Železničné vojsko
Obsah: železničné vlečky, vozne mašinky, články rôzne zaujíamvosti
ja mám modrú knižku. Bojové zaradenie - diabetes mellitus typu 1 a Grafitti na železnici 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295446/
Mne do toho netahej. Já mám jen platnou vojenskou knížku záložního důstojníka ČSLA, příslušejícího do už dávno neexistujícího VSSŠ Poprad. "Tak prisahám!"
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295445/
Zbyněk je to pravda, keď sa hrdo hlásite k odkazu Československých légii...tie tiež bojovali v zahraničí 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295444/
To určitě - hlavně proto, že my už nemáme ani tak Českou armádu, jako zahraniční vojsko, vyskytující se vesměs tam, kde železnice není vůbec nebo nefunguje. 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295440/
ktovie, či sa takéto presuny robia aj na Slovensku...
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295426/
Zbyněk, to muselo byť zaujímavé
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295424/
Železniční vojsko sice už nemáme, ale...
Vojáci z 25. protiletadlové raketové brigády ze Strakonic včera na vlakovém
nádraží trénovali nakládku techniky. „Cvičnou nakládku kolové a pásové techniky děláme dvakrát do roka. Vojáci mají možnost vyzkoušet si v praxi, jak vozidla naložit pro případ přesunů po železnici,„ vysvětlil včera nadporučík Lukáš Hoza. Na cvičení, které se uskutečnilo během úterý a středy, se postupně vystřídali všichni vojáci sloužící ve strakonické jednotce. Takzvané vagónování je součástí výcviku vojenských jednotek.
(Strakonický deník)
Vojáci z 25. protiletadlové raketové brigády ze Strakonic včera na vlakovém
nádraží trénovali nakládku techniky. „Cvičnou nakládku kolové a pásové techniky děláme dvakrát do roka. Vojáci mají možnost vyzkoušet si v praxi, jak vozidla naložit pro případ přesunů po železnici,„ vysvětlil včera nadporučík Lukáš Hoza. Na cvičení, které se uskutečnilo během úterý a středy, se postupně vystřídali všichni vojáci sloužící ve strakonické jednotce. Takzvané vagónování je součástí výcviku vojenských jednotek.
(Strakonický deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/295419/
neuplny zoznam osobakov v TOOZ Lm:
bh 50 56 21-18: 569-1,728-3,701-0,275-5,914-9,479-3,668-1,516-2,427-2,340-7,698-8,
740-3,627-7,724-2,773-9,386-0,280-5.
Zosrotovane boli zatial 3,a nehanbite sa ,napiste niekto o ich predaji do zahranicia
bh 50 56 21-18: 569-1,728-3,701-0,275-5,914-9,479-3,668-1,516-2,427-2,340-7,698-8,
740-3,627-7,724-2,773-9,386-0,280-5.
Zosrotovane boli zatial 3,a nehanbite sa ,napiste niekto o ich predaji do zahranicia
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/294963/
887: nevieš, či TOOŽky začali šrotovať Bháčka??
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/292667/
710 676 išla do šurian do lokotransu, momentálen v bošanoch 2 krát 560 a 50-56-2041021-5 domovská stanica Nové Zámky
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/292665/
v Bošanoch som v stredu videl 1 alebo 2 560ky
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/292444/
v TOOZ LM prave likviduju,ak uz nezlikvidovali osobne vozne ZSSK 
.Jedna sa o 3 vagony,jeden s nich bol BH 50 56 21- 18 275-5 z RD zilina,dalsie 2 uz boli odvezene do srotu,neviem cislo. Povodne ich tam bolo 50(51?).Jeden odisiel po vlastnych kolesach ,takze malo by ich tam byt 46 
Mozno budu niektore predane do zahranicia,nema niekto info?
Z Bosian zmizla (do srotu?)tiez jedna z masin,bola to 710.676?
.Jedna sa o 3 vagony,jeden s nich bol BH 50 56 21- 18 275-5 z RD zilina,dalsie 2 uz boli odvezene do srotu,neviem cislo. Povodne ich tam bolo 50(51?).Jeden odisiel po vlastnych kolesach ,takze malo by ich tam byt 46 Mozno budu niektore predane do zahranicia,nema niekto info?Z Bosian zmizla (do srotu?)tiez jedna z masin,bola to 710.676?
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/292426/
Vie mi niekto povedať či do tejto vojenskej vlečky v Bystričanoch niekedy zavital nejaký voz,poprípade či tam aj nemajú lokomotívu. 
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/290188/
Spolubojovníci se po probuzení dávkou ze samopalu vyhrabali z kabiny lokomotivy a had s novými kolejnicemi se konečně pomalu pohnul ke Zvěřínku. Martin poslal pracovní vlak dál na trať k Sadské a z nákladiště za ním do tmy vypravil i ostatní vojenské vehikly.
Bylo už dlouho po sobotní půlnoci, když na zastávce nastal klid. Hlídky hnípaly někde po škarpách, lampasáky nebylo vidět ani slyšet. Záklaďák se koukal také někam zašít. Spočítal si, že další frmol nastane až ráno kolem šesté.
