Nevšední dovolená ve všední destinaci - 3

Ráno jsme se probudili do deštivého počasí, což zejména předsíňce našeho stanu a v ní umístěným batohům moc nesvědčilo. Občasné prudké deště ostatně nejsou v okolí Kvarnerského zálivu ničím neobvyklým. Sbalili jsme se ale poměrně rychle a autobus linky č. 32 (tentokrát kloubové Connecto) jel tentokrát poloprázdný a včas, zjevně se s námi Autotrolej chtěl rozloučit pozitivním dojmem. U autobusového nádraží jsme proto měli skoro hodinu na kávu a něco malého k snídani. Čas byl využit též na získávání informací, chtěli jsme si ověřit, jak se to dnes má s dopravou mezi městy Krk a Vrbnik, protože na ostrově Krk veškerou dopravu zajišťuje rovněž dopravce Autotrans. Příjemná paní na informacích vytiskla papírek, že vše je, jak jsme si doma zjistili - 10:35 z Krku na Vrbnik a 12:50 zase zpátky. Pak už nezbylo, než vyhledat řidiče našeho zánovního autobusu MB Intouro a dát mu do úschovy batohy. V Chorvatsku není možné nastupovat se zavazadly do vozidla, vše patří do zavazadlového prostoru a cestující dostane po zaplacení poplatku (u Autotransu 7 HRK) kontrolní ústřižek. Autobus byl skoro prázdný, takže když řidič dokouřil (průvodčího na této regionální lince Rijeka-Baška neměl), mohli jsme v 8:15 vyjet.

Dlouho trvalo, než jsme se vymotali z Rijeky - jeli jsme po vedlejší silnici, která takřka bezvýhradně kopírovala mořský břeh v Rijece se všemi jeho nepravidelnostmi. Nakonec jsme ve značné výšce dojeli k Bakarskému zálivu, kde jsme nepozorovaně najeli na Jadranskou magistrálu z Titových dob, která odtud vede až do dalekého Dubrovniku. Pohled na Bakarský záliv z výšky je hodně zajímavý, fakticky se jedná o hluboko zařízlý fjord ve tvaru T mezi skalnatými horami, na jehož nejodlehlejším břehu se choulí historické městečko italského střihu. To je ale obklopené chemickým kombinátem a nákladním přístavem, vše protkáno spoustou kolejí již zmiňované vlečky ze stanice Škrljevo. Silnice postupně klesá, až se na protilehlém konci zálivu, u vesničky Bakarac, dostane na úroveň moře. V těchto místech je ráz zálivu úplně jiný, všude kolem jsou vyprahlé svahy okolních hor. Silnice věrně kopíruje pobřeží až k „hrdlu“ Bakarského zálivu, proto cesta poněkud dlouho trvá. Pak už ale následovalo jen pár minut borovým lesem a odbočili jsme k mostu na ostrov Krk.

Rijeka: maďarská lokálková parní lokmotiva řady 51-032 JŽ (řada 375 MÁV) jako pomník před nádražím- s Rijekou neměla tato řada nikdy nic společného. 5.7.2011 © Jan Přikryl

Před mostem je samozřejmě mýtnice, kde autobus linkové dopravy neplatí nic a vzápětí už jsme byli na mostě. Celkově je sice 1430 m dlouhý, ale rozdělený skalnatým ostrůvkem Sveti Marko, psychologicky to tedy působí jako 2 mosty a průlivy mezi pevninou a oběma ostrovy jsou navíc velmi úzké. V každém případě člověk na opačné straně mostu nemá pocit, že by opustil pevninu. Když jsme vyjeli z hlubokého zářezu na ostrovní straně mostu, neměli jsme to daleko k rijeckému letišti. To je jeden z hlavních důvodů, proč je autobusová doprava na Krk tak intenzivní. Ačkoliv měl autobus výslovně psáno, že na letiště jede, zastavil namísto toho na jakési křižovatce, vyklopil paní a jelo se dál, areál letiště jsme ani neviděli. Krajina na Krku je porostlá hustým lesem, cesta po hlavní silnici by tedy byla hodně fádní, kdybychom nezajeli k moři do letovisek Njivice a následně Malinska. Když jsme odbočovali do druhého jmenovaného sídla, zastavil řidič u jakéhosi skladu, vypnul motor a jal se cosi řešit v zadní části autobusu s cestujícími. Když bylo po pár minutách dořešeno, řidič nastartoval a jelo se dál. Záhada se vysvětlila po pár metrech na kraji obce, do autobusu přistoupil typický Chorvat mladšího ročníku a začal kontrolovat jízdenky. Že by se při tom nějak legitimoval ho přitom ani nenapadlo, kontrola tudíž působila značně nedůvěryhodně. Naštěstí všichni cestující prošli bez úhony. Když jsme v Malinsce zastavili na malém autobusovém nádraží, přestoupil si „revizor“ do protisměrného autobusu. Zjevně to tu takto probíhá pravidelně. Náš autobus pak pokračoval na hlavní silnici, která byla mezi Malinskou a Krkem nedávno rekonstruovaná. Její součástí je i cyklostezka, ve zdejších končinách využívaná tak maximálně turisty, Chorvati mají svá auta. Po hodině jízdy jsme konečně sjeli podél historického centra města Krk k moři na zdejší autobusové nádraží.

