TREŽ aneb typická ukázka toho, jak se to nemá dělat…

Trenčianské Teplice - příjemné západoslovenské lázeňské městečko s jedním veřejně přístupným pitným pramenem, hezky opravenou promenádou, krásným lesoparkem a spoustou reprezentativních lázeňských domů (i když také s mnoha domy opuštěnými a nabízenými k prodeji). I přes výhodnou polohu i pro zahraniční klientelu ze západu, romantické okolí tvořené zalesněnými horskými masívy a blízkost centru regionu - neméně půvabnému krajskému městu Trenčín s rozlehlým hradem - nenabízí samotné lázeňské městečko o mnoho více než kterékoliv jiné lázně, jakých jsou na Slovensku desítky a v Evropě stovky.

Ovšem je tu něco, čím jsou Trenčianské Teplice naprosto výjimečné. Každému železničnímu fandovi je ihned jasné, kam mířím a jsem si jist, že i většině železnicí nepoznamenaných lidí to po chvilce uvažování dojde. Ano, tou místní raritou je zdejší unikátní úzkorozchodná a navíc ještě elektrizovaná železnička, známá pod zkratkou TREŽ. Železnička, na které by se při alespoň trošce zájmu dala postavit významná část turistického ruchu zdejší oblasti, však v současnosti stojí na pokraji zájmu a především poslední změna jízdního řádu ŽSR, po které na trati jezdí denně jen 7 párů spojů, svědčí o tom, že městečko Trenčianské Teplice ani zdejší samosprávný kraj vůbec netuší, jaký vzácný dar dostali do vínku – jinak by se ho už dávno chopili a nabídli návštěvníkům další velký důvod, proč zajet na výlet či dovolenou právě sem…

Mně osobně lázně Trenčianské Teplice okouzlily v roce 1996, když jsem je – tehdy pouze kvůli železničce – navštívil poprvé. Od té doby jsem je navštívil ještě několikrát, ale vždy jen v rámci jednodenního výletu (velice nerad měním peníze, bez čehož se už delší pobyt neobejde). Se stále častěji se objevujícími a pro mě jen těžko uvěřitelnými zprávami o hrozícím zastavení provozu na TREŽ v posledních letech jsem si Trenčianské Teplice vytyčil jako jeden z cílů pro rodinnou dovolenou - chtěl jsem tyto krásné lázně představit své rodině dříve, než se stanou po dalších kontraproduktivních redukcích spojů ŽSR zcela nedostupnými (autobusem se s batožinami nikomu cestovat nebude chtít).

Právě poslední redukce spojů na TREŽ, která vstoupila v platnost v květnu 2011, nás přiměla návštěvu Trenčianských Teplic dále neodkládat, a tak se naše rodinka v polovině června vydala strávit volné čtyřdenní právě sem namísto původně plánovaných Luhačovic. Cesta rychlíkem z Kojetína přes Hranice na Moravě a Vsetín probíhala hladce, na slovenském území jsme ale kvůli pracem na modernizaci hlavního tahu Žilina – Bratislava nabrali asi 25 minut zpoždění. Nepříjemným zjištěním pak v Trenčianské Teplé bylo, že přípojná „električka“ už do Trenčianských Teplic odjela a další jede až téměř za 2 hodiny! S objemnými batohy a každý s jedním dítětem za ruku jsme se tedy se ženou vydali stejným směrem jako početná skupina dalších cestujících, kteří měli (dle zavazadel soudě) evidentně stejný cíl jako my.

