Když na zubačce napadne sníh – a „štádlera“ stávkovat

 

Je ovšem pravda, že snímků tohoto vozidla v bezchybné podobě mám už několik, takže jsem byl vděčný za možnost přiřadit k nim i několik raritních. Méně vděčnosti jsme pociťoval k jeho momentálnímu pánu a vládci, který nás za jízdy místo ohřevu nechal ofukovat chladným vzduchem a navíc měl stažené roletky na na přepážce stanoviště, takže jsme se nemohli kochat výhledem na trať. Nezbylo nám nic jiného, než pomlouvat opravdu tvrdý chod štádlera a přitakat spolucestujícím lyžařům, že jejich nářadí na dělené police pro zavazadla umístit nelze. Důležitější ovšem bylo, že nás pokrokový vůz dopravil do Tanvaldu v pořádku a hlavně včas.

 

 

Včas přijel také návazný Os 16211 Liberec – Harrachov v podobě dvojice 840.013-7 + 840.011-1 a my jsme šťastně získali místa k sezení ve voze prvním, jehož strojvedoucí se nejen za rolety neskrýval, ale také vydatně topil. Ale tím také dobré zprávy v podstatě končily. Náš vlak musel čekat na protijedoucí Os 16218 Harrachov – Liberec, který do Tanvaldu dorazil se čtvrthodinovým zpožděním, jež se pochopitelně přeneslo náš spoj. Zda za to zpoždění mohly problémy se sněhem nebo pomalé jízdy souprav 843 + 943, nařízené po známém ujetí vlaku, to jsme se sice nedověděli, ale byli jsme rádi, když se opožděnec konečně objevil.  

 

Nevím, do jaké míry mohlo ranní provoz na českém úseku trati rozhodit zaváhání správce úseku polského při odstraňování sněhu, o němž se zmiňuje dispečerské hlášení SŽDC z oné soboty. To nadělilo Os 25451 Kořenov - Szklarska Poręba Górna zpoždění zvíci 90 a Os 25460 ve směru opačném dokonce 109 minut. Ale mělo být hůř, i když z jiného důvodu. O něm bychom měli víc informací a přímo z první ruky, kdybychom vozem nešťastného čísla jeli až do Harrachova. Jenže my jsme vystoupili už v Kořenově (kde jsem já mohl legálně přerušit jízdu a režistovi Karlovi to nevadilo), s cílem pořídit něco zajímavých fotografií nejprve tam.  

Na ně se nejprve dostala činnost provozní, tedy poněkud komplikované ovládání výhybek osádkami vlaků, okořeněné jejich vymetáním (jehož se později ujali jacísi externí pracovníci SŽDC), poté došlo i na objekty relativně nehybné. Třeba místního sněhobijce v podobě dvoucestného rypadla Terex Atlas 1604 ZW s frézou v barvách firmy VIAMONT či dvojici záložních vozů dopravce téhož názvu. Tady mi ovšem můžete vytknout, že VIAMONT Regio, a.s. už neexistuje. Jenže polský drážní úřad prý dopravce GW Train Regio a.s. zatím licenčně nezná, takže se jezdí pod provozovatelem starým – jak nám řekl později v Harrachově strojvedoucí firmy. 

 

 

Podobně je to i s vlastníkem vozů 810.499-4, 810.543-3 a 011.406-6, kterým není zvolenská ŽOSka, ač je stále v jejich úplném označení uvedena – český provozovatel je už (podle téhož zdroje) odkoupil. Ale vraťme se k našemu pobytu v Kořenově. Nemíním jej sice detailně popisovat (fotografie v připojené galerii jsou výmluvné samy o sobě), ale jednu událost vynechat nemohu. Už zmíněné dispečerské hlášení ji zachytilo stručně a výstižně: Kořenov - Harrachov, Os 16211 +84´, závada HV, vliv: odř. Os 16213/16222 ,16215 +20´. My jsme se dověděli na místě jen to, že náš původní spoj před Harrachovem uvízl a Os 16213 nemůže pokračovat.

 

 

S našimi plány to kolidovalo snad jen fotograficky, hůře na tom byli cestující, kteří se chtěli dostat do Harrachova. Naštěstí šlo většinou o běžkaře, jež se tam vydali po stopě - nebo změnili plán a jeli jinam. Nicméně Karel se přece jen trochu vylekal a navrhl urychlený návrat oním „zkráceným“ Os 16222 do Tanvaldu, pak se ale dal přesvědčit, že se snad vše v dobré obrátí. A tak se i stalo – i když to ještě nějakou dobu zabralo. Přesně půlhodinu, o kterou se proti jízdnímu opozdil odjezd Os 16215 Liberec – Harrachov, přičemž asi třetinu té doby trvalo, než dorazila pozitivní zpráva o uvolnění trati, a stejně dlouho, než vlak pokračoval ke svému cíli.

