Drážní střípky ze služebních cest – 4. díl

Minulý díl jsem zakončil na nádraží v Záhřebu, odkud jsem po návštěvě Slovinska a Chorvatska pokračoval vlakem do Maďarska, podobně jako předešlý rok. Šlo opět o spojené soupravy vlaků do Budapešti (nyní snad po názvem Agram) a Osijeku, a znovu jsem své místo našel ve velkoprostorovém voze MÁV s extrémní roztečí sedadel. Po průběžně modernizované trati, kde jsem ovšem od roku 2012 nepozoroval žádný znatelný pokrok, jsme dosáhli pohraniční Koprivnice, kde jsme se zbavili (delší) zadní části, která pak jela jako IC Podravka do Osijeku, a rovněž velké části cestujících v přední části vlaku.

Ve voze jsme zůstali vlastně jen tři, takže jeden mladý muž se mě přišel anglicky zeptat, zda stále sedí ve vlaku směr Budapešť. Třetí cestující byla mladá Američanka, která se poté dala se mnou do řeči. Byla v Záhřebu na nějakém měsíčním studijním pobytu, předešlý víkend byla na výletě v Zadaru a teď vyrazila na prodloužený víkend (v Chorvatsku byl ve čtvrtek svátek) právě do Budapešti. Shodou okolností měla část rodiny ve Slovinsku někde poblíž Kamniku, kde jsem se před dvěma dny vyskytoval také. Zatímco náš vlak přejel Drávu a poté ve stanici Gyékenyés prováděl úvrať, probrali jsme s Amandou (nepředstavila se mi, takže jsem jí přidělil toto typické americké jméno) všechno možné – přišlo jí zajímavé, jak rychle se okolo stačil změnit ráz osídlení i jazyk. Přiznala se mi, že oficiálně sice ve škole měli alespoň španělštinu, ale v praxi se tam spíš koukali na filmy.

Záhřeb: "Brena" v čele vlaku do Budapešti a Osijeku © Tomáš Kraus, 30.5.2018

Maďarský průvodčí se u nás trochu zdržel, protože nejprve omylem označil Amandě jízdenku na zpáteční cestu. Já jsem po dvou hodinách také opustil její oddíl, i když do práce jsem toho už moc neudělal – internet sice ve voze fungoval, ovšem zásuvky zde chybí a můj notebook už šestihodinovou cestu dávno nevydrží. Tentokrát jsem si pauzu u Balatonu neudělal, pozdní rychlík už je zrušený, takže by nezbylo než po půlhodinové pauze pokračovat až do Budapešti osobákem, potom už nejelo nic. Narozdíl od letoška nebyl náš záhřebský vlak součástí taktové dopravy na tomto rameni (ačkoliv byl nově směřovaný už na Déli), tj. nepřivěšoval ani žádné vozy od Keszthely, a v podstatě až do Budapešti byl téměř prázdný.

Na nádraží Déli jsem pomohl Amandě najít vstup do metra (při tom jsem lehce zabloudil jako vždy) a koupit jízdenku, dole na nástupišti jsem pak zjistil, že se vlastně jmenuje Olivia. Při pohledu na plánek stanic se mě ptala, jak správně číst názvy v maďarštině, ale svou snahu jsem brzy musel vzdát. Olivia byla unešená ze systému MHD, u nich doma funguje veřejná doprava jen pro ty, kteří opravdu tím autem jet nemohou. Velmi ji upoutalo historické metro na lince M1, akorát se trochu divila, že po půlnoci provoz končí – když už v Americe jezdí někde metro, činí tak obvykle nonstop. Vystoupila pak na Oktogonu a já jsem dojel až na Hösök tere – nedaleko jsem měl rezervovaný hotel, patřící do řetěžce, který moc v lásce nemám, ale zvolil jsem si ho, protože byl v docházkové vzdálenosti od naší kanceláře. Když jsem tam ale téměř v 11 večer dorazil, řekli mi, že kvůli overbookingu pro mě místo nemají, ale že mě převezou do jiného svého hotelu, který je více v centru, a pokoj bude „superior“.

Pojem „více v centru“ znamenal konkrétně Boráros tér a pokoj vypadal spíše na to, že se mnou také moc nepočítali, ale měl jsem kde spát. Ráno jsem tedy tak jako tak musel využít MHD, konkrétně jsem tedy došel na stanici metra M3 a odtud jel rekonstruovanou „pandou“ na Lehel tér. Z kanceláře jsme pak vyrazili k zákazníkům, nejprve do elektrárny pod Mátrou, kde jsme se v letním horku aspoň chvíli zchladili uvnitř chladicí věže. Cestou zpět jsme překračovali elektrifikovanou vlečku této elektrárny, v Budapešti jsme vysadili jednoho kolegu a pokračovali rovnou dál na druhé jednání do Székesfehérváru a zpět.