Nesměle zaťukal na dveře drážního stanoviště, které v době, kdy jezdily vlaky, sloužilo i jako výdejna jízdenek. V pootevřených dveřích se rozpačitě objevila hradlářka. Martin ji poprosil, jestli by si na zbytek noci nemohl někam zalézt. Žena ho nesměle pozvala dál a nabídla mu, že mu uvaří kafe nebo čaj. Chvíli si pak v setmělé místnosti, kterou osvětlovala jen stíněná žárovka stolní lampičky, povídali o všem možném. Poté se Martin uložil do kouta na jakousi deku, kterou mu vytáhla hradlářka ze skříňky. Pomalu se mu klížily oči, když se ho zeptala, jestli ještě něco nepotřebuje. „Jen se trochu vyspat,„ zabrumlal dopravák a přivřenýma očima zahlédl, jak žena o dost starší než on, otáčí lampičku tak, aby svítila do okna. Pak zaslechl jen šustění látky. Přilehla k němu docela potichu. „Ta sepraná nádražácká uniforma pěkně mate,„ pomyslel si poté, co měl možnost prozkoumat všechny proporce laskavé hradlářky.
„Něco se děje. Asi bys tam měl jít,„ vzbudila Martina železničářka, která se pozorujíc přes záclonku koleje rychle oblékala do uniformy. Rachot pásů buldozerů hřmotících po kolejích se nedal ignorovat. Voják na sebe bleskově naházel mundůr a přitom spatřil, jak jakýsi cizí důstojník zápasí s výhybkou. Nešla mu přehodit. Bodejť by jo, když klíče měl Martin v kapse. Rychle vyklouzl ze stanoviště, oběhl ho kolem dokola a jakoby od záchodků se blížil k lampasákovi. „Když dovolíte soudruhu podplukovníku, já bych ji s dovolením přehodil.„ Podplukovník od sousedního útvaru podrážděně zamrmlal několik pokynů, kam který buldozer a ostatní techniku potřebuje uklidit, a odkráčel pryč, aniž by se zajímal, kde se dopravák flákal.
Ani ne za půl hodiny přijel náklaďák s denní směnou, která si od hostivařských bachmačů přebírala zpátky techniku a materiál. „To byl náš hlavní inženýr,„ poznamenal dobrovický dopravák, když mu Martin líčil, jak podplukas zápolil se zamčenou výhybkou.
Až když slejzal hostivařského lágru z vejtřasky, si voják uvědomil, že se s noční utěšitelkou ani nestihl rozloučit. „No snad nebude na socialistickou armádu vzpomínat ve zlém,„ pomyslel si a hrnul se do sprchy, aby smyl špínu a pot po téměř třídenním cestování. „Soudruzi. Během bojového nasazení našeho praporu se nám ve spolupráci s VÚ 1901 podařilo za čtyřiadvacet hodin položit dva kilometry kolejí. Teď máte po zbytek neděle odpočinek,„ zahlaholit při nástupu velitel útvaru. „Boha jeho. To máme zase jít spát? Za co nás trestají?„ povzdychl si ironicky Pobočík a vyjádřil tak zřejmě mínění celé čety. „Takhle sem se v civilu přechrápal naposledy snad v mateřské školce,„ utrousil Řezňa a namířil si to do skladu dopravní čety pro civil, aby se dojel domů pochlubit, jak na trati u Sadské zachraňoval národní hospodářství.
(Benešovský deník)
Bylo už dlouho po sobotní půlnoci, když na zastávce nastal klid. Hlídky hnípaly někde po škarpách, lampasáky nebylo vidět ani slyšet. Záklaďák se koukal také někam zašít. Spočítal si, že další frmol nastane až ráno kolem šesté.
Nesměle zaťukal na dveře drážního stanoviště, které v době, kdy jezdily vlaky, sloužilo i jako výdejna jízdenek. V pootevřených dveřích se rozpačitě objevila hradlářka. Martin ji poprosil, jestli by si na zbytek noci nemohl někam zalézt. Žena ho nesměle pozvala dál a nabídla mu, že mu uvaří kafe nebo čaj. Chvíli si pak v setmělé místnosti, kterou osvětlovala jen stíněná žárovka stolní lampičky, povídali o všem možném. Poté se Martin uložil do kouta na jakousi deku, kterou mu vytáhla hradlářka ze skříňky. Pomalu se mu klížily oči, když se ho zeptala, jestli ještě něco nepotřebuje. „Jen se trochu vyspat,„ zabrumlal dopravák a přivřenýma očima zahlédl, jak žena o dost starší než on, otáčí lampičku tak, aby svítila do okna. Pak zaslechl jen šustění látky. Přilehla k němu docela potichu. „Ta sepraná nádražácká uniforma pěkně mate,„ pomyslel si poté, co měl možnost prozkoumat všechny proporce laskavé hradlářky.
„Něco se děje. Asi bys tam měl jít,„ vzbudila Martina železničářka, která se pozorujíc přes záclonku koleje rychle oblékala do uniformy. Rachot pásů buldozerů hřmotících po kolejích se nedal ignorovat. Voják na sebe bleskově naházel mundůr a přitom spatřil, jak jakýsi cizí důstojník zápasí s výhybkou. Nešla mu přehodit. Bodejť by jo, když klíče měl Martin v kapse. Rychle vyklouzl ze stanoviště, oběhl ho kolem dokola a jakoby od záchodků se blížil k lampasákovi. „Když dovolíte soudruhu podplukovníku, já bych ji s dovolením přehodil.„ Podplukovník od sousedního útvaru podrážděně zamrmlal několik pokynů, kam který buldozer a ostatní techniku potřebuje uklidit, a odkráčel pryč, aniž by se zajímal, kde se dopravák flákal.
Ani ne za půl hodiny přijel náklaďák s denní směnou, která si od hostivařských bachmačů přebírala zpátky techniku a materiál. „To byl náš hlavní inženýr,„ poznamenal dobrovický dopravák, když mu Martin líčil, jak podplukas zápolil se zamčenou výhybkou.
