést, ako byla opitá. A v Kozmiciach se šprajcla, že k babke půjde, až vystriezlivý,„ líčil noční anabázi záklaďák. Plavovlasá holčina se na autobusové zastávce uprostřed vsi stulila na lavičku. Šura přes ní hodil vojenské sako a do rozednění čekal, až se jeho dočasná schovanka vyspí. „Nic víc nebylo?„ vyzvídal Martin a připomněl, že Slováci při federální socialistické soutěži pokulhávají za Čechy o tři a půl bodu. „Veď ta bola tak opitá, že by ani nevedela, kdybych ju trtkal,„ kroutil hlavou Šura. „A to sis ani nešáhl?„ podivoval se dispečer. „Ale to áno. Prsiska mala riadné, také pevné,„ mlasknul si vlakvedoucí. „Ale čo! Já mám doma svoju Janku, na tu žiadná nemá,„ zasnil se Šura a začal vyprávět o Oravačce, se kterou chodil už od průmyslovky. Voják ráno, když vzbuzenou a neposkvrněnou holčinu doprovodil k babičině domu, z Kozmic šlapal pěšky až do Benešova, protože žádný autobus nejel. V bufáči proti stanici dokrmil noční dávku alkoholu, a proto se nemohl z opojení na podlaze bystřického nádraží probrat.
Martin pak večer ve stanu nahlas konstatoval, že s takovýmhle přístupem k sexu asi Slováci soutěž projedou. „To víš, ti čobolové nejsou jako ty, před kterým co nevyleze na strom nebo neskočí do vody, tak skončí na zádech s nohama do véčka,„ rýpl si škodolibě Řezna.
(Benešovský deník)
V Benešově dopraváci takzvané „nové páry„ odstavili a pokračovali do Bystřice, aby tam ponechali jeden plošinový vagón na staré pražce. „Nazdar Blacku, kde máš Šuru?„ zamával na posunovače z demontážní základny, který slézal z Rosničky. „Chtěl jsem se s vámi domluvit, jestli nechcete vystřídat nebo se s někým prohodit, třeba na přetahy nebo do výluky. Vždyť už jste tady přes měsíc,„ pokračoval dispečer. „Já chci! Hned! Už mi z toho jebe. Všechno tady dělám sám,„ prskal rozčílený Black. „Šura včera zmizel někam do hospody, že jde na jedno, a vrátil se vlakem až ráno v devět. Celou noční jsem sjížděl sám,„ hořekoval posunovač. „A Šura chrápe na nádraží v čekárně!„ dodal roztrpčeně.
Martin nakoukl do čekárny a hned mu bylo jasné, že se oravským chasníkem chrápajícím na vyboulených parketách těžko na něčem domluví. Pomuchlaný a otlačený Šura se probouzel jen zvolna. Z khaki spacáku se vyvalil hustý pivní a kořalkový odér. „Čo tu robíš? Ajaj, hlava bolí,„ mžoural Šura na dispečera a mnul si opuchlé oči. „No ty vypadáš. Tebe snad sklátila fernetová vánice nebo co?„ smál se Martin při pohledu na vlakvedoucího, který si žíznivě nahnul z lahváče a soukal ze sebe noční zážitky.
Když si do putyky na „Třetí stavědlo„ předchozí den zaskočil na pivo, zapovídal se u výčepu s partou mladíků a ti vojáka s sebou odvezli autem na zábavu. „Vóbec nevím, kde som bol,„ přiznal se dopravák, který celý večer a část noci strávil někde za Benešovem na vesnické tancovačce. Rozpovykovaná parta odjela ještě někam do baru a Šurovi svěřili do péče hodně ovíněnou holčinu, aby ji doprovodil do nedalekých Kozmic k babičce. „Já som ji musel skoro nést, ako byla opitá. A v Kozmiciach se šprajcla, že k babke půjde, až vystriezlivý,„ líčil noční anabázi záklaďák. Plavovlasá holčina se na autobusové zastávce uprostřed vsi stulila na lavičku. Šura přes ní hodil vojenské sako a do rozednění čekal, až se jeho dočasná schovanka vyspí. „Nic víc nebylo?„ vyzvídal Martin a připomněl, že Slováci při federální socialistické soutěži pokulhávají za Čechy o tři a půl bodu. „Veď ta bola tak opitá, že by ani nevedela, kdybych ju trtkal,„ kroutil hlavou Šura. „A to sis ani nešáhl?„ podivoval se dispečer. „Ale to áno. Prsiska mala riadné, také pevné,„ mlasknul si vlakvedoucí. „Ale čo! Já mám doma svoju Janku, na tu žiadná nemá,„ zasnil se Šura a začal vyprávět o Oravačce, se kterou chodil už od průmyslovky. Voják ráno, když vzbuzenou a neposkvrněnou holčinu doprovodil k babičině domu, z Kozmic šlapal pěšky až do Benešova, protože žádný autobus nejel. V bufáči proti stanici dokrmil noční dávku alkoholu, a proto se nemohl z opojení na podlaze bystřického nádraží probrat.
Martin pak večer ve stanu nahlas konstatoval, že s takovýmhle přístupem k sexu asi Slováci soutěž projedou. „To víš, ti čobolové nejsou jako ty, před kterým co nevyleze na strom nebo neskočí do vody, tak skončí na zádech s nohama do véčka,„ rýpl si škodolibě Řezna.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/305706/
Osmičkové roky v naší zemi
Letošní rok je všeobecně nazýván rokem osmičkovým a mimo jiné historické události má kulaté výročí pro Československou republiku také tragický rok 1938. Následující řádky popisují dění ve druhé polovině třicátých let minulého století v nejjižnější části Kladského výběžku na Kralicku, a to zvláště se zřetelem k železnici. Války mají zpravidla větší či menší vliv na historii. Marie Terezie neuspěla v první válce o rakouské dědictví v letech 1740-1742 a dle vratislavského míru musela postoupit Prusku část slezských území, mj. i Kladské panství. To způsobilo, že se pruské území zařízlo hluboko do území východních Čech.
Celá obsáhlá stať: http://www.cd.cz/static/old/NEW/TCD2008/8_43roky.htm
Letošní rok je všeobecně nazýván rokem osmičkovým a mimo jiné historické události má kulaté výročí pro Československou republiku také tragický rok 1938. Následující řádky popisují dění ve druhé polovině třicátých let minulého století v nejjižnější části Kladského výběžku na Kralicku, a to zvláště se zřetelem k železnici. Války mají zpravidla větší či menší vliv na historii. Marie Terezie neuspěla v první válce o rakouské dědictví v letech 1740-1742 a dle vratislavského míru musela postoupit Prusku část slezských území, mj. i Kladské panství. To způsobilo, že se pruské území zařízlo hluboko do území východních Čech.
Celá obsáhlá stať: http://www.cd.cz/static/old/NEW/TCD2008/8_43roky.htm
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/305475/
„Pojďme si vošplouchnout šuliny,„ vyhecoval Jehla kamarády k návštěvě hostivařského bazénu. Absolventovi na bráně, který v mezidobí, kdy se většina vojáků a důstojníků v Olomouci na přesun do lágru teprve chystala, plnil se žlutými šňůrami zavěšenými na nárameníku saka veledůležitou roli dozorčího vojskového tělesa, nahlásili naplánovanou chlórovou očistu a vyrazili. Pěšky to bylo jen pár minut.
Záklaďáci se v teplé vodě plaveckého stadionu rochnili jako čuníci. Skákali z bloků, házeli kufry i ladné šipky, povykovali nebo podplouvali ladně se vlnící paničky.
„Hele, jakou hodím vlnu,„ kasal se Řezňa a se svým metrákovým tělem plácnul jedné z nich do plavební dráhy.