Dali jsme si něco mezi obědem a večeří a původně jsem plánoval svézt se sedačkovou lanovkou Libegö, která končí nedaleko tratě dětské železnice, ale zjistil jsem, že poslední možnost se tam včas dopravit právě uplynula. Ocitl jsem se místo toho stejně jako loni na konečné zajímavé „horské“ tramvajové trati Marton Áron tér, odkud jsem vyrazil pěšky na Széchenyi hegy. Trošičku mi v tom pomohl okolo jedoucí autobus (před rokem jsem na zastávce se stručným názvem Hó utca vystupoval, teď jsem tam nastupoval), ale většinu stoupání jsem zdolal sám. A stejně tak i část klesání, protože jedna zubačka mi akorát odjela. Ještě něco jsem popil v zahradní restauraci u dolní konečné zubačky a vrátil se na hotel.

Budapešť: Zubačka ujíždějící z vrcholové stanice © Tomáš Kraus, 31.5.2018

Ráno jsem tedy musel jet „pandou“ do práce i s kufrem, absolvoval jsem nějaké meetingy s kolegy a přichystal se k odjezdu. Tentokrát jsem jel předposledním Metropolitanem, protože všichni stejně po obědě jeli na nějaký teambuilding. Nová výchozí stanice Nyugati je téměř v docházkové vzdálenosti od kanceláře, ale kvůli silnému dešti mě tam kolega hodil autem. Stejně jsem trochu zmokl, protože zchátralou střechou této stanice prší. Tentokrát jsem disponoval včasnou jízdenkou Budapešť – Trutnov, po celkem pohodlné jízdě jsem tedy vystupoval opět v Pardubicích a čekal na Regiopantera do Hradce. Tam byly jen asi dvě minuty na přesun přes celou stanici k soupravě Sp vlaku, přičemž mi neuniklo, že schody do podchodu jsou vždy otočeny na opačnou stranu nástupiště, než by se hodilo. Večerní „hydra“ příliš plná nebyla, za Starkočí už teprve ne, a za setmění poklidně doplula do Trutnova. Zde už jsem si z vlastní kapsy pořídil u průvodčího lístek na oranžovo-zelený šukafon do Svobody, abych se pak už brzy setkal se zbytkem rodiny v Janských Lázních.

Následující měsíc jsem cestoval opět do Rumunska, ale na veřejnou dopravu nedošlo, alespoň ne v Rumunsku. Po Bukurešti jsem jezdil s kolegyní autem, další den jsme jeli autem opět do okolí Ploieşti a večer jsme stejným vnitrostátním letem jako minule cestovali do Temešváru. Zde jsem si všiml, že přístavní molo MHD na vodním kanálu není na svém místě a tři lodě jsem pak zahlédl naložené na valnících v trolejbusové vozovně. Čekal mě pak stejný let s Lufthansou do Mnichova jako minule, ale tentokrát jsem do Prahy nepokračoval vzduchem, protože letenka by vycházela na pořádný balík. Sice jsem byl doma výrazně později, než kdybych čekal 4 hodiny na letadlo Air Dolomiti, ale využil jsem tentokrát vlak.

Není potřeba jezdit S-Bahnem do centra Mnichova, jelikož nedaleko letiště leží městečko Freising, kde Západní expresy také staví. Přímá linka z letiště do Regensburgu tehdy ještě neexistovala, proto bylo nutné jet 20 minut autobusem, který jsem pravda více než dalších 20 minut musel hledat, ale podařilo se. Jen co kloubový autobus opustil letištní areál, projel malým lesíkem a za chvíli stavěl u nádraží ve Freisingu. Do posledního vlaku do Prahy jsem měl asi hodinu čas, a tak jsem si prošel pěkné centrum městečka v typickém bavorském stylu a koupil si nějaké německé pivo.

Freising: Plná stanice, souprava Coradií vpravo se zde dělí © Tomáš Kraus, 21.6.2018

V situaci, kdy ex-italské vozy DLB na Západních expresech tak nějak trvale scházejí, mě překvapilo, že pražská část soupravy (4 vozy) byla tvořena výhradně jimi. Na komfort jsem si nestěžoval, akorát Alexí připojení fungovalo nějak podivně. Vlak ve čtvrtek večer nebyl příliš obsazen, se mnou v kupé jel italsky hovořící pár, považoval jsem je za turisty – než ovšem českému průvodčímu odpověděla paní mateřskou češtinou, že jedou do Kdyně, a v Domažlicích přestoupili na Regionovu. My jsme tam přibrali postrkového brejlovce, který se svezl do Nýřan – už ve Freisingu se psalo o „SEV zwischen Nyrany und Rokycany“ kvůli dlouhodobé výluce v Plzni.

Další cesta tedy proběhla v ojetém Recreu s francouzskými nápisy. Bývalý školní autobus s extrémně nahuštěnými sedačkami neposkytoval vysoký komfort, ale každý si mohl zabrat celou dvojsedačku, takže se to nějak vydržet dalo – a na zavazadla nám řidič otevřel prostor dole, což vlastně u školního autobusu můžu považovat za nadstandard. Několik váhajících cizinců se řidič snažil předsvědčit k výstupu, že už jsme v Rokycanech a dál pojede opět vlak, bohužel myslel že vlak je anglicky „trail“. Nicméně souprava pro úsek z Plzně do Prahy se přiřítila akorát včas a zbytek cesty ve voze Bdpee proběhl také bez problémů.

