Letní cestování pod červeno-bílo-zelenou trikolórou. 8. den - pátek 09.07.2010 (Avellino, Ischia)

 Ze všech zaměstnanců v dopravě jde totiž železničářům stávkování nejlépe, a kdyby pracovali stejně kvalitně, jako stávkují, je na italských kolejích k vidění druhé Švýcarsko. Takto jsem si ovšem musel vypomoci jinak a rozhodně nelituji, nejen kolejemi živ je člověk.

Jako již tradičně jsem se ráno vzbudil časně a vůbec jsem přitom netušil, jaký budu mít toho dne program. Jen jsem věděl, že stávka mi připraví velké množství nezvyklých zážitků a není podstatné, kam se vlastně dostanu. Původně jsem chtěl využít ranní špičky, kdy by měly jezdit garantované spoje, dostat se „metrem“ na Montesanto, a pak pěšky prochodit pevnost Sant´Elmo a čtvrtě pod ní, s tím, že bych následně došel do přístavu a dal si půldenní výlet na Ischii, lodě stávkovat neměly. Že je stávka v dopravě bylo jasné hned poté, co jsem vyšel z hotelu. Obvyklý proud vozidel MHD se nekonal, trolejbusy a tramvaje nejezdily vůbec, občas projel neoznačený nacpaný autobus. Zato aut bylo mnohem víc než obvykle.

Na nádraží to zprvu vypadalo nadějně, na obrazovkách s odjezdy vlaků nebyla uváděna ani zpoždění, ani obávaná zkratka SOP (sospesso - zrušeno). Podle zmateného chování davů jsem ale brzy pochopil, že tohle nic neznamená. Prostě obsluha informačního systému stávkuje taky a ručně zadávané údaje se jednoduše nezobrazují. Vlaky nejely žádné, zato u nástupišť stála spousta prázdných souprav. Pln obav jsem tedy pokračoval do podchodu na podzemní stanici Piazza Garibaldi. Na obrazovce tentokrát svítily všechny údaje a rovněž nevěstily nic dobrého. Bylo 7:45, na obrazovce svítil jediný odjezd, a sice v 7:10. Všechny další byly „SOP“. Na nástupišti stály stovky lidí, kteří zjevně čekali už dlouho. Vzduchotechnika dnes nepracovala, takže bylo vedro na padnutí a z reproduktorů se linulo pouze rozvláčné povídání o oprávněnosti stávky, týkající se nějakých paragrafů zákoníku práce. Nakonec byl monolog přerušen obvyklým hlášením, že zpožděný vlak ze Salerna mimořádně ukončený na Campi Flegrei s odjezdem v 7:10 přijede mimořádně na 2. kolej a nikoliv na 4., následovaly výhružky, že se nemá překračovat žlutá linie na nástupišti apod. Dav zareagoval dost neočekávaně, ony stovky lidí se jako jeden muž daly na pochod přes koleje!! Než jsem se stačil vzpamatovat a vyfotit to, většina lidí už byla na druhé straně. Hned co většina lidí přešla, opravdu přijela skoro prázdná souprava ze Salerna. Ovšem proti všem očekáváním strojvůdce oznámil z kabiny, že stávkuje a končí už tady, ale možná ještě ze „čtyřky“ něco pojede. Dav se tedy dal opět na pochod přes koleje, tentokrát ale stála v cestě souprava, takže to trvalo déle. Seznal jsem tedy, že tohle pochodové cvičení k ničemu nevede a nejrozumnější bude prostor stanice opustit.

