Jak jsem naháněl Dacii aneb prodloužený víkend v Rumunsku

Do Rumunska jsem se vydal přes Vídeň, abych tak využil přímého rychlíku Dacia Vídeň – Bukurešť, který v příhodný čas zastavuje v prvním cíli mé cesty, Sighișoaře. Přes Vídeň přece jen jezdím raději, abych se tak vyhnul otravnému přesouvání mezi budapešťskými nádražími.

Do Břeclavi dojedu s dostatečným předstihem s tím, že ještě nakoupím nějaké zásoby a občerstvím se v nádražním bufetu. Ten však neustále zkracuje svou pracovní dobu, zavíral už v 16.30, a pak už je otevřená jen restaurace, kde se nevaří. Nevadí, v okolí existují i jiné alternativy. Spíše mě znepokojuje zpoždění 20 minut u RailJetu do Vídně, které postupně narůstá. V čase odjezdu se už vyšplhá na 50 minut, a jelikož mám ve Vídni na přestup necelou hodinu, začínám to vidět dost bledě.

Situaci mi navíc komplikuje skutečnost, že si ještě musím vyzvednout jízdenku z Vídně do Sighișoary. Tu sice zakoupíte online, ale pak je třeba vytištění v automatu. Na nástupišti registruji rakouského průvodčího, ten však jízdenku vytisknout neumí a navíc mě uklidňuje, že to stihnu, máme přece zpoždění 30 minut, jak mu ukazuje ÖBB aplikace. No já mu oponuji odjezdovou tabulí, kde je čas úplně jiný…

Nakonec odjíždíme se zpožděním téměř hodinu a je mi jasné, že Dacii nestihnu. Naděje mi však svitla v podobě zpožděného RJ Zürich – Budapest, kterému zpoždění (pro mě utěšeně) rostlo, a byla tak šance se s ním svézt do Budapešti. Tam má Dacia téměř hodinu pobyt, takže bych ji dostihl. Na mobilu takřka hypnotizuji odjezdovou tabuli vídeňského „Hauptbahnhofu“, kde se mezitím zpoždění 5 minut objevilo i u Dacie.

Sighișoara, lokomotiva ř. 41 s IR Dacia CFR Călători a ř. 474 CFR Marfă, 8.3.2019 © Jiří Mazal

Po zastavení ve Vídni se tryskem rozběhnu k automatům, bleskově vyzvednu jízdenku, a pádím až na desáté nástupiště. Ale smůla, Dacia už je pryč. Tak se rozběhnu na trojku, kam teprve přijede onen zpožděný RailJet. No takhle jsem se neproběhl už hezkých pár let. Ve vlaku konečně vydechnu. S jízdenkou není žádný problém, pomohla mi také zpožděnka, kterou jsem si od průvodčího vyžádal ještě před příjezdem do Vídně. V Budapešti zbylo ještě dost času na vyzvednutí jízdenky z automatu, tentokráte pro jízdu zpět (nyní lze zakoupit i na webu CFR), a konečně jsem se mohl uvelebit v lůžkovém kupé modernizovaného vozu WLABmee 70-91. Po rozjetí se sice rozezní kakofonie různých skřípajících a vrzajících zvuků, ale po vjezdu na kvalitní svršek to naštěstí přestane.

Budí mě pouze krátká pohraniční kontrola a vstávám ve Vințu de Jos. Na rozdíl od ostatních dálkových rychlíků nepokračujeme po neelektrifikované trati přes Sibiu, ale po severnější hlavní elektrifikované dvoukolejce, která v posledních letech prošla radikální obnovou. Vedle nového svršku byla také vybudována nástupiště s podchody a nechybí ani přeložky, zahrnující výstavbu tunelů. Do jednoho delšího vjíždíme před Sighișoarou a zastavujeme u rozpadajícího se nástupiště, jehož střecha se drolí. Samotná výpravní budova je však pěkně opravená.

Sighișoara, nádražní budova, 8.3.2019 © Jiří Mazal

Před nádražím lze spatřit pomník úzkorozchodné parní lokomotivy, která kdysi jezdila na úzkokolejce Sighișoara – Anita – Sibiu. Tu z větší části odvál čas, ale reaktivován byl sedmikilometrový úsek Cornățel – Hosman. Pravidelný turistický provoz tu bohužel neprobíhá.