Během letních měsíců jsem služebně nikam necestoval, až na konci září jsem jel nikoliv do nějaké z mých svěřených zemí, ale do našeho výrobního závodu v Itálii. Ráno jsem přistál na letišti Milano Malpensa a první den jsem strávil v naší kanceláři na okraji Milana, resp. těsně za ním. Spojení jsem si předem nezjišťoval, takže jsem pak na místě zjistil, že jako první pojede nějaký osobák Trenitalie. Jízdenka nejspíš s nějakou letištní přirážkou stála 13 EUR a soupravu tvořila jednotka Minuetto, která se po cestě dost silně naplnila. Trať vedla hustě osílenou oblastí občas v tunelu a dojel jsem až na nádraží Centrale, což pro takový osobák není příliš praktické, ale chápu že vlak z letiště by na hlavní stanici jezdit asi měl. Docela dlouho jsme čekali na Porta Garibaldi a možná jsem mohl jet metrem už odsud.

Využil jsem pak metro s přestupem na efektivně řešené stanici Loreto, abych se pak setkal s některými italskými kolegy, a také po dvou letech se svým šéfem. Večer jsem jel nejprve do centra, kde jsem se u slavného dómu setkal s kolegyní na mateřské, po níž jsem na začátku roku převzal podporu Ruska. Po kávě jsme pak metrem jeli opět na Centrale, odkud každou hodinu jezdí regionale veloce směr Torino, zastavující v Magentě. Další možnost cesty do Magenty je nastoupit na tunelovém průtahu Milanem na S6 směr Novara. Byl jsem poněkud nervózní, když se na odjezdové tabuli stále neukazovalo číslo nástupiště, a zároveň vlak měl odjet včas. Až přesně v minutu odjezdu se rozsvítilo číslo koleje 3, takže dav lidí pomalu vyrazil k této předsunuté koleji, kde našel nejprve lokomotivu, a až za ní asi deset jednopodlažních vozů, klasicky ozdobených erby měst a textem, že jde o spojení Lombardie a Piemontu.

Vittuone: Projíždějící RV z Torina do Milana © Tomáš Kraus, 26.9.2018

S určitým zpožděním se vlak dal do pohybu a slušnou rychlostí uháněl na západ. Magenta není o moc blíže k Milanu než letiště, ale podle běžného regionálního tarifu jsem platil jen 4 EUR. Když vlak za tmy ke konci cesty přibrzdil v nějaké stanici, spolucestující se mě zeptal „dove siamo?“, na což jsem odpovědět neuměl, ale naštěstí vlak pokračoval v jízdě a za chvíli jsem byl v cíli. Druhý den jsem ráno jel hotelovým transferem do nedalekého výrobního závodu, abych probral různé věci se zdejšími kolegy. Odpoledne tato služba nefunguje, a tak jsem došel asi kilometr na nádraží Vittuone (Arluno), abych popojel dvě zastávky S6. Jízdenky se kupují samozřejmě v trafice mimo nádražní budovu. Přijel jsem patrovým vlakem Trenordu a ani jsem si příliš neodpočinul, protože do hotelu už dorazili naši kolegové a zákazníci z Kazachstánu a Ukrajiny, které jsem měl následující den doprovázet.

Nejprve jsme probírali pár věcí v hotelu a pak jsme všichni zašli na večeři – tedy kromě jednoho Kazacha, který se měl údajně připojit později, až se vrátí z nákupů v Miláně, ale za celý dlouhý večer se neukázal. Společná večeře s kolegy z východu byla skutečně neobyčejná a často jsem byl rád, že kromě nás v restauraci téměř nikdo nesedí. Následující den jsme už v poněkud kultivovanějším duchu přijeli do výrobního závodu, kde se ostatním dostalo očekávaných prezentací a prohlídky, poté jsme se vrátili zpět do Magenty. Ještě jsem se trochu prošel po centru a pak odjel na letiště s použitím taxi – v této relaci veřejná doprava v porovnání s 25 minutami na rychlostní silnici příliš neobstojí. Obří láhev vodky, kterou mi ukrajinští kolegové dovezli, pochopitelně v mém příručním zavazadle kontrolou na Magentě neprošla, třeba že mi tvrdili, že je koupená v duty free a tudíž bezpečná.

V říjnu jsem opět cestoval do Polska, i když tentokrát se jsem veřejnou dopravu téměř nevyužil. Doprovázel jsem svého finského kolegu na jeho „misi“ a původně jsem ho měl vozit svým autem, z toho naštěstí sešlo. Zejména návrat z posledního meetingu až za Varšavou by znamenal opravdu mnoho hodin za volantem a nejspíš další nocleh na cestě. Naštěstí si tedy kolega půjčil auto ve Varšavě a přijel s ním do Olomouce, protože první návštěvu zákazníka jsme měli na Moravě. Já jsem se tedy musel pouze odpoledne dopravit z Prahy do Olomouce, a protože jsem nebyl vázaný konkrétním časem, po delší době jsem chtěl vyzkoušet spoj Leo Expresu.