„Sleduj! Salto mortale,„ trumfoval Martin a rozběhl se z nejzazšího rohu k vykachličkované hraně vodní plochy, která byla pod skokanským můstkem více než čtyři metry hluboká. Tak, jako mnohokrát předtím, se odrazil plavmo dopředu, rukama se na zlomek vteřiny zapřel o vroubkatý okraj a švihem poslal tělo do přemetu.
Náraz páteře o hranu bazénu Martina na chvilinku připravil o vědomí. Probral ho u dna tlak vody na ušní bubínky. „Proboha, já jsme snad vejpůl,„ blesklo mu hlavou, zatímco se bezvládné nohy marně snažily dostat tělo k hladině. Bolest zad byla omračující. Voják se tedy opatrnými pohyby, protože bolest neustupovala, plácal oběma rukama směrem, kde u stěny tušil schůdky. Vzduch v plicíchmupomalu docházel.
„Musím. Musím je chytit. Přece se neutopím takhle blbě v bazénu,„ pomyslel si dopravák, jemuž se někde v dokladech válel z civilu mezinárodní plavecký průkaz, který si při studentských prázdninách vyplaval u Gdaňska mezi bójkami ve dvanáctistupňovém Baltu. Madlo schůdků vklouzlo vojákovi do ruky a ten začal po špryclíkách ručkovat k hladině.
„Konečně vzduch,„ nadechl se, objímajíc zábradlíčko, zhluboka. Vzápětí bolestí téměř sevření povolil a málem sklouzl zpět do vody.
Kamarádi sedíce na lavičce ho zaraženě pozorovali, jak se plazí po dlaždičkách a pokouší se vstát. „Je to dobrý. Dejchá,„ konstatoval lakonicky Jehla a posunul se, aby si Martin mohl ke kamarádům přisednout.
„My jsme viděli, jak jsi s sebou jebnul. Už jsme pro tebe chtěli skočit,„ prohodil Řezňa. „No, ne tak zhurta,„ křenil se Jehla.
„Sledovali jsme bubliny. A kdyby si přestal bublat, tak čtvrthodinku, možná půlhodinku posečkáme, a pak, i když jsem se už původně nechtěl smočit, bych tě vytáhl,„ řehtal se spolubojovník.
Martin si v lágru, kam se sotva dobelhal, se souhlasem lapiducha na dva dny naordinoval klid na kavalci a tří den už vyrazil s ostatními do práce.
Na nepovedené salto si vzpomněl až za čtrnáct dní, když měl z Olomouce přitáhnout celý útvar. Dobře si pamatoval, jaký panoval vloni při stěhování bachmačů chaos. Nehodlal se toho blázince zúčastnit. Nahlásil se k lapiduchovi, který ho poslal s bolestmi zad k posádkovému doktorovi na náměstí Republiky. Tam dopraváka po upuštění ambulance hned odchytl jakýsi major, seřval kvůli vlasům přesahující přes límec i ušní boltce a do vojenské knížky, do kolonky inkasované dávky radiace, mu napsal žádost o potrestání za neuspokojivý nepředpisový vzhled. „A ty mi taky,„ pomyslel si záklaďák a podle befelu vojenského lékaře se přesunul na refýž, aby tramvají popojel ke střešovické nemocnici. Tam Martina zrentgenovali a neuroložka mu kladívkem proklepala záda i obě nohy. Když čekal na verdikt, vyhupsal ze sádrovny vojáček z druhé roty, který si při večerním návratu z hospody pochroumal při skoku přes škarpu kotník.
„Voni si mě tady asi chtějí nechat. Kluci, zachraňte mě! Já nechci zůstat v nemocnici, já chci do Hostivaře,„ žadonil plačtivě vojáček, jemuž pro jeho neduživou postavičku se 150 centimetry přezdívali už od přijímače Pokorňátko.
Jeho slova vzápětí potvrdila monstrózní vrchní sestra, která vyplula na chodbu z ambulance.
„On zůstane tady, vy se vraťte k útvaru,„ zavelela dvoučlennému doprovodu pajdajícího vojáka. „Já tady nezůstanu,„ natahovalo moldánky Pokorňátko.<
Záklaďáci se v teplé vodě plaveckého stadionu rochnili jako čuníci. Skákali z bloků, házeli kufry i ladné šipky, povykovali nebo podplouvali ladně se vlnící paničky.
„Hele, jakou hodím vlnu,„ kasal se Řezňa a se svým metrákovým tělem plácnul jedné z nich do plavební dráhy.
„Sleduj! Salto mortale,„ trumfoval Martin a rozběhl se z nejzazšího rohu k vykachličkované hraně vodní plochy, která byla pod skokanským můstkem více než čtyři metry hluboká. Tak, jako mnohokrát předtím, se odrazil plavmo dopředu, rukama se na zlomek vteřiny zapřel o vroubkatý okraj a švihem poslal tělo do přemetu.
Náraz páteře o hranu bazénu Martina na chvilinku připravil o vědomí. Probral ho u dna tlak vody na ušní bubínky. „Proboha, já jsme snad vejpůl,„ blesklo mu hlavou, zatímco se bezvládné nohy marně snažily dostat tělo k hladině. Bolest zad byla omračující. Voják se tedy opatrnými pohyby, protože bolest neustupovala, plácal oběma rukama směrem, kde u stěny tušil schůdky. Vzduch v plicíchmupomalu docházel.
„Musím. Musím je chytit. Přece se neutopím takhle blbě v bazénu,„ pomyslel si dopravák, jemuž se někde v dokladech válel z civilu mezinárodní plavecký průkaz, který si při studentských prázdninách vyplaval u Gdaňska mezi bójkami ve dvanáctistupňovém Baltu. Madlo schůdků vklouzlo vojákovi do ruky a ten začal po špryclíkách ručkovat k hladině.
„Konečně vzduch,„ nadechl se, objímajíc zábradlíčko, zhluboka. Vzápětí bolestí téměř sevření povolil a málem sklouzl zpět do vody.
Kamarádi sedíce na lavičce ho zaraženě pozorovali, jak se plazí po dlaždičkách a pokouší se vstát. „Je to dobrý. Dejchá,„ konstatoval lakonicky Jehla a posunul se, aby si Martin mohl ke kamarádům přisednout.
„My jsme viděli, jak jsi s sebou jebnul. Už jsme pro tebe chtěli skočit,„ prohodil Řezňa. „No, ne tak zhurta,„ křenil se Jehla.
„Sledovali jsme bubliny. A kdyby si přestal bublat, tak čtvrthodinku, možná půlhodinku posečkáme, a pak, i když jsem se už původně nechtěl smočit, bych tě vytáhl,„ řehtal se spolubojovník.
Martin si v lágru, kam se sotva dobelhal, se souhlasem lapiducha na dva dny naordinoval klid na kavalci a tří den už vyrazil s ostatními do práce.
Na nepovedené salto si vzpomněl až za čtrnáct dní, když měl z Olomouce přitáhnout celý útvar. Dobře si pamatoval, jaký panoval vloni při stěhování bachmačů chaos. Nehodlal se toho blázince zúčastnit. Nahlásil se k lapiduchovi, který ho poslal s bolestmi zad k posádkovému doktorovi na náměstí Republiky. Tam dopraváka po upuštění ambulance hned odchytl jakýsi major, seřval kvůli vlasům přesahující přes límec i ušní boltce a do vojenské knížky, do kolonky inkasované dávky radiace, mu napsal žádost o potrestání za neuspokojivý nepředpisový vzhled. „A ty mi taky,„ pomyslel si záklaďák a podle befelu vojenského lékaře se přesunul na refýž, aby tramvají popojel ke střešovické nemocnici. Tam Martina zrentgenovali a neuroložka mu kladívkem proklepala záda i obě nohy. Když čekal na verdikt, vyhupsal ze sádrovny vojáček z druhé roty, který si při večerním návratu z hospody pochroumal při skoku přes škarpu kotník.
„Voni si mě tady asi chtějí nechat. Kluci, zachraňte mě! Já nechci zůstat v nemocnici, já chci do Hostivaře,„ žadonil plačtivě vojáček, jemuž pro jeho neduživou postavičku se 150 centimetry přezdívali už od přijímače Pokorňátko.