Když jsme vystoupili, dočkali jsme se za prudkého deště několika nemilých překvapení. Batohy nám proti očekávání v informační kanceláři schovat odmítli, prý na ostrově nic takového jako úschovna není potřeba. A druhé překvapení bylo horší, autobus do městečka Vrbnik dnes nejede. Sice mi ho ráno paní v Rijece vytiskla, ale na Krku to jiná zaměstnankyně stejného dopravce okomentovala tím, že když oni na Krku nedodávají ústředí správná data, tak prý ať se nedivíme. Prostě autobus jede jen ve dnech školního vyučování, což jaksi zdejší pobočka zapomněla sdělit dál. Z toho jsme byli trochu zaskočeni, protože jednak jsme Vrbnik vidět chtěli (mělo by to být rázovité městečko na srázu nad mořem, kde mají nejužší ulici na světě - pouhých 40 cm), ale hlavně nám to nabouralo plány. Ostrov Krk jsme chtěli opustit v 18:15 autobusem z přístavu Valbiska, nicméně bylo jasné, že zábavu na tak dlouho si v hlavním městě ostrova nenajdeme. Nicméně zatím jsme si prošli historické centrum města, je sice malé, ale má malebnou polohu na strmém svahu nad mořem, celé je obkroužené hradbami a jeho uličky jsou opravdu velmi úzké. Celek působí typicky italským dojmem, však tu také prakticky od 11. do 18. století s přestávkami vládly Benátky. Zaujme zejména hrad italského středověkého vzhledu, který byl v dnešní podobě dokončen už ve 14. století. I „Rivu“ neboli nábřežní promenádu tu mají a nebýt deště, bylo by tu příjemné procházení. S prohlídkou kvapným krokem jsme proto byli rychle hotovi a následný čas jsme po chorvatském vzoru strávili v kavárně na nábřeží.

Krk: opevnění hradu od města a přilehlý Trg Kamplin. 5.7.2011 © Tomáš Kraus

Zatímco jsme pili kávu, trochu se vyjasnilo a mohli jsme si prohlídku ještě jednou zopakovat. Když bylo po dešti, vyrojili se odevšad turisti a najednou nebylo v hlavních uličkách k hnutí, v těch vedlejších ale bylo prázdno jako předtím. Po poledni nastal čas pomýšlet na další cestu. Uradili jsme se, že se namísto Vrbniku přesuneme na sousední ostrov Cres, beztak je po cestě na náš dnešní cíl, ostrov Mali Lošinj. Trajekty Jadrolinije z terminálu Valbiska plují často a na druhé straně je třeba projít pěšky ostrovem Cres napříč. Na Valbisku jsme se dopravili taxíkem, cena za 10 km jízdy sice nebyla lidová (140 HRK), ale pěšky se nám „silniční turistiku“ konat moc nechtělo. Netrvalo dlouho a seděli jsme ve Volkswagenu kosovského Albánce a mířili jsme po úzké silničce pryč z města. Krajina podél silnice byla samozřejmě podobná, ale tentokrát se silnice víc kroutila a projížděli jsme řadou zapadlých vesniček, kam noha turistova vstoupí jen zřídkakdy (a na jejich vzhledu je to znát, působí značně chudě). Na poslední kus cesty jsme zase najeli na hlavní silnici z Rijeky, která končí doslova v moři.