Protože jindy na to nebyl čas, na dobu během jízdy vlakem jsem si naplánoval jednu telekonferenci. S tím jsem měl už zkušenosti, před několika měsíci jsem celkem bez problémů vedl jednu telekonferenci v Metropolitanu cestou do Brna a druhou cestou zpět. Jen mě tehdy trochu vyvedlo z rovnováhy, když mi cizinci ve vedlejším oddíle velkoprostorového vozu s omlouvou oznámili, že vylili na zem pivo – já jsem tam pak seděl za počítačem se sluchátky ve slušném oblečení a sledoval jsem, jak se ke mně při brzdění vlaku po zemi blíží nažloutlé pramínky.

Telekonferenci ve Flirtu zkomplikovalo to, že už dopoledne mi přišlo oznámení o předpokládaném zpoždění 40 minut na odjezdu, což bylo díky našponovaným oběhům u Leo Expresu vlastně celkem předvídatelné. Když telekonference začínala, vlak byl ještě uzamčený pro úklid, a tak jsem se připojil jen přes Skype aplikaci v mobilu. Pro sdílení obrazu jsem ale musel být na wifi, a tak jsem stál s kufrem metr od bočnice Flirtu, připojený k wifi uvnitř. Naštěstí většinu témat probrali moji kolegové přímo mezi sebou a mohl jsem často vypínat mikrofon, protože je rušilo kvílení projíždějících Elefantů.

Poznaň: Tramvaj Moderus na okraji města © Tomáš Kraus, 18.10.2018

Vlak směr Košice byl slušně obsazený, jelo i dost Poláků. Do Olomouce jsme dorazili s hodinovým zpožděním, což ničemu nevadilo, dojel jsem tramvají do centra a počkal na kolegu. Ukázal jsem mu náměstí, zašli jsme na večeři, dopoledne jsme navštívili zákazníka a potom jsme vyrazili na dlouhou cestu do Lodže, protože druhý plánovaný meeting v polském Slezsku nakonec odpadl. Při půjčování auta asi Finové moc nehledí na budget, protože jsme měli novotou vonící Suzuki SX4 s automatickou převodovkou. Když jsme se na hranicích střídali v řízení, usedal jsem za volant s respektem, který jsem pak ještě zvýšil na frekventované polské „jedničce“ a v ucpané Čenstochové, protože větší část cesty do Lodže zatím po dálnici nevede.

V Lodži jsem tentokrát ani MHD nevyužil, ráno nás kolega vyzvedl a jeli jsme do Poznaně, ke stejnému zákazníkovi jako před rokem. Z města jsme se akorát vymotali jinudy, a tak jsem mohl sledovat trať nedávno zrušené meziměstské tramvaje do Zgierze a Ozorkówa. Divil jsem se, že se v provozu udržela tak dlouho, protože se jedná o zarostlou jednokolejku, která neustále (kromě úseku přes náměstí ve Zgierzi) kopíruje hlavní silnici. Její nutné opravy by už bylo sotva možné ospravedlnit, do Zgierze i Ozorkówa navíc jezdí i vlak. V nepříliš osídleném úseku mezi Zgierzí a Ozorkówem tramvaj podjíždí dálnici A2, na kterou jsme zde najeli. Odpoledne jsme se vrátili a poslední den jsme jeli k dalšímu zákazníkovi na jihovýchod od Varšavy. Kolega pak chtěl zadat do navigace letiště Johanna Strausse, tak jsem ho upozornil že do Mnichova už to asi nestihneme, a že letiště Frederica Chopina je to správné. Tam jsme pak vrátili auto, rozloučili jsme se a já jsem pokračoval ještě na dovolenou, jak jste se už mohli dočíst zde.

O čtyři dny později jsem tedy ve Varšavě nastoupil do lehátka na Chopinovi, s tím že jsem měl domluveno, že jízdenku mi firma proplatí jakožto návrat ze služební cesty, třebaže mezi tím byly ještě čtyři dny dovolené na Litvě a Mazurech. Koneckonců se jedná „jen“ o vlak, nikoli o letenku, z Varšavy bych se stejně musel nějak dopravit a všechny ostatní náklady na cestování autem šly z kapsy jiného týmu, kam patří finský kolega. Když jsem jízdenku v Praze kupoval, pokladní se mě zeptal, zda jsem si vědom, kolik stojí. To jsem si vědom byl, je to 70 EUR (lehátkový příplatek jsem si zaplatil sám), protože jednosměrné akční jízdenky z Polska do Česka stále neexistují. Zajímalo by mě ale, jestli by se to dalo obejít nákupem akční jízdenky do Varšavy a zpět (která je k mání za výrazně méně než těch 70 EUR), s tím že z Prahy do Olomouce bych místo Leo Expresu jel nějakou Varsovií a jízdenka by tedy měla razítko českého průvodčího.

