Do Tokaje nejen za vínem. 2/4

Hlavně jsme ale řešili, jak se oprostit od neustálého poklusu s pohledem na hodinky (což je nezbytný předpoklad jak si maďarskou pohostinnost užít) a poněkud omezené nabídky služeb.Což se přes veškerou snahu nakonec tak úplně nepovedlo, každopádně lze ale návštěvu tohoto rázovitého vinařského městečka každému jen doporučit- nejlépe ovšem na jednodenní výlet s využitím veřejné dopravy.

2. den- čtvrtek 29.9.2011 (Tokaj)

Dnešní den jsme hodlali strávit v poklidu ve městě Tokaji a jeho okolí. Proto jsme ani se vstáváním nespěchali: na zvoleném prostoru je všechno tak blízko, že jsme měli času dost. V zásadě jsme měli 2 základní body programu: vyjet si na lodi po Tisze a posléze vylézt na kopec, který se vypíná nad městem a tvoří jeho dominantu. Oficiálně se jmenuje Kopasz hegy (kopasz= holý, plešatý), ale běžně se mu říká Tokaji-hegy, a protože se jedná o nejjižnější výběžek Zemplínských vrchů, je vidět nejen v okolí Tokaje, ale desítky kilometrů daleko- všude okolo se totiž rozkládá dokonale rovná puszta, zatímco kopec se tyčí 400 výškových metrů nad ní.

První na řadě byla loď, proto jsme se hned po snídani odebrali do města na nábřeží Tiszy, kde kotvila poměrně zánovní velká loď Danubia (vyrobená v Německu roku 2004), nabízející v reálu i na internetu projížďky po řece. Už před cestou jsme našli, že loď odplouvá ve čtvrtek v 11 hodin, což se shodovalo i s jízdním řádem na místě. Ovšem vyskytla se drobná potíž: podmínkou pro vyplutí bylo alespoň 20 lidí, což se ukázalo být podmínkou nesplnitelnou- kromě nás na nábřeží nikdo nebyl. Posádka s tím zřejmě opět počítala a proto nebyl nikdo ani na lodi. Opodál ale kotvila ještě jedna loď, o třídu menší a značně sešlejší, nesoucí zvláštní jméno Hejö hajó (hejö je jednak citoslovce zavýsknutí a kromě toho potok u Miskolce, hajó znamená loď). U ní sice nebyly vyvěšeny žádné písemné informace, zato jsme na ní registrovali známky života: velmi starý kapitán zrovna uklízel. Zahájili jsme tedy obchodní jednání, samozřejmě v maďarštině (jiného jazyka nebyl starý pán mocen) a výsledek byl celkem pozitivní: za hodinovou projížďku inkasuje standardně 1000 HUF za osobu, osob ale musí být 10. Nás bylo jen 5, takže nás to vyšlo dvakrát dráž, ale za velkopanské svezení na vlastní lodi to opravdu stálo.

Tokaj: loď Hejö-hajó čeká v přístavišti pod mostem přes Tisu. 29.9.2011 © Jiří Mazal

Součástí nabídky byla i volba, jestli chceme plout po Tisze nebo po Bodrogu- po chvíli váhání jsme zvolili Tiszu, protože to je opravdový veletok. Pak už stačilo jen nastartovat dýchavičný motor značky Csepel, pocházející z modernizace roku 1974 (loď samotná pochází z roku 1937, ale otázkou je, co je na ní původní před radikální rekonstrukcí), a mohli jsme vyplout. Přístaviště se nachází přímo pod dominantním silničním mostem, který převádí přes Tiszu významnou silnici číslo 38, spojující Miskolc s východním Maďarskem. Moc hezký ale v dnešní podobě most není, pochází totiž až z roku 1961- předchozí řetězový z dob oslav tisíciletí Maďarů v Karpatské kotlině (a nesoucí jméno oblíbené císařovny Alžběty) bohužel nepřežil 2. světovou válku. Pak jsme se pokochali soutokem Tiszy a Bodrou, lužním pralesem u něj a následovala pohodová půlhodinka pomalé plavby, kdy jsme měli na jedné straně vzdalující se dominantní kopec, porostlý vinicemi a na straně druhé vzdálené vrcholky Zemplínských vrchů. Krajina sice nenabízí žádné extrémní krásy, podél řeky se dílem táhnou pole a dílem listnaté lesy, ale na své by si přišli zejména ornitologové- všude kolem nás létaly spousty různých ptáků. Rychlost lodi nebyla nikterak závratná, ačkoliv od vodní hladiny se zdála subjektivně vyšší- za půl hodiny plavby jsme dopluli jen k sousední vesnici Timár, necelých 10 km od výchozího bodu.