Až když slejzal hostivařského lágru z vejtřasky, si voják uvědomil, že se s noční utěšitelkou ani nestihl rozloučit. „No snad nebude na socialistickou armádu vzpomínat ve zlém,„ pomyslel si a hrnul se do sprchy, aby smyl špínu a pot po téměř třídenním cestování. „Soudruzi. Během bojového nasazení našeho praporu se nám ve spolupráci s VÚ 1901 podařilo za čtyřiadvacet hodin položit dva kilometry kolejí. Teď máte po zbytek neděle odpočinek,„ zahlaholit při nástupu velitel útvaru. „Boha jeho. To máme zase jít spát? Za co nás trestají?„ povzdychl si ironicky Pobočík a vyjádřil tak zřejmě mínění celé čety. „Takhle sem se v civilu přechrápal naposledy snad v mateřské školce,„ utrousil Řezňa a namířil si to do skladu dopravní čety pro civil, aby se dojel domů pochlubit, jak na trati u Sadské zachraňoval národní hospodářství.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/288284/
O srpnových dnech roku 1968 jsem jako voják strojvedoucí jezdil v lokomotivním depu Zdice, neboť v té době probíhala rekonstrukce trati z Hořovic do Rokycan, a tu provádělo železniční vojsko.
Vzpomínka: http://www.cd.cz/static/old/NEW/TCD2008/8_32vzpo.htm
Vzpomínka: http://www.cd.cz/static/old/NEW/TCD2008/8_32vzpo.htm
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/287830/
Vojáci se po „provedené„ částečné speciální očistě opět nasoukali na korbu vejtřasky a skrz plachtu sledovali probouzející se polabskou krajinu. Kolona aut zastavila v Českém Brodě na nádvoří cukrovaru.
„Zaberte si kavalce a do večera máte odpočinek,„ zavelel poručík Akné, který celou noc jako jediný spolu s řidičem nezahmouřil oko. Dopraváci se na ubikaci nasoukali do spacáků a až do večeře chrápali. Po jídle je náklaďák rozvezl k trati u Sadské. Velitel dopravní čety sousedního útvaru záklaďáky instruoval, kde mají vystřídat posádky jejich lokomotiv a co se v noci od nich očekává. Martin se usalašil na zastávce ve Zvěřínku a postupně podle postupu prací vyháněl nebo zaháněl z tratě na kolej u skladiště vojenskou techniku.
V jednu chvíli se mohl stát malér. Vrámci cvičení si totiž někdo z velení usmyslel, že se bude kvůli utajení dělat bez jakéhokoliv osvětlení. „Kdyby tady letěla nepřátelská stíhačka, tak vás nesmí vidět,„ zdůvodnil kdosi z plukovníků překvapivý rozkaz. „Kdyby tady letěla nepřátelská stíhačka, tak to je houby platný,„ deklamoval Řezňa. „Ta by nás na infra viděla už od Aše,„ dodal.
Bachmači mezi tím položili poslední kolejové pole, které měli na podvozcích připojené u pokladače, a čekali na další porci nových kolejí. „Tak brzdy, pojeďte s těma balíkama!„ zahalekal na dopraváky do vysílačky rotmistr Ovar. Vlakvedoucí Erni zaslechl chrochtání z vysílačky, kterou měl jeden z bachmačů, a protože byl nejblíže k mašině, zamával baterkou na fíru. Ten poslušně začal pomalu sunout hada ze smontovaných pražců a kolejnic do pokladače. Nikdo z nich nevěděl, že v té chvíli Peter E. T. se samopalem na zádech v podřepu balíky rozpojuje. Když se tři sta tun dalo nečekaně do pohybu, snažil z kolejiště vyskočit, ale hlavní se zašprajcl o nárazník a kolos ho vláčel pár desítek metrů po pražcích. „Chceš ma zabíť?„ vrhl se doběla rozžhavený E. T. po zastavení soupravy na Erniho a pažbou ho zlostně praštil po přilbě. „Ty debile, vždyť ho to mohlo rozmačkat,„ přisadil si Martin, který se ze zastávky přišel podívat, jak to bachmačům ve tmě jde. Poslední, po čem toužil, bylo hledat mezi kolejemi kamarádovu ujetou nohu.
Protože dopraváci vysílačky nenafasovali, zabavil Martin jeden přístroj absolventovi – politrukovi se slovy „ty vysílačku ke splnění úkolu nepotřebuješ„ a další kus sebral z pojízdné dílny.
Sice existovali jakési číselné kódy, kterými se měli vojáci podle funkcí a aktuálního zařazení v éteru hlásit, ale pro jistotu začali používat pouze svoje zažité přezdívky, aby měli skutečně jistotu, že pokyny k pohybu lokomotivy dává opravdu někdo z nich a ne třeba rotmistr Ovar.
Kolem půlnoci nastal čas pro přisunutí nových kolejnic. Záložní pracovní vlak, který je přitáhl z Nymburku, zatím stál na poli asi kilometr od zastávky. Martin hvízdal, mával baterkou směrem k obrysům bublající lokomotivy a nic. Zkusil volat ze silnější vysílačky bachmače, který ležel jako hlídka na pešunku, ale zase nic. Žádný pohyb. Půjčil si tedy jeho kulomet a vyslal do tmy několik krátkých dávek slepých. Bez odezvy. Jen ve vysílačce nějaký lampasák nadával, ať si přestanou hrát na partyzány a nestřílí, že by si lidi z vesnice mohli stěžovat.