V listopadu jsem během jedné služební cesty navštívil sousedící země Srbsko a Rumunsko, i když pozemní přejezd mezi nimi tentokrát nepřipadal v úvahu. Z Prahy jsem letěl vrtulovým ATR Air Serbia do Bělehradu, kde mě kolega vyzvedl a dovezl do naší kanceláře, kam chvíli po nás dorazil zákazník na jednání. To se celkem protáhlo, a tak když jsme šli na velmi pozdní oběd a zahájili ho rakijí, trochu jsem ji v sobě cítil, vzhledem k tomu, že od snídaně jsem nic nejedl. Večer mě jiný kolega dovezl na hotel v centru a rozhodl jsem se ještě navštívit jedno muzeum.

Bělehrad: Elektrická jednotka z RVR v zastávce Vukov spomenik © Tomáš Kraus, 21.11.2018

Ve vestibulu naší univerzity sice stojí busta Františka Křižíka, ale mým oborem nejsou obloukové lampy, nýbrž asynchronní motory. Proto jsem tedy pěšky došel do muzea Nikoly Tesly. Má otevřeno do 8 hodin večer a poskytuje prohlídky i v anglickém jazyce – sice za dvojnásobné vstupné oproti srbštině, ale také bych toho srbsky asi polovinu rozuměl. Prohlídka byla velmi interaktivní, včetně možnosti podržet si zářivkovou trubici v silném elektrickém poli. Muzeum je zřejmě oblíbené, když nás v 7 večer v pracovní listopadový den šlo na prohlídku v angličtině asi 30 lidí.

Ráno jsem nemusel brzy do kanceláře, a tak jsem chtěl ještě poznat místní provoz. Unikátní podpovrchovou vlakovou zastávku Vukov spomenik jsem měl přímo u hotelu, takže chvíli po snídani už jsem stál u pokladny. Zde visel kompletní jízdní řád, kde v ranní špičce něco jelo každých pár minut, ale pak se intervaly prodlužovaly, také s ohledem na aktuální omezení některých linek, nemluvě o nedávném uzavření hlavního nádraží bez náhrady. Visel zde také kompletní jízdní řád pro stanici Beograd Centar, takže nebylo problém zjistit, v kolik jede například spoj do Schwarzach St. Veit. Pro jízdenku na městský úsek mě pokladní ovšem poslala do trafiky/občerstvení o patro výše.

Eskalátorem jsem sjel do podzemí, kde v nepříliš vábném prostoru u nízkých nástupišť zastavují elektrické jednotky z RVR. Moje souprava byla téměř komplet posprejovaná i přes okna, vnitřní posuvné dveře byly dost zatuhlé a celkově nevypadal interiér příliš k světu. Svezl jsem se do sousední zastávky Karađorđe park, která se nachází na konci tunelu (a na povrchu není příliš dobře označena), a prošel se pak ke chrámu Sava. Kousek za ním jsem na frekventované ulici nastoupil na trolejbus, který jel téměř v konvoji dalších trolejbusů na centrální konečnou Studentski trg a překvapivě se ranním provozem prokousal docela dobře.

Odtud jsem prošel po pěší zóně ke kavárně „?“ a vystoupal zpět nahoru k pevnosti Kalemegdan, kde jsem nastoupil na tramvaj okružní linky 2, abych dojel zpět na Vukov spomenik. Ve městě jezdí nové nízkopodlažní CAFky, ale v záplavě starých KT4 nejsou zatím příliš patrné – to už si spíš člověk všimne ojetých zelených tramvají z Basileje. Stav tramvajové sítě v Bělehradě mi přišel neutěšený, stejně jako interiér KT4, kterou jsem cestoval – rozvážným tempem se posouvala podél okraje silnice a v ranní špičce mohli všichni sedět. Po meetingu v kanceláři mě kolega hodil zpět na letiště, odkud mi po obědě odlétalo opět vrtulové ATR do Bukurešti.

Bělehrad: Tramvaje KT4 u zastávky Kalemegdan © Tomáš Kraus, 21.11.2018

Letiště Nikoly Tesly v Bělehradě je poměrně malé a odletové hale dominuje hezky zachovalý černý pragotron. Jeho tvůrci ale asi nepředpokládali, že bude existovat něco jako codesharing, takže ve výsledku svítí na displeji často čtyřikrát pod sebou tentýž odlet, akorát číslo spoje se liší. Tím pádem se na dvě velké tabule vejde jen několik málo nejbližších odletů. Podruhé se mi stalo, že přes bezpečnostní kontrolu jednoho gate navedli cestující ze dvou letů v téměř stejný čas, což je nejspíš bělehradským standardem.