„Terminál“ Valbiska je totiž jedno molo v úžlabině mezi rozestupujícími se zalesněnými svahy, kde silnice končí velkým parkovištěm. Proti předpokladům se tu nedalo jít vůbec nikam, ani podél moře, nezbylo tedy, než netrpělivě čekat na trajekt. Neodhadli jsme totiž čas a do jeho odjezdu zbývalo ještě přes půl hodiny. Taxikář celou dobu trpělivě čekal, jestli nebude mít cestujícího i nazpátek, ale nejspíše se nedočkal, kdo by tu kromě bláznivých Čechů jezdil trajektem odnikud nikam bez auta. Mezitím jsme aspoň koupili lístky na zítřejší loď z Lošinje do Puly, což byl hlavní důvod, proč jsme do těchto zapomenutých míst jeli. Linii Zadar - Mali Lošinj - Pula totiž provozuje soukromá společnost Linijska nacionalna plovidba a nejbližší prodejna jejích jízdenek na naší trase byla právě na Valbisce. Přitom jsme nechtěli plout na ostrov bez toho, abychom měli zajištěnou cestu zpátky.

Valbiska: celkový pohled na trajekt Ilovik, kotvící v přístavu. 5.7.2011. © Tomáš Kraus

Nakonec trajekt připlul o něco dřív, než jsme mysleli a bylo to dost nezvyklé monstrum. Loď totiž byla sice velká, ale středově souměrná s věžovitou nástavbou uprostřed a otevřenou palubou pro auta po celé ploše lodě, další auta mohla vjet poklopem do podpalubí. Celkově loď díky tomuto uspořádání působila druhořadým dojmem a rozhodně nezapadala do obrazu obvyklých trajektů Jadrolinije. A není divu, jednalo se totiž o nedávný přírůstek do „bílé flotily“, následek řecké krize. V loňském roce totiž trajekt Ilovik společnost Jadrolinija výhodně koupila v Řecku, kde do té doby tento zánovní produkt loděnic v Pireu (r.v. 2006) několik let sloužil na druhořadých trajektových spojeních mezi blízkými ostrovy. Teď zajišťoval na linii Merag - Valbiska náhradní dopravu za kmenový trajekt, který je v dlouhodobé opravě. Ačkoliv průliv mezi ostrovy Krk a Cres není příliš široký, plavba přeci jen trvá zhruba ¾ hodiny, a proto mu vypomáhá druhý trajekt, Valun, který představám o podobě těchto lodí odpovídá o poznání víc. Ani ten tu ale není kmenový a zřejmě bude uvnitř vypadat specificky, jedná se o čtvrtstoletou produkci japonských loděnic a jako řadu svých lodí, i loď Valuna Jadrolinija odkoupila jako použitou z Japonska. Docela jsme litovali, že máme „štěstí“ právě na Ilovik, kde celkový dojem z plavby po moři není úplně stoprocentní. I když pozorovat z horní paluby naloďování aut bylo též zajímavé, napřed se najíždělo na příď otevřené paluby, poté přišla řada na nájezdy do podpalubí. Jelikož první najížděla domácí Chorvatka, posádka se svého úmyslu poslat ji do podpalubí okamžitě vzdala a raději se pro ni našlo místo na otevřené palubě. Nakonec na loď najela nákladní auta se zbožím pro ostrovní Konzum a mohlo se vyplout.

Na lodi bylo nakonec příjemně, v místním baru nabízeli jídlo a pití za přijatelné ceny a brzy jsme byli na druhé straně. Pocit z moře tu příliš nemáte, ze všech stran se do výše tyčí další ostrovy. Zakotvili jsme v terminálu Merag na ostrově Cres, který byl jen o trochu větší než jeho protějšek Valbiska a opodál jsme viděli několik domků stejnojmenné vesnice. Už z lodi jsme dobře viděli obě možnosti, kudy jít napříč ostrovem. Na pohled příjemnější se jevila jen mírně stoupající silnice, ale za menší spád se tu platí podstatně větší délkou a jít zhruba 10 km po vytížené silnici se nám po předchozích zkušenostech moc nechtělo. Na druhou stranu byla znatelná extrémně strmá stezka k majestátním vrcholkům ostrovního pohoří, ale tudy by to pro změnu bylo jen okolo 5 km. Po zralé úvaze jsme zvolili druhou možnost, už jen proto, že počasí už sice bylo slunečné, ale stezka alespoň zčásti vedla lesem a po nedávném dešti ještě nepanovala taková úděsná vedra jako po většinu našeho pobytu.