Jeho slova vzápětí potvrdila monstrózní vrchní sestra, která vyplula na chodbu z ambulance.
„On zůstane tady, vy se vraťte k útvaru,„ zavelela dvoučlennému doprovodu pajdajícího vojáka. „Já tady nezůstanu,„ natahovalo moldánky Pokorňátko.<
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/304110/
„Tak jsme dosud měli tři druhy odstupňovaných trestů. Důtka, basa a vycházka s Turiakem,„ rozumoval po večeři na kavalci Řezňa, který tak upraveným žebříčkem vojenských sankcí narážel na návraty záklaďáků z večerních turné po Praze. Výjimečně se dopravákům, kteří vyrazili na vycházku se spolubojovníkem E. T., podařilo do hostivařského lágru pod plynárnou dorazit včas a jen mírně podnapilí. Většinou byli zdunění jako zepelíni, jak glosoval opilecké tahy Řezňa. Nutno však uznat, že i když E. T., který vydržel „slopať ako ťava„ pitky vyprovokoval, tak se vždy postaral, aby kumpány dopravil na bránu. Onehdy dokonce Milana nad ránem táhnul od hostivařského nádraží až k lágru po smyku. Milan druhý den, s oknem jako výkladní skříň, nemohl za boha pochopit, jak se to stalo, že má úplně sedřenou barvu ze špiček vojenských polobotek a ubroušené podrážky.
„Teď nás navíc ještě trestají vycházkou v době spartakiády,„ dokončil myšlenku Řezňa. Pro nadržené vojáky, zejména bachmače, kteří se do města dostali málokdy, bylo skutečně utrpením vyrazit po Praze zaplněné několika tisíci cvičenek spartakiádních skladeb. Stovky dívek a žen ve sportovních úborech i přiléhavých trikotech v metru, v tramvajích, autobusech, v kinech, hospodách, barech a na ulicích v centru vzbouzelo u mladíků odloučených na dva roky od přítelkyň živočišné potřeby, z nichž tu první, trávicí, uspokojila táborová kuchyně. Dopravní četě dokonce spartakiáda vyřadila na několik dní z práce vlakvedoucího. Šura se na Václaváku otáčel za čučorietkami tak neopatrně, že to hlavou napálil do kandelábru a přivodil si monokl a lehký otřes mozku.
„Nástup. Okamžitě celá četa nástup. Ve služebním, bez pecek, v kanadách, bez čepic a opasků,„ zavřeštěl u vchodu do stanu dozorčí roty a klusal zburcovat sousední strojníky. Martin si před nástupem ještě zaběhl na latrínu, kde málem narazil do bachmače z druhé roty. „Ty vole, já se někam musím zašít,„ vyhrkl Franta, o němž vojáci věděli, že rád zdrhá přes plot do hostivařských hospod na pivo, a mizel k autoparku.
Mezi závěsy stanových dílců se objevil omačkaný Akné. „Dělejte. Celý útvar, bez výjimky, má nástup. Nechci slyšet žádný kecy a nikoho nezajímá, že máte po noční,„ houkl na rozespalého posunovače, který se už chystal láteřit. Poručík pozorujíc vojáky, jak se chvatně oblékají do požadované výstroje, si nervózně zapálil startku. „Někdo včera večer dole pod zastávkou znásilnil nějakou holku. Je tady kriminálka a ta holka bude toho blba mezi váma poznávat. Byl prý vyšší, se světlými vlasy,„ prohodil Akné zkoumavě k desátníkovi, kterému černý přeliv pomalu odrůstal a vojenská kštice postupně světlala. „Cikáne! Ty nemusíš. Policajti hledají vysokého blonďáka a z tvojí podměrečné postavy jsou ve tmě vidět jen zuby,„ prohodil se smíchem Řezňa ke kamarádovi, ale další hlášku si odpustil, když ho poručík zpražil pohledem. Nebylo to veselé přestavení. Pro nikoho. Záklaďáci, kolem kterých kroužili jako supy důstojníci, vstupovali po patnácti do jídelny a řadili se u zábradlí výdejního okénka. Naproti u stolu, mezi dvěma policajty v civilu, seděla plaše nevýrazná ubrečená dívenka a smutně si prohlížela nastoupené vojáky. Jeden policajt sledoval její reakce a druhý zabodával pichlavé oči do tváří znervóznělých kluků v khaki. Lampasáci si postupně odškrtávali jména účinkujících. „Co když na mě ukáže? Jak dokážu, že jsem to nebyl já?„ napadalo snad každého z nich. Dopravní četa za pár minut z jídelny vypadla a klukům se ulevilo. Martina sice svrběl jazyk svěřit se někomu z esenbáků nebo oficírů o předchozím setkání s Frantou, ale nakonec mlčel. Manželka bachmače, který už jednou okusil vojenské vězení za nějakou rvačku, prý čekala druhé dítě, a nalepit jen tak bez jakéhokoliv důkazu na vojáka punc násilníka by asi nebylo férové. Vždy s tím neměl nic společného a třeba se jen obával basy za vycházku načerno.
(Benešovský deník)
„Teď nás navíc ještě trestají vycházkou v době spartakiády,„ dokončil myšlenku Řezňa. Pro nadržené vojáky, zejména bachmače, kteří se do města dostali málokdy, bylo skutečně utrpením vyrazit po Praze zaplněné několika tisíci cvičenek spartakiádních skladeb. Stovky dívek a žen ve sportovních úborech i přiléhavých trikotech v metru, v tramvajích, autobusech, v kinech, hospodách, barech a na ulicích v centru vzbouzelo u mladíků odloučených na dva roky od přítelkyň živočišné potřeby, z nichž tu první, trávicí, uspokojila táborová kuchyně. Dopravní četě dokonce spartakiáda vyřadila na několik dní z práce vlakvedoucího. Šura se na Václaváku otáčel za čučorietkami tak neopatrně, že to hlavou napálil do kandelábru a přivodil si monokl a lehký otřes mozku.
„Nástup. Okamžitě celá četa nástup. Ve služebním, bez pecek, v kanadách, bez čepic a opasků,„ zavřeštěl u vchodu do stanu dozorčí roty a klusal zburcovat sousední strojníky. Martin si před nástupem ještě zaběhl na latrínu, kde málem narazil do bachmače z druhé roty. „Ty vole, já se někam musím zašít,„ vyhrkl Franta, o němž vojáci věděli, že rád zdrhá přes plot do hostivařských hospod na pivo, a mizel k autoparku.
Mezi závěsy stanových dílců se objevil omačkaný Akné. „Dělejte. Celý útvar, bez výjimky, má nástup. Nechci slyšet žádný kecy a nikoho nezajímá, že máte po noční,„ houkl na rozespalého posunovače, který se už chystal láteřit. Poručík pozorujíc vojáky, jak se chvatně oblékají do požadované výstroje, si nervózně zapálil startku. „Někdo včera večer dole pod zastávkou znásilnil nějakou holku. Je tady kriminálka a ta holka bude toho blba mezi váma poznávat. Byl prý vyšší, se světlými vlasy,„ prohodil Akné zkoumavě k desátníkovi, kterému černý přeliv pomalu odrůstal a vojenská kštice postupně světlala. „Cikáne! Ty nemusíš. Policajti hledají vysokého blonďáka a z tvojí podměrečné postavy jsou ve tmě vidět jen zuby,„ prohodil se smíchem Řezňa ke kamarádovi, ale další hlášku si odpustil, když ho poručík zpražil pohledem. Nebylo to veselé přestavení. Pro nikoho. Záklaďáci, kolem kterých kroužili jako supy důstojníci, vstupovali po patnácti do jídelny a řadili se u zábradlí výdejního okénka. Naproti u stolu, mezi dvěma policajty v civilu, seděla plaše nevýrazná ubrečená dívenka a smutně si prohlížela nastoupené vojáky. Jeden policajt sledoval její reakce a druhý zabodával pichlavé oči do tváří znervóznělých kluků v khaki. Lampasáci si postupně odškrtávali jména účinkujících. „Co když na mě ukáže? Jak dokážu, že jsem to nebyl já?„ napadalo snad každého z nich. Dopravní četa za pár minut z jídelny vypadla a klukům se ulevilo. Martina sice svrběl jazyk svěřit se někomu z esenbáků nebo oficírů o předchozím setkání s Frantou, ale nakonec mlčel. Manželka bachmače, který už jednou okusil vojenské vězení za nějakou rvačku, prý čekala druhé dítě, a nalepit jen tak bez jakéhokoliv důkazu na vojáka punc násilníka by asi nebylo férové. Vždy s tím neměl nic společného a třeba se jen obával basy za vycházku načerno.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/302417/
„V pondělí místo politického školení mužstva bude beseda. Přijedou z vojska,„ prohodil zachmuřeně velitel čety Akné v kanceláři k dispečerovi.