Martin se tedy s nadáváním, protože ve tmě párkrát zakopnul, vypravil po náspu na trať. Když daleko od Zvěřínku minul čelo soupravy, kde pochopitelně nikdo nebyl, párkrát zmáčkl spoušť samopalu. Marně. Doškobrtal tedy až k vrčící lokomotivě, vysoukal se na schůdky a přes okno spatřil blaženě odfukující kamarády. Hlaveň samopalu dal před čelní sklo a vyprázdnil zbytek zásobníku. Řezňa, Štefan i strojvedoucí nadskočili. „Budíček! Chcete to písemně, že máte sunout do výluky?„ zašklebil se na rozespalé vojáky Martin.
(dokončení příště)
(Benešovský deník)
„Zaberte si kavalce a do večera máte odpočinek,„ zavelel poručík Akné, který celou noc jako jediný spolu s řidičem nezahmouřil oko. Dopraváci se na ubikaci nasoukali do spacáků a až do večeře chrápali. Po jídle je náklaďák rozvezl k trati u Sadské. Velitel dopravní čety sousedního útvaru záklaďáky instruoval, kde mají vystřídat posádky jejich lokomotiv a co se v noci od nich očekává. Martin se usalašil na zastávce ve Zvěřínku a postupně podle postupu prací vyháněl nebo zaháněl z tratě na kolej u skladiště vojenskou techniku.
V jednu chvíli se mohl stát malér. Vrámci cvičení si totiž někdo z velení usmyslel, že se bude kvůli utajení dělat bez jakéhokoliv osvětlení. „Kdyby tady letěla nepřátelská stíhačka, tak vás nesmí vidět,„ zdůvodnil kdosi z plukovníků překvapivý rozkaz. „Kdyby tady letěla nepřátelská stíhačka, tak to je houby platný,„ deklamoval Řezňa. „Ta by nás na infra viděla už od Aše,„ dodal.
Bachmači mezi tím položili poslední kolejové pole, které měli na podvozcích připojené u pokladače, a čekali na další porci nových kolejí. „Tak brzdy, pojeďte s těma balíkama!„ zahalekal na dopraváky do vysílačky rotmistr Ovar. Vlakvedoucí Erni zaslechl chrochtání z vysílačky, kterou měl jeden z bachmačů, a protože byl nejblíže k mašině, zamával baterkou na fíru. Ten poslušně začal pomalu sunout hada ze smontovaných pražců a kolejnic do pokladače. Nikdo z nich nevěděl, že v té chvíli Peter E. T. se samopalem na zádech v podřepu balíky rozpojuje. Když se tři sta tun dalo nečekaně do pohybu, snažil z kolejiště vyskočit, ale hlavní se zašprajcl o nárazník a kolos ho vláčel pár desítek metrů po pražcích. „Chceš ma zabíť?„ vrhl se doběla rozžhavený E. T. po zastavení soupravy na Erniho a pažbou ho zlostně praštil po přilbě. „Ty debile, vždyť ho to mohlo rozmačkat,„ přisadil si Martin, který se ze zastávky přišel podívat, jak to bachmačům ve tmě jde. Poslední, po čem toužil, bylo hledat mezi kolejemi kamarádovu ujetou nohu.
Protože dopraváci vysílačky nenafasovali, zabavil Martin jeden přístroj absolventovi – politrukovi se slovy „ty vysílačku ke splnění úkolu nepotřebuješ„ a další kus sebral z pojízdné dílny.
Sice existovali jakési číselné kódy, kterými se měli vojáci podle funkcí a aktuálního zařazení v éteru hlásit, ale pro jistotu začali používat pouze svoje zažité přezdívky, aby měli skutečně jistotu, že pokyny k pohybu lokomotivy dává opravdu někdo z nich a ne třeba rotmistr Ovar.
Kolem půlnoci nastal čas pro přisunutí nových kolejnic. Záložní pracovní vlak, který je přitáhl z Nymburku, zatím stál na poli asi kilometr od zastávky. Martin hvízdal, mával baterkou směrem k obrysům bublající lokomotivy a nic. Zkusil volat ze silnější vysílačky bachmače, který ležel jako hlídka na pešunku, ale zase nic. Žádný pohyb. Půjčil si tedy jeho kulomet a vyslal do tmy několik krátkých dávek slepých. Bez odezvy. Jen ve vysílačce nějaký lampasák nadával, ať si přestanou hrát na partyzány a nestřílí, že by si lidi z vesnice mohli stěžovat.
Martin se tedy s nadáváním, protože ve tmě párkrát zakopnul, vypravil po náspu na trať. Když daleko od Zvěřínku minul čelo soupravy, kde pochopitelně nikdo nebyl, párkrát zmáčkl spoušť samopalu. Marně. Doškobrtal tedy až k vrčící lokomotivě, vysoukal se na schůdky a přes okno spatřil blaženě odfukující kamarády. Hlaveň samopalu dal před čelní sklo a vyprázdnil zbytek zásobníku. Řezňa, Štefan i strojvedoucí nadskočili. „Budíček! Chcete to písemně, že máte sunout do výluky?„ zašklebil se na rozespalé vojáky Martin.
(dokončení příště)
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/286633/
Znovu si velení železničního vojska usmyslelo provést bojové cvičení. Tentokrát přímo při rekonstrukci tratě Poříčany - Nymburk, kterou prováděl sousední útvar.
Bachmači sídlící v Dobrovicích na Mladoboleslavsku dělali ve dne a hostivařská odloučená jednotka je měla střídat přes noc. To ale záklaďáci dopředu tentokrát nevěděli.
Utajované cvičení začalo v pátek odpoledne, poté, co se vojáci vrátili z práce na Benešovsku. S plnou polní naskákali na náklaďáky a čekali, kamvlastně v noci dorazí.