Sighișoara (též česky Segešvár) je především velmi pěkným historickým městem, zapsaným na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Vyniká zachovalým středověkým jádrem vystavěným německými Sasy. Zatímco ve Střední Evropě města postupně změnila svou tvář, tady zůstala stará zástavba zakonzervovaná a navíc obehnaná unikátními středověkými hradbami včetně bašt. Nejedná se přitom o nějakou mrtvou zónu, ale i přes vznik řady penzionů a restaurací pro turisty tu stále žijí místní lidé, u školy se rozléhá zvuk školního zvonku a děti musí vyšplhat ke škole po starobylých dřevěných schodech stejně jako turisté. Z hradeb je také vidět nová přeložka s tunelem a mostem, která nahradila původní vedení tratě kolem kopce.

Restauraci, kde bych se naobědval, však raději hledám v ulicích v podhradí, až se mi zalíbí podnik plný místních obyvatel vychutnávajících si polední menu. Nenechám se zahanbit neznalostí rumunštiny a sebevědomě ukáži na položku na jídelním lístku. Z reakce obsluhy vyrozumím, že tohle jídlo bylo v pondělí, mám si vybrat něco z pátku… tak nezaváhám a ukáži na něco z pátku. Za chvíli se už nese obrovská mísa s dobrým půl litrem polévky plná kuřecího masa, a k tomu ještě s nakrájeným bílým chlebem. Po najedení chci již platit, když se teprve objeví druhý chod, kaše s masovými knedlíčky.

Sighișoara, rodný dům Vlada Țepeșe, 8.3.2019 © Jiří Mazal

Vracím se na nádraží a pokračuji do Brašova, jízdenku se tentokráte snažím vydolovat z automatu. Ten mi k mé hrůze hlásí, že je vyprodáno, a nabízí pouze jízdenku bez místenky. Představa několikahodinového stání mě moc neláká, tak mě ještě napadne zkusit první třídu, kde volno je. Poté, co svůj rychlík z dalekého Baia Mare do Bukurešti vidím, není divu, že už v něm není místo – má pouhé tři vozy. Všechny jsou prakticky identické, ale jeden z nich představuje první třídu, ač je interiér úplně stejný jako v „dvojce“. Nepodařilo se mi to sice nikde dopátrat, ale podle interiéru mám podezření, že se jedná o ex-německé „Halberstadty“. Uspořádání sedadel je řešeno poněkud velkoryse, a tak není divu, že vozy nejsou moc kapacitní.

Na zbývajícím úseku do Brašova ještě modernizace neproběhla a její stav je docela tristní, neustále se ploužíme 40-50 km/h. Není divu, že na vzdálenost pouhých 128 km potřebujeme jízdní dobu tři hodiny. Vystupuji na rozsáhlém brašovském nádraží a nejprve se ubytuji – zarezervoval jsem si totiž nádražní hotel, který sídlí přímo ve výpravní budově. Ještě že z recenzí vím, že „recepci“ najdu v nádražní jídelně, kde si prodavačka bez mrknutí oka okopíruje pas, vybere peníze, vezme klíče a jde mi ukázat pokoj. Je v prvním patře s výhledem na nástupiště. Hotel bych se však zdráhal použít v létě. Pokoje klimatizaci nemají a vlaky tu rachotí celou noc.

Provoz je tu díky četným ojetinám docela zajímavý. Spatřit lze řadu 425 (ex 25500 SNCF) jezdící se soupravou typických nízkých vozů řady RIO na osobních vlacích do Bukurešti. Pokochat se mohu i francouzkou „Karavellou“, motorovou jednotkou bývalé řady X4500 SNCF. Chvíli mi trvá v jedné motorové jednotce, kterou jsem mylně považoval za německou, dešifrovat opět francouzskou řadu X4300. Samozřejmě nechybí ani elektrické rumunské stroje řady 477 či 41.

Brašov, motorová jednotka ex X4500 SNCF, 8.3.2019 © Jiří Mazal

Místní MHD, tvořená autobusy a trolejbusy, funguje nad očekávání dobře, tak se přesouvám linkou 51 přímo do historického centra. Vozový park tvoří jak nová vozidla, tak ojetiny, ale v žádné z nich nechybí wifi. Někde jsou i zastávky s elektronickými displeji a rozšířené jsou automaty na jízdenky. Vedle jednorázových jsou k dispozici i jízdenky denní, ale mají tu nevýhodu, že platí den (ne 24 hodin), takže by se mi nevyplatily.

Nádherné centrum je umístěno poněkud excentricky, mezi dvěma kopci, město se tak přirozeně nemohlo rozvíjet kolem centra, ale muselo se budovat jiným směrem. Domy v centru jsou vzorně opraveny a zachovaly se i celé úseky hradeb. Na centrum je navíc hezký výhled z vrchu Tâmpa, kam jezdí lanovka. Není však příliš kapacitní a zájem o svezení je za hezkého počasí vskutku veliký. Z vyhlídky na kopci představuje vedle impozantního opevnění nepřehlédnutelnou doménu Černý kostel a hlavní námětí Piața Sfatului s radnicí.