„Dejte si o víkendu do kupy papíry. Nastoupíte vzorně ustrojení, oholení a Black ať si umyje krk,„ udílel Martinovi další pokyny.
„A všichni strojvedoucí pojedou zítra do Libně a budou píglovat mašiny. A s nimi ještě dva, a natřou všechny zarážky na žluto. Barvu si vyfasujou ve skladu,„ dodal Akné.
„Hm, tak to nebude ledajaká beseda. Jak se začíná natírat, tak to vypadá na pojeb,„ pomyslel si v duchu záklaďák.
„Soudruzi! Je nutné zvýšit u útvarů kázeň. Zejména u dopravních čet, které má veřejnost nejvíce na očích,„ hřímal v důstojnické jídelně velitel železničního vojska Ferenc a káravě hleděl na záklaďáky. Jeho ohvězdičkovaná suita horlivě přikyvovala.
„Je sice pravda, že vaše četa neměla v poslední době mimořádnou událost, jako útvary v Pohořelicích, Dobrovicích a ve Valašském Meziříčí, ale drobnějších havárií máte na kontě taky dost. Nemyslete si, že o nich nevíme!„ varoval další plukovník v čele sražených stolů a začal připomínat prohřešky z poslední doby.
„Zničený motor u T 211, zlikvidované vagóny na montážní základně, vypadnutý čtyřosý plošinový vůz tamtéž, totálně odepsaný trhač u Veleslavína, srážka lokomotivy s vagóny v Libni,„ vyjmenoval zástupce nejvyššího bachmače průšvihy dopraváků.
„Soudruhu plukovníku, četař absolvent Danko, dovolte mi promluvit. Ta lokomotiva v Libni ale byla dráhy. Tomy ne,„ namítnul zetvéčák troufale s vědomím, že v Hybernské ulici těžko vědí, že koleje na vlečce v Libni namazali olejem právě vojáci, když zkoušeli s puklem, kdo se dokáže rozjet do kopce.
„Ale provoz na základně je starost vaší čety! Stejně nám asi tajíte, jak to bylo ve skutečnosti,„ usadil absíka s nevrlým mávnutím ruky plukovník z velitelství.
Záklaďáci včetně poručíka urputně provrtávali očima lino, jen aby se jejich pohledy nestřetly s očima lampasáků z velení. „Tak soudruzi, kdo z vás mi dokáže tu nekázeň vysvětlit?„ vybídnul dopraváky rozšafně další z plukovníků.
„Rubeš, kurva, řekněte něco!„ nařídil Akné polohlasně Martinovi. „Co já? Vždyť já nejsem velitel čety,„ povzdechl si dispečer. „Jindy máte keců plno, tak proboha řekněte něco!„ výhružně zašeptal poručík. „Tak soudruzi. Máte nějaké zdůvodnění pro vaši nekázeň?„ opakoval výzvu lampasák.
„Desátník Rubeš, dovolte mi promluvit,„ vstal ze židle jako ve snách Martin a všiml si, jak suita kolem velitele vojska zpozorněla a našpicovala uši, co z vojáka vypadne. „Já si myslím, že to je špatnou personální politikou,„ vyhrkl Martin a viděl, jak především politrukům ztuhly rysy. „Například vojín Jehlička byl v civilu technologem na výrobě tramvají v ČKD a vy jste z něho udělali za pár měsíců strojvedoucího. Přitom u strojníků je jeřábníkem svobodník Létal, který má z civilu zkoušky na strojvedoucího,„ slyšel svůj nervózní hlas Martin a cítil, jakmuzačíná vibrovat noha.
„Před takovým plénem jsem ještě nikdy nemluvil,„ uklidňoval se v duchu a zároveň omlouval kamarádovi, že jmenuje zrovna jeho.
„Proč u politruků dělá z civilu hotový výpravčí nějakého nástěnkáře? Proč u bachmačů hází vidlemi Kestřánek, v civilu posunovač v Poldovce? Proč jste strojvedoucího Mišuru převeleli do Pardubic, kde dělá údržbáře v dílně nebo stojí jako dozorčí na bráně?„ vyjmenoval Martin nepochopitelné vojenské zařazení několika záklaďáků, na něž si právě vzpomněl, a celý zpocený se posadil.
Plukovníci v čele stolu se chvilinku polohlasně radili a pak si vzal slovo ten, který vojákům předtím myl hlavy za průšvihy.
„Ale soudruzi, za to my přeci nemůžeme,„ jako by se omlouval důstojník. „O přidělení odvedenců k jednotlivým útvarům rozhodují okresní vojenské správy. K našim útvarům jste na funkce přidělení už od nich. My musíme dělat s tím, koho nám pošlou,„ dodal rozšafně a blahosklonně pohleděl na pohrobky pétépáků.
„Měl jsem strach, co budete plácat za nesmysly, ale pěkně jste j
„Dejte si o víkendu do kupy papíry. Nastoupíte vzorně ustrojení, oholení a Black ať si umyje krk,„ udílel Martinovi další pokyny.
„A všichni strojvedoucí pojedou zítra do Libně a budou píglovat mašiny. A s nimi ještě dva, a natřou všechny zarážky na žluto. Barvu si vyfasujou ve skladu,„ dodal Akné.
„Hm, tak to nebude ledajaká beseda. Jak se začíná natírat, tak to vypadá na pojeb,„ pomyslel si v duchu záklaďák.
„Soudruzi! Je nutné zvýšit u útvarů kázeň. Zejména u dopravních čet, které má veřejnost nejvíce na očích,„ hřímal v důstojnické jídelně velitel železničního vojska Ferenc a káravě hleděl na záklaďáky. Jeho ohvězdičkovaná suita horlivě přikyvovala.
„Je sice pravda, že vaše četa neměla v poslední době mimořádnou událost, jako útvary v Pohořelicích, Dobrovicích a ve Valašském Meziříčí, ale drobnějších havárií máte na kontě taky dost. Nemyslete si, že o nich nevíme!„ varoval další plukovník v čele sražených stolů a začal připomínat prohřešky z poslední doby.
„Zničený motor u T 211, zlikvidované vagóny na montážní základně, vypadnutý čtyřosý plošinový vůz tamtéž, totálně odepsaný trhač u Veleslavína, srážka lokomotivy s vagóny v Libni,„ vyjmenoval zástupce nejvyššího bachmače průšvihy dopraváků.
„Soudruhu plukovníku, četař absolvent Danko, dovolte mi promluvit. Ta lokomotiva v Libni ale byla dráhy. Tomy ne,„ namítnul zetvéčák troufale s vědomím, že v Hybernské ulici těžko vědí, že koleje na vlečce v Libni namazali olejem právě vojáci, když zkoušeli s puklem, kdo se dokáže rozjet do kopce.