Přechodové dveře vozů typu MDVC/MDVE pohozené na nástupišti- aneb tomu vlaku něco chybí…. 9.7.2010 © Jan Přikryl

Nahoře jsem se rozhlédl, zdali něco někam nejede. V kolejišti se nic nezměnilo, pouze před staniční budovou na zastávce regionálních autobusů stál nastartovaný autobus Ayats Bravo 1 (patrová varianta i u nás známého autobusu Bravo 2, používaného Student Agency), mířící na regionální lince společnosti AIR do Avellina. Bez rozmýšlení jsem do něj nastoupil, pokud už nemá celý den nic jezdit, je lepší být v poklidném horském městě Avellino, než v rozpálené Neapoli, byť ještě den předtím jsem neměl o existenci tohoto města ani tušení. Navíc autobusy na této lince jezdí celodenně v intervalu 20 minut, takže se dalo čekat, že aspoň některé spoje pojedou i v době stávky. Cesta v sedadle přímo nad řidičem byla zajímavá, nejprve jsme úzkými uličkami vyjeli z města na dálnici, a pak uháněli po náhorní plošině. Po necelé hodině jízdy jsme z dálnice sjeli a ještě projeli celé Avellino. Potěšující bylo zjištění, že zdejší MHD zjevně funguje.

Avellino je jinak velice příjemné město čítající 56 000 obyvatel v nadmořské výšce 348 m.n.m. Ač má římskou minulost, mnoho památek se nedochovalo. Ovšem i pár středověkých uliček u kostela má své kouzlo, stejně jako prostorné náměstí Piazza Libertá z 19. století s parkem a na něj navazující pěší zóna Corso Vittorio Emmanuelle ze stejné doby. Centrum leží na kopci, autobusové nádraží se nachází na jeho konci přímo pod ním. Mají tu i železniční nádraží, ale je hodně daleko od města, příslušná linka MHD jako jediná v době stávky nejezdila a navíc tu jezdí jen osobní vlaky do Salerna, takže jsem tam ani nešel. Když jsem přijel z Neapole, šel jsem se nejdřív informovat do kanceláře dopravce AIR, kdy jede nejbližší spoj zpět do Neapole. Bylo mi sděleno, že první garantovaný spoj jede v 13:00 (tedy za 4 hodiny) s tím, že řada řidičů nestávkuje, a když Bůh dá, pojede i něco předtím. V poklidném tempu jsem se tedy věnoval prohlídce města, vychutnával kávu v cafeterii a v tu chvíli je Itálie vskutku nádherná! Jako bonus jsem si dal okružní linku MHD, mířící do hor směrem na Salerno, zajišťovanou nejobvyklejším zdejším typem autobusů - zkráceným Irisbusem Europolis. Ve vozovém parku mají sice i klasické Solarisy Urbino, ty však v době stávky nejezdily, zato jsem viděl i ještě menší mikrobusy.

Autobus Ayats Bravo I právě dorazil na autobusové nádraží v Avellinu- stávka může začít. 9.7.2010 © Jan Přikryl

Kolem poledne jsem už i v poklidném tempu viděl všechno, a proto mě na autobusovém nádraží zaujalo, že autobusy odtud jezdí. Sice se jich všude míhalo dost, ovšem s orientací už to bylo horší, v době stávky totiž autobusy nebyly označené (prý aby nemohl řidiče „stávkokaze“ někdo udat odborům, kam jeli) a ačkoliv i za normální situace je často jediný spolehlivý způsob zeptat se místních, teď nic nevěděli ani Italové. Všichni aplikovali jediný způsob shánění informací, pobíhali od autobusu k autobusu a ptali se, kam jede. I já jsem tak činil, ale byla tu potíž, drtivá většina místních názvů mi nic neříkala, na Neapol nikdo kladně nereagoval a když jsem požadavek zobecnil, že chci na „costieru“ (pobřeží) mezi Salernem a Neapolí a vytasil přitom svou síťovou jízdenku, většina řidičů jen nechápavě kroutila hlavou. Po asi půl hodině bezúspěšného hledání jsem to už chtěl vzdát, když v poledne odkudsi přijela Karosa C954 velké autobusové společnosti SITA, kde mi řidič potvrdil, že jede do Neapole. Jednalo se vlastně o letištní spoj na neapolské letiště Capodichino, který na operativní objednávku regionální vlády v Kampánii dnes zajížděl až k nádraží. Autobus kupodivu nebyl moc plný a ačkoliv v něm moje jízdenka neplatila (za normálních okolností byl spoj v rámci ZDO pouze na území provincie Basilicata, nikoliv v Kampánii), pro dnešek mi ji řidič uznal. Pak jsme se vydali stejnou cestou jako ráno zpět do Neapole, pouze průjezd Neapolí byl tentokrát zajímavější. Jeli jsme po dálničním okruhu na letiště, kde mě překvapil vzhled letištního areálu. Civilnímu provozu slouží Capodichino už od roku 1950, takže budovy připomínají spíše nádraží ze stejné doby. Pak jsme po trase meziměstského trolejbusu sjeli prudce dolů do Neapole po Via Nuova del Campo, odkud se v mnoha serpentinách nabízejí úchvatné pohledy na celé město. Škoda, že to včera trolejbusem nešlo...

