Kuriozity

Švýcarské státní železnice řekly zaměstnancům, aby dočasně přestali nosit své oranžové reflexní vesty. V několika případech totiž došlo k tomu, že je začali po kolejích a nádražích následovat zmatení fanoušci holandského národního týmu, jehož barva je také oranžová.
Mluvčí železnice Oliver Tamas řekl, že změnu oblečení zaměstnanců si vynutil incident, kdy se v Bernu vydala celá skupina Holanďanů za železničářem, který pracoval na trati. „Bludní“ Holanďané se tak ocitli v nebezpečí.
„Zaměstnancům, kteří pracují na trati v Basileji a jejím okolí, jsme teď rozdali žluté vesty. Pár lidí s tím nebylo spokojeno, ale my máme za to, že se jedná o nutné bezpečnostní opatření, kterým chráníme zdraví našich hostů,“ dodal Tamas.
Jak uvádí agentura Reuters, k podobnému kroku (odložení oranžových vest) se uchýlila i policie v Bernu.

(Novinky)

Tenkrát, skoro před 60 lety, byl signalista a výhybkář Standa Dvořák vyslán na substituci do železniční stanice Vlastec na trati Tábor-Ražice. Už samotný příjezd do Vlastce byl takový domácký. Střídající pracovník, pospíchající domů, mu rychle řekl co a jak, popadl kolo a hurá k rodině. Po „omeldování„ se u přednosty a rychlém seznámení se s povinnostmi podle staničního řádu se stal Standa plnohodnotným pracovníkem.
Kuriozitou této stanice, či spíše pružným opatřením, o němž málokdo mimo zúčastněné věděl, bylo to, že v části noci se stanice stávala zastávkou. Jednou z povinností signalisty-výhybkáře bylo, že před začátkem tohoto „částečného dopravního klidu„, neboť během něho byla trať dále pojížděna, musel opatřit vjezdová návěstidla z obou stran křížem neplatnosti. Po skončení „poloklidu„ je musel opět sejmout a přinést zpět do stanice k úschově.
Protože doby poloklidu dopravy většina pracovníků využívala ke spaní, učinil tak i Standa. Od přednosty měl dovoleno použít kanape v jeho kanceláři. Než ulehl, došel si ještě pro jedno pivo do hospody vzdálené asi sto metrů od nádraží. Po vykonání potřebných úkonů, jako svlékání, stlaní či vypití onoho piva, došlo i k ulehnutí na kanape a oddání se spánku.
Najednou ho probudilo bušení na dveře dopravní kanceláře. Vstal a prosklenými dvojitými dveřmi uviděl dva muže. Jednomu z nich se blýskaly knoflíky na uniformě. Protože už odpoledne se tam byli poptávat dva policisté, zda tam nebyl spatřen celostátně hledaný člověk s tím, že se ještě přijdou zeptat, blýskající se knoflíky uvedly Standu na myšlenku, že se jedná opět o ony dva příslušníky Bezpečnosti a otevřel jim. A nastala mela. Muži vtrhli do kanceláře a snažili se milého Standu vyvléci bez nějakého vysvětlování na peron. Ten se sotva stačil bránit a zjišťovat, co se vůbec děje. Nakonec se ukázalo, že nešlo o loupežné přepadení, ale jen o naplnění sázky dvou kumpánů. Ti se totiž vsadili, že Standu do hospody přivedou, a když se jim to podaří, měli dostat nějaké to výpalné v podobě nápojů. Dál už byl průběh hladký. Standa slíbil, že s nimi na pivo půjde dobrovolně. Oblékl se, zamkl a společně šli do hospody, kde je přivítalo veliké „hurá„, neboť oni násilníci tímto vyhráli svou sázku. Standa s nimi trochu pohovořil, vypil přitom jimi zaplacené pivo a pak se mohl vrátit do stanice, aby dokončil již dříve započatý spánek.

(Železničář)

Vedení státních drah mělo od nepaměti snahu postupně měnit názvy jednotlivých organizačních složek nebo jednotek. Z dob dřevních nám vydržela snad jen železniční stanice. Úřední zkratka ŽST je ale proti duchu českého jazyka (co tam dělá T?); a jak nám sdělila lektorka češtiny z Akademie věd na setkání dopisovatelů v Srbsku, vstávají jí z ní hrůzou vlasy na hlavě. Ale nešť!
Původně ředitelství státních drah (třeba v Praze) se postupně přejmenovalo na oddělení dráhy, provozní oddíl, obchodně provozní ředitelství; a přitom organizačně se tyto útvary lišily jen nepříliš.
Současnost se snaží dříve jednoduché názvy měnit na přesnou charakteristiku jejich činnosti, takže se nám urodily Vlakové doprovody osobní dopravy, Krajská centra osobní dopravy, Regionální správy majetku apod. Také nově vzniklé organizace se jmenují obšírně, např. Správa železniční dopravní cesty.
Tyhle názvy se pochopitelně v hovorové řeči nepoužívají, takže nastává doba zkratek: VDOD, KCOD, RSM, SŽDC a další (možná se právě teď některé nové rodí). Nic proti tomu, v úředním styku to asi jinak nejde, aby se všechny útvary vypisovaly; je ale třeba brát na zřetel, ža takové zkratky jsou pro nezúčastněného člověka - třeba i od naší firmy - nesrozumitelné.
Vzpomeňme staré anekdoty, kterou můžeme maličko aktualizovat: Před vchodem do jakési budovy se dohadují dva železničáři: Co je to prosím tě Vé dé ó dé?
- To ví přece každý: Vlakový... atd. - A co Ká cé ó dé?
- No to je krajské... atd.
- A co to je Vé cé há ó dé? trumfuje tazatel.
- No, to netuším...