Po deseti minutách rychlejší chůze podél úzkých kolejí vstříc blížící se bouřce jsme došli do centra Trenčianské Teplé, kde jsme zjistili, že se do Teplic můžeme dostat autobusem, jejichž frekvence je po celý den obdivuhodně vysoká – v sedlech 2 až 3, ve špičkách pak až 5 spojů za hodinu! Do plného autobusu jsme se nasoukali jen s obtížemi – stáli jsme v uličce, děti seděly na batozích a cestujícím, kteří na nás vrhali skoro vražedné pohledy, že blokujeme uličku, jsme vysvětlovali, že jsme původně chtěli jet „električkou“. Od dvou vedle sedících postarších manželů jsme se dověděli, že se na „električku“ nemáme spoléhat, že vždy jezdí jinak, než je třeba…

Po odložení zavazadel v penzionu přímo proti koncové stanici v Trenčianských Teplicích jsme si šli na nádraží opsat časy odjezdů vlaků, avšak zjišťuji, že od mé poslední návštěvy se tu lecos změnilo – mimo jiné i to, že nádraží, tedy vstupní brána do města pro z dáli přijíždějící, je zavřené. Samozřejmě jsem po redukcích spojů už neočekával, že tu bude obsazená pokladna, ale alespoň otevřenou čekárnu s nějakou prezentací lázeňského městečka, nebo lépe fungujícím infocentrem (ostatně to současné je od nádraží poměrně daleko) bych v takovémto místě považoval za samozřejmost a jeden ze základních kamenů úspěchu.

Po opsání časů odjezdů jsme měli čas akorát na nastoupení do opodál stojící „električky“, abychom se vydali na nevšední projížďku do Trenčianské Teplé a zpět, na kterou se děti tak dlouho těšily. Zpět do Teplic jsme se vrátili posledním spojem před 16. hodinou a vydali se na procházku městem, kde máme, resp. já mám kromě relaxace také ještě jeden „bojový úkol“ – najít jednoho starého pána, který se před čtyřiceti lety účastnil vývoje prototypů lokomotiv T465.0 a T466.1 v TSM Martin…

Pána jsem sice při podvečerním pátrání na rozsáhlém Sídlisku SNP nenašel (odstěhoval se), našel jsem ale hned několik jeho příbuzných, kteří mi na něj dali kontakt. V řadě podniknutých rozhovorů s místními obyvateli jsem samozřejmě neopomenul zeptat se i na jejich „električku“ a dověděl se, že trať má údajně problémy proto, že vlakem jezdí málo lidí (v duchu jsem si říkal, že po dnešních zkušenostech se ani nedivím) – dvě paní, sedící před jedním z panelových domů, mi např. prozradily, že léta bydlely v Trenčíně a dojížděly do práce do teplických lázeňských domů, podobně jako řada jejich kolegyň. Směna všem začínala shodně v 7 hodin, „električka“ ale na tuto dobu do Teplic nikdy nejezdila. Podobné to prý bývalo i se spoji na začátky ubytování lázeňských hostů a po jejich ukončení. A když „električka“ jela, tak zase nenavazovaly přípoje v Teplé…

Příštího dne jsme se s rodinou vypravili z Teplic ranním spojem do 14 km vzdáleného Trenčína (s nevyhnutelnou 41 minutovou přestupní pauzou v Trenčianské Teplé). Procházka městem, výborný oběd a prohlídka zdejšího hradu byla opravdu nádherným zážitkem - všem toto krajské město rozhodně doporučujeme k návštěvě! Naplánovat cestu zpět do Teplic tak, abychom stihli poslední spoj v 15:20 z Trenčianské Teplé, nebylo reálné, a tak jsme museli i tentokráte dojet autobusem – opět přeplněným, avšak bez batohů to nebyla zas taková hrůza jako včera. Do mysli se mi stále vkrádají úvahy o tom, jestli vůbec na Slovensku funguje v rámci krajů nějaká koordinace dopravy, resp. zda mají kraje (a jejich prostřednictvím i města) možnost ovlivňovat rozsah a podobu vlakové dopravy jako to je u nás Česku?