„Dopraváci, vy jedete v koloně poslední, jako zadní záštita. Žádné poplachy pro vás neplatí, jen nástup na večeři a na snídani,„ potěšil lampasák ze štábu vojáky. Ti se zachumlali a snažili se na vejtřasce spát.
Kolona složená z vejtřasek, tater, jeřábů, cisterny s naftou, pojízdných dílen a tahače s buldozerem, vedená velitelskou škodovkou nejdříve v noci u Brandýsa zakufrovala.
Zajela do slepé ulice vedle rychlostní silnice do Boleslavi a k nelibosti domorodců se začala otáčet přes pečlivě udržované trávníky osázené keříky růžiček. I pár stromečků švestek vojenské manévrování nepřežilo.
„Vy blbci, já to tady deset let piplám a vy to za pár minut rozjezdíte, jako cestu do prasečáku,„ hudroval rozčílený stařík. „Nám nenadávejte,„ litovali dopraváci z korby domorodce. „Za to může ten major, co sedí v zelené škodovce a neumí číst mapu,„ utrousil pomstychtivě Řezňa.
Když se kolona pohnula od Brandýsa, začali vojáci opět hnípat. Probudila je střelba ze samopalů. Přepadení vojenského konvoje.
Dopraváci jen průzory v plachtě jen sledovali, jak se bachmači brání protistřelbou a podnikají s hulákáním „Urrrrrá„ hrdinský protiútok někam k lesu. Byl čas vysypat písek a doplnit plíce nikotinem.
Když se bachmači vrátili z lesa, nastala večeře. Ale jenom pro některé. Jeden bojovník z první roty ztratil zásobník, tak se všechny čety vydaly v rojnici opět k lesu hledat ztracenou výzbroj. Kromě dopraváků. Ti si šli k polní kuchyni pro nášup.
Když se kolona opět rozpohybovala, opět se o vojáky pokoušela dřímota. Zkrátka, zadní záštita spala.
„Tak co je, dopraváci! Slezte z té korby. Projeli jste zamořeným územím, tak chci vidět částečnou speciální očistu,„ bušil někdo na bočnici. Martin vykoukl zpod plachty a spatřil šklebícího se kapitána Marka. „Tak kurva chlapi pohyb. Čumí na nás plukovníci z velitelství,„ vysvětlil důstojník ze štábu. Vojáci seskákali z vejtřasky.
„Kurva, kde máte masky a pécháčka? Vždyť jste zamoření radioaktivitou!„ zlobil se Marek.
„Ale my si jako zadní záštita nemáme ničeho všímat,„ oponoval Martin a přeskočil příkop do kukuřice, aby ulevil ledvinám. „Tak si alespoň vybalte masky a klepejte s těma pláštěnkama po směru větru, ať se tady jako něco děje,„ žadonil kapitán a přidal se k močící řadě vojáků.
(pokračování příště)
(Benešovský deník)
Bachmači sídlící v Dobrovicích na Mladoboleslavsku dělali ve dne a hostivařská odloučená jednotka je měla střídat přes noc. To ale záklaďáci dopředu tentokrát nevěděli.
Utajované cvičení začalo v pátek odpoledne, poté, co se vojáci vrátili z práce na Benešovsku. S plnou polní naskákali na náklaďáky a čekali, kamvlastně v noci dorazí.
„Dopraváci, vy jedete v koloně poslední, jako zadní záštita. Žádné poplachy pro vás neplatí, jen nástup na večeři a na snídani,„ potěšil lampasák ze štábu vojáky. Ti se zachumlali a snažili se na vejtřasce spát.
Kolona složená z vejtřasek, tater, jeřábů, cisterny s naftou, pojízdných dílen a tahače s buldozerem, vedená velitelskou škodovkou nejdříve v noci u Brandýsa zakufrovala.
Zajela do slepé ulice vedle rychlostní silnice do Boleslavi a k nelibosti domorodců se začala otáčet přes pečlivě udržované trávníky osázené keříky růžiček. I pár stromečků švestek vojenské manévrování nepřežilo.
„Vy blbci, já to tady deset let piplám a vy to za pár minut rozjezdíte, jako cestu do prasečáku,„ hudroval rozčílený stařík. „Nám nenadávejte,„ litovali dopraváci z korby domorodce. „Za to může ten major, co sedí v zelené škodovce a neumí číst mapu,„ utrousil pomstychtivě Řezňa.
Když se kolona pohnula od Brandýsa, začali vojáci opět hnípat. Probudila je střelba ze samopalů. Přepadení vojenského konvoje.
Dopraváci jen průzory v plachtě jen sledovali, jak se bachmači brání protistřelbou a podnikají s hulákáním „Urrrrrá„ hrdinský protiútok někam k lesu. Byl čas vysypat písek a doplnit plíce nikotinem.
Když se bachmači vrátili z lesa, nastala večeře. Ale jenom pro některé. Jeden bojovník z první roty ztratil zásobník, tak se všechny čety vydaly v rojnici opět k lesu hledat ztracenou výzbroj. Kromě dopraváků. Ti si šli k polní kuchyni pro nášup.
Když se kolona opět rozpohybovala, opět se o vojáky pokoušela dřímota. Zkrátka, zadní záštita spala.
„Tak co je, dopraváci! Slezte z té korby. Projeli jste zamořeným územím, tak chci vidět částečnou speciální očistu,„ bušil někdo na bočnici. Martin vykoukl zpod plachty a spatřil šklebícího se kapitána Marka. „Tak kurva chlapi pohyb. Čumí na nás plukovníci z velitelství,„ vysvětlil důstojník ze štábu. Vojáci seskákali z vejtřasky.
„Kurva, kde máte masky a pécháčka? Vždyť jste zamoření radioaktivitou!„ zlobil se Marek.