Příští den je můj první cíl ryze turistický, návštěva asi 30 kilometrů vzdáleného hradu Bran, asi nejznámějšího v Rumunsku. Četné autobusové linky jezdí z nádraží Autogara 2, kam se lze dostat z vlakového nádraží trolejbusem. Autobusák mi svým zjevem spíše připomněl Moldavsko či Ukrajinu, nevábný betonový plácek s nezbytným zázemím a kiosky. Náš spoj tvoří ojetý Renault, pyšnící se označením „First Class“. Silnice vede nejprve v souběhu s železniční tratí do Sibiu a posléze podél lokálky do Zărnești, která je však bez osobní dopravy.

Hrad Bran, 9.3.2019 © Jiří Mazal

Autobus má zastávku přímo pod hradem. Ač je s oblibou označován jako „Drákulův“, tak tento rumunský panovník, správně Vlad III. Dracula, zde ve skutečnosti nežil a navíc vládl sousednímu Valašsku, nikoliv Sedmihradsku. Hrad si naopak oblíbila ve 20. století rumunská královská rodina, která tu pobývala od roku 1920 a sídlo nechala rozsáhle upravit. Pohodlně zařízené interiéry ve stylu Bouzova však nečekejte, relativně malé pokoje si uchovaly svůj středověký ráz a dodnes v každém z nich vévodí kachlová kamna. Nepatřičně tu působí snad jen výtah, kterým se královna vozila ze svých komnat do parku v podhradí. Hradem se můžete volně pohybovat, vzhledem k množství návštěvníků a jeho dispozici s nevelkými místnostmi si ani neumím příliš představit, jak by se v něm procházely organizované skupiny.

Hrad je sice krásný, ale za hodinu máte vše prohlédnuté, takže jsem se do Brašova vrátil se značným předstihem oproti plánu. Pojal jsem proto nápad vyzkoušet rumunského soukromého dopravce Softrans, který svými elektrickými jednotkami Hyperion jezdí po trase z Brašova přes Bukurešť do Craiovy. Na nástupišti se nejprve snažím najít průvodčího a zakoupit jízdenku, ale po uniformě ani náznaku. Nastoupím a čekám, co se bude dít. Jednotka, ač z roku 2015, je skutečně „lowcost“. Autobusová sedadla, částečně uspořádaná proti sobě a za sebou, nabízí již trochu pochroumané stolečky. Jako místenkový informační systém slouží papírové proužky s nápisem „reservat“, aniž by bylo jasné, odkud kam. Jelikož je plno, nakonec jednu cedulku ze sedačky oddělám a usedám místo ní. Přichází dva průvodčí a prodávají mi jízdenku za v přepočtu 160 Kč do 107 km vzdáleného Ploiești. Snažím se zjistit, jak je to s místenkami, ale personál anglicky nerozumí. Umí si však poradit, odchytí nedalekou dívčinu, která angličtinu ovládá. Ta mě uzemní prohlášením, že volnost vlaku přece zjistím online na internetu. To by jim však vlaková wifi musela fungovat…

Ploiești Vest, jednotka společnosti Softrans typu Hyperion, 9.3.2019 © Jiří Mazal

Projíždíme nádhernou krajinou přímo pod zasněženými vrcholky Karpat a vzhledem k vysoké nadmořské výšce sníh obklopuje i naši trať. Postupně sjedeme do nížiny a vystupuji v poslední větší stanici před Bukureští, v Ploiești Vest. Hned před nádražím je tramvajová smyčka s tramvají typu KT4D. Tento typ byl získán, spolu s modernizovaným KT4DM, z německé Postupimi. Zdejší systém funguje teprve od roku 1987. Ještě si něco nakoupím v místním Tescu a již mě čeká poslední část cesty, přestup do nočního vlaku „Ister“ do Budapešti. Jízdenku mám sice až z Brašova, ale průvodčí mávne rukou, vždyť cena je stejná. Obsazenost je nevelká a z lůžkového vozu vystupuji na budapešťském nádraží Keleti úplně sám.

Ještě je třeba přesunout se na Nyugati, což činím trolejbusem, a vytočí mě automat MHD, který nevrátil drobné. Pak už jen cesta přes Slovensko domů.

Úvodní snímek: Brašov, jednotka společnosti Softrans typu Hyperion, 9.3.2019 © Jiří Mazal