O tom, že se i na Slovensku uměle znevýhodňují železnice proti silnicím jako u nás, není nejmenší pochyb a na provozu vlaků je to hodně vidět. Ale copak je pro město či kraj takový problém v případě TREŽ trvat alespoň na tom, že když už pro místní obyvatele kvalitně funguje autobusová doprava, aby alespoň vlaky v Trenčianské Teplé navazovaly na dálkové rychlíky, které do lázní naváží hosty ze vzdálenějších destinací? Samozřejmým požadavkem by také mělo být čekání na přípoje při zpožděních a jasná deklarace tohoto ve veřejných jízdních řádech, protože jistota bezproblémového dojezdu do cíle je pro cestují z dáli důležitým motivačním faktorem! Pro TREŽ bych toto považoval za základní podmínku přežití, protože v regionální dopravě je za současného rozsahu a jízdních dob autobusové dopravy naprosto nekonkurenceschopná.

Určitě by ale byla škoda, kdyby cílem kraje a města Trenčianské Teplice mělo být jen jakési přežití TREŽ ve stavu živoření. Kvalitní dopravní spojení přeci je základní podmínkou úspěchu a pro lázně je kvalitní dálkové dopravní spojení přímo životně důležité. Myslet si, že lázně, ač sebekrásnější, budou prosperovat bez kvalitního železničního spojení se zbytkem světa, by bylo velmi pošetilé! Hlavně co se týče přepravy zavazadel, jízdních kol či třeba cestujících na vozíku, je úloha železnice nezastupitelná. Ono není náhodou, že všechny významnější lázně v celém bývalém Československu po železnici dostupné jsou! Zájmem města, potažmo kraje, by kromě už uvedených přípojů měl být také dostatečný počet spojů, a to rovnoměrně rozložených do celého dne (ano, i večer!), a to i za cenu, že by měly jejich provoz dotovat z vlastních rozpočtů. Je nutné chápat, že nejde o vyhozené peníze, ale investici do vlastní prosperity a budoucnosti!

A pokud se jim zdá být cena za úhradu prokazatelné ztráty provozu v režii ŽSSK vysoká, neměl by být tak velký problém trať převzít a jejím provozováním pověřit někoho jiného. TREŽ je totiž velmi specifická trať, která vyžaduje specifický přístup, a toho se jí pod „křídly“ ŽSR a ŽSSK jen stěží může dostat.

To už se pozvolna dostávám k potenciálu, který TREŽ díky své unikátnosti rozhodně má v oblasti turistického ruchu. O tom, že parní mašinka s několika dřevěnými vagónky je významným turistickým lákadlem, není určitě žádný pochyb. V kombinaci s půvaby města a jeho okolí a ještě lépe pak v kombinaci s nějakými akcemi pro veřejnost ve městě může historický vlak do města přitáhnout spoustu návštěvníků, kteří by sem jinak nepřijeli. A jak mám sám vyzkoušeno, Trenčianské Teplice rozhodně mají předpoklady k tomu, aby i náhodného návštěvníka, který se sem přijel (třeba) svézt vlakem, oslovily a přiměly k tomu, aby se sem často vracel (i se svou rodinou či známými) a přinesl městu zas o kousíček více tržeb a tím i prosperity. Jasně že tento efekt není okamžitý, rozhodně ale je hmatatelný.

Nevěřím tomu, že alespoň občasné jízdy parního vlaku spolu se zdejším jedinečným pravidelným elektrickým provozem, který v každém případě musí zůstat zachován (i když v promyšlenější a efektivnější podobě), nepřinesou městu, regionu i trati samotné užitek. Ostatně pro další provoz TREŽ hovoří i další okolnosti, jako například nízké náklady na provoz díky použité elektrické trakci či dobrý technický stav trati, na které v roce 2000 proběhla kompletní obnova svršku.

