Zrušená trať Höllentalbahn

19.9.2022 8:00 Libor Peltan

Na někdejší hranici Východního a Západního německa v dostupné vzdálenosti od nejzápadnějšího výběžku Čech se v hlubokém lese a hlubokém údolí skrývá krátká trať, která kdysi spojovala dvě jinak koncové lokálky v podhůří Durynského lesa. Milovníkům drážní archeologie se nabízí atraktivní procházka i s nelegálním vstupem do tunelu, my se však na okolní tratě podíváme více zeširoka a v historickém kontextu.

Předně je potřeba vyjasnit, že jméno Höllentlbahn (nebo Höllenthalbahn) odkáže čtenáře zpravidla na dvě zcela nesouvisející tratě: jednu úzkokolejku v rakouském pohoří Semmering, a druhou zas horskou trať v baden-württenberském pohoří Schwarzwald [1]. Radši se řiďte koncovou stanicí Marxgrün, jejíž jméno je zřejmě unikátní.

Mapka tratí v okolí Blankensteinu © Libor Peltan

Hranice mezi Bavorskem a dnešním Durynskem, spadajícím tenkrát ovšem pod Prusko, hrála vždy významnou hospodářskou roli, což se týká i železnic ji překračujících. Až v roce 1885 se podařilo u městečka Probstzella propojit obě železniční sítě tratí Leipzig – Nürnberg (s dopravním významem i pro relaci Berlin – München). Na pruské straně byla železnice trasována přes Geru a mimojiné také městečko Triptis, k němuž se ještě dostaneme. Až po roce 1900 byla zestátněna vedlejší trať přes Jenu a hlavní tah se přestěhoval na ni, tudíž má dnes úsek Gera – Triptis – Saalfeld naopak výrazně lokální význam.

Trať přes Jenu a Probszellu byla několikrát modernizována, patřila mezi nejvýznamnější přechody mezi Východním a Západním Německem a po sjednocení na ní rostla nákladní i osobní doprava, a to včetně vysokorychlostních vlaků ICE až do dostavby vysokorychlostní tratě Erfurt – Bamberg v roce 2017. Dnes se lze v celé trase svézt jedině regioexpresy linky Leipzig – Nürnberg, vedenými jednotkami Talent 2 DB Regio zhruba v hodinovém taktu. Osobáky od Halle, provozované stejným typem jednotek společnosti Abellio, jsou ukončeny v Saalfeldu, silná nákladní doprava přetrvává.

Hockeroda: Vectron v čele ucelenky výměnných nástaveb na kamiony LKW Walter, 5. 6. 2022 © Libor Peltan

V letech 1894 – 1897 byla postupně po úsecích zprovozněna lokálka náročným terénem z Triptisu, ležícího tenkrát ještě na hlavním tahu, přímo na jih přes Ziegenrück a Bad Lobenstein až do Blankensteinu, ležícího na hranici s Bavorskem, který je už od roku 1882 významný zdejší velkou papírnou.

Naopak na Bavorské straně byla už roku 1887 dokončena trať z Hofu do výletního Bad Steben (poslední čtyři kilometry z Marxgrünu vlastně až následujícího roku). Logicky se nabízelo geograficky blízké železnice propojit, a i když úzké údolí říčky Selbitz si vyžádalo náročnou stavbu, byla spojnice Blankensteinu a Marxgrünu zprovozněna už 1901. Ačkoli prakticky celá leží na bavorské straně hranic a největší užitek z ní měla zmíněná papírna, stavbu financoval pruský stát a tak trať celou dobu pod jeho správu (a správy nástupnické) patřila.

Blankenstein: hraniční most na zrušené trati do Marxgrünu, 5. 6. 2022 © Libor Peltan

Železnička vede jen skrz malé zvláštní souosadí Hölle–Brand–Kleinschmieden, které si vysloužilo staničku Hölle. Městečko Lichtenberg leží vysoko a vlastně i daleko na kopci nad údolím, i tak po něm bylo pojmenováno hraniční nádražíčko přiléhající k “čáře” z bavorské strany.