„Ale my si jako zadní záštita nemáme ničeho všímat,„ oponoval Martin a přeskočil příkop do kukuřice, aby ulevil ledvinám. „Tak si alespoň vybalte masky a klepejte s těma pláštěnkama po směru větru, ať se tady jako něco děje,„ žadonil kapitán a přidal se k močící řadě vojáků.
(pokračování příště)
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/286632/
Na libeňské montážní základně si v době, než začala stavba, museli dopraváci vystačit s nejmenší motorovou mašinkou, kterou mělo železniční vojsko v arzenálu, Puklem. Tak vojáci nazývali dvou nápravovou T 211.0 s mechanickou převodovkou a tatrováckým motorem. Její řízení, řazení převodových stupňů s pomocí ručně ovládané spojky a především rozjezdy s těžkými vagóny na namrzlých kolejnicích do kopce, kdy se muselo pískovat, to už byla vyšší dívčí. „Kdo se naučí jezdit s Puklíkem, ten si může požádat o pilotní průkaz,„ hlásal Řezňa, v civilu sportovní pilot větroně.
Mašinka, která uměla jet maximálně 40 km/h, už hodně dlouho přesluhovala a na výkonu jejího motoru to byla znát. Jednou, když si s ní dopraváci v zimě při noční směně zajeli na samý začátek vlečky ke stanici, aby to měli do pivnice u křižovatky Harfa co nejblíže, odmítala po jejich návratu nastartovat. Vojáci, kteří s sebou vzali na pivo i několik bachmačů z druhé roty, začali lokomotivu z mírného spádu roztlačovat. Když se rozpohybovala, zařadil strojvedoucí Jehla trojku, mašinka s sebou zacukala, naftový motor se párkrát převalil a začal spokojeně blafat. „Boha jeho!. Motocykl jsem už roztlačoval, auto taky. I vejtřasku jsme tlačili, ale lokomotivu?„ kroutil hlavou bachmač.
Druhý den Jehla mašinku, kterou pro jistotu nechal bublat celou noc, odvezl do depa, aby jí tam nabili baterie. Ve vytápěné hale plné motorových lokomotiv i rychlíkových vozů zrovna nebylo místo, tak vojáci museli Puklíka nechat stát venku. Strojmistr přislíbil, že ho odtáhnou dovnitř později, ale zapomněl na to. Přes noc v mrazu popraskaly všechny akumulátory. K náhradě je dostal Jehla, kterému škodu lampasáci strhli z vojenského platu. Pár dnů po nafasování nových baterií, když dopraváci s mašinkou posunovali, slyšeli z kapoty divný zvuk. „Hele, něco ti tam rachtá,„ upozornil posunovač strojvedoucího. „Ať rachtá, hlavně že jede,„ odvětil blahosklonně ze stanoviště Jehla. V tom se ozvala rána jako hrom, ještě něco zachrastilo a Pukl zastavil. Strojvedoucí zbledl, otevřel boční dvířka k motoru a hlesl: „Ty vole, tak jsme došli, nazdar babi!„ Z boku motoru zela díra velikosti lidské hlavy. Jehla akčně pro jistotu vybryndal na podlahu strojovny z kanystru několik litrů motorového oleje, aby bylo zjevné, že na jeho pravidelné dolévání nezapomněl. Potom šel Martin volat do kasáren, že potřebují jinou mašinu.
Z pardubických dílen vojáci přivezli nádherně naleštěného, téměř panenského, khaki Pukla. Ten stál přes dvacet let ve skladu jako materiální zásoba pro případ války. Jeho motor předl jako tygr, tak se vojáci hned snažili vyzkoušet, kolik tun na vlečce utáhne.
Jezdili sem a tam. Postupně vagóny přidávali a střídali se u řízení, kdo je v rozjezdu do stoupání lepší.
„To je houby. Mám zlepšovák. To bude ta správná hlína,„ zasvítili Řezňovi oči a z boudy dotáhl konev s olejem na mazání výhybek. Polil s ním asi dvacet metrů kolejnic se slovy: „Tak, teď se předveďte, jací jste machři!„ Motor hučel na plný výkon, kola na kluzkém filmu hoblovala kolejnice a vojáci se bavili. Když je týrání nového Puklíka omrzelo, odstavili ho šturcu a šli na pivo.
Mezitím měl projet po hlavní koleji montážní základny vlečkový vlak do ČKD. Neprojel. Civilní lokomotivě se olej nabalil z kolejnic na obruče, a když potřeboval mašinfíra zastavit, aby posunovač přehodil výhybku na volnou kolej, dostala se mastnota i na brzdové špalky. Výsledkem byl ohlušující náraz do odstavených vagónů.
„Prý tady byla včera večer slyšet nějaká velká rána,„ přikolébal se ráno k dopravákům kapitán Bumbalík. „To my né! To dráha. Fíra nějak nestihl zastavit nebo co,„ ujistil Martin důstojníka.
(Benešovský deník)
Mašinka, která uměla jet maximálně 40 km/h, už hodně dlouho přesluhovala a na výkonu jejího motoru to byla znát. Jednou, když si s ní dopraváci v zimě při noční směně zajeli na samý začátek vlečky ke stanici, aby to měli do pivnice u křižovatky Harfa co nejblíže, odmítala po jejich návratu nastartovat. Vojáci, kteří s sebou vzali na pivo i několik bachmačů z druhé roty, začali lokomotivu z mírného spádu roztlačovat. Když se rozpohybovala, zařadil strojvedoucí Jehla trojku, mašinka s sebou zacukala, naftový motor se párkrát převalil a začal spokojeně blafat. „Boha jeho!. Motocykl jsem už roztlačoval, auto taky. I vejtřasku jsme tlačili, ale lokomotivu?„ kroutil hlavou bachmač.