Obratný manévr jsme podnikli na dohled od přívozu, spojujícího vesnici Timár s polnostmi na protější, prakticky pusté straně řeky. Je možné, že právě to byl důvod pro otočení: přívozy jsou v Maďarsku obvykle vybavené lanem a Tisza sice v těchto místech působí dojmem veletoku, ale hluboká moc není. Ostatně oficiálně smí větší říční lodě (takové, jaké známe z Dunaje) plout právě jen do Tokaje, není nám ovšem známo, kdy naposledy sem nějaká taková loď doplula. Zpáteční cesta proběhla ve stejně pohodovém duchu, když jsme dopluli zpátky do přístaviště, kde jsme pozorovali složitý přistávací manévr- normálně jsou totiž na zakotvení takové lodi potřeba nejméně 2 lidé, tady to zvládl stařík sám. Pak teprve přišla řada na placení. Ačkoliv jsme nakonec pluli o téměř 20 minut déle, než bylo sjednáno, cena zůstala stejná a k žádnému nedůstojnému smlouvání nedošlo. Ač to byl zážitek pro nás značně nestandardní a do značné míry „velkopanský“, v důstojném maďarském provedení můžeme jen doporučit.

Koryto Tisy s přívozem u vesnice Timár. 29.9.2011 © Tomáš Kraus

Když jsme pod nohama ucítili pevnou zemi, byl akorát čas se odebrat na nádraží. Na kopec jsme totiž nechtěli jít stejnou cestou nahoru a dolů, tudíž se nabízelo popojet vlakem do sousední vesnice Tarcal západním směrem a přes kopec se do Tokaje vrátit- dle našeho zvyku „pořád dopředu“. A protože Tarcal je opravdu od Tokaje kousek, jen jedna stanice, byli jsme odkázáni na osobní vlak relace Nyíregyháza- Szerencs (-Miskolc), které jezdí v hodinovém taktu- na rozdíl od vlaků IC, jezdících oběma směry z Budapešti do Budapešti v taktu dvouhodinovém. Nádraží sice pochází z konce 80. let a je zařízené v celkem vkusném historizujícím stylu, ale je znát, že časy někdejší slávy jsou pryč- z původní nádražní restaurace je dnes bar, drážní penzión ve „vodárenské“ věži na straně výpravní budovy už je dávno mimo provoz. I tak je tu ale čisto a lidí vlakem cestuje dost, byť v době naší návštěvy převažovaly školní děti, ve značném počtu snědší barvy pleti. Během čekání na vlak jsme se kochali detaily okolí. Maďaři si totiž obecně potrpí na různé pomníky a pamětní desky a jsme-li na nádraží, je logické, že nejdominantnější bude pomník lokomotivní. V tomto případě se jednalo o naleštěnou parní krasavici velmi rozšířené řady 424 MÁV (u ČSD nesly tyto stroje řadu 465.0), kterých strojírny MÁV vyrobily v letech 1924-58 úctyhodných 358 kusů. Za zmínku stojí ale i naivistická pamětní deska významného uherského politika Gábora Barosse, mimo jiné ministra dopravy z let 1886-9 (narodil se ovšem ve slovenským rodičům v  Pružině u Trenčína, která pak do roku 1918 nesla na jeho počest jméno Barossháza), jejíž text je celkem nápaditá slovní hříčka: je označován jako „vasminiszter“, přičemž „vas“ může být zkratka od železnice (tedy ministr železnic), ale samo o sobě to znamená železo (tedy železný ministr). A nebyli bychom v Maďarsku, kdyby hned naproti výpravní budově nad vinnými sklípky nebyl mohutný památník „velkých Uher“ s příslušnou velkorozměrnou mapou.
Náš vlak přijel s menším zpožděním a dle očekávání to byla zdejší standardní souprava tří obstarožních velkoprostorových vozů řady Bhv z 60. let za všudypřítomnou elektrickou lokomotivou řady V43.1. Vozy nebyly v příliš optimistickém stavu a nelze se tomu divit: na venkovských osobních vlacích se s nimi klientela zrovna nemazlí: byli jsme svědky, jak si skupina školních dětí tak dlouho hrála s dveřmi do oddílu, až je vylomila z pantů. Naštěstí jsme se jen trochu projeli vinicemi pod přísným dohledem Kopasz-hegy a za pár minut jsme už vystupovali na nádraží Tarcal. Jeho výpravní budova sice pochází z 50. let a sama o sobě moc elegance nepobrala, ale nedávno prošla celkovou obnovou, takže zvenku působí příjemně. Uvnitř ale najdeme dost exotiky, protože vestibul je celý obložen bílými kachličkami jako někde v koupelně- duch 50. let tak byl spolehlivě zachován.