Merag: celkový pohled na přístav s čekajícím trajektem Ilovik. 5.7.2011 © Jiří Mazal

Nejdřív jsme došli na vrchol nedalekého pahorku před vesnicí, odkud byl krásný výhled na zařízení přístaviště, pak jsme k naší nelibosti museli klesnout zpět na úroveň mořské hladiny ve vesnici a odtud už se šlo strmě nahoru. Než jsme vesničku opustili, stali jsme se atrakcí pro místní děti. Bylo zjevné, že ač je cesta asfaltovaná, pěších turistů tu moc nechodí. Asfalt ostatně končil o kus dál u malého kostelíka s udržovaným hřbitovem. Tady jsme se trochu zdrželi, ač na Cresu nominálně žijí takřka výhradně Chorvati, na náhrobcích převažovala italská jména, a to i z doby po 2. světové válce, kdy se Tito o Italy na území bývalé Jugoslávie v duchu panující módy „postaral“. Ovšem místní obyvatelstvo je stejně docela národnostně vlažné, pro celé Kvarnerské ostrovy jsou typická jména typu Amadeo Brkić, o nichž si člověk neví, co myslet. Pak už se šlo hustým listnatým lesem strmě nahoru. Chůze začala být zajímavá až pod vrcholem, kde les skončil a cesta se vinula mnohými serpentinami volnou krajinou, zpestřenou pro místní region typickými suchými zídkami. Podle mapy tu dřív býval nějaký hrad, dnes zídky slouží jako ohrady pro pastvu ovcí a koz. Ale hlavně se tu nabízely úžasné výhledy do daleka. Protože sedlo, které jsme procházeli, se nachází zhruba 300 m.n.m., viděli jsme všechny sousední ostrovy jako na dlani a v dálce šlo dokonce rozeznat i Rijeku. Pak už následoval jen krátký úsek borovým lesem mezi pasoucími se kozami a byli jsme na silnici z Meragu napříč celým ostrovem.

Zbytek cesty už nebyl nic příjemného. Kromě intenzivního provozu aut jsme šli kolem rozsáhlé skládky, kolem které kroužila hejna supů. Dokonce jsme u silnice objevili i poutač na stránky www.supovi.hr, jen nám nebylo jasné, jestli tu supi byli už dříve, nebo jestli jim tak dobře udělala až zmíněná skládka. Za skládkou už byla prudká odbočka doleva a odteď jsme zamířili dolů k městu Cres na protilehlém břehu. Ač jsme byli na „vnější“ straně ostrova, širé moře jsme pořád neviděli. Pobřeží je tu totiž hodně členité, město Cres se nachází v malém zálivu, který je součástí podstatně většího zálivu a navíc několik kilometrů dál západním směrem jsme viděli istrijskou pevninu. Navíc jsme šli po hlavní silnici spojující ostrovy Cres a Lošinj s pevninou, proto tu jezdilo auto za autem, většinou se slovinskými poznávacími značkami, občas se našla ale i česká nebo slovenská. Byli jsme moc rádi, když jsme došli do městečka a mohli odbočit ze silnice.

I když je městečko Cres zdaleka největší na ostrově (všechna ostatní sídla na ostrově, který je cca 50 km dlouhý, mají celkem 300 obyvatel), jeho 3000 obyvatel se vejde do historického jádra a jeho nejbližšího okolí. Ani nám proto netrvalo dlouho, než jsme se zanořili do jeho úzkých uliček. Historické jádro je opět kompaktní a upomíná na pozdně středověkou vládu Benátčanů, i když tady jsou uličky ještě užší než na Krku a navíc je tu mnoho průchodů domy, kde se často nachází stylové restaurace. V jedné takové jsme se také chtěli i řádně posilnit, podniky na náměstí kolem starého přístavu se nám moc nezamlouvaly, ale k našemu překvapení nás číšník uvedl zpátky na náměstí, kde byla před bankou řada stolů pod slunečníky. Obsluha se tu asi hodně nachodí, přeci jen mít kuchyni dobrých 100 m od místa než sedí hosti není úplně praktické. Na náměstí se sedělo docela dobře a rovněž různá rybí jídla stála za to, čerstvé ryby a „plody moře“ opravdu chutnají jinak než u nás, kde mají za sebou dlouhou a těžkou cestu.

Řádně posilněni jídlem a vínem jsme se odebrali hledat prodejnu jízdenek Jadrolinije. Měli jsme sice možnost jet ve stejném čase na Mali Lošinj i autobusem, ale přeci jen, Intourem se můžeme vozit doma, zato námořní lodí nikoliv. Obzvlášť, když lodě jsou v Chorvatsku levnější, než autobus (na rozdíl od autobusů je totiž Jadrolinija dotovaná a ani soukromí dopravci si nemohou dovolit zvednout cenu moc nad její úroveň). Prodejnu jsme záhy našli, jízdenky bez problémů koupili a zbývající půlhodinku jsme pobyli v předražené internetové kavárně.