Druhý den Jehla mašinku, kterou pro jistotu nechal bublat celou noc, odvezl do depa, aby jí tam nabili baterie. Ve vytápěné hale plné motorových lokomotiv i rychlíkových vozů zrovna nebylo místo, tak vojáci museli Puklíka nechat stát venku. Strojmistr přislíbil, že ho odtáhnou dovnitř později, ale zapomněl na to. Přes noc v mrazu popraskaly všechny akumulátory. K náhradě je dostal Jehla, kterému škodu lampasáci strhli z vojenského platu. Pár dnů po nafasování nových baterií, když dopraváci s mašinkou posunovali, slyšeli z kapoty divný zvuk. „Hele, něco ti tam rachtá,„ upozornil posunovač strojvedoucího. „Ať rachtá, hlavně že jede,„ odvětil blahosklonně ze stanoviště Jehla. V tom se ozvala rána jako hrom, ještě něco zachrastilo a Pukl zastavil. Strojvedoucí zbledl, otevřel boční dvířka k motoru a hlesl: „Ty vole, tak jsme došli, nazdar babi!„ Z boku motoru zela díra velikosti lidské hlavy. Jehla akčně pro jistotu vybryndal na podlahu strojovny z kanystru několik litrů motorového oleje, aby bylo zjevné, že na jeho pravidelné dolévání nezapomněl. Potom šel Martin volat do kasáren, že potřebují jinou mašinu.
Z pardubických dílen vojáci přivezli nádherně naleštěného, téměř panenského, khaki Pukla. Ten stál přes dvacet let ve skladu jako materiální zásoba pro případ války. Jeho motor předl jako tygr, tak se vojáci hned snažili vyzkoušet, kolik tun na vlečce utáhne.
Jezdili sem a tam. Postupně vagóny přidávali a střídali se u řízení, kdo je v rozjezdu do stoupání lepší.
„To je houby. Mám zlepšovák. To bude ta správná hlína,„ zasvítili Řezňovi oči a z boudy dotáhl konev s olejem na mazání výhybek. Polil s ním asi dvacet metrů kolejnic se slovy: „Tak, teď se předveďte, jací jste machři!„ Motor hučel na plný výkon, kola na kluzkém filmu hoblovala kolejnice a vojáci se bavili. Když je týrání nového Puklíka omrzelo, odstavili ho šturcu a šli na pivo.
Mezitím měl projet po hlavní koleji montážní základny vlečkový vlak do ČKD. Neprojel. Civilní lokomotivě se olej nabalil z kolejnic na obruče, a když potřeboval mašinfíra zastavit, aby posunovač přehodil výhybku na volnou kolej, dostala se mastnota i na brzdové špalky. Výsledkem byl ohlušující náraz do odstavených vagónů.
„Prý tady byla včera večer slyšet nějaká velká rána,„ přikolébal se ráno k dopravákům kapitán Bumbalík. „To my né! To dráha. Fíra nějak nestihl zastavit nebo co,„ ujistil Martin důstojníka.
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/283072/
710.622- na vlečke Lokotrans Šurany
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/279745/
Dopraváky si vzal v sobotu na paškál velitel Kilián a nahnal vojáky pod pergolu u štábních buněk na školení. „U dopravních čet u všech útvarů se v poslední době objevuje moc mimořádných událostí. Vy máte naštěstí na triku jen několik nehod bez zranění, ale kázeň u vaší čety je mizerná,„ odsekával příkře major, jenž se netajil averzí vůči mladíčkům, z nichž většina měla vyšší drážní kvalifikaci, než měl on. Kilián, ač absolvoval vojenskou železniční katedru, mohl maximálně mávat praporkem na pracovním vlaku jako vlakvedoucí.
„Přes bránu se couráte jako kachny v jakoukoliv denní i noční dobu, nechodíte v tvaru a vaše ustrojovací kázeň, to je nekázeň,„ myla záklaďákům hlavy nejvyšší šarže v hostivařském lágru.
Velitel čety Akné, absíci, poddůstojníci i vojáci jen pokývali hlavami, protože všichni věděli, že to tak je. O tom se nedalo diskutovat. Ale když se Kilián začal pouštět na tenký led a túroval dopraváky kvůli lokomotivám a nějakým technologickým postupům, dopraváci ožili. Vysokoškolák Franta s červeným diplomem ze Žiliny zaníceně lampasákovi vysvětloval, že má-li jet vojenská mašinka na měsíční revizi do depa ráno na osmou hodinu, tak musí strojvedoucí odcházet z lágru v pět a pokud přetah kolejových polí skončí u Benešova někdy před půlnocí, tak se vojáci těžko do hostivařského lágru vrátí za hodinu, když taková byla jízdní doba rychlíku. Kilián načal jiný soudek. „Vysvětlete mi laskavě, proč, když jedete s lokomotivou kolem vojenského tábora, tak houkáte?„ Dopraváci tak zdravili kamarády z čety ve stanu a zároveň tím provokovali bachmače, kteří se z lágru mezi civily dostali maximálně na vycházku. V úrovni důstojnických maringotek se houkalo dvojnásobně, aby lampasáci nehnípali. „On tam je pískáček, soudruhu majore. Tedy návěst nařizující strojvedoucímu houkat,„ našel spásné vysvětlení Martin, i když si vůbec nebyl jistý, jestli v blízkosti vojenského tábora nějaký červenobílý kolík je. Kilián zatriumfoval: „To je jasné, ale proč houká i zadní lokomotiva u přetahu?„ Tak teď jsem vás dostal, pomyslel si možná. Záklaďáci mlčeli a velitel čety Akné pobídl Martina: „No tak dispečere, vysvětlete to soudruhu majorovi!„ Poddůstojníkovi vařila hlava, až na to přišel. „Když se vezou koleje, tak přes výhybky se jede patnáct, a pokud je to z odbočky, tak krokem. Zadní lokomotiva tak houkáním dává přední avízo, že už přejela výhybky a může se zvýšit rychlost,„ věrohodně prohlásil Martin. Veliteli útvaru se zablesklo v očích, ale nic neříkal. V té chvíli se na nedaleké železniční trati z výhledu zakrytého štábní buňkou vynořila přetahová lokomotiva. Teskně houkala a strojvedoucí i s vlakvedoucím a posunovačem kynuli kamarádům uvězněným pod pergolou. Kilián si osádku mašinky změřil rentgenovýma očima a loupl s nimi i po Martinovi. Ten se začal modlit, aby kluky na zadní mašině trklo, že tam s nimi je i obávaný velitel útvaru.