„Ale provoz na základně je starost vaší čety! Stejně nám asi tajíte, jak to bylo ve skutečnosti,„ usadil absíka s nevrlým mávnutím ruky plukovník z velitelství.
Záklaďáci včetně poručíka urputně provrtávali očima lino, jen aby se jejich pohledy nestřetly s očima lampasáků z velení. „Tak soudruzi, kdo z vás mi dokáže tu nekázeň vysvětlit?„ vybídnul dopraváky rozšafně další z plukovníků.
„Rubeš, kurva, řekněte něco!„ nařídil Akné polohlasně Martinovi. „Co já? Vždyť já nejsem velitel čety,„ povzdechl si dispečer. „Jindy máte keců plno, tak proboha řekněte něco!„ výhružně zašeptal poručík. „Tak soudruzi. Máte nějaké zdůvodnění pro vaši nekázeň?„ opakoval výzvu lampasák.
„Desátník Rubeš, dovolte mi promluvit,„ vstal ze židle jako ve snách Martin a všiml si, jak suita kolem velitele vojska zpozorněla a našpicovala uši, co z vojáka vypadne. „Já si myslím, že to je špatnou personální politikou,„ vyhrkl Martin a viděl, jak především politrukům ztuhly rysy. „Například vojín Jehlička byl v civilu technologem na výrobě tramvají v ČKD a vy jste z něho udělali za pár měsíců strojvedoucího. Přitom u strojníků je jeřábníkem svobodník Létal, který má z civilu zkoušky na strojvedoucího,„ slyšel svůj nervózní hlas Martin a cítil, jakmuzačíná vibrovat noha.
„Před takovým plénem jsem ještě nikdy nemluvil,„ uklidňoval se v duchu a zároveň omlouval kamarádovi, že jmenuje zrovna jeho.
„Proč u politruků dělá z civilu hotový výpravčí nějakého nástěnkáře? Proč u bachmačů hází vidlemi Kestřánek, v civilu posunovač v Poldovce? Proč jste strojvedoucího Mišuru převeleli do Pardubic, kde dělá údržbáře v dílně nebo stojí jako dozorčí na bráně?„ vyjmenoval Martin nepochopitelné vojenské zařazení několika záklaďáků, na něž si právě vzpomněl, a celý zpocený se posadil.
Plukovníci v čele stolu se chvilinku polohlasně radili a pak si vzal slovo ten, který vojákům předtím myl hlavy za průšvihy.
„Ale soudruzi, za to my přeci nemůžeme,„ jako by se omlouval důstojník. „O přidělení odvedenců k jednotlivým útvarům rozhodují okresní vojenské správy. K našim útvarům jste na funkce přidělení už od nich. My musíme dělat s tím, koho nám pošlou,„ dodal rozšafně a blahosklonně pohleděl na pohrobky pétépáků.
„Měl jsem strach, co budete plácat za nesmysly, ale pěkně jste j
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/300820/
„Podívej se na tu paničku támhle u zábradlí. To je kus, co? Hned bych si dal říct,„ pomlaskával si u okna dopravní kanceláře výpravčí. Martin zvědavě vykoukl na peron a pátral v davu lidí čekajících na pantograf do Prahy po objektu zájmu postaršího železničáře. „Ta jezdí touhle dobou pravidelně. Škoda, že necestuje v noci,„ posmutněl šedivý výpravčí, srovnal si brejličky a zavrtěl na řídícím přístroji induktorem, aby mohli signalisté postavit návěstidla na volno.
Když osobák zastavoval u perónu, nasadil si červenou čepici, vyšel ven před kancelář, přejel pohledem všechny své ovečky nakročené do kolejiště k vlaku a vrátil se zpátky k rozhlasu. „Říčany u Prahy. Na čtvrtou kolej přijel osobní vlak do Kolovrat, Prahy Uhříněves, Hostivaře, Vršovic a hlavního nádraží,„ odrecitoval železničář hlášení do mikrofonu staničního rozhlasu, vyšel do kolejí a odmávl výpravkou pantograf dál ku Praze. „To bys tady měl být ráno, když je plné nástupiště načinčaných ženských. To je na co se koukat. A jak po ránu voněj, „ prohodil zasněně po návratu k vojákovi a ohlásil telefonem čas odjezdu vlaku do další stanice.
„Pane Anděl, my bychom teďka potřebovali s mašinou u dvojky z pátý na čtvrtou, tam si připojíme ty dva placatý vagóny, a jak to půjde, vyrazíme do Libně,„ vyrušil Martin nádražáka. „Tak honem. Ať stihnete do rychlíku. A co budete dělat zítra? Já mám zase denní, tak abych věděl, co mě čeká,„ zeptal se zvědavě výpravčí vojenského dispečera. „No, zítra semá vytrhat třetí kolej. Pokládat se bude až asi za čtrnáct dní, až odbagrujou to bahno,„ podotkl Martin, sebral vlakopis a klusal k vojenské mašince.
Druhý den dorazila dopravní i strojní četa do Říčan už brzo ráno, aby si vojáci stihli připravit mašiny na výluku. Martin trochu fušoval výpravčímu do řemesla a dirigoval vojenský ansábl na kolejích pomocí vzkazů signalistům i staničního rozhlasu. Na bedýnce bylo několik páček, kterými se dalo hlášení usměrňovat na jednu či druhou stranu stanice, na peron i do čekárny.
Martinovi stačilo, aby ho slyšeli vojáci v kolejišti, tak páčkami odpojil nadbytečné reproduktoryu budovy.
Když měl přijet osobák, tak zase všechny čudlíky dal zpátky, aby mohl nádražák jeho příjezd vyhlásit.
„Tak támhleta by ho tam potřebovala jako sůl. Vidíš? Vypadá celá churavá, že ho tam už dlouho neměla!„ hodnotil mezitím zpoza záclony výpravčí cestující na nástupišti. „A támhleta ho tam večer měla. Nejmíň dvakrát! Vidíš, jak se ladně nese?„ pokukoval nádražák po další příchozí paničce. „Hele, koukni se na tu v červených šatech. Ta má dudy, co? Alespoň trojky. Možná čtyřky,„ mlasknul si zálibně výpravčí a mezitím zvedl drnčící telefon. „Pane výpravčí proboha, vypněte si ten rozhlas. Vždyť to vaše slintání je slyšet až v čekárně,„ zoufale zaprosila pokladní.
Výpravčí zrudnul až za ušima, vrhl se po skříňce od nádražního rozhlasu a vypnul ho. „Teda ty jsi vůl jako anděl,„ hlesl s vytřeštěnýma očima směrem k Martinovi, který několik minut před zdrcujícím komentářem osazenstva perónu zapomněl odpojit mikrofon. „A já druhej,„ poklesl zdrceně na židli.
„Vždyť teď nemůžu vylízt z dopravy,„ poznamenal zoufale. „Ta vostuda,„ dodal.
Martin, doufajíc, že ženy na perónu podle hlasu rozpoznaly, že autorem hlášek není on, odhodil vojenskou brigadýrku na stůl, nasadil si červenou čepici, sundal z věšáku plácačku a vyšel na nástupiště k vlaku. Několik žen si ho zvědavě prohlíželo. Zpocený výpravčí Anděl zůstal zalezlý v kanceláři. Voják ještě předtím, než odmávl pantograf, zaostřil na říčanské paničky nastupující do vlaku a musel v duchu uznat, že železničář nemášpatný vkus.
(Benešovský deník)
Když osobák zastavoval u perónu, nasadil si červenou čepici, vyšel ven před kancelář, přejel pohledem všechny své ovečky nakročené do kolejiště k vlaku a vrátil se zpátky k rozhlasu. „Říčany u Prahy. Na čtvrtou kolej přijel osobní vlak do Kolovrat, Prahy Uhříněves, Hostivaře, Vršovic a hlavního nádraží,„ odrecitoval železničář hlášení do mikrofonu staničního rozhlasu, vyšel do kolejí a odmávl výpravkou pantograf dál ku Praze. „To bys tady měl být ráno, když je plné nástupiště načinčaných ženských. To je na co se koukat. A jak po ránu voněj, „ prohodil zasněně po návratu k vojákovi a ohlásil telefonem čas odjezdu vlaku do další stanice.