Cres: jedna z úžších uliček, vedoucích napříč celým centrem- ulica Creskih kopaća. 5.7.2011 © Tomáš Kraus

Ve stanovený čas připlula naše loď, přesněji řečeno katamarán. Tato kategorie je v okolí Rijeky hodně oblíbená pro svou rychlost (až dvojnásobnou oproti konvenčním lodím), ale suchozemcům, lačným moře, nabízí ze všech lodních typů asi nejslabší zážitek. Cestující mohou být jen v uzavřeném prostoru, který nejvíc ze všeho připomíná trochu tlustší trup letadla. V našem případě se jednalo o zánovní katamarán ze série, kterou si v letech 1989-91 v Singapuru objednala společnost Supercat pro plavbu mezi filipínskými ostrovy. Když v jihovýchodní Asii dosloužily, koupila 4 tyto lodě v roce 2008 Jadrolinija (a zbytek další chorvatští soukromníci) a dnes jsou v okolí Rijeky tyto katamarány všudypřítomné. Naštěstí byl katamarán aspoň prázdný a v době pobytu v přístavu bylo cestujícím umožnění vyjít na čerstvý vzduch na přídi. Jen škoda, že během dvou hodin plavby jsme měli zastávku jedinou, na ostrově Susak. Spojení Rijeka - Mali Lošinj se plaví ve standardním rozsahu Jadrolinije 1x denně (ráno do Rijeky, večer z Rijeky), ale každý den má loď jiné zastávky- my jsme se trefili zrovna do nejrychlejší varianty.

Během plavby jsme se sice mohli dívat na moře jen nevelkými okny na boku, ale sezení na leteckých sedadlech bylo celkem příjemné a plavba rychle utekla, co do rychlosti jsou katamarány opravdu neporazitelné. Pouze v zálivech se musí plavit „konvenčně“ (tedy bez zvednutí trupu), a proto náležitě pomalu. Na Cresu to moc nevadilo, tam je záliv poměrně malý, na Susaku se přistávalo dokonce na vnější molo vlastně mimo nevelký přístav, takže rovněž manévry dlouho netrvaly, naproti tomu doplutí do přístavu Mali Lošinj se táhlo. Přístav a město se totiž nacházejí až na konci dlouhého zálivu ve tvaru obráceného L, pomalou plavbou jsme tedy museli zdolat skoro 5 km. Nicméně nakonec jsme na minutu přesně ve 20:15 zakotvili na konečné a před námi bylo další rázovité městečko italského střihu. Protože jsme tu ale měli naplánován celodenní pobyt, nechali jsme si prohlídku na ráno. Teď jsme jen obešli přístav po pobřežní „Rivě“ a zamířili do kempu Čikat, kde jsme měli dnes ubytování, tento kemp je totiž od města nejblíže. Sice jsou to i tak skoro 2 km, ale jde se příjemnou procházkou kolem moře s výhledem na loděnice, kde kotvila spousta nákladních lodí a dokonce jedna portugalská osobní a na „našem“ břehu jsme si mohli detailně prohlédnout sešlý archaický trajekt Marina, který od svého vyrobení v roce 1936 dlouhá léta sloužil Jadroliniji, než jej vyřadila a dnes slouží jako na první pohled nepříliš činný bar. Zajímavé ale bylo, jak úzký vjezd a malý prostor pro auta trajekt měl, inu ve 30. letech ještě automobilizace nedostoupila dnešních zvrhlých rozměrů. Pak už jsme jen prošli borovým lesem přes nevýrazný kopec na vnější stranu ostrova a byli jsme „doma“.

Mali Lošinj: bývalý trajekt Marina z roku 1936 slouží jako bar- dosud v barvách Jadrolinije. 6.7.2011 © Jiří Mazal