Asi se modlil špatně. Přesně podle zákona schválnosti. Kamarádi na druhé lokomotivě předčili očekávání. Nejen, že strojvedoucí střídavě rozhoukával přední i zadní houkačku a do toho píšťalou přihvizdoval nějaký rytmus, ale další dva polovysvlečení záklaďáci vylezli z kabiny na ochoz. Štefan vojákům na dálku strouhal mrkvičku, ale když zmerčil Kiliána, tak zapadl na stanoviště. Zato Erni, který nezaznamenal Štefanovy vyjeknutí, u zábradlíčka dál předstíral vojenský pochod na místě a na závěr celému osazenstvu pergoly po obratu čelem vzad a stažení kalhot předvedl svá prodloužená záda. Martin Rubeš
(Benešovský deník)
„Přes bránu se couráte jako kachny v jakoukoliv denní i noční dobu, nechodíte v tvaru a vaše ustrojovací kázeň, to je nekázeň,„ myla záklaďákům hlavy nejvyšší šarže v hostivařském lágru.
Velitel čety Akné, absíci, poddůstojníci i vojáci jen pokývali hlavami, protože všichni věděli, že to tak je. O tom se nedalo diskutovat. Ale když se Kilián začal pouštět na tenký led a túroval dopraváky kvůli lokomotivám a nějakým technologickým postupům, dopraváci ožili. Vysokoškolák Franta s červeným diplomem ze Žiliny zaníceně lampasákovi vysvětloval, že má-li jet vojenská mašinka na měsíční revizi do depa ráno na osmou hodinu, tak musí strojvedoucí odcházet z lágru v pět a pokud přetah kolejových polí skončí u Benešova někdy před půlnocí, tak se vojáci těžko do hostivařského lágru vrátí za hodinu, když taková byla jízdní doba rychlíku. Kilián načal jiný soudek. „Vysvětlete mi laskavě, proč, když jedete s lokomotivou kolem vojenského tábora, tak houkáte?„ Dopraváci tak zdravili kamarády z čety ve stanu a zároveň tím provokovali bachmače, kteří se z lágru mezi civily dostali maximálně na vycházku. V úrovni důstojnických maringotek se houkalo dvojnásobně, aby lampasáci nehnípali. „On tam je pískáček, soudruhu majore. Tedy návěst nařizující strojvedoucímu houkat,„ našel spásné vysvětlení Martin, i když si vůbec nebyl jistý, jestli v blízkosti vojenského tábora nějaký červenobílý kolík je. Kilián zatriumfoval: „To je jasné, ale proč houká i zadní lokomotiva u přetahu?„ Tak teď jsem vás dostal, pomyslel si možná. Záklaďáci mlčeli a velitel čety Akné pobídl Martina: „No tak dispečere, vysvětlete to soudruhu majorovi!„ Poddůstojníkovi vařila hlava, až na to přišel. „Když se vezou koleje, tak přes výhybky se jede patnáct, a pokud je to z odbočky, tak krokem. Zadní lokomotiva tak houkáním dává přední avízo, že už přejela výhybky a může se zvýšit rychlost,„ věrohodně prohlásil Martin. Veliteli útvaru se zablesklo v očích, ale nic neříkal. V té chvíli se na nedaleké železniční trati z výhledu zakrytého štábní buňkou vynořila přetahová lokomotiva. Teskně houkala a strojvedoucí i s vlakvedoucím a posunovačem kynuli kamarádům uvězněným pod pergolou. Kilián si osádku mašinky změřil rentgenovýma očima a loupl s nimi i po Martinovi. Ten se začal modlit, aby kluky na zadní mašině trklo, že tam s nimi je i obávaný velitel útvaru.
Asi se modlil špatně. Přesně podle zákona schválnosti. Kamarádi na druhé lokomotivě předčili očekávání. Nejen, že strojvedoucí střídavě rozhoukával přední i zadní houkačku a do toho píšťalou přihvizdoval nějaký rytmus, ale další dva polovysvlečení záklaďáci vylezli z kabiny na ochoz. Štefan vojákům na dálku strouhal mrkvičku, ale když zmerčil Kiliána, tak zapadl na stanoviště. Zato Erni, který nezaznamenal Štefanovy vyjeknutí, u zábradlíčka dál předstíral vojenský pochod na místě a na závěr celému osazenstvu pergoly po obratu čelem vzad a stažení kalhot předvedl svá prodloužená záda. Martin Rubeš
(Benešovský deník)
Odkaz na príspevok: https://www.vlaky.net/diskusia/link/275508/