„Pane Anděl, my bychom teďka potřebovali s mašinou u dvojky z pátý na čtvrtou, tam si připojíme ty dva placatý vagóny, a jak to půjde, vyrazíme do Libně,„ vyrušil Martin nádražáka. „Tak honem. Ať stihnete do rychlíku. A co budete dělat zítra? Já mám zase denní, tak abych věděl, co mě čeká,„ zeptal se zvědavě výpravčí vojenského dispečera. „No, zítra semá vytrhat třetí kolej. Pokládat se bude až asi za čtrnáct dní, až odbagrujou to bahno,„ podotkl Martin, sebral vlakopis a klusal k vojenské mašince.
Druhý den dorazila dopravní i strojní četa do Říčan už brzo ráno, aby si vojáci stihli připravit mašiny na výluku. Martin trochu fušoval výpravčímu do řemesla a dirigoval vojenský ansábl na kolejích pomocí vzkazů signalistům i staničního rozhlasu. Na bedýnce bylo několik páček, kterými se dalo hlášení usměrňovat na jednu či druhou stranu stanice, na peron i do čekárny.
Martinovi stačilo, aby ho slyšeli vojáci v kolejišti, tak páčkami odpojil nadbytečné reproduktoryu budovy.
Když měl přijet osobák, tak zase všechny čudlíky dal zpátky, aby mohl nádražák jeho příjezd vyhlásit.
„Tak támhleta by ho tam potřebovala jako sůl. Vidíš? Vypadá celá churavá, že ho tam už dlouho neměla!„ hodnotil mezitím zpoza záclony výpravčí cestující na nástupišti. „A támhleta ho tam večer měla. Nejmíň dvakrát! Vidíš, jak se ladně nese?„ pokukoval nádražák po další příchozí paničce. „Hele, koukni se na tu v červených šatech. Ta má dudy, co? Alespoň trojky. Možná čtyřky,„ mlasknul si zálibně výpravčí a mezitím zvedl drnčící telefon. „Pane výpravčí proboha, vypněte si ten rozhlas. Vždyť to vaše slintání je slyšet až v čekárně,„ zoufale zaprosila pokladní.
Výpravčí zrudnul až za ušima, vrhl se po skříňce od nádražního rozhlasu a vypnul ho. „Teda ty jsi vůl jako anděl,„ hlesl s vytřeštěnýma očima směrem k Martinovi, který několik minut před zdrcujícím komentářem osazenstva perónu zapomněl odpojit mikrofon. „A já druhej,„ poklesl zdrceně na židli.
„Vždyť teď nemůžu vylízt z dopravy,„ poznamenal zoufale. „Ta vostuda,„ dodal.
Martin, doufajíc, že ženy na perónu podle hlasu rozpoznaly, že autorem hlášek není on, odhodil vojenskou brigadýrku na stůl, nasadil si červenou čepici, sundal z věšáku plácačku a vyšel na nástupiště k vlaku. Několik žen si ho zvědavě prohlíželo. Zpocený výpravčí Anděl zůstal zalezlý v kanceláři. Voják ještě předtím, než odmávl pantograf, zaostřil na říčanské paničky nastupující do vlaku a musel v duchu uznat, že železničář nemášpatný vkus.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/299389/
„Helejte pane dispečere. Tenhle uhlák má tady někde být už dva měsíce a já ho nikde nenašla,„ strčila vojákovi na čerčanském perónu lístek s číslem vozu nádražačka, která měla evidenci nákladních vagónů na starosti.
„To fakt nevím. Zeptám se kluků na montážce,„ odvětil záklaďák a vzápětí na nějaký zatoulaný vagón zapomněl.
Po pár dnech ho železničářka z vozové služby odchytla znovu a ztrátumupřipomněla.
„Ukáž. No baže. Hentý vagón je ve Hvězdoniciach. Veď jsme tam vezli dajaké pražce,„ rovzpomněl si při pohledu na lístek s číslem Šura, který měl jako vlakvedoucí na starost demontážní základnu ve Lštění.
Před časem si uhlák vojáci ve stanici vypůjčili, protože neměli na co nakládat posbírané staré dřevěné pražce, které se válely všude kolem rekonstruované tratě.
U Mrače jich dokonce bachmači nechali u náspu, pod příslibem flašky od jednoho z místních, asi dvacet. Po pár dnech je museli autojeřábem naloženým na nasce znovu vytahat ke kolejím a naložit, protože se někomu z důstojníků jejich melouch nezamlouval.
Vagón měl putovat na vyložení do Lštění, ale zatím tam nedojel. Jakýsi dělník od traťovky ukecal Šuru, aby mu vysloužilé dřevěné pražce odvezl do Hvězdonic. Oravák plný uhlák zasunul k rampě s tím, že ho po vyložení, které si měl traťovák zařídit, vojenskou mašinkou příští týden zase odtáhnou do Čerčan.
Minul týden, druhý, a nic se nedělo. Hvězdonický náčelník už řičel, že mu ten vagón kazí pobytovou normu. Její překročení znamenalo pro staničku v Posázaví menší prémie.
„Hele Šuro, dojeďte pro něj, ať není průser,„ vybídl spolubojovníka Martin. Vojáci do Hvězdonic vyrazili hned v sobotu, kdy se na demotážce nemotal žádný šťouravý důstojník. Martin jel s nimi.
Cestou zpátky ho přepadla dřímota po pátečním flámu, tak na Rosničce usnul na podlaze zamotaný do jakýchsi dek. Probudil se až v Čerčanech. „Šoupli jste ho na vlečku?„ zeptal se rozespale.
„No, šoupli. Ale ten blbec,„ ukázal posunovač Black žalobně na Šuru a pokračoval. „Si vymyslel, že ho do šturcu odrazíme a uhlák na konci vypadnul. Já se zavřít nenechám!„ rozčiloval se umouněný voják. Martin vyrazil pěšky do Lštění a skutečně.
Na konci slepé koleje trůnil vagón jednou nápravou v hlíně. Rýpance na pražci přimontovaném napříč na kolejnicích ukazovaly, kudy kola opustila šturc. „No do depa pro bačkory nemůžeme. To by se rozkecalo, že jsme vypadli a stejně je náprava moc daleko v hlíně,„ uvažoval nahlas Martin po návratu v čerčanské nádražní putyce.
„A půjčit si od bachmačů autojeřáb je ještě horší. Bambula by hned žaloval hlavnímu inženýrovi,„ poukázal na horlivého velitele čety z druhé roty, která ve Lštění vytrhaná kolejová pole demontovala.
„Jaký bačkory?„ divil se Black, který se dosud s litinovými nakolejovacími pomůckami nesetkal.
Když nebyla kola vyšinuté nápravy moc daleko od kolejnice, podložily se nákolky litinovými půloblouky s vodícími drážkami, která vypadlou nápravu, pokud strojvedoucí tahal vagón zpět citlivě, navedla zpátky na kolejnici.
Taky se to někdy nepovedlo a musel se přivolat pomocný vlak s obřími hevery.
Vojáci ponechali vagón s pražci svému osudu a doufali, že se na vykolejený uhlák ve všeobecném chaosu, který na demontážce panoval, nepřijde
Neodbytná nádražačka však Martinovi zatoulaný vagon zase připomněla. „Nedá se nic dělat, musíme ho zkusit natáhnout zpátky,„ povzdychl si a upozornil Šuru, že si o nadcházejícím víkendu musí udělat brigádu.
Zajeli s Rosničkou do „prodlouženého„ šturcu, jak trefně poznamenal Black, a vyhrabali v hlíně před koly rýhy. Vytvořené žlábky vystlali podkladnicemi a kolejovými spojkami, kterých se na základně válely mraky.