I když nazývat tuto obludnou továrnu na dovolenou domovem bychom si netroufli. V rozlehlém borovém háji stály možná tisíce aut a karavanů, stany tu byly ve výrazné menšině. Ale bez auta jsme tu byli určitě jen my. Sociální zařízení a další vybavení tu bylo na vysoké úrovni, ale všude byly davy lidí, prostě dovolenkové město. Moc místa pro stan tu nebylo, takže jsme se hodně nachodili, než jsme se na samém konci areálu usídlili na malém plácku mezi dvěma slovinskými auty. Jedno z nich bylo ohrazeno kamennou zídkou, nad druhým jeho majitel postavil dokonce plachtovou pergolu, aby se plechovému miláčku dobře spinkalo. Šli jsme se ještě podívat k moři, které tu (na rozdíl od Preluku) bylo téměř širé a temnotu kazil jen ostrůvek Susak na obzoru. Pláž tu byla spíše kamenitá (jak je v Chorvatsku spíše pravidlem), ale teď večer už u moře naštěstí moc lidí nebylo. Jirka mezitím zkoušel prát. To tu chodí tak, že je nutno dojít skoro kilometr na recepci, kde si člověk koupí příslušné žetony, a pak si vypere a usuší. V tomto případě se ale sušička po vhození žetonu neměla k činu, tudíž nezbylo než zvolit nouzové řešení. Protože mezi stromy u našeho stanu měl již prádelní šňůru pověšenou Slovinec z auta v pergole, přidalo se prádlo tam. Když to Slovinec ráno zjistil, prádlo shodil na zem a tento pán v letech, který jakoby vypadl z oka titulnímu hrdinovi starých českých komedií o panu Homolkovi (ani pivo v ruce nechybělo) nám rozezleně opakoval, že prý máme slušně poprosit. Co na tom, že se prádlo věšelo v jednu ráno. Naše chorvatština ho rozzlobila ještě víc, ale jelikož jsme tu byli jen jednu noc, s nadávkami nakonec odešel.

Ráno nám trochu trvalo, než jsme se „vykolébali“ z kempu, ostatně nebylo kam spěchat. Loď dál do Puly plula až v 18:20 a vzhledem k úrovni zdejší veřejné dopravy bylo jasné, že si musíme najít zábavu v pěší dostupnosti Malého Lošinje, maximálně se dá využít jediný denní spoj Jadrolinije, který odplouvá ve 14:30 a během tříhodinové okružní plavby zajišťuje spojení pro okolní malé ostrůvky Ilovik a Susak. První zklamání nám připravila správa kempu. Když jsme se večer šli „ubytovat“, viděli jsme zdálky jakési zařízení, připomínající ukládací skříňky na nádraží. Tady jsme ale byli ve zcela jiné cestovní kultuře a po bližším ohledání se ukázalo, že skříňky jsou chladící. Naštěstí nám batohy uschovali na recepci, takže jsme mohli do města jít nalehko. Do města jsme šli stejnou cestou jako večer a za chvíli už jsme byli v jeho starobylých uličkách. I v tomto případě měla na polohu města vliv konfigurace terénu, záliv končí v prohlubni mezi dvěma kopci, takže má historické centrum Malého Lošinje tvar do V, přičemž hlavní silnice prudce stoupá od přístavu na vrcholek kopce. Starší část s hustou zástavbou, typickými úzkými uličkami a dalšími nezbytnými „italskými“ proprietami jadranského přístavního městečka je ale na východním kopci. Sice jsme prošli snad opravdu všechno, ale centrum je opravdu malé a za chvíli už jsme tu neměli co na práci.

Mali Lošinj: nakládání lodi Premuda společnosti Jadrolinija před její okružní plavbou na místní ostrůvky. 6.7.2011 © Jiří Mazal

Trochu nejasné bylo, kam večer vlastně připluje naše loď do Puly. v kanceláři Linijské nacionální plovidby se nás snažili přesvědčit, že na dvě „stání“, kam připlouvá Jadrolinije, oni plout nemohou a zastavují „kousek dál“. Tam už ale začínal areál rozsáhlých loděnic, bylo tudíž zjevné, že tady osobní lodě zastavovat nebudou. Večer se ukázalo, že molo pro osobní linkovou dopravu slouží všem dopravcům, což jsme tak nějak čekali, moc místa jinak nebylo. Ostatní kotviště totiž obstarávaly bárky vozící turisty na celodenní „piknik“ na některý z malých ostrovů v okolí, nejčastěji Susak.