Na nádraží jsem se jen rychle naobědval a rozjímal, co dál. Bylo 13:30, MHD nejezdila vůbec (to už bylo vidět z autobusu), regionální autobusy jezdily pouze do Avellina a vlaky stály bez pohnutí na nástupišti. Jen lidí už na stanici mnoho nebylo, všichni rezignovali. Ukazatel na Piazza Garibaldi hlásil, že dosud nejel spoj v 11:15 a vše ostatní bylo „SOP“, takže bylo zjevné, že jediný způsob, jak se odtud dostat, je pěšky. Takže jsem se rozhodl, že nastal čas plout na Ischii - lodě nestávkují. Regionální spoje na Ischii a Capri odplouvají v Neapoli fakticky z centra, stanice se jmenuje Molo Beverello a je od nádraží vzdálena cca 2 km. To není mnoho, navíc procházka je to velmi příjemná, protože pobřežní čtvrť je rázovitá. Kdysi se tu usazovali chudí rybáři a posléze chudina všeho druhu, takže jsou tu opět velmi úzké uličky, vysoké oprýskané domy neurčitého (leč značného) stáří a vše tu kypí životem. Akorát auta se sem moc nedostanou. Zajímavé ovšem je, že v kdysi chudé čtvrti dnes sídlí převážně zlatníci a hodináři - takovou koncentraci obchodů s tímto artiklem nevidno ani ve Švýcarsku! Přitom turistická oblast to zrovna není a v noci zdejší uličky při mizerném osvětlení působí poněkud tísnivě.

Typická ulička v přístavní čtvrti v Neapoli- Via Sopramuro. 9.7.2010 © Jan Přikryl

Cestou jsem se zdržel prohlídkou sousední Stazione Maritima na molu Angioino, protože odtud odplouvají klasické trajekty s převozem aut, a to nejen na ostrovy v Neapolském zálivu, ale i dálkové linky na Liparské ostrovy, z nichž většina je provozována v rámci závazku veřejné služby (a jsou tudíž levnější, než bývá obvyklé). A velké trajekty jsou pro oko Středoevropana vždy úchvatná záležitost. Ze sousedního mola Beverello odplouvají menší rychlé lodě, zvané Aliscafi. Pokladny jsou ale všechny na Beverellu a u okénka každého dopravce se vinou dlouhé fronty. Já si z nabídky vybral dopravce Caremar, protože pouze jeho Aliscafo v nejbližší době plulo se zajížďkou přes ostrov Procida. Taky to bylo poněkud dražší, jízdenka stála bezmála 15 eur.