Přivěsili nešťastný uhlák k lokomotivě. Fíra tam hodil zpátečku a vagon se po provizorní cestičce pohnul, až náprava narazila na dřevěný pražec, na jehož odmontování neměli nářadí. Půjčovat si ho od traťováků nechtěli, protože by museli přiznat barvu. Z podkladnic udělali jakýsi můstek.
„Tak to r
„To fakt nevím. Zeptám se kluků na montážce,„ odvětil záklaďák a vzápětí na nějaký zatoulaný vagón zapomněl.
Po pár dnech ho železničářka z vozové služby odchytla znovu a ztrátumupřipomněla.
„Ukáž. No baže. Hentý vagón je ve Hvězdoniciach. Veď jsme tam vezli dajaké pražce,„ rovzpomněl si při pohledu na lístek s číslem Šura, který měl jako vlakvedoucí na starost demontážní základnu ve Lštění.
Před časem si uhlák vojáci ve stanici vypůjčili, protože neměli na co nakládat posbírané staré dřevěné pražce, které se válely všude kolem rekonstruované tratě.
U Mrače jich dokonce bachmači nechali u náspu, pod příslibem flašky od jednoho z místních, asi dvacet. Po pár dnech je museli autojeřábem naloženým na nasce znovu vytahat ke kolejím a naložit, protože se někomu z důstojníků jejich melouch nezamlouval.
Vagón měl putovat na vyložení do Lštění, ale zatím tam nedojel. Jakýsi dělník od traťovky ukecal Šuru, aby mu vysloužilé dřevěné pražce odvezl do Hvězdonic. Oravák plný uhlák zasunul k rampě s tím, že ho po vyložení, které si měl traťovák zařídit, vojenskou mašinkou příští týden zase odtáhnou do Čerčan.
Minul týden, druhý, a nic se nedělo. Hvězdonický náčelník už řičel, že mu ten vagón kazí pobytovou normu. Její překročení znamenalo pro staničku v Posázaví menší prémie.
„Hele Šuro, dojeďte pro něj, ať není průser,„ vybídl spolubojovníka Martin. Vojáci do Hvězdonic vyrazili hned v sobotu, kdy se na demotážce nemotal žádný šťouravý důstojník. Martin jel s nimi.
Cestou zpátky ho přepadla dřímota po pátečním flámu, tak na Rosničce usnul na podlaze zamotaný do jakýchsi dek. Probudil se až v Čerčanech. „Šoupli jste ho na vlečku?„ zeptal se rozespale.
„No, šoupli. Ale ten blbec,„ ukázal posunovač Black žalobně na Šuru a pokračoval. „Si vymyslel, že ho do šturcu odrazíme a uhlák na konci vypadnul. Já se zavřít nenechám!„ rozčiloval se umouněný voják. Martin vyrazil pěšky do Lštění a skutečně.
Na konci slepé koleje trůnil vagón jednou nápravou v hlíně. Rýpance na pražci přimontovaném napříč na kolejnicích ukazovaly, kudy kola opustila šturc. „No do depa pro bačkory nemůžeme. To by se rozkecalo, že jsme vypadli a stejně je náprava moc daleko v hlíně,„ uvažoval nahlas Martin po návratu v čerčanské nádražní putyce.
„A půjčit si od bachmačů autojeřáb je ještě horší. Bambula by hned žaloval hlavnímu inženýrovi,„ poukázal na horlivého velitele čety z druhé roty, která ve Lštění vytrhaná kolejová pole demontovala.
„Jaký bačkory?„ divil se Black, který se dosud s litinovými nakolejovacími pomůckami nesetkal.
Když nebyla kola vyšinuté nápravy moc daleko od kolejnice, podložily se nákolky litinovými půloblouky s vodícími drážkami, která vypadlou nápravu, pokud strojvedoucí tahal vagón zpět citlivě, navedla zpátky na kolejnici.
Taky se to někdy nepovedlo a musel se přivolat pomocný vlak s obřími hevery.
Vojáci ponechali vagón s pražci svému osudu a doufali, že se na vykolejený uhlák ve všeobecném chaosu, který na demontážce panoval, nepřijde
Neodbytná nádražačka však Martinovi zatoulaný vagon zase připomněla. „Nedá se nic dělat, musíme ho zkusit natáhnout zpátky,„ povzdychl si a upozornil Šuru, že si o nadcházejícím víkendu musí udělat brigádu.
Zajeli s Rosničkou do „prodlouženého„ šturcu, jak trefně poznamenal Black, a vyhrabali v hlíně před koly rýhy. Vytvořené žlábky vystlali podkladnicemi a kolejovými spojkami, kterých se na základně válely mraky.
Přivěsili nešťastný uhlák k lokomotivě. Fíra tam hodil zpátečku a vagon se po provizorní cestičce pohnul, až náprava narazila na dřevěný pražec, na jehož odmontování neměli nářadí. Půjčovat si ho od traťováků nechtěli, protože by museli přiznat barvu. Z podkladnic udělali jakýsi můstek.
„Tak to r
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/297691/
Končil další den výluky u Čerčan. A s ním i pokládka nových kolejí, takže na dokončovací práce nebyly potřeba všechny vojenské mašinky, které měla dopravní četa k dispozici.
Vojáci si postupně seřadili na jedné koleji oba přetahové „Kocoury„ i s brzdícími vozy, „Rosničku„ z demontážní základny ve Lštění, která potřebovala do depa na promazání, dalšího armádního „Kocoura„ ze sypání a civilního „Hektora„, jehož slíbili nádražákům doručit do Libně. Konvoj uzavíral „Puklík„ z rozvozu a sběru pražců.
Výpravčí dopraváky ujistil, že dříve než za dvě hodiny nemají kvůli několika nákladním vlaků, které čekaly v Benešově a ve stanicích na jednokolejce na skončení výluky, šanci vyrazit na trať ku Praze. Záklaďákům to nijak nevadilo. Měli sedět v nádražní putyce v Čerčanech nebo jinde. Stejně jim to odchod do civilu neuspíšilo. Když se přiblížil čas předpokládaného odjezdu, naskákali na lokomotivy. V čele konvoje jel akurátní Emil. Jak výpravčí zvedl plácačku, předpisově odhoukal a „Kocour„ zvýšil otáčky. Ještě víc, ještě. A konvoj stále stál. Mašina hučela, ale nehnulo se ani kolo.
Emil dopravákům z dalších mašinek signalizoval, ať si laskavě odbrzdí, když náhle následovalo škubnutí celého konvoje dopředu.
„Já hlava děravá, vždyť jsem tam předtím dal klíny,„ plácnul se do čela voják. „A pod Hektora taky,„ konstatoval, když civilní mašina nadskočila a za ní i „Puklík„, který s poskočením dokončil devastaci dubových klínů. Jak byl Emil pečlivý, tak před návštěvou hospody po opuštění lokomotivy předpisově podložil kola dřevěnými špalky. Pro jistotu z obou stran. Azapomněl na to.
V Senohrabech konvoj mašinek předjel rychlík, protože kvůli „Puklíkovi„ mohli jet jenom čtyřicet. „Hele zastav nám v Mirošovicích. Skočíme si na Kozla,„ žadonil Erni. I ostatní byli pro a tak pár cestujících na zastávce zažilo bleskový výsadek. Na mašině zůstal Emil a Špunt, který pak v Libni měl s „Puklíkem„ zatáhnout mašinky na vlečku. Vojáci přeskákali koleje a hrnuli se do hospody U ještěrky, jak putyku přejmenovali podle štamgasta, kterému při mluvení kmital jazyk jako hadovi.
„Je zavříno!„ vyjekl Black a vojáci prchali zpátky na zastávku, kde se již lokomotivní vlak rozjížděl dál do Strančic. Emil milostivě přibrzdil a záklaďáci za jízdy naskákali na schůdky. Civilisté na perónu čekající na pantograf jen žasli, co jim to armáda předvádí za spartakiádní skladbu.