 

 

Nakonec jsme tedy do nejzazšího bodu našeho výletu dorazili, dokonce vlakem, který jsem pro ten účel původně vybral. Ovšem stalo se tak o tu půlhodinu později a nebyli jsme svědky právě toho provozního dění, jež mělo za normálních okolností nastat. Všechny tři přítomné štádlery vytvořily jedinou soupravu, která posléze odjela jako Os 16228 do Tanvaldu, kde byl porouchaný vůz 840.013-7 (jak jsme zjistili posléze) odstaven a vlak pokračoval do Liberce. Tak jsme sice přišli o možnost vyfotografovat v Harrachově tři vlaky najednou (Os 16217/Os 16228, Os 16211/Os 16230 a Os 25450/Os 25453), ale zato jsme zaznamenali cosi nebývalého.

 

 

Nebyli jsme tam v roli dokumentátorů sami, Karel mezi přítomnými objevil polského kolegu, dokonce dvojnásobného – železničáře a železničního fotografa v jedné osobě. Ten byl o místním dění informován dokonce lépe než my, protože v Harrachově trávil rodinnou dovolenou a na staničku se vydal už po několikáté. Tak nás mohl uklidňovat, že opožděný příjezd Os 25450 Jelenia Góra – Harrachov není nic mimořádného a určitě se vláčku dočkáme. Měl samozřejmě pravdu a to zpoždění nakonec nebylo tak hrozné – jen asi čtvrthodinové. Orchestrion 810.543-3 přijel docela slušně zaplněný, zejména Poláky směřujícími zčásti až do Liberce.

 

 

Jenže ti marně hledali navazující spoj, protože rozhašený grafikon dovolil soupravě 943.009-1 + 843.018-3 na Os 16217 z Liberce dorazit až o více než 20 minut později, než stanovil jízdní řád. A zhruba stejné zpoždění měla pak na odjezdu Os 16228 ve směru opačném. Původně jsem měl naplánováno, že si ten odjezd také uložíme na paměťové karty svých přístrojů a do údolí se vrátíme prostřednictvím Os 16230. Jenže pro ten, jak už jsem naznačil, v Harrachově chybělo vozidlo (když byl vůz 840.013-7 potupně ve stavu nečinném odtažen), takže jsme museli využít toho spoje dřívějšího. Nakonec proč nezkusit na zubačce pro změnu apolllo.

 

 

Zvlášť, když nám vůz řady 843 připadá přece jen pohodlnější a pocitově příjemnější, než štádler, jehož interiér Karlovi příliš silně připomíná tramvaj. O výhodě pro fotografy a filmaře v podobě otevíratelných oken nemluvě. Dalším bonusem z nouze zvoleného řešení pak byla možnost zjistit na vlastní kůži, zda jsou soupravy 843 + 943 po onom selhání brzd (či lidského činitele) opravdu při jízdě po spádu rychlostně omezeny. Jsou. Že jsme se místy sunuli šnečí rychlostí, nám nevadilo, neboť jsme se k našemu přípoji v Tanvaldu dostali o vlak dřív, s uspokojivou časovou rezervou. Z ní sice cosi ukrojilo zpoždění na odjezdu, ale toho jsme nelitovali.

 

 

Tanvald nás totiž přivítal novým přídělem sněhu i aktuální vánicí, takže podmínky pro případné fotografické vyžití byly víc než mizerné. Tedy ne, že bychom to nezkusili, já jsem se dokonce prošlapal závějemi ke vzdálenému konci soupravy pro R 1147 Tanvald - Praha-Vršovice, abych zvěčnil zamračenou 749.254-9, ale při stejně klopotné cestě zpět jsem toho litoval. Nakonec jsme se s Karlem na chvíli uchýlili do odbavovací haly, ale jen co se rozsvítil čelní informační panel 161. Regionovy dalším postupným cílem našeho putování, uposlechli jsme jeho výzvy a šli se do ní usadit. A nos jsme z jejího pohodlí až do Železného Brodu nevystrčili.

 

 

Slovo „pohodlí“ jsme v souvislosti s vozidlem této mnohdy kritizované a zesměšňované řady použil zcela vážně, záměrně a s vědomím toho, že mi je někdo může omlátit o makovici. Ale vskutku nám ve srovnání s ranní cestou vozidlem světového výrobce po téže trati jízdní komfort šumperské Regionovy nepřipadal nějak významně nižší. Jinak jsou na tom ovšem strojvedoucí, kteří si svá pohodlná sedadla v nových vozech nemohou vynachválit. Ale to bychom se dostali ke srovnávání dalších parametrů, zatímco my jsme se s Karlem cestou do Železného Brodu bavili jen o našich pocitech. A také o tom, zda nás tam náš další vlak už čeká. Čekal.