Pak už opět nezbylo, než čekat. Loď měla odplout v 15:10, proto jsem byl v 15:20 už docela nervózní, jestli Caremar taky nestávkuje. Nakonec po dalších 10ti minutách přirazila ke břehu poněkud ošuntělá loď této společnosti jménem „Isola di San Pietro“. Po rychlé výměně cestujících jsem se nalodil s úmyslem zabrat místo na otevřené horní palubě, která ale nenabízí moc místa. Jaké bylo moje překvapení, když jsem našel dveře nahoru zavřené! Od posádky jsem se dozvěděl, že když je málo lidí, jako v tomto případě (jelo nás cca 40), otevírají jen spodní paluby. Takže mi nezbylo, než se usadit ve velkoprostorovém sále s uspořádáním sedadel 4+4+4. Křesla sice byla pohodlná, ale okénka malá a hlavně strašně špinavá, zjevně je od doby, kdy loď v Messině roku 1992 spustili na vodu, nikdo nemyl. Navíc se loď i za bezvětří dost houpala, takže namísto prožitku námořní plavby mi nebylo dobře od žaludku, začal jsem litovat, do čeho jsem se to pustil. Od břehu jsme odrazili sice svižně, ale hned vzápětí nám vysadil motor a dlouho jsme se jen pohupovali ve vlnách, než se ho zase podařilo nahodit. Pak jsme ale vyrazili tryskem napříč Neapolským zálivem a skutečně škoda, že nebylo nic podstatného vidět. Za zhruba půl hodiny jsme zastavili na Procidě (zajímavé je, že do lodi se může nastupovat buď vzadu jako v Neapoli, nebo z boku jako na Procidě) a po stěží minutovém pobytu jsme pokračovali na Ischii, kam jsme dorazili za další necelou půl hodinu.

Aliscafo "Isola di San Pietro" společnosti Caremar během naloďování cestujících v Neapoli. 9.7.2010 © Jan Přikryl

Způsob plavby mi opět změnil plány. Původně jsem měl totiž v úmyslu se vracet posledním denním spojením, jímž je trajekt společnosti Medmar ve 22:15 s Ischie, který navíc jako jeden z mála spojů uznává jízdenky systému UNICO - je totiž v závazku veřejné služby. Nicméně po takto nanicovaté plavbě se mi nechtělo zpátky plout za tmy, kdy z toho člověk opět mnoho nemá a rozhodl jsem se pro poslední „velký“ trajekt se zastávkou na Procidě s odjezdem v 19:30, opět (shodou náhod) zajišťovaný společností Caremar. Tím se mi sice pobyt na Ischii radikálně zkrátil, navíc nebylo jednoduché koupit jízdenku - v přístavu Ischia Porto jsou totiž přístaviště (a pokladny) pro Aliscafi a trajekty rozdělené a pro jízdenku na trajekt jsem musel téměř celý přístavní bazén obejít. Po nákupu jízdenky za 9 eur jsem se vrátil zpět do přístaviště Aliscafi, kde se nachází též terminál ostrovní autobusové dopravy.

Ta je na Ischii hojně rozšířená, v zásadě lze říci, že do každé usedlosti na ostrově jede autobus alespoň 2x za hodinu, páteř tvoří okružní linka, kterou v každém směru projíždějí autobusy v půlhodinovém taktu. Délka této linky je úctyhodných 100 minut, většina ostatních linek je podstatně kratších. Klasický autobus tu však nenajdete, pouze zkrácená vozidla typických italských typů a výrobců - většinu tvoří Irisbusy Europolis, o něco menší Bredy a méně časté výrobky firmy Cacciamali.

Terminál ostrovních autobusů nedaleko přístavu Ischia. 9.7.2010 © Jan Přikryl

Bohužel čas mi zbýval bohužel pouze na projetí oné okružní linky, čehož mi bylo i trochu líto, nicméně námořní plavba pro mě představuje velké lákadlo, takže jsem tu určitě nebyl naposledy. A na první seznámení s ostrovem to stačilo, hezčích autobusových linek jsem za svůj život mnoho nepoznal. Jako všechny ostrovy v Neapolském zálivu je Ischia vlastně sopka utopená v moři (poslední erupce prý byla v roce 1301) a nejvyšší bod ostrova je ve výšce 787 m.n.m. To znamená, že na celém ostrově téměř není přirozená rovná plocha a všechny silnice se v mnoha serpentinách šplhají prudce nahoru, aby vzápětí neméně prudce klesly dolů. Okružní linka se sice drží spíše v nižších partiích, ale i tak u vesnice Fontana šplhá až téměř k vrcholu ve výškách nad 500 m.n.m. Většina trasy probíhá v nejhustěji osídleném pásu zhruba ve výšce 150-300 m.n.m., přímo u moře je pouze malý kousek u přístavu Ischia a též v sousedním přístavu Casamicciola. Z toho vyplývá, že celou dobu jízdy se z okna nabízejí úchvatné výhledy na moře hluboko dole, obvykle chráněné útesy bizarních tvarů, rovněž osídlení, tomuto terénu přizpůsobené, je dost nezvyklé a zajímavé. A samozřejmě za těchto podmínek jsou i silničky úzké a normální autobus by tu nejspíš neprojel, i ten náš „trpaslík“ měl mnohdy co dělat, aby se mezi domky vešel. Jen škoda, že na Ischii nikdy nebyla žádná kolejová doprava, jako např. na Elbě (úzkokolejná železnice) nebo na Capri (pozemní lanovka).