Tokaj: "Szilli" řady V43.1368 MÁV-TR přiváží osobní vlak z Nyíregyházy do Miskolce. 29.9.2011 © Tomáš Kraus

My se ale na nádraží nezdržovali, protože jsme po červené značce zamířili do obce. Ačkoliv v Tarcalu žije překvapivě dost obyvatel (přes 2000), vesnice působí hodně malým dojmem. Všemu vévodí 2 kostely vedle sebe na svahu kopce- jeden katolický, druhý luteránský. To je ale v kraji obvyklé, severovýchodní Maďarsko bylo tradičním centrem reformovaných křesťanů v jinak katolické zemi. Abychom se k nim dostali, museli jsme projít značně retro vyhlížející Železniční ulicí (Vasút utca), kde se čas zastavil a technické detaily nás přiváděly v úžas. Ve vyústění kanalizace do potoka se vyhřívala kočka, složité konstrukce okapů hodně přes metr od příslušných domů, spousta různých drátů- to vše je pro maďarský venkov typické. Od kostelů jsme stoupali dál mezi vesnickými domky a zanedlouho jsme byli v otevřené krajině. Ta ale překvapivě neměla vinařský, ale industriální charakter- všude jsme našli stopy po kamenolomech. Ať už činných, nebo aspoň umělé jezero na dně lomu opuštěného. Vinice jsme našli až podstatně výš a některé z nich vyhlížely zpustle. Ale i tady rostly velmi dobré hrozny nezvykle sladké chuti, inu Tokaj... Ale dlouho jsme mezi vinicemi nešli- většina kopce je totiž- v rozporu s jeho jménem- porostlá hustým lesem, a to ze všech stran. Pod vrcholem nás ještě překvapila existence lyžařské sjezdovky s nepříliš důvěryhodně působícím vlekem- inu pro Maďary je tohle jedna z mála hor a v technice nikdy nevynikali.

Na vrcholu kopce je do daleka viditelná televizní věž. Že je areál veřejnosti nepřístupný jsme věděli dopředu, žádnou vyhlídkovou plošinu přímo na věži jsme tedy nečekali. Horší bylo, že z vrcholku nebylo vidět téměř nikam- všude jen vysoký les. Jediný průsek byl nepříliš atraktivním jižním směrem, kde dominantu tvořil kouř z komína elektrárny v Tiszalöku. Zjevně se tu ale výhledem kochá spousta lidí, protože na svahu pod vrcholem bylo tímto směrem doslova nastláno odpadky- hlavně plechovky různých piv byly zastoupeny v hojném množství.

Typická čtyřvozová souprava vlaku IC Kamilla z Budapešti přes Miskolc, Tokaj a Debrecen do Budapešti. 29.9.2011 © Tomáš Kraus

