Putování s „Jízdenkou na léto“ 2016 (5)

25.8.2016 8:00 Jiří Řechka

V dalším pokračování mého objevování pro mne neznámých tratí jsem zavítal na trať Chomutov – Vejprty, v jízdním řádu nesoucí číslo 137. Na tuto trať jsem se vydal v sobotu 16.7.2016, protože v současné době je možné projet úsek Chomutov – Vejprty pouze o víkendu, v době od konce dubna do konce září. Myslím si, že potenciál této tratě je větší, ale na to musí být vůle. To je však téma jiné.

Pro cestu do Chomutova jsem použil rychlík č. 616, který končí v Chebu. Cesta proběhla v klidu, během ní jsem zhotovil nějaké snímky lokomotiv, nacházejících se na trati, a za slunečného počasí jsem vystoupil v Chomutově. A protože času jsem měl dost, využil jsem toho pro zhotovení dokumentace stanice. Zavítal jsem na místní ranžír, kde jsem objevil odstavenou zamračenou 749.262, která v nedávné minulosti patřila společnosti Hanzalík a spolu se svou sestrou vozila Mattoni expres. To už ale není pravda, lokomotivy mají jiného majitele. Přišel můj čas odjezdu, k nástupišti byla přistavena souprava motorového vozem 810.417 s vozem přípojným.

Souprava se zaplnila a po odjezdu jsem sledoval krajinu z otevřeného okna přípojného vozu a pořizoval fotograickou dokumentaci okolí tratě. V Černovicích u Chomutova jsem zaregistroval odstavenou soupravu nostalgického vlaku, který patří železničnímu spolku LOKO-MOTIV. U tratě postavená pevnůstka připomíná období před druhou světovou válkou. Na trati mne zaujali kamenné viadukty. Ve stanici Křimov jsem se podruhé setkal se spolkem LOKO-MOTIV, má zde v bývalé výtopně odstavené svoje železniční exponáty, mezi jinýma parní lokomotivu 414.407, jako svůj nejcennější exponát.

16.7.2016 - Křimov: 414.407 © Jiří Řechka

Na jejich stránkách jsem si přečetl, že ale také vlastní druhý zachovaný motorový vůz zvaný věžák. V této stanici nejde přehlédnout rozpadlé skladiště, pro změnu výpravní budova vypadá velmi dobře, snad je to také tím, že má patřit soukromé osobě. Z této stanice vedla kdysi trať do německého města Reitzenhain. Při průjezdu Rusovou mne upoutal větrný park neboli větrné elektrárny, které jsou viditelné i z velké dálky a kterých je celkem 24. Počítal jsem je na mapě. Z okna vlaku také nejde přehlédnout vodní nádrž Přísečnice, dál trať vede kolem bývalého rudného dolu na Měděnci. Ten snad je (nebo aspoň byl) přístupný v rámci exkurze.

Pro změnu ve stanici Kovářská je výpravní budova před rozpadnutím. Smutný pohled. Na chomutovském zhlaví stanice se nachází strážní domek, slavný domek, který, jak jsem se dočetl, byl použit ve filmu Hlídač č. 47. Po příjezdu do koncové stanice Vejprty mne uvítalo torzo výpravní budovy, tedy menší část, která nebyla stržena. Jak jsem později na internetu zjistil, bývala zde impozantní budova a to co zbylo, se v současné době nepoužívá. Kromě velké skupiny cestujících zde také čekal osobní vlak DB, tvořený motorovou jednotkou Desiro. Tento vlak se po několika minutách vydal na zpáteční cestu do německého vnitrozemí.

16.7.2016 - Vejprty: 642.555/642.055 © Jiří Řechka

Naše souprava zde měla delší pauzu, a tak jsem mohl v klidu zhotovit snímky této stanice. Náš motorový vlak byl také předmětem zájmu přítomných německých šotoušů. Ale i čas našeho pobytu ve Vejprtech vypršel a vlak se vydal na zpáteční cestu do vnitrozemí, do Chomutova. V Chomutově jsem si počkal na pražský rychlík, se kterým jsem původně měl odjet do Prahy. Při plánování této cesty jsem si ale uvědomil, že návrat můžu využít k projetí Švestkové dráhy. Také tam je provoz realizován jen o víkendech a státních svátcích. V letošním roce začal provoz 25. března a bude ukončen koncem října.

Provoz zajišťuje společnost Railway Capital na základě objednávky Ústeckého kraje. A tak jsem vystoupil v Mostě, odkud osobní vlak do Lovosic vyjíždí. Před odjezdem jsem se trochu věnoval stanici, provozu a jejímu okolí a po příjezdu vlaku jsem nastoupil, vybral jsem si levou stranu singrovky a očekával odjezd. Pěkný den pokračoval i nadále, a tak jsem se „kochal“ pohledem do krajiny, využil jsem možnosti udělat pár snímků přes stanoviště strojvedoucího a očekával jsem příjezd do Třebenic. Přesněji řečeno, chtěl jsem si zachytit průjezd okolo zahrady, která patří mé rodině, přesněji řečeno bratrovi. Nebyl jsem v těchto místech asi dvacet let.

16.7.2016 - Třebenice © Jiří Řechka

Když jsme přijeli do stanice Třebenice město zjistil jsem, že onen úsek, kde jsem v minulosti ze zahrady vídával projíždět osobní vlaky vedené motorovými .vozy tehdejší řady M.152.0, je tak zarostlý, že jsem vlastně nic neviděl. Ne vždy se vše povede. Třebenice jsou známé i Muzeem českého granátu. Poté náš vlak po krátkém čekání u vjezdového návěstidla přijel do stanice Lovosice. Odtud moje cesta pokračovala do Prahy rychlíkem, který je o víkendech veden CityElefantem. Příjezdem na pražské Masarykovo nádraží skončil můj sobotní den na tratích, které se dají projet jen ve vybraném období a stojí za návštěvu, za projetí.

