Velikonoční „kontrolní den“ v olomouckém depu

11.4.2012 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

O Bílé sobotě se dá podnikat leccos, ale skupinka členů VLAKY.NET si s její náplní už po několik let hlavu lámat nemusí - je to čas tradičního setkání na hanáckých kolejích, mezi nimiž nemohou chybět zvláště ty, které jsou položeny v areálu olomoucké provozní jednotky Českých drah. Letos na nich opět proběhla neveřejná odborně komentovaná prohlídka, titulku reportáže odpovídající.

Stalo se tak díky ochotě kamaráda Vojty, jenž (stejně jako roku loňského a předloňského) věnoval vzácný volný čas nejen samotné roli průvodce po svém pracovišti, ale velice aktivně napomohl zajistit přitažlivý program i mimo ně. K plánované akci vstřícně, byť samozřejmě nechtěně, se postavily též České dráhy, které na onu sobotu (a následující neděli) nabídly možnost výhodného cestování. Odvrácenou tvář příznivé sudby však do poslední chvíle ukazovaly hydrometeorologické rosničky, skrze média šířící varovné zvěsti o příchodu povětří vhodného spíš k choulení se za pecí, než k harcování po vlastech českých, moravských a slezských.

Archivní (už později aktualizovaná) předpověď počasí na 7.4.2012 ze stránky pocasi.idnes.cz

Vzhledem k tom, že ta výše uvedená mapka ještě před pátou hodinou ranní, kdy jsem se chystal na cestu, neukazovala ani náznak sluníčka, oblékl jsem se do zimy a deště a na nádraží vyrazil tentokrát nikoliv kolmo, ale s použitím služeb královéhradeckého dopravního podniku. (Že ta opatření byla zbytečná, mne pak mohlo těšit jen ve vztahu k faktu, že celá pětice našich předchozích jarních setkání proběhla za svitu slunce.) Na stanici jsem se zhostil výměny poukázky z Lidlu za jízdenku ČD Net (díky jistému Kalouskovi už levnější než před tím používaná zpáteční důchodcovská jízdenka) a vyhledal si místo v jediném přímém spoji od nás na Moravu.

150.215-2 v čele R 701 „Buchlov“ Hradec Králové hl.n. - Luhačovice © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ten úkon ve výchozí stanici spoje, který letos nese jméno hrazené velehory slovácké, ostatně nebyl nijak těžký, což jsem předpokládal, i když těch prázdných kupé bylo přece jen méně, než jindy. Větší nápor cestující veřejnosti nastal až na pardubickém hlavním nádraží, odkud jsem už neodjížděl osamocen, ale podle rčení, že „ve dvou se to lépe táhne“. Nebo také nadává, pochopitelně na poměry, jak je naším národním zvykem. Podivuhodné bylo, že můj dočasný společník, pán zhruba mého věku, byl nadprůměrně (na „civila“) orientován v dění na naší železnici a dokonce jej ani nijak neudivovalo, že jsem za jízdy občas vystrkoval makovici z okna.

Na českotřebovském „hřbitově“ převládají přípojné vozy „orchestrionů“
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nebylo to pochopitelně tak často, jako při cestování loňském, kdy jsem byl v oddíle vesměs sám a navíc světelné podmínky pro fotografování (pravém to důvodu zmíněného vyhlížení z vlaku) byly vzhledem k pozdějšímu datu i už od rána jasnému počasí přece jen příznivější. Nemohu tedy tentokrát přesun od Labe k Moravě nějak smysluplně komentovat, byť jsem se během něj nenudil a díky hovoru na témata rozmanitá mi jeho čas uběhl až neskutečně rychle. Své přátele jsem zahlédl ještě z vlaku, čekající mne na zábřežském konci nástupišť, ale chvíli trvalo, než jsem se k nim propracoval, zdržován v chůzi fotoreportérskými povinnostmi.

David, Radek, Karel, Martin a Vojta čekají, až se autor fotograficky realizuje
© PhDr. Zbyněk Zlinský

No povinnostmi... Kdysi jsem fotil jako každý jiný šotouš, hlavně mašinky a další zajímavé artefakty, ale posléze jsem dospěl do stádia, kdy takovéto snímky záměrně prokládám záběry, které by se mohly hodit do předpokládané reportáže, aby byla živá a předkládané dění pokud možno uceleně dokumentující. Takže jde vlastně o povinnost, kterou jsem si stanovil sám. V tomto konkrétním případě jsem si kromě „mašinky, co mne vezla“ (jejíž snímek v Hradci Králové jsem zoral) zamýšlel vyfotit i něco z předpokládaného lidlenkového kvasu na nástupišti. No a když se mi do toho všeho připletl pokrokový vlak likvidátora ČD, neodolal jsem též.