Po prohlídce města jsme ještě chtěli okusit trochu zdejší přímořské přírody. Vyšplhali jsme se proto na západní hřeben, oddělující město od širého moře (a od kempu Čikat) a dál už následovala procházka neznatelnou pěšinou ve zdejších rozsáhlých borových lesích. Ty jsou tu opravdu všude a pokud se pod stromy neskrývá zrovna obludný kempink, jsou opravdu pěkné. Občas ale člověk musí počítat s tím, že dojde na parkoviště u nějakého typicky socialistického hotelu. I tak ale byla procházka pěkná a nikterak dlouhá, za chvíli už jsme byli na úzké betonové cestičce obepínající zdejší členité západní pobřeží. Trochu nás zmátlo, že jsme k moři přišli o poznání jižněji, než jsme čekali, museli jsme tudíž obejít poměrně rozsáhlou zátoku, zcela zaplněnou národy na dovolené. V této i sousední zátoce se skutečně odbývaly pravé orgie masové turistiky nejnižšího typu, ale s tím jsme tak nějak počítali a vůbec nám to nevadilo. Stačilo popojít o kus dál od moře a byli jsme zcela sami, i ve městě zase tak moc turistů nebylo. Zatím jsme ale došli zpět do kempu, kde jsme se naobědvali. Protože klientela kempů nepatří zpravidla k nejbohatším návštěvníkům, dalo se čekat, že to tu sice nebude zrovna stylové (resp. bude to ve stylu, v jakém si Středoevropan představuje „mořskou romantiku“), ale zato budou ceny únosné. A tak se i stalo, dobře a relativně levně jsme poobědvali na terase nad mořem.

Pak už nastal čas se rozdělit. Jirka s Tomášem preferovali spíše odpoledne u vody, a tak celé odpoledne polehávali pod borovicemi a užívali si moře poněkud hůře přístupné ze skalnatých břehů nebo z malé úzké oblázkové pláže.
Honza jel raději již zmiňovanou lodí kolem sousedních ostrovů. Poněkud překvapivě zjistil, že v tomto turistickém hnízdě funguje MHD. Bílý MB Citaro dominantního dopravce Autotrans jezdí ve zhruba hodinových intervalech na lince spojující jednotlivé hotely. Sice do centra dojede zadlouho, ale cesta se natolik klikatí, že stačilo se řidiče zeptat, kde je nejlepší zastávka a pak už to do přístavu nebylo daleko. Informovanost cestujících je ovšem na zdejší poměry klasická, občas se po městě najde modrá dopravní značka s piktogramem autobusu a když u toho stojí místní, je zřejmé, že autobus pojede. Jízdní řád je k nalezení až uvnitř vozidla a zjevně už nikde jinde. Jízdné činí na místní poměry lidových 10 HRK.

V přístavu už čekala loď a tentokrát to nebyla loď ledajaká. Na okružní linku, obsluhující okolní ostrůvky (opět každý den se jezdí v jiném pořadí a na jiné ostrůvky, ve středu zase plula nejrychlejší varianta) totiž Jadrolinija nasazuje jednu z posledních klasických lodí, které má ve svém parku už jen 4. V této zemi je s podivem, že vůbec ještě dotovaný státní dopravce provozuje něco, co nejenže auta nevozí, ale navíc to není ani rychlé. Už z jízdního řádu linka působí jak z jiného světa a takový dojem má cestující i při naloďování. Ač loď za chvíli vyplouvala, kolem se motalo jen pár důchodců a jeptišek, kancelář Jadrolinije byla naprosto prázdná. Okružní jízda přitom přijde na vskutku lidových 32 HRK. Na vyplutí čekala letitá loď Premuda, která má za sebou hodně bouřlivou historii. V roce 1957 ji vyrobily domácí jugoslávské loděnice Uljanik pod jménem Tuzla, za občanské války sloužila jako křižník. Dnes už se zjevně chystá do výslužby, na palubě kapitán vyprávěl, jak motor často vypovídá službu a nedávno celé 2 týdny na ostrůvcích linkovou loď neviděli.

Když jsou zásoby vyloženy, je molo na ostrově Ilovik příliš úzké, než aby cestující mohli projít… 6.7.2011 © Jan Přikryl

Po nalodění se záhada účelu linky vysvětlila. Celá příď byla zaplněná vodou, basami piva, toaletním papírem a dalšími potřebami, které ostrované potřebují ke svému životu. V nákladní dopravě má Premuda podstatně větší význam než v osobní. Turisti na palubě téměř nebyli, na otevřené horní palubě seděli hlavně místní důchodci a v podpalubí asi desítka jeptišek. Atmosféra na lodi působila hodně starosvětsky, tak nějak asi vypadá doprava na některý zapadlý řecký ostrov. V zálivu vedoucímu z města byla plavba stejně pomalá jako u katamaránu, ale pak se projevil rozdíl. Plavba širým mořem na jih podél západního břehu ostrova Lošinj byla hodně pomalá a k první zastávce na ostrově Ilovik jsme pluli rovnou hodinu. Z moře přitom všechny ostrovy vypadají stejně vyprahlé, žluto-zelené a hornaté. Na Lošinji je zpočátku vidět plno hotelů, ale jižní cíp ostrova je stejně pustý jako ostatní ostrovy. To Ilovik je zajímavější. Ostrůvek je maličký a pustý, na 5 km2 žije oficiálně 104 lidí, všichni v jednom sídle. Z toho důvodu na ostrově nejsou auta a pobřežní vesnička působí poklidným a příjemným dojmem. Ani tu člověk nemá pocit širého moře, na opačné straně pár desítek metrů širokého průlivu je ještě menší ostrůvek Sv. Petar.