Po přistání v Bukurešti se opět ukázala jedna nevýhoda cestování malými letadly, kdy příruční zavazadla nad určitý rozměr se u letadla odevzdají a cestující je pak během letu při ruce nemá. Poté jsou opět připravena na vozíku k rozebrání, což má ovšem drobnou vadu na kráse, když člověk ještě sedí v letadle a vidí, jak mu venku na jeho připravený kuft hustě prší. Dojel jsem pak do kanceláře a večer se ubytoval v malém hotelu za monumentálním parlamentem. Ráno jsem šel přes park na metro do stanice Izvor, abych pak přestoupil na jinou linku na Piaţa Unirii. Trochu jsem ovšem podcenil ranní návaly, takže na nástupišti jsem se zařadil do štrůdlu lidí, natlačeném těsně u jeho hrany. Jakmile jedna souprava odjížděla, další už čekala před stanicí, do třetí jsem se nakonec nacpal. Všechno probíhalo spořádaně a nikdo nikoho nestrkal – když jsem pak kolegyni vyprávěl o najatých „nacpávačích lidí“ v metru v Paříži, řekla mi, že takový užitečný zaměstnanec by byl v Bukurešti zřejmě inzultován.

Dopoledne jsme měli meeting v kanceláři a navečer jsme se chystali k odjezdu do Brašova. Tentokrát mě kolegyně nemohla vzít svým autem, protože začátkem týdne poprvé nasněžilo (stejně jako u nás) a ona zjistila, že zimní pneumatiky má v jiném městě a potrvá mnoho dní, než se na její auto dostanou. Proto nás měla odvézt jiná kolegyně, co v Brašově bydlí a akorát je v Bukurešti, a zpět že pojedeme vlakem. Přestože v Rumunsku platí doporučení, aby kolegové pokud možno neřídili za tmy, do husté zácpy jsme se zařadili až v 6 večer a vydali se na dlouhou cestu. Ještě jsme jednu další kolegyni vysadili na nádraží v Ploieşti, odkud běžně dojíždí vlakem, což může být prý pořád rychlejší než cestovat do kanceláře MHD z jiné části Bukurešti.

Po třech hodinách jízdy jsme vystoupili ve spícím centru Brašova a šli se ubytovat do rázovitého hotelu Dračí dům. Historické centrum Brašova je umístěné kvůli terénu vlastně celkem excentricky, takže přes něj nikdo netranzituje, ulice se zbytky sněhu byly prakticky liduprázdné a nad městem svítil do tmy „hollywoodský“ nápis Braşov. Ráno jsme se ještě po centru trochu prošli, na náměstí jsme viděli rozestavěné stánky pro adventní trhy a prošli jsme i úzkou Provazovou uličku, jejíž stěny jsou údajně prokleté.

Predeal: Vrcholová stanice v průsmyku © https://commons.wikimedia.org/wiki/File:RFo_BB_16500_at_Predeal_railway_station.jpg, 31.7.2016

V poledne jsme skončili meeting za městem, ale do Bukurešti jsme nakonec vlakem nedojeli. Původní plán zněl dojet na nádraží a využít první použitelný vlak, ale po bližším zkoumání jsme usoudili, že situace není tak snadná, vzhledem k tomu, že v 18:40 jsem měl odlétat přes Vídeň domů. Nejprve měl jet ve 13 hodin zastávkový osobák, který jsme pak viděli, jednalo se o tři patrové vozy z Görlitz, tažené elektrickou lokomotivou, nabarvenou jako rumunská trikolora. Tento vlak měl přijet do Bukurešti na nádraží Nord až někdy po půl páté, což je doba, kdy už bych měl být téměř na letišti, nikoliv na opačném konci páteční kolony ve městě. Další možnost pak byl rychlík Dacia z Vídně, který cestou tento osobák někde předjede a v Bukurešti má být už ve čtyři. Bohužel na něj se nedalo příliš spolehnout, předešlý den měl hodinu zpoždění už na začátku své dvanáctihodinové cesty přes Rumunsko.

Brašovská kolegyně nám předešlý večer doporučila vyzkoušet minibusový transfer, kterým se z Brašova dá cestovat přímo na letiště v Bukurešti. Ráno jsme tedy zašli do kanceláře na pěší zóně v centru, kde jsme zjistili, že odjezd z Brašova je téměř každou celou hodinu a má se jet tři hodiny, takže jsme koupili jízdenky na spoj ve 13 hodin. Nástupní zastávka je na zcela jiném místě (pro Rumunsko bylo typické, že i vlakové jízdenky se kupovaly v kancelářích CFR někde daleko od nádraží) před hotelem Aero, kde si řidič odstranil dva panáky na parkovišti a přišel s vytištěným seznamem cestujících. Jízdenka stála 70 Lei, takže prakticky tolik, co jsem pak večer dal za 15 minut v taxi z pražského letiště domů. Vlak by prý stál jen 50 Lei, s tím že studenti a důchodci jezdí zcela zdarma, takže prý není moc o co stát.

Jízda minibusem nebyla pochopitelně příliš komfortní, z horské tratě přes Predeal jsem toho kvůli mlze také moc neviděl, ale alespoň jsem se nebál, že nestihnu let. V polovině cesty zastavil řidič u malé benzínky, kde jsme aspoň nakoupili nějaké umělé sušenky, protože jsme ani nestihli oběd. To jsme netušili, že za dalších několik minut udělá delší pauzu u větší benzínky, kde byla nabídka lepší. Cestou jsme potkali pár dalších vozítek téže společnosti, jezdí se skutečně často, škoda jen že takové nepohodlné maršrutky zde vítězí nad kulturnějšími dopravními prostředky.