Výsadek, tentokrát úspěšný, si dopraváci zopakovali ve Strančicích. „Tak jste na Štádler dorazili?„ zeptal se Martin večer Emila ve stanu.
„Jó. Civilku jsme pak hodili do depa. Ale Pukl nechtěl nějak jet, tak jsem ten pojízdný cirkus musel na vlečku zasunout,„ postěžoval si Emil.
Další den strojvedoucí zkoumali, co kapesní mašince je. Motor vrčel, rychlost šla zařadit, spojka fungovala, brzdové špalky se obruče nedotýkaly ani náhodou, a přesto se T 211 s jednou hnací a jednou hnanou nápravou nepohla ani o píď. „Asi jí budeme muset poslat do Pardubic. To bude něco v převodovce,„ rozumoval jeden z chytrolínů.
Začátkem nového týdne jel Martin osobákem s nějakými papíry do Benešova na traťovku. U perónu stál motorový vůz pro údržbu trakčního vedení. Z něj vykoukl vedoucí od dráteníků a mával na Martina. „Hele, nechybí vám na mašině kardanka?My jí našli minulej tejden mezi kolejema u Pyšelky,„ pochlubil se elektrikář a ze dveří vysunul ocelovou rouru.
Záhada trucující „Pukla„ byla vyřešená. Martin upadlou kardanovou hřídel naložil do panťáku a v Hostivaři ji hodil k zábradlí, by si jí pak spolubojovníci odvezli do Libně na vlečku. „No, to bych si měl zapsat do deníčku. To se jen tak nevidí, aby lokomotiva nejela kvůli upadlé kardance,„ řehtal se v dopraváckémstanu Řezňa.
(Benešovský deník)
Vojáci si postupně seřadili na jedné koleji oba přetahové „Kocoury„ i s brzdícími vozy, „Rosničku„ z demontážní základny ve Lštění, která potřebovala do depa na promazání, dalšího armádního „Kocoura„ ze sypání a civilního „Hektora„, jehož slíbili nádražákům doručit do Libně. Konvoj uzavíral „Puklík„ z rozvozu a sběru pražců.
Výpravčí dopraváky ujistil, že dříve než za dvě hodiny nemají kvůli několika nákladním vlaků, které čekaly v Benešově a ve stanicích na jednokolejce na skončení výluky, šanci vyrazit na trať ku Praze. Záklaďákům to nijak nevadilo. Měli sedět v nádražní putyce v Čerčanech nebo jinde. Stejně jim to odchod do civilu neuspíšilo. Když se přiblížil čas předpokládaného odjezdu, naskákali na lokomotivy. V čele konvoje jel akurátní Emil. Jak výpravčí zvedl plácačku, předpisově odhoukal a „Kocour„ zvýšil otáčky. Ještě víc, ještě. A konvoj stále stál. Mašina hučela, ale nehnulo se ani kolo.
Emil dopravákům z dalších mašinek signalizoval, ať si laskavě odbrzdí, když náhle následovalo škubnutí celého konvoje dopředu.
„Já hlava děravá, vždyť jsem tam předtím dal klíny,„ plácnul se do čela voják. „A pod Hektora taky,„ konstatoval, když civilní mašina nadskočila a za ní i „Puklík„, který s poskočením dokončil devastaci dubových klínů. Jak byl Emil pečlivý, tak před návštěvou hospody po opuštění lokomotivy předpisově podložil kola dřevěnými špalky. Pro jistotu z obou stran. Azapomněl na to.
V Senohrabech konvoj mašinek předjel rychlík, protože kvůli „Puklíkovi„ mohli jet jenom čtyřicet. „Hele zastav nám v Mirošovicích. Skočíme si na Kozla,„ žadonil Erni. I ostatní byli pro a tak pár cestujících na zastávce zažilo bleskový výsadek. Na mašině zůstal Emil a Špunt, který pak v Libni měl s „Puklíkem„ zatáhnout mašinky na vlečku. Vojáci přeskákali koleje a hrnuli se do hospody U ještěrky, jak putyku přejmenovali podle štamgasta, kterému při mluvení kmital jazyk jako hadovi.
„Je zavříno!„ vyjekl Black a vojáci prchali zpátky na zastávku, kde se již lokomotivní vlak rozjížděl dál do Strančic. Emil milostivě přibrzdil a záklaďáci za jízdy naskákali na schůdky. Civilisté na perónu čekající na pantograf jen žasli, co jim to armáda předvádí za spartakiádní skladbu.
Výsadek, tentokrát úspěšný, si dopraváci zopakovali ve Strančicích. „Tak jste na Štádler dorazili?„ zeptal se Martin večer Emila ve stanu.
„Jó. Civilku jsme pak hodili do depa. Ale Pukl nechtěl nějak jet, tak jsem ten pojízdný cirkus musel na vlečku zasunout,„ postěžoval si Emil.
Další den strojvedoucí zkoumali, co kapesní mašince je. Motor vrčel, rychlost šla zařadit, spojka fungovala, brzdové špalky se obruče nedotýkaly ani náhodou, a přesto se T 211 s jednou hnací a jednou hnanou nápravou nepohla ani o píď. „Asi jí budeme muset poslat do Pardubic. To bude něco v převodovce,„ rozumoval jeden z chytrolínů.
Začátkem nového týdne jel Martin osobákem s nějakými papíry do Benešova na traťovku. U perónu stál motorový vůz pro údržbu trakčního vedení. Z něj vykoukl vedoucí od dráteníků a mával na Martina. „Hele, nechybí vám na mašině kardanka?My jí našli minulej tejden mezi kolejema u Pyšelky,„ pochlubil se elektrikář a ze dveří vysunul ocelovou rouru.
Záhada trucující „Pukla„ byla vyřešená. Martin upadlou kardanovou hřídel naložil do panťáku a v Hostivaři ji hodil k zábradlí, by si jí pak spolubojovníci odvezli do Libně na vlečku. „No, to bych si měl zapsat do deníčku. To se jen tak nevidí, aby lokomotiva nejela kvůli upadlé kardance,„ řehtal se v dopraváckémstanu Řezňa.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/296263/
splinterx - takéto presuny sa u nás tiež robia a bol som svedkom jedného v Leviciach v roku 2003 vtedy jeden vyproštovák ťahal druhého cez dva vagony - to si mal počuť ten škripot 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295490/
vladdo: re: Liptovský Mikuláš: Niektoré Bh-čka su tam presunuté z Bošian ak chceš napíšem ti aj údaje čo mám o nich, doplním k niektorím Bh-čkam domovsku stanicu: Vetčinou išlo vozne domovskej stanice Nové Zámky a to: 2118340-7,2118728-3,2118914-9,2118479-3,2118701-0,2118516-2,2118427,2118698,2118740-0,2118724
inak 2118479-3 boplo preložene zo šturova do nových zámkov
inak 2118479-3 boplo preložene zo šturova do nových zámkov
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295453/
že podle předpisů k povolání na vojnu stačí jedna noha, jedna ruka, jedno oko a jedno ucho.
v takom Afganistane možno áno....
ale ja mám 2 ruky, 2 nohy, nos, 2 oči a 2 uši a k tomu hlavu, takže predpis by som s veľkou rezervou splnil... 
v takom Afganistane možno áno....
ale ja mám 2 ruky, 2 nohy, nos, 2 oči a 2 uši a k tomu hlavu, takže predpis by som s veľkou rezervou splnil...
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295448/
Ne že bych o ni neusiloval (tehdy jsem sice cukrovku ještě neměl, ale našlo se toho dost), jenže nám bylo u odvodu vysvětleno, že podle předpisů k povolání na vojnu stačí jedna noha, jedna ruka, jedno oko a jedno ucho. (O hlavě jako takové řeč nebyla.) 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295447/
50-56-6101002, 50-56-6101003 Bp-k domovská stanica: Nitra reko 2118