Opět na Durynské straně byla roku 1907 postavena lokálka ze stanice Hockeroda, ležící na hlavní trati do Probstzelly kousek za Saalfeldem, údolím říčky Sormitz do Wurzbachu. Geografická blízkost si zase vyžádala hned následujícího roku dokončenou spojku přes kopec do Bad Lobensteinu na trati Triptis – Blankenstein, i když horský terén neumožnil než kompromisní vedení se značnými sklony a úvratí ve Wurzbachu. I tak se tento směr stal pro propojení Blankensteinu se světem preferovaný, až nakonec v roce 1998 provoz na původní trati Triptis – Bad Lobenstein ustal zcela, s výjimkou krátkého koncového úseku, využívaného coby vlečka velkého dřevozávodu ve Friesau-Ebersdorfu.

Wurzbach: úvrať na cestě do Blankensteinu, 5. 6. 2022 © Libor Peltan

Hraniční úsek zažil největší provoz za Druhé světové války. Podle Wikipedie jí byly vedeny i přímé vlaky Hof – Saalfeld a projel tudy také vůdcův zvláštní vlak. V souvislosti s rozdělením okupačních zón byl s koncem války přeshraniční provoz (a most) přerušen. Zatímco na východoněmecké straně zůstalo významné napojení papírny a venkovská osobní doprava ze dvou stran, na západoněmecké jen slepý pahýl v hlubokém lese, kde se udržela jen sporadická nákladní doprava a to do roku 1971.

I přes občasné tlaky od sjednocení Německa nebyly úvahy o znovuzprovoznění úseku zvlášť vážné. Dnešní situace je tudíž taková, že v Bavorsku pendlují Stadlery RS1 pod značkou Agilis (dopravce Länderbahn) po trati Hof – Bad Steben, zatímco v Durynsku jezdí stejný typ motorových vozů v barvách Erfurter Bahn v relaci Saalfeld – Blankenstein po, historicky vzato, čtyřech původně různých tratích. Některé spoje jsou ale ukončeny už v Bad Lobenstein.

V nákladní dopravě se uplatňují Faustovky (bývalá východoněmecká řada V 100) a další srovnatelné lokotraktory, obsluhující papírnu a menší závody po cestě. Těžší vlak do Friesau-Ebersdorfu může občas vytáhnout i Ludmilla.

Marktredwitz: odstavená Ludmilla v retro nátěru, 6. 6. 2022 © Libor Peltan

Tento obšírný historický kontext jsem neměl, když jsem 5. června vyrazil ze Saalfeldu, vidouc na železniční mapě dvě lokálky a krátký zrušený úsek mezi nimi. Ostatně, jednalo se vlastně o jednu z geograficky nejkratších cest ze Saalfeldu domů. I tak jsem z jedním z nemnoha nedělních spojů, jedoucích až do Blankensteinu, pozoroval měnící se charakter trati.

Nejprv dlouho poměrně klasická, i když ne úplně tuctová jízda stále se zužujícím údolím, završená šplháním v jednom jeho úbočí. Po úvrati ještě razantnější stoupání do sedla, překonaného hlubokým zářezem, a hned zas prudké klesání širou zvlněnou krajinou a připojení jakési zrušené trati (na mapě jsem prstem dojel až do Triptisu), a nakonec překvapivě velkorysé trasování lokálními údolíčky, v závěru pak ve svazích nad cípkem přehradní nádrže Bleiloch.

Blankenstein: obracející RS1 Erfurter Bahn na pozadí papírny, 5. 6. 2022 © Libor Peltan

V konečné stanici jsem se mnoho nezdržoval obhlížením rozsáhlých kolejišť jak ve směru k papírně, tak ke hranici, a ulicemi městečka došel k zarážedlu, od nějž šlo pěšinkou pokračovat po zrušené trati a přes hraniční mostek. Překvapila mě blízkost někdejšího nádražíčka Lichtenberg, překvapila mě vlastně i jeho existence, překvapila i přítomnost obnované staniční budovy jako památníku a nejvíce překvapila kolejová vozdila tu vystavená: v čele nesourodé soupravy historických vozů exceluje parní akumulační lokomotiva typu FLC z VEB Babelsberg z roku 1969, která, soudě dle popisků věnovaných revizím, zhruba do roku 1989 sloužila oné skloňované papírně.