Poslední cestou v roce 2018 byla v adventním čase návštěva dvou celkem vzdálených zemí. Začal jsem dlouho odkládanou návštěvou Ruska, s tím že v pondělí večer jsem ještě musel být doma, ale první let do Moskvy byl v úterý až odpoledne, a tak jsem v podstatě cestoval přes noc. Zcela sám jsem v autobuse linky 100 dojel na letiště a nastoupil do letadla Aeroflotu, které bylo v 0:35 zcela posledním odletem z Prahy před noční pauzou. Pochopitelně jsem se moc nevyspal, let trvá dvě a půl hodiny, ale v zimě je časový posun dvě hodiny, takže při přistání už bylo vlastně 5 ráno. Abychom se náležitě probudili, přistavili nám k letadlu venkovní schody zaváté sněhem.

Moskva: Lubjanka v očekávání roku 2019 © Tomáš Kraus, 12.12.2018

Už v 6 hodin jsem odjížděl elektrickou jednotkou z DMZ na Aeroexpresu směr Běloruské nádraží. Na této lince se nově zastavuje (ze směru od letiště pouze pro výstup, resp. naopak) na zastávce Okružnaja, kde se dá přestoupit na moskevský železniční okruh, který je ve schématech označen jako čtrnáctá linka metra, ale provozují ho pochopitelně RŽD. Můj hotel byl u nádraží Kyjevského, proto jsem využil vnitřní okruh (linku metra číslo 5) a za chvíli byl na místě. Trochu jsem narazil se svou představou koupit si v 7 ráno na takto frekventovaném místě něco k snídani – ve vestibulech metra žádná komerce neexistuje, na nádraží by možná něco bylo, ale musel bych přes bezpečnostní rámy, obchodní dům byl zavřený. Zachránila to malinká budka na rohu, kde mi bábuška připravila nějakou kávu a ohřála pečivo s párkem, které jsem potom na ulici za stálého sněžení zkonzumoval.

V hotelu jsem si jen odložil věci do úschovy a šel čekat v lobby na kolegu, se kterým jsme pak cestovali asi tři čtvrtě hodiny metrem k zákazníkovi – optimální spojení se dvěma přestupy mu opět našla aplikace Yandex. Po jednání nás další kolega odvezl do kanceláře autem, což bylo kvůli všudypřítomným zácpám zhruba stejně komfortní jako cesta metrem. Večer mi pak kolega chtěl pomoct koupit pár lístků na metro, ale pokladní mu doporučila čipovou kartu Troika, kde se dá dobíjet kredit libovolnými částkami a cestování je pak levnější. Normální jednotlivé jízdné (přestupní, takže se dá jet metrem třeba dvacet kilometrů) stojí 55 Rublů a s kartou Troika se strhne jen 36 Rublů (cca 12 Kč), což je až směšně levné. Něco podobného by se mi hodilo i v Praze, kde sice využívám časové kupony, ale pro moje dojíždění nevycházejí už tak výhodně. Občas jsem na služební cestě, někdy musím využít auto, v létě jezdím do práce i na kole... takže veřejnou dopravou jedu tak třikrát nebo dvakrát za týden. Naproti tomu kupovat si jednotlivé jízdenky je pořád ještě dražší, takže bych ocenil nějakou kartičku za rozumný peníz, se kterou bych měl pak ty jednotlivé jízdenky levnější. Řada mých kolegů právě proto raději jezdí do kanceláře v Praze pořád autem, i po nedávné slevě jim pražská Lítačka přijde na jejich frekvenci cest drahá.

Další den jsem byl akorát v kanceláři a večer jsem si ještě zajel do centra. V metru se pravidelně ozývalo hlášení, na které u nás nejsme moc zvyklí – abychom uvolnili místa k sezení starším lidem, cestujícím s dětmi a těhotným ženám (to už jsme se snad naučili dávno), a dále že máme okamžitě nahlásit každé podezřelé zavazadlo (k tomu slouží dorozumívací zařízení u každých dveří). Vánoce jsou v Rusku trochu později, takže v polovině prosince byly trhy zčásti ještě ve výstavbě. Na Rudém náměstí se bruslilo na (údajně předraženém) kluzišti, vedle stál strom ozdobený obrázky z pohádek (samozřejmě nechyběli vlk a zajíc) a rudou hvězdou na špici. V jednom ze stánků okolo jsem si koupil palačinku (nabízeli je i s kaviárem) a opustil náměstí, které kvůli své velikosti vypadalo trochu potemněle a neútulně. Prošel jsem ještě slavnou Nikolskou ulici k Lubjance (sídlo bývalé KGB) a vrátil se na hotel, protože další den mě čekalo brzké vstávání.