162.119-2 v čele IC 1004 „RegioJet“ Havířov - Praha hl.n.© PhDr. Zbyněk Zlinský

Na další fotografování ve stanici však nebyl čas, protože nás čekal poměrně náročný a z části též časově definovaný program. Proto jsme se vydali podle už zažitého scénáře do bývalé motorové remízy, která se stále ještě nestala železničním muzeem, jak je plánováno, leč tentokrát jen proto, abychom se rozpočítali na prvé (kteří půjdou pěšky do hlavního depa) a druhé (jež tam Vojta sveze autem). Všichni jsme ale chtěli být jedničkami, takže náš průvodce odjel sám a my jsme šlapali po svých. Ke kterémužto úkonu jsem si už musel odložit něco svršků, protože sluníčko zahnalo mlhu a teplota stoupala. A s ní také naše nálada a aktivita.

130.034-2 projíždí s nákladním vlakem kolem záložní 162.116-8 společnosti RegioJet
© Karel Furiš

Cestou jsme leccos zajímavého viděli a svými přístroji zachytili nejen na trati, ale hlavně nejprve ve starém a potom i v hlavním depu, o „depu“ ČD Cargo na protější straně kolejiště nemluvě. Naše zážitky ovšem popisovat nebudu, výmluvnější bude jistě příslušná část připojené galerie. U točny nás už čekal Vojta, který nám zorganizoval, stejně jako minule, malé představení typu son et lumière. Tedy skoro, jestliže ten zvuk krom slov našeho kustoda zajistil motor, předoucí pod skříní právě dodaného modernizovaného orchestrionu, a světlo sluneční paprsky, dopadající na její ještě novotou vonící lak v poslední verzi korporátního nátěru. Posuďte sami:

Čerstvě modernizovaný vůz 810.646-0 se představuje na točně © Karel Furiš

Když se protagonista toho špektáklu opět vrátil odpočívat do rotundy, následovali jsme jej, ale se záměrem zcela jiným – prohlédnout si a pokud možno zdokumentovat všechna přítomná vozidla. A tady si lze, díky Vojtovým podkladům, učinit přehled i o těch v době naší návštěvy nepřítomných:

lokomotivy a elektrické vozy			motorové a řídicí vozy
řada	inv. číslo	poznámka	řada	inv. číslo	poznámka
110	045-2		810	050-5
140	085-2	patří DHV Lužná u Rak.		121-4	v reko na 814
141	018-2	na zrušení		476-2	v reko na 814
	054-7	zprovozní se		546-2	v reko na 814
460	001-1	správkový		558-7
	015-1/072-2	patří PJ Bohumín		583-5
	016-9/073-0	patří PJ Bohumín		646-0
	021-9/082-1		814	008-9
	069-8/070-6			009-7
	071-4/074-8	v opravě (Pars nova)		036-0
	075-5/076-3			037-8
	077-1/078-9			094-9
	079-7/080-5			095-6
	083-9/084-7			231-7/232-5
	085-4/086-2			233-3/234-1
701	485-5			241-6/242-4
703	050-5	neprovozní		243-2/244-0
714	005-6	na zrušení		245-7/246-5
	014-8			247-3/248-1
	015-5			249-9/250-7
	024-7			251-5/252-3
	029-6		843	001-9
	207-8			002-7
749	042-8			003-5
	246-5			019-1
	250-7			020-9
	257-2			021-7
	259-8*	v PP Šumperk		022-5
	261-4	zrušená		023-3
750	715-5	spr. PP Šumperk		024-1
	716-3	spr. PP Šumperk		026-6
	717-1	spr. PP Šumperk		028-2
	718-9	dosud v CZ LOKO		029-0
754	039-6	do DKV Plzeň		031-6
	079-2		851	005-2	patří DHV Lužná u Rak.
	080-0	spr. PP Šumperk		026-5	na zrušení
799	001-3			028-4	provozní záloha
	035-1		943	002-6
*995*	002-3 (534.0432)	patří NTM		003-4
*995*	002-3 (534.0432)	patří NTM		006-7
*997*	019-5 (464.202)	patří NTM, neprovozní	954	217-6
*997*	019-5 (464.202)	patří NTM, neprovozní		218-4
Poznámky: - kurzívou vyznačena historická vozidla, ta nejsou v běžném provozu využívána - spr. = správkárensky ^*) přijde po ukončení dodávky ř. 750.7				219-2
				225-9
				226-7
				303-4