Prohlédnuv si celou výstavku, pokračuju do bavorského vnitrozemí. Hlavní silnice odbočuje strmě do Lichtenbergu a turistická trasa mě nabádá pokračovat po cyklostezce podél řeky, já se však raději brodím nízkou a mírně vlhkou zelení po dobře patrném, ale dále už neprochozeném tělese. Není divu.

Lichtenberg(Ofr): pomníková souprava s parní akumulační FLC v čele, 5. 6. 2022 © Libor Peltan

Když se cyklostezka ztratí z dohledu, ční přede mnou portál prvního tunelu, obehnaný výraznou zídkou s varováním o ohrožení života. Ale z jedné strany je dobře patrné, kudy se to přelézá, a i přes vlhkost kamenů to bez problémů zvládám. Nedlouhý tunel jsem prošel bez úhony, i když jsem při tom mohl pozorovat menší i větší poruchy v jeho ostění, které se naštěstí zřítilo už dříve, a ne na mou hlavu. Na protější straně bylo lezení přes podobnou zídku o chlup náročnější, ale pořád zvládnutelné, a tak vzápětí kráčím po mostě přes řeku, který hned následuje. Obavy z prorezlé příhradové konstrukce nebyly namístě, jedná se o solidní kamenný viadukt.

Za ním následuje druhý tunel, kromě jinak uspořádané zídky obehnaný navíc ještě plotem. Vzhledem k jeho délce (39 m), která umožňuje prohlédnout jej skrz, a existenci obchozí cestičky, volím raději tu, i když moc pohodlná ve svahu náspu není. Po návratu na těleso dráhy se cestička naněkolikrát postupně ztrácí a párkrát mě zavede do bujných smrčků, takže se další postup mění v protivné prodírání. Zpět se mi ale nechce, a tak to nějak zvládám, i když se nepříjemně oddaluje odhadovaný čas do cíle.

Höllental: severní portál druhého (kratšího) tunelu, 5. 6. 2022 © Libor Peltan

Naštěstí to trvá jen několik set metrů, než se připojí turistická stezka vedoucí ani ne pět metrů nad tělesem, celou dobu pohodlně až do souosadí Hölle–Brand–Kleinschmieden. Na jeho začátku, v lokalitě Einsiedel, dává rozsáhlý plochý prostor tušit existenci někdejšího nádraží Hölle. Dál těleso zamíří rovnou do soukromých zahrad a jeho následné vedení na ostrohu přímo nad řeknou mi není úplně jasné. Z rovnoběžně vedoucí ulice se však sejde na pěšinku a ta se na násep trati ráda vrátí, neboť využívá další pohodlný kamenný most přes řeku. Závěrečný úsek zrušené trati je dobře patrný v trávě mezi zahrádkami a já zanechávám jeho sledování, neboť ho později uvidím dobře z vlaku. Místo toho se vracím k lázeňskému prameni odpočinout a vykoupat nohy v řece.

Na nejbližší zastávku Höllenthal (s tím “h” navíc) jsem to měl kousek, ale prošel jsem se ještě do Bad Steben, omrknout centrum výletního městečka a projet si pak trať celou. Agilis mě bez jakéhokoli prostoje odvezl rovnou do Marktredwitz, kde jsem si udělal dobrovolný prostoj na nějaké to šocení, než mě Lint odvezl do Chebu.

Podobný výlet mohu jedině doporučit, od nás je to blízko a také v dosahu jízdenky EgroNet, a pokud cestou do Durynska nespěcháte, je to jeden z logických směrů. Mimochodem, hned vedle Blankensteinu je ještě obec Blankenberg a pod ní stará papírna s muzeem a jakousi průmyslovou drážkou. Její pominutí je hřích o to větší, že o ní hned dvakrát referoval Helmut, viz Súvisiace odkazy.

[1] https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/7958-Mulhouse-Freiburg-a-okoli/

Odkazy