Sice jsem trochu zaspal, takže v 6 hodin jsem ještě nebyl odhlášen z hotelu, ale i tak jsem stihl na Běloruském nádraží nastoupit do Aeroexpresu s odjezdem v 6:30. Čekal mě let s Aeroflotem do Záhřebu a poprvé jsem se mohl proletět na palubě stroje Suchoj Superjet. Sice chvíli trvalo, než ho před odletem rozmrazili, takže zpoždění vystoupalo téměř na hodinu, ale cestou nějak zázračně kleslo asi na polovinu. Důvod, proč jsem v Záhřebu tento rok už podruhé, bylo objednané školení, které jsem měl zdejšímu týmu poskytnout. Kromě toho jsem se domluvil, že se ho mohou zúčastnit také tři kolegové z Maďarska a Srbska, kteří přijeli auty a trochu se divili, že já cestuji z Moskvy, jako bych mohl třeba přivézt nějakou nemoc.

Záhřeb: Crotram se probíjí vyzdobenou ulicí © Tomáš Kraus, 13.12.2018

Večer nás místní kolega provedl po vánočních trzích, které se díky různým anketám dost proslavily i v zahraničí. U sochy Bana Jelačiće se raději zdržel komentáře, jelikož naše maďarská kolegyně totiž pochází ze srbské Subotice. Záhřebské trhy byly docela divoké, prostor kolem „rakijarnice“ připomínal diskotéku, kde tu a tam plály ohně na grilování masa, ledové kluziště před hlavním nádražím bylo stále plné i v 11 večer. Z dálky jsme viděli nasvícenou vánoční tramvaj (ověšen byl starý vůz Đuro Đaković), maďarský kolega vyprávěl o tom, že v Budapešti jim jezdí kromě „světelné tramvaje“ také podobný trolejbus, a ptal se, jaké prostředky MHD takto zdobíme v Praze... Ráno jsme pak pokračovali ve školení, potom se kolegové rozjeli domů a já jsem odletěl přes Vídeň do Prahy.

Poslední cestou v tomto díle bude už jen krátká návštěva rumunské Konstanty, narychlo naplánovaná v lednu 2019 v souvislosti s jedním projektem. Když jsem jako asi šestiletý byl s rodiči u Černého moře, poprvé v životě jsem letěl letaldem právě do Konstanty. Dnes má letiště v Konstantě už jen malý význam, kolegyně mě vyzvedla v Bukurešti. Přiletěl jsem neoblíbeným spojem ČSA, na který nasazují vrtulové ATR, které bylo navíc zpožděné, protože jeden cestující při stání v přetopeném autobuse na letištní ploše hned dvakrát omdlel. Použili jsme bukurešťský silniční okruh (cintura), ale nejedná se o dálnici, je to obyčejná dvouproudka, kde najdete i úrovňová křížení a do zácpy se tu můžete dostat stejně snadno jako všude jinde.

Pak jsme najeli na celkem velkorysou dálnici, čímž jsem si doprojel bohužel téměř všechny dálnice v Rumunsku. Vede rovinatou holou krajinou často souběžně s železnicí a zajímavé jsou akorát monumentální mosty přes Dunaj a jeho vedlejší rameno. V Konstantě jsme měli hotel u moře a ráno jsem si mohl projít nepříliš rozsáhlé historické centrum včetně slavného kasina, které je teď jakožto ruina obehnáno plotem. Po zrušených tramvajích zde nebylo ani památky a pohled na označník autobusové zastávky mě nenaplnil pocitem přívětivé MHD pro náhodné návštěvníky. Na jednání jsme jeli na sever od města, kde místní průmyslovou zónu obsluhuje hned dvoukolejná neelektrifikovaná trať bez osobní dopravy, s pauzou na oběd jsme pak dojeli zpět na letiště v Bukurešti.

Konstanta: Autobusová zastávka vedle nákladního přístavu © Tomáš Kraus, 22.1.2019

Čekal mě poslední let v 18:40 přes Vídeň, stejně jako při minulé cestě. Dostal jsem nápad, že místo abych domů vezl sladkosti, koupím v duty free skleničku rumunského medu. Když ho pokladní začal balit do sáčku s varovnými nápisy, že se to nesmí otevírat před dosažením cílové destinace, napadlo mě, že to tak dobrý nápad nebyl. Tři policsté ve Vídni byli pak téhož názoru. Na bezpečnostní kontrole jsem si docela pobyl, a když byl poté bezpečnostní obal zlikvidován a med začal být balen do nového, byl jsem ochoten se ho zříci, protože moje letadlo mělo za 20 minut už roztáčet vrtule. Do Prahy jsem nakonec dorazil i se skleničkou medu, letadlem 2 hodiny tak jako tak zpožděným už na odletu.

V následujících měsících jsem mnoho necestoval, v březnu jsem byl na školení ve Finsku a v dubnu mě zaměstnalo školení, které jsem pořádal v Praze. Naproti tomu květen 2019 byl dosti nabitý a jestliže v tomto díle téměř scházelo Polsko, ten následující bude Polskem přímo přetékat – a také bude mnohem více o cestování drážními dopravními prostředky, na které se v tomto díle příliš nedostalo.

Úvodní snímek: Bělehrad: Trolejbusy poblíž konečné Studentski trg © Tomáš Kraus, 21.11.2018