Následující den, v neděli 17. července jsem se vydal „prozkoumat“ další trať, kam je možné se podívat také pouze o víkendech a státních svátcích. Jedná se trať SŽDC č. 243 Moravské Budějovice - Jemnice. Tato trať byla v roce 1996 vyhlášena za kulturní památku. Brzkým odjezdem z Prahy začala, jak jinak, moje nedělní cesta. V Kolíně jsem přestoupil na osobní vlak do Havlíčkova Brodu, kde jsem se věnoval dokumentaci provozu ve stanici a po příjezdu osobního vlaku moje cesta pokračovala do Jihlavy, kde mne čekal přestup na rychlík do Okříšek. Vlak měl zpoždění, měl jsem trochu obavu, zda mě rychlík neodjede.

17.7.2016 - Jihlava: 750.713 nastupuje na R 623 © Jiří Řechka

Nakonec se ukázalo, že i rychlík měl menší zpoždění, takže v Jihlavě proběhlo vše k mé plné spokojenosti. V Okříškách čekal osobní vlak do Moravských Budějovic. Po odjezdu rychlíku do Brna se po několika minutách i náš vlak vydal na cestu do Moravských Budějovic. Běžný víkendový provoz do Jemnice zajišťuje společnost Railway Capital s původně slovenským motorovým vozem 810.623. Pořadatelem jízd je společnost SVD-JZM jinak Spolek pro veřejnou dopravu na Jihozápadní Moravě. Tato společnost provozuje Výletní vlak SVD-JZM. Tato skutečnost vyvolala menší nedorozumění mezi mnou a průvodčím.

Po příjezdu do Moravských Budějovic mne čekal poslední přestup, na vlak do Jemnice. Ve vlaku jsem si zakoupil jízdenku a právě při pokusu o zakoupení zpáteční jízdenky mě průvodčí informoval, že ji nemůže prodat, že zpět jede jiný vlak a je to za jinou cenu. Přiznám se, že mně to nebylo moc jasné, ale protože jsem stejně jel zpět vlakem, bylo nakonec jedno jakým. Při příjezdu do Jemnice jsem zaregistroval upravené vyhlídkové vozy ve specifickém zbarvení a uvědomil jsem si, že jsem je již viděl na internetu a došlo mně, že se jedná o ten vlak pro zpáteční jízdu. Tomu jsem byl velmi rád.

17.7.2016 - Jemnice: výletní vagony © Jiří Řechka

V Jemnici jsem měl zhruba dvě hodiny na „průzkum“ stanice a města. Nejprve jsem se věnoval stanici, dvěma výletním vozům a prasátku, které bylo připravováno na zpáteční jízdu s tímto výletním vlakem. Za remízou, před kterou ono prasátko bylo odstaveno, jsem spatřil další otevřenou remízou s další lokomotivou tohoto typu. Po dotazu, zda je možné udělat si nějaké fotografie, jsem byl požádán abych tak nečinil - podívat se ano, ale nefotografovat. Patří totiž jiné společnosti a ta to nemá ráda. Tak jsem se tam nakonec nešel ani podívat.

Myslím, že v té remíze byla také odstavená lokomotiva, která běžně vozí výletní vlak, ale měla nějaký problém, a proto byl výletní vlak veden lokomotivou T 212.0586. To mne mrzelo a mrzí, jedná se o polskou lokomotivu Fablok z roku 1976, která byla odkoupená z vlečky v Českých Budějovicích, jak se zmiňují internetové stránky SVD-JZM. Snad někdy při další návštěvě budu mít štěstí na krásně barevně sladěnou soupravu. Ještě zmíním ony dva výletní vozy, které byly předělány a upraveny z původních služebních vozů řady Da, vyrobených v letech 1948 a 1950, podle informace taktéž z internetových stránek společnosti SVD-JZM.

17.7.2016 - 80.008: interiér vozu © Jiří Řechka

Po této provedené a fotograficky zdokumentované prohlídce stanice jsem se vydal do centra Jemnice. Moje cesta vedla okolo Dolního parku s vodní plochou k místnímu zámku. Odtud jsem se vydal na náměstí Svobody a odtud zpět na železniční stanici. Ale nejdříve jsem navštívil místní supermarket, člověk občas musí doplnit kalorie. Po příchodu na stanici jsem zaregistroval přípravu na dětské odpoledne, a protože se pomalu naplňoval čas odjezdu, vybral jsem si otevřený výletní vůz a očekával jsem odjezd. Vlak se naplnil, náš čas také a já jsem se rozloučil s Jemnicí. Po cestě jsem se věnoval fotodokumentaci.

Náš vlak budil pozornost po silnicích projíždějících motoristů. Jedna maminka nás se svým autem provázela až do Moravských Budějovic. Děti ve vlaku hlídal manžel. Na rozdíl od soboty byla neděle poněkud pošmourná, nakonec i pár kapek spadlo. Po příjezdu do Moravských Budějovic mě opět čekala řada přestupů na zpáteční cestě. Po příjezdu do Prahy jsem měl před sebou poslední čtyři dny mého cestování, poslední čtyři dny objevování. Tento víkend byl ve znamení tratí, kde je pouze víkendový provoz, a byl jsem rád, že spojení na sebe navazovala, že se žádné problémy nevyskytly a já jsem se mohl podívat a poznat krásná místa.