Při studiu tabulky si můžete povšimnout, že olomoucké depo se stalo kocourůprostým, Lokomotiva 742.279-3 byla předána do PJ Veselí nad Moravou DKV Brno a stroje 742.366-8 a 742.367-6 sice zůstaly v DKV Olomouc, ale usídlily se v PJ Bohumín. Podobný osud stihl několik brejlovců - v rámci domovského DKV byly 754.031-3 a 754.065-1 předislokovány na PP Šumperk, 754.021-4 a 754.028-9 do Bohumína, zatímco 754.020-6 se stěhoval do Prahy a 754.022-2 do Plzně. Tam jej měl následovat i v rotundě zatím ještě přítomný 754.039-6. Cosi zde také přibylo či beze změny zůstalo, jak lze hravě zjistit porovnáním stavu letošního s tím loňským.

851.028-1 - poslední mohykán své řady v Olomouci © Radek Hořínek

Když jsme si všechny ty mašinky a motorové vozy prohledli ze všech stran (a mrštný David i ze spodu a seshora), rotundu jsme opustili, u vchodu do depa pozdravili Jeho Veličenstvo Kafemlejnka Prvního a,vydali jsme se zpět směrem k nádraží. Tentokrát ovšem se svým dobře informovaným průvodcem, který nám ke každému „exponátu“ něco pověděl. Krom „volné plochy“ jsme pochopitelně navštívili také halu provozního ošetření, která však k jistému našemu zklamání zírala téměř prázdnotou – až na jedinou bertu, čekající zde na svého obdivovatele Radka. V zápětí však prostory haly oživila lentilka 731.031-1, přivezená ovšem ve stavu neživém.

Radek, 749.250-7, 731.031-1 a 799.035-1 v hale provozního ošetření
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Poslední naší zastávkou byla už výše zmíněná někdejší motorová remíza, která momentálně žila ruchem obdobným, jako tomu bývalo v dobách, kdy sloužila svému původnímu účelu. Jenže objektem dělného zájmu přítomných pracovníků nebyl motorový vůz, ale parní lokomotiva, konkrétně kremák 534.0432, připravující se na své další výkony v čele nostalgických vlaků na kolejích domácích i zahraničních. Jak víme přinejmenším z jedné starší reportáže, tento stroj se v Olomouci ocitl jako náhrada 464.202, jež čeká na své opětovné zprovoznění, závislé na potřebných penězích. Rosnička tak stojí vedle ostatních historických vozidel s otevřenou „hubou“.

Pohled na hodinky velel k nezbytnému přesunu od železniční historie ke žhavé současnosti i přesunuli jsme se rozvážným krokem ke 4. nástupišti, kde už čekala souprava vlaku, jež nás měl posunout k dalším zážitkům. Tedy některé, zatímco se Radek s přítelem Martinem už museli vrátit ke svým rodinám, David, Karel a já jsme měli v Přerově dohodnutu exkurzi další. Do odjezdu vlaku však zbývalo ještě dostatek času k tomu, abych se zašel fotograficky podívat do odbavovací haly na nově upravené obslužné prostory pro cestující, které jsem doposud znal pouze prostřednictvím Radkovy reportáže a jeho podkladů k článku o jejich otevření.

Na nástupišti se mí kamarádi určitě dobře bavili, možná i trochu na můj účet, ale zcela určitě o tématice mezi námi vlakofily prakticky nekonečné. A debatovali by spokojeně dál, kdybych své dva souputníky nenavelel do vlaku, jehož odjezd se kvapem blížil. Že k němu pak nedošlo zcela v souladu s jízdním řádem, to je zase věc jiná – lepší koženka pod zadkem než Pendolino (na jehož příjezd jsme ostatně čekali, jak vyšlo najevo) na koridoru. Nakonec jsme přes to původní i nějaká další drobná zpoždění dorazili na rozkopané přerovské nádraží včas. K čemu? Odpověď na tu otázku si nechejme do reportáže příští, leč možné řešení naznačme obrázkem: