„Bulík“ se na břehu Úpy otočil a kolotoč oslav Dne železnice roztočil

 

 

 

 

  

 

Přiznám se bez mučení, že mne na tu nedělní slávu přilákal právě onen parní skvost s nepříliš skvostnou přezdívkou, s nímž sice sdílím bydliště v témže městě, ale jinak na sebe nemáme moc štěstí. V jeho předchozím nostalgickém životě jsem jej nepotkal vůbec a po jeho posledním znovuvzkříšení (které je popsáno v článku o řadě 464.0) jsem na něj narazil jen jednou, shodou okolností také v den konání krajského železničního svátku. Sice při něm přímo neúčinkoval, ale potěšil mne při návratu ze Dne železnice 2010 a ocitl se tak i v příslušné reportáži. Přesto mi utkvěl v paměti spíš ve stavu vychladlém, jak jsem jej vídal čekat na opravu v depu.

 

 

Nebýt tohoto magnetu, možná bych se o minulém víkendu vydal jinam – lákavých akcí bylo na sobotu i neděli připraveno povícero a na Regionálním dnu železnice v Trutnově jsem byl nakonec roku loňského, takže jsem se trochu obával (zbytečně, jak se ukázalo), že program v depu bude v podstatě týž. Navíc ani provoz ve stanici moc pestrosti nesliboval, protože na dvou tratích z ní vycházejících byla právě výluka a náhradní autobusová doprava (NAD) není pro vlakofila to pravé ořechové. NAD byla zavedena v přeshraniční dopravě s Polskem a na trati číslo 040, kde jinak jezdívají vcelku zajímavé soupravy spěšných vlaků do/z Kolína.

 

 

Nakonec samozřejmě buličí přitažlivost zvítězila silou tomu druhu zvířectva vlastní a já jsem se za ještě chladného nedělního rána ocitl na královéhradeckém hlavním nádraží. Značně dříve, než by odpovídalo době odjezdu zvoleného rychlíku čísla 849 a příhodného názvu Úpa, jenž mne měl pohodlně (jak jsem doufal) dopravit do zvoleného cíle. Důvodem bylo tušení, že tou dobou by se už mohl někde v kolejišti na dostřel fotoaparátu vyskytovat bulík, chystající se na svou pouť stejným směrem. Sice tomu tak docela nebylo, ale když jsem z automatu vymámil jízdní doklad a vyšel na nástupiště, nad severním zhlavím stoupal slibný oblak páry.

 

 

Po chvíli se pod ním objevila i očekávaná lokomotiva, či spíše služební vůz, který bulíka zakrýval, jsa jím strkán do stanice a posléze až do čela soupravy zvláštního osobního vlaku (podle údajů IDOSu) či zvláštního rychlíku (podle plakátku akce) číslo 35244 Hradec Králové hl. n. – Trutnov hl.n., čekající už u nástupiště 1A. Ty vagony jsem tam viděl už před tím, ale nějak jsem nepředpokládal, že by nostalgický vlak mohl mít korporátní barvy ČD. Ale měl – a také jméno, které nebylo nikde před tím uváděno, leč skvělo se na vozových směrovkách: Vlak dobré pohody. Tak jsem si jej v pohodě zvěčnil, abych mohl stejně tak vyčkat příjezdu svého spoje.

 

 

Ten se dostavil i odjel v souladu s jízdním řádem a stejně tak dorazil do své cílové stanice. Cesta sama byla vcelku upokojivá a prosta jakýchkoliv pro tuto reportáž podstatných zážitků. Ty nakonec měly vzniknout (a také vznikly) až na místě děje, nicméně nebudu je popisovat způsobem, kterým jsem toto své vyprávění zahájil, to by byl běh na dlouhou trať – jak pro autora, tak zejména pro jeho čtenáře. Omezím se na popis hlavních směrů mého snažení a o jeho podrobnostech mnohem lépe vypoví bohatá fotografická příloha. Prostorovou orientaci v ní může usnadnit už loni pořízená fotomapa, kterou si zde dovolím znovu reprodukovat:

 

 

I když jsem se výše nevyjádřil přívětivě o zajímavosti NAD, přece jen jsem si jako jeden z prvních úkolů stanovil dokumentaci její místní podoby. Jednak jsem na ni nechtěl už později myslet, druhak mí jízdní řád nahrával, protože spoje na obou tratích přijížděly (a posléze odjížděly) krátce po příjezdu toho mého. Autobus za Os 25401 přijel ze Sędzisławi s náskokem, takže jsem jej zastihl už prázdný a nedověděl se tak, kolik cestujících z Polska přijelo. Ve směru opačném jsem po chvíli zaznamenal zájem mizivý. Jiná situace byla u dvojice autobusů za Sp 1803/1806 z a do Kolína, které byly docela plné. Pak už přijel bulík, který mne ovšem poněkud zaskočil.

 

 

Přijel totiž o pár minut dřív v době, kdy jsem se před výpravní budovou zabýval zmíněnými autobusy NAD, takže se mi pořádný příjezdový snímek pořídit nepodařilo. Útěchou mi budiž to, že asi málokomu – jak kvůli nepříznivému slunečnímu svitu, tak také proto, že byl poslán na kolej za soupravou rychlíku. Na druhou stranu, skoro prošvihnout památeční příjezd bulíka kvůli autobusům... Zkrátka jsem si toho naplánoval moc – mimo jiné také zachycení nové tváře zdejšího nestátního dopravce, který od minulého roku změnil název a také „prekabátil“ svá vozidla. Nyní už skutečně vlastní, nikoliv jako dříve pronajatá. A ten slovenský vtípek je na místě:

 

 

Když jsem (až na další) pojednal dění ve stanici, přesunul jsem se pomalu do depa, kam ještě pomaleji směřoval i bulík. Prohlédl jsem si výstavu vozidel a další připravené atrakce a přitom s povděkem konstatoval významný pokrok od oslav roku minulého. No, jak se to vezme – ani nevím zda o tom psát. Ale z fotografií je to stejně patrné. Zkrátka pořadatelská služba letos nijak striktně netrvala na zákazu vstupu mimo návštěvníkům přístupné prostory, takže během času došlo na den vskutku otevřených dveří. Což mi vyhovovalo – zejména pokud jde o fotografování už v názvu této reportáže zmíněného procesu otočení se bulíka na břehu řeky Úpy.

 

 

A stejně tak při jeho následném zbrojení uhlím, s pomocí místního jeřábu EDK 10/2, a vodou, současně prostředním hydrantu i vodního jeřábu. Pak měla lokomotiva odvézt svůj první vlak po trati číslo 045 do Svobody nad Úpou, kde jinak zajišťuje osobní dopravu právě výše už zmíněný nestátní dopravce. Což mi vnuklo myšlenku, pořídit také něco traťových (či spíš přístaničních) fotografií. Vzhledem k tomu, že na programu byly dva páry parních vlaků, musel jsem zvážit, jak ten záměr naplním. Nakonec jsem se na trať mezi stavědlo III a most přes Úpu vydal dvakrát a nepominul ani možnost zachytit spoje pravidelné. Ale pára byla priorita.

 

 

Druhý pár parních vlaků jsem pak fotografoval už jen ve stanici, což ovšem dávalo další možnosti, především zachytit atmosféru kolem nich či v mezidobí se věnovat nějakým jiným objektům. Nechtěl jsem pominout ani dění na opačném zhlaví stanice, u stavědla I, takže jsem se posléze poblíž víceméně trvale usadil a jen v dobu diktovanou jízdním řádem či nějakou provozní mimořádností vyrážel do akce. Přiznám se, že s plynoucím časem mne začínalo opouštět prvotní nadšení a dostavovala se únava. Mohl jsem samozřejmě reagovat přiměřeně oběma jevům, svůj pobyt v Trutnově ukončit a vydat se k domovu. Ale vytrval jsem.

 

 

Za prvé bylo hezky a za druhé jsem si umanul, že zvěčním odjezd bulíka zpět do Hradce Králové, budu jej následovat pravidelným rychlíkem a pak na něj počkám v našem společném cíli. Vypadá to poněkud zmateně, ale z porovnání jízdních řádů zvláštního Os 35245 a pravidelného R 856 Metuje plynulo, že druhý vlak bude ten první předjíždět ve stanici Česká Skalice. A toho záměru jsem se držel. Do odjezdu parního vlaku bylo naštěstí pořád co sledovat a fotografovat, takže mne nuda, jak jsem se obával, nesužovala. Spíš mne trápila nejistota, zda se mi podaří odjezd bulíka alespoň trochu slušně zachytit, ale nakonec vše dobře dopadlo.

 

 

Pak jsem měl v zásadě odpracováno a mohl jsem se usadit v místní četou externího dodavatele úklidových služeb už (téměř) dokonale připravené soupravě rychlíku k domovu. Sice do odjezdu zbývalo ještě hojně času, ale mé znaveného tělo rádo spočinulo na jednom z revitalizovaných sedadel, o nichž jsem se domníval, že se stanou v té nedělní pozdně odpolední době žádaným artiklem. Ale kupodivu ve výchozí stanici rychlíku tomu tak nebylo – cestující veřejnosti však začalo hojně přibývat v zastávkách dalších. Naštěstí jsem seděl na té správné straně, abych mohl Vlak dobré pohody v České Skalici zachytit, aniž bych se musel kamsi prodírat.

 

 

Docela by mne zajímalo, co si o mé náhlé aktivitě pomyslel mladý Japonec, sedící proti mně u okna. Asi nic – za chvíli usnul. Do Hradce Králové jsme přijeli víceméně na čas, což mne ale nijak zvlášť netrápilo, protože do příjezdu parního vlaku jsem stejně musel čekat. Nakonec o něco déle, než tvrdil jízdní řád, protože bulík tentokrát zklamal a přijel se zpožděním přesahujícím 10 minut. To mohlo víc znepokojit osádku a cestující vláčku hurvínkovitého, který se (alespoň pro mne) nečekaně objevil u téhož nástupiště pod číslem Os 35288 při návratu z jedné z těch v úvodu zmíněných akcí, jež mohla být svým programem také zajímavá, domů do Jaroměře.