Po návratu už jsem měl v přístavu jen něco málo přes půl hodiny. Očekával jsem, že když teď bude klasický trajekt, připluje delší dobu před odjezdem, aby auta stihla vyjet nebo se naopak nalodit. Ovšem to by nesměl být Caremar - v 19:35 se u vjezdu do přístavu vynořil oprýskaný trajekt Adeona, který vypadal už zdálky starší, než na svých 30 let. Přistávací manévr je ovšem rychlá a rutinní záležitost, o to víc se ale člověk diví, co všechno se do takového trajektu vejde - nekonečné davy lidí, proud aut a na závěr autobusy, jeden dokonce s pardubickou registrační značkou, patřící tamní CK. Obzvlášť tento Renault Illiade měl s výjezdem dost problémy a vypadalo to, že se nájezdový můstek pod váhou autobusu zbortí - jeho kola se totiž dostala mezi ocelové pláty můstku a až mocné túrování motoru problém vyřešilo.

Trajekt "Adeona" společnosti Caremar připlouvá do přístavu Ischia na lince z Neapole. 9.7.2010 © Jan Přikryl

Pak už jsme se nalodili my a ačkoliv i uvnitř bylo více než patrné, že loď něco pamatuje, konečně to byla plavba dle mého gusta. Sledováním provozu jsem se během onoho odpoledne utvrdil v dojmu, že ačkoliv některé trajekty konkurenční společnosti Medmar nevypadají o mnoho lépe, patří Caremar k nejhorším dopravcům, kteří v Neapolském zálivu operují. Nicméně to mi v danou chvíli nevadilo, otevřené paluby na lodi byly, a to i dost vysoko - ta nejvyšší 15 metrů nad hladinou. Stačilo se jen pohodlně usadit, v baru koupit láhev levného ischijského vína a vychutnávat si unikátní hru světla při západu Slunce nad moře. Tohle je věc, kterou ve střední Evropě rozhodně neprožijete a už jen kvůli tomuto zážitku se akce vyplatila! Navíc teprve takto dokáže člověk ocenit geomorfologii všech ostrovů v Neapolském zálivu. Jen škoda, že plavba trvala krátce, stěží 1,5 hodiny, a to nás ještě před Neapolí zdržel vyplouvající trajekt společnosti TTT Lines, mířící na svou celonoční pouť na Liparské ostrovy (a po jejich „vymetení“ do Milazza na Sicílii, kam dorazí večer následujícího dne) v rámci závazku veřejné služby -  můj velký sen. Jen škoda, že na tuto regionální loď se nedají koupit jízdenky jinde, než v Kampánii nebo na Sicílii.

Po výstupu z lodě jsem ještě šel hledat vhodné místo k večeři, což nebylo v uličkách přístavní čtvrti nic těžkého. Levných tratorií pro místní je tu dost a večeře z „darů moře“ ve stejném rozsahu jako včera tu vyšla na necelých 20 eur, včetně rázovité obsluhy. Pak už zbývalo se jen v mírně podroušeném stavu dostat temnými uličkami přístavní čtvrti k nádraží a do hotelu, protože MHD dosud nejezdila. Sice ta procházka není napoprvé nic příjemného, ale asi to nebude o nic více nebezpečné, než procházet se ve stejnou dobu po Bratislavě. A pak už nezbývalo, než po tak nádherném dnu (netušil jsem, že den všeobecné dopravní stávky může být tak povedený) rychle usnout před dalším, již posledním dnem v Neapoli - opět velmi náročným.