Připlutí naší lodě ale místní poklid poněkud narušilo. Zásob do místního obchodu bylo zjevně víc než obvykle a na úzkém molu se postupně vršily do výše i šíře zejména basy piva. Což by nebylo špatné, kdyby se kolem dalo projít. Cestující totiž vystupovali „zadem“ a teď se nemohli přes hromadu zboží dostat. Odvážná důchodkyně to vyřešila horolezeckým výstupem přes pivo, skupina jeptišek se krčila na konci mola a jejich klení se jistě nahoře moc nelíbilo. Horší bylo, že Premuda nabrala 25 minut zpoždění, což už následující cestou nestáhla (ale naštěstí ani nezvýšila). Pravidelný příjezd na Lošinj byl totiž v 17:50, což obnášelo jen 55 minut do odjezdu katamaránu do Puly, o přípoj se v tomto případě zjevně nejednalo. Když jsme ale konečně Ilovik opustili a stejnou cestou jsme se vrátili na sever ostrova, nabrala loď kurz přímo na širé moře k ostrůvku Susak. I tato část plavby trvala hodinu. Kontury Kvarnerských ostrovů začaly mizet v dálce a na téměř prázdné lodi se rozhostila vskutku relaxační pohoda, podpořená výborným vínem z lodního baru. Ovšem všechno pěkné jednou končí a když jsme zakotvili na Susaku, na loď se nahrnuly davy turistů. I když ani na tomto ostrově nejezdí auta, je zřetelně větší než Ilovik a dá se tu i trávit dovolená, apartmánů je tu k mání poměrně dost. Ovšem kromě jednoho páru spojů na lince z Rijeky na Mali Lošinj a zpět tu jezdí jen 2x denně Premuda, moc možností, jak se z ostrova dostat, turisté nemají.

Starobylá zástavba v okolí přístavu Susak. 6.7.2011 © Jan Přikryl

Nakonec Premuda šťastně připlula do lošinjského přístavu, kde se naše cestovatelská skupina opět sešla. O chvíli později již k molu připlouval katamarán Bišovo do Puly. Už z dálky bylo jasné, že tento typ už známe. Jednalo se totiž o sesterskou loď včerejšího katamaránu Jadrolinija, opět vyrobenou v Singapuru pro filipínského rejdaře. Na rozdíl od udržované Jadrolinije ale bylo zjevné, že tento dopravce má hluboko do kapsy. Okna byla špinavá a požitek z cestování po moři veškerý žádný. Zato se tu o „pohodlí“ cestujících staral placený animátor, jehož práce spočívala v pouštění tureckých telenovel z veřejných televizí. Jelikož jsme pluli nejkratší cestou bez zastávky širým mořem, na obrazovce se co chvíli objevovalo „nema signala“, což animátor vyhodnotil, že je nutno pustit aspoň hlasitou hudbu. Když se pak telenovela zase rozběhla, drahnou chvíli jsme poslouchali příšernou kakofonii zvuků. Ale paní v baru s tím nic udělat nemohla a animátor měl zřejmě kuřáckou pauzu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme po dvou hodinách plavby v Pule. Ani jsme si z pomalé plavby dlouhým fjordem, na jehož konci Pula leží, moc neužili.

Jelikož jsme byli unavení, nechtělo se nám čekat na MHD a využili jsme nabídku taxikáře. Ubytování jsme měli za snesitelnou cenu 600 HRK za třílůžkový pokoj zajištěnou v penzionu Arcobaleno na jižním okraji města, jehož italský majitel (ale s chorvatským občanstvím) většinu času dlí v Terstu a o penzion se mu stará postarší paní. Ta byla sice příjemná, ale poněkud jednodušší, navíc většinu času trávila kdesi u sousedky, proto se obstarávání toaletních papírů a ručníků bez telefonátů neobešlo. Samotné ubytování ovšem bylo luxusní a v nefalšovaném italském stylu, včetně divokých barev v interiéru (však také arcobaleno znamená v italštině duha). Není tedy divu, že jsme šli brzy spát, po čtyřech po sobě jdoucích nocích ve stanu jsme spaní v posteli opravdu potřebovali.