Když se vrátím k naší rodinné „minidovolené“, její třetí den jsme velice příjemně prožili procházkami po zalesněných kopcích v okolí Trenčianských Teplic, které jsou protkány turistickými a naučnými stezkami. Ty ve většině případů začínají nebo končí - jak jinak - na zdejším vlakovém nádraží (nyní uzavřeném – není i toto důvod pro zřízení infocentra ve staniční budově?!). Zbytku času po našem návratu dolů do lázní jsem využil k fotografování železničky, ale neopomněl jsem se na její provoz a výhled do budoucna přeptat na městském infocentru. Odpověď paní za pultíkem mně ale přeci jen poněkud překvapila – trať prý patří Železnicím Slovenské republiky (což víme) a její provoz a rozsah spojů údajně město nemůže jakkoliv ovlivnit. Že by i na Slovensku přežíval postoj k železnici coby samostatnému a neovlivnitelnému organizmu žijícímu vlastním životem jaký dodnes přetrvává i na řadě radnic českých měst? Anebo jde jen o snadnou výmluvu kryjící nezájem Trenčianských Teplic zapracovat na vlastní budoucnosti? Až to někdo zjistí, dejte mi, prosím, vědět…

Při podvečerní procházce s dětmi po promenádě, mimochodem v předvečer velkého filmového festivalu ArtFilm, který patří k největším kulturně-společenským událostem ve městě, jsme u pramene Ifigénia potkali za celé 3 dny snad první český pár a vzájemně jsme se podivili, že tu je překvapivě málo Čechů (jen když si vybavím své předešlé návštěvy v Teplicích, slyšel jsem tu češtinu podstatně častěji). Když jsem se ale před spaním na penzionu pustil do vyhledávání spojení na naši zítřejší cestu zpět domů, hned mi bylo jasné, v čem asi - samozřejmě mimo jiné - tkví problém menšího počtu Čechů v lázních, které jsou přitom od českých hranic vzdálené jen asi 15 kilometrů. Vlakové spojení Trenčianských Teplic s Českem je totiž po všech realizovaných redukcích přeshraniční dopravy naprosto katastrofální.

Oblíbené vlárské rychlíky Trenčianská Teplá – Brno, kterými jsem i já do Teplic jezdíval, jsou už dávno zrušené a směr přes Vlárský Průsmyk je v současnosti už pro mezistátní dopravu naprosto nepoužitelný. Z Púchova směr Vsetín jedou dopoledne dálkové vlaky po 8., a pak až po 12. hodině, zatímco přípoj od Trenčianských Teplic (odj. 9:20) přijíždí do Púchova přesně doprostřed tohoto intervalu. Pokud ale nechcete riskovat ujetí těsného přípoje v Púchově v případě, že byste využili pro odjezd z Trenčianských Teplic vlaku v 11:20, nezbyde Vám (stejně jako nám), než dát si cestou do Česka dvouhodinovou přestávku v Púchově. Pro úplnost dodávám, že lepší to s přípoji není ani při případné cestě přes Čadcu a Bohumín nebo přes Bratislavu a Břeclav. Přípoje buďto neexistují, nebo jsou natolik těsné, že se na ně (zvláště v době současné rekonstrukce slovenského hlavního tahu) nelze spoléhat…

A co na závěr? Snad jen konstatování, nebo možná toužebné přání – že ač nás události posledních měsíců a let, kdy to jde se železnicí v česko-slovenském příhraničí setrvale „do háje“, přesvědčují o opaku, pevně věřím, že jednou (a kéž co nejdříve) nastane obrat a že opět budeme moci nejen na TREŽ a do Trenčianských Teplic, ale kamkoliv na Slovensko cestovat vlakem bez obav z toho, že někde zůstaneme hodiny „viset“. Pokud Slovensko bude doopravdy chtít pozvednout svůj (nejen) turistický potenciál, musí zákonitě vlakové spojení být tou první věcí, která se začne napravovat. Redukcemi a zavíráním tratí svou dostupnost pro návštěvníky a tím v důsledku i významnou oblast státní ekonomiky rozhodně nepozvedne…

Titulní snímek: Električka 411.902 odjíždí z Trenčianských Teplic do Trenčianské Teplé © Rostislav Kolmačka