Když jsme se dostatečně pokochali výhledem, nastal čas sestupu. Tentokrát jsme šli prudce dolů, celou cestu lesem, až jsme skončili na tokajském hřbitově. Naštěstí nikoliv definitivně, ale najednou se lesní porost rozevřel a byli jsme bez varování mezi hroby. Hřbitov v Tokaji je sice malý, ale poloha ve svahu s výhledem na panoráma celého města je hodně malebná a celek silně připomíná obdobné scenérie v Sedmihradsku. Inu, Uhry se nezapřou. Pobyt ale nebyl dlouhý- ducha jsme již nakrmili, teď nastal čas nakrmit těla. Najít restauraci nebyl problém- v celém vinařském městě fungují spolehlivě pouze dvě, obě naproti sobě poblíž mostu přes Tiszu. To znamenalo projít celým městem, čehož jsme chtěli využít k nalezení nejlepšího sklípku k následnému posezení u vína. Byli jsme ovšem nemile překvapeni, že všechny sklípky zavírají v 18 hodin, pak už jsou zájemci odkázáni jen na nálevny. Což byl poněkud problém, když bylo krátce před 16. hodinou a měli jsme před sebou maďarské obřadné stolování. A tak se stalo, že ani tentokrát jsme si maďarské pohostinnosti moc neužili: podobně jako den předtím v Miskolci jsme jedli s pohledem na hodinky, a to se v Maďarsku vysloveně nemá. Přitom jídlo bylo opět vysoce kvalitní a obsluha profesionální, ale i tak jsme seděli v restauraci přes hodinu.

Návštěva sklípku byla tedy opravdu ve stylu japonských turistů- půl hodiny před zavírací hodinou. Šli jsme rovnou do nejznámějšího sklípku, Rákocziho (Rákóczi pince), který je dokonce zapsaný na seznamu UNESCO. Jak se na takové zařízení sluší a patří, nachází se přímo na náměstí Kossúth tér. Cestou jsme ještě zaznamenali pamětní desku Jána Kollára, na níž se nákladem slovenské vlády tento slovenský buditel česky a maďarsky vyznává z lásky k tomuto místu (nebo vínu, těžko říci, co tím chtěl básník říci...). V samotném Rákócziho sklípku nás uvítala postarší příjemná paní a následující půlhodinka u vína v jinak prázdném sklípku patřila k tomu nejpohodovějšímu z celé cesty. Úderem 18. hodiny jsme ale byli vyhnáni a ačkoliv jsme všude potkávali přípravy na zítřejší slavnosti vinobraní a na maďarské poměry masivní marketing turistického regionu Tokaji történelmi borvidék (tokajská historická vinařská oblast nebo země), nikde nám už nenalili. Později nám bylo řečeno, že je to tím, že na podej alkoholu ve večerních hodinách je potřeba speciální povolení, které se mimo nejsilnější sezónu nikomu nechce platit, ovšem těžko říci, jak to je doopravdy. Je fakt, že městem jsme bloumali téměř sami, kromě nás tu chodil pouze párek zbloudilých českých turistů, takže večerní nával by se asi ve sklípcích nejspíš nekonal a o prázdninách mají některé sklípky otevřeno podstatně déle. Na druhou stranu ovšem časná zavíračka personálu zjevně ani v nejmenším nevadí a nestane se, že by se host mohl v podniku zdržet byť i minutu „přesčas“.

Tokaj: hřbitov na svahu nad centrem města. 29.9.2011 © Tomáš Kraus

Večer jsme tedy strávili bloumáním po pustém městě, až jsme skončili v druhé a poslední restauraci ve městě s krásným výhledem na Tiszu přímo pod okny. Tento podnik je i zajímavě zařízen- na čelném místě je vystavena obzvlášť radikální mapa, která se (na rozdíl od obvyklých „kolegyň“) nespokojuje jen s klasickou podobou Uher před rokem 1918, ale nárokuje si vše, kam noha Maďara kdy vkročila. Podle této verze je maďarská i celá Morava a Slezsko (uherský král Matyáš Korvín je spravoval přes 10 let v 15. století z titulu českého krále), celé Bulharsko (sporná vláda uherského krále Ladislava Varnenčika v letech 1440-1444) a tato velká říše má dokonce dosahovat až před ukrajinskou Oděsu. V popisku mapy se těmto územím říkalo „občasné Maďarsko“ (idöszakos Magyarország). Celek byl vkusně doplněn výstavkou maďarských bankovek, zejména inflační bilióny a trilióny pengö z roku 1946 vzbudily náš zájem. Čas však již pokročil a ač byly víno a dezerty opět vynikající, půl hodiny před zavřením o 22 hodině začal personál ostentativně uklízet lokál, čímž nás „decentně“ vybídl k odchodu. Stejně už byl čas jít spát, další den bylo na programu hodně ježdění, a proto bylo třeba vstávat časně.