Reportáž ze šuplíku: Jak se slavilo 145. výročí SNDVB

 

 

 

 

 

 

Na slavící trati jsme se tehdy v provozu mohli setkat s vozidly, která tam dnes už neuvidíme, a se spoji, které už byly nahrazeny jinými. V čele vlaků osobní dopravy mezi Pardubicemi a Jaroměří kralovaly dnes už jen nákladní hrbaté, v čele motorových rychlíků či spěšných vlaků kralovala kvatra, na libereckých rychlících jezdily zamračené a katry byly ještě takovou novinkou, že se jim tak ani neříkalo. Ale i můj přístup k oslavám byl naprosto jiný. Strávil jsem je nikoliv kolem kolejí, ale na nich. K narozeninám jsem totiž dostal jízdenku na parní vlak jedoucí po celé oslavenkyni. No, ono těch jízdenek bylo dokonce víc, protože se prodávaly po úsecích a k nim navíc cestující obdržel zdarma doklad, opravňující jej vyjet lanovkou ČD na Ještěd a se vrátit dolů.

 

 

O zbytek cestování se pak tarifně postarala jízdenka SONE+, v té době v nejlevnější variantě jen pro osobní vlaky v ceně 130,- Kč. A to se vyplatilo, protože jsem nejel sám, leč se svou tehdy ještě cestování chtivou životní souputnicí. Ta dokonce neprotestovala ani proti tomu, že jsme do výchozí stanice v sousední východočeské metropoli vyrazili už minutu před pátou hodinou ranní, abych měl dost času na pozorování a fotografování příprav k odjezdu vlaku taženého velice zánovní parní lokomotivou. Ve skutečnosti však se mi ten čas poněkud smrsknul, protože jsme na pardubické hlavní nádraží dorazili s dost velkým zpožděním, na jehož příčiny si už nevzpomínám, Takže jsem ještě skoro novotou zářící němku 555.0153 zastihl už při jejím příjezdu z depa.

 

 

Když stroj najel na svou soupravu, sledoval jsem ještě její jízdu k prvnímu nástupišti – a až v té chvíli postřehl historické lokomotivy vstavené u nástupiště 1A. Takže jsem Helenu poslal zajistit místa v docela se plnícím historickém vlaku a sám se jal dokumentovat kolonu vozidel, v jejímž čele kraloval tehdy už bohužel vyhaslý hradecký bulík. Ale byly tam i další dílem pojízdné, dílem nepojízdné zajímavosti, spjaté s jubilující tratí. Času do odjezdu zvláštního vlaku č. 33306 Pardubice hl.n. – Liberec bohužel mnoho nezbývalo, takže jsem se musel soustředit jen na exponáty, které mne na první pohled zaujaly. Kromě už zmíněné parní lokomotivy 464.008 to byl především první sériový šestikolák 181.001-9, patřící českotřebovskému depu.

 

 

Krátce před sedmou hodinou němka zapískala a dala se v souladu s jízdním řádem zvláštního vlaku do pohybu po stejné trati, po níž jsme do Pardubic přijeli. V Hradci Králové vlak zastavil jen pro nástup cestujících i obdiv necestujících a uháněl dále k Jaroměři. Tam bylo nachystáno slavnostno, které mělo trvat téměř půl hodiny. Cestou jsme se cítili bezpečně, protože už tehdy byl spoj obdařen službou, zavedenou běžně až v letech pozdějších – ozbrojeným doprovodem. Byť v podání známého šumperského milovníka uniforem a vlaků, pana Čestmíra Čepa. Ten v Jaroměři neváhal a přičlenil svou uniformu příslušníka SNB k dalším ozbrojencům, kteří tam dotvářeli historický rámec oněch 145 let existence trati.

 

 

Kromě všelijakých postav ozbrojených, z nichž některé přímo v kolejišti pálily z děla, se tamtéž rojilo množství lidu. A na kolejích samotných pak i zde byla k vidění různá železniční vozidla. Zatímco historii reprezentovala místní akumulátorová dvojka pana Ringhoffera, stojící přímo před staniční budovou, tehdejší aktuální provoz zastupovaly opodál v řadě postavené lokomotivy trakce závislé i nezávislé a také nějaký ten motorový vůz. Ani zde se mi nepodařilo celou výstavu zdokumentovat, jednak pro časovou tíseň, ale také kvůli davům, které se také chtěly na mašinky podívat a popřípadě u nich nebo na nich nechat na památku zvěčnit. Takže jsem digitálně pojednal jen to, co mi tehdy připadalo zajímavé – a vynechal to, co mi připadá zajímavé po pěti letech.

 

 

Před půl devátou vyrazil zvláštní vlak na další úsek své cesty a po krátké zastávce ve Dvoře Králové nad Labem už na dobu delší, více než půlhodinovou, oblažil svou přítomností železniční stanici Stará Paka. Zde sice žádná historická akce neprobíhala, ale zato se zde dělo napájení žíznivé němky. Což se neobešlo bez rozmanitých provozních úkonů, protože zdejší nádraží už vodními jeřáby nedisponuje a bylo tedy třeba lokomotivu od vlaku odpojit a zajet s ní za nádražní budovu, kde se k ní mohli svými hadicemi dostat hasiči. To vše se dálo právě v jedné z dopravních špiček, takže jsem svou pozornost dělil mezi historický ruch parní i moderní motorový. Ale neopomenul jsem zaznamenat také některá vozidla porůznu se v nádraží vyskytující ve stavu klidu, byť šlo vesměs o různé mechanismy.

 

 

A zatímco Helena poctivě držela místo ve zvláštním vlaku, já jsem kmital v kolejišti od jednoho zajímavého objektu k jinému. Pro velký nával kolem jsem v podstatě vzdal fotografování onoho už zmíněného zbrojení vodou a raději se věnoval sledování a fotografování pravidelného provozu. Kdybych věděl, k jakým změnám v něm dojde, možná bych se na něj soustředil i víc. Nicméně i těch pár pořízených snímků má svou historickou hodnotu. Kdepak dnes je R 963 Chlumec nad Cidlinou - Trutnov hl.n. nebo Sp 1881 Frýdlant v Čechách - Pardubice hl.n., navíc ten druhý v čele s motorovým vozem řady 842? A to ani nemluvím o klasické soupravě R 680 "Nisa" Pardubice hl.n. – Liberec, vedené zamračenou.

 

 

Doba vymezená pro pobyt ve Staré Pace vypršela, naše němka byla opět v plné kondici a zvláštní vlak se vydal na další cestu. Po letmé zastávce v Semilech a poněkud delší v Turnově dospěl krátce po poledni do své cílové stanice. V Liberci jsem naše kroky směřoval na toho dne už třetí výstavu vozidel, na jejíž prohlídku jsem měl už více času, takže se mi podařilo snad žádné nepřehlédnout. A to i přesto, že jsem se zaměřil především na ta nejzajímavější, v jiných krajích se nevyskytující. Takže na mém prvním snímku se pochopitelně ocitla tanvaldská ozubnicová rakušanka T 426.003, i když ta zrovna s jubilující tratí neměla zhola nic společného. Byly tam i další lokomotivy a motorové vozy, vesměs už (tehdy ještě) nikoliv historického charakteru.

 

 

Když jsem se nabažil strojů víceméně moderních, nastal čas vrátit se zase do historie. Zatímco na hlavní oslavující trati jela důstojně parní lokomotiva z největších, na tratích navazujících během celého dne řádily naopak mašinky docela malé. Po trati do Žitavy a do Rychnova u Jablonce nad Nisou jezdila „vratná souprava“ s kafemlejnky, českotřebovským 310.922 a turnovským 310.0134. Sice se mi nepodařilo zachytit příjezd ani odjezd žádného z vlaků, na nichž jezdily, ale zato jsem je mohl sledovat při posunu a posléze také při dobírání vody. To zde probíhalo obdobně, jako tomu bylo ve Staré Pace v případě němky – musela vypomoci hasičská cisterna, která mohla zajet jen do komerčního obvodu, od peronů značně vzdáleného.

 

 

Pak už nastal čas odpoutat se od drážní dopravy kolejové a věnovat se její formě lanové. Za tím účelem jsme opustili mašinky a před staniční budovou nasedli do autobusu kyvadlově převážejícího cestující zvláštních vlaků mezi nádražím a dolní stanicí kabinové lanovky na Ještěd v Horním Hanychově. Tam jsme si vystáli, jak se dalo celkem logicky očekávat, nikoliv bezvýznamnou frontu a úspěšně byly transportováni do kilometrové nadmořské výše, abychom z ní mohli popatřit do daleké krajiny. No, ve skutečnosti jsme mohli popatřit jen do nejbližšího okolí, protože vrchol liberecké dominanty tonul poněkud v mracích, či co to bylo. Takže jsme si prohlédli alespoň přístupné prostory poněkud zdevastované věže a prošli se kolem ní.

 

 

Na nic dalšího stejně nebyl čas, protože jsme museli stihnout poslední spoj „kyvadla“ na nádraží. To se nám povedlo, takže jsme krátce před půl čtvrtou hodinou odpolední byli už zase zpět u kolejí. A to bylo jedině dobře, protože nás čekalo časově poněkud náročné putování k domovu – osobními vlaky a pro trochu změny tentokrát z Turnova přes Jičín. Z této zpáteční cesty mi zůstaly jen vzpomínky, protože poslední místo na tehdy vcelku směšně malé paměťové kartě jsem věnoval malému legu, posunujícímu na libereckém nádraží. No ani kapacita mé paměti biologické není bezbřehá, takže těch vzpomínek zas tolik není. Vybavuje se mi, že krom komentování krásné krajiny Českého ráje jsme si pochvalovali, jak jsme si spolu s němkou narozenin trati (a opožděně i mých) užili.