(Železničář)

To by ale bola v ZOS Trnava a tá je na opačnej strane nie?

Už sa o tom písalo, nečaká to náhodou do ŽOS do Trnavy na rekonštrukciu ?

Toto som našiel za Trnavou smerom na Trstín.
Vie niekto čo to je a čo to tu robí?
Vďaka

rk_kn. : dobreee! Ale tak ma napadlo: co by asi na taketo "zaobchadzenie" povedal nas domorody substrat ? Asi by z toho bola dalsia kuriozita, a zrejme dost akcna .

na japonských staniciach , bez neho sa osobný vlak nepohne :
http://www.bleskovky.sk/cl/13/242686/VIDEO-Bavi-vas-tlacit-ludi-do-vlaku-Stante-sa-japonskym-oshiyom-

ako čierny pasažier :
http://dnes.atlas.sk/zo-sveta/190836/blair-cestoval-nacierno

Třiadvacetiletý mladík, který se označuje jako »Tickenrider«, nedávno umístil na server YouTube sedmiminutové video své jízdy na motoráku. Stojí na zadním nárazníku vagonu a přidržuje se výstupků u koncových svítilen. Natáčí střídavě svou zahalenou tvář a ubíhající krajinu.
Inspiroval se, podobně jako desítky dalších mladých lidí, videozáznamy jezdců na vlacích na internetu. Jedním z nejznámějších jezdců, kteří se titulují »trainrider«, je třiadvacetiletý Alexander Richter z Berlína. Ten natočil na video, jak jede zvenčí zavěšený na zadní části německého rychlovlaku ICE rychlostí kolem 250 km/h. Jeho kousek se dostal až do celostátních německých televizí. A nejen to. Na stránkách YouTube se začalo objevovat neuvěřitelné množství videí z celé Evropy.

Jezdec na motoráku

České motoráky sice nejezdí tak rychle jako německé ICE, ale i tak jsou schopné jet až osmdesátikilometrovou rychlostí. »Tyto případy se podle našich inspektorů v Česku stávají. Strojvedoucí je podle našich předpisů vždy povinen zastavit a přivolat policii,« připouští Radek Joklík z tiskového oddělení Českých drah. Mladíci totiž porušují minimálně jeden zákon. »A to zákon o drahách, ale i přepravní podmínky Českých drah. Za jejich porušení by byl vyloučen z přepravy a požadovali bychom i zaplacení přirážky,« říká Joklík.
Redakci HN se českého mladíka nepodařilo kontaktovat. Německé televize však s jezdcem na rychlovlaku natočily reportáž. Podle údajů z německých drah už kvůli této nebezpečné zábavě zemřelo několik lidí. Třeba čtrnáctiletý Martin se vsadil se spolužáky, že pojede na vlaku. Sázka ho však stála život: Když seskakoval z vlaku, spadl mezi nástupiště a vlak.
Mladík, který na německém nádraží Hanau naskočil na zadní sklo rychlovlaku a připevnil se k němu pomocí vakuové přísavky, která je schopna udržet 200 kilogramů, přežil. A podle reportáže německé televize na něho nedosáhla ani policie. Údajně stačilo to, že mladík měl platný lístek na cestu vlakem.
»Podle názoru odborníků jsou naše předpisy v tomto ohledu přísnější a propracovanější, než jsou předpisy německé,« říká Joklík. »Bez ohledu na postih to je podle našich zkušeností opravdu nebezpečné hazardování se zdravím a životy,« varuje náměstek šéfa Drážní inspekce Jan Kučera.

Za vlakem na snowboardu

Mladí nejezdí však jen na německých vlacích. Podobné reportáže před časem plnily i zprávy dánské televize. O této zábavě se ví v Rakousku, Maďarsku nebo třeba i ve Velké Británii.
»Jezdci na vlacích« si vytvořili i vlastní internetové stránky.
Svéráznou formou je pak ta ruská - na zasněžené trati se nechá na provaze za vlakem táhnout jezdec na snowboardu.

(Hospodářské noviny)

TO je nadhera...

Toto je sila.

Ty kokso.... v Rusku som videl hocičo, ale takéto čosi.... V každom prípade by som sa rád povozil.

Pre tých, čo nesledujú diskusie o koľajových vozidlách to pridám aj sem.
Toto mi prišlo dnes e-mailom

Úplně opilý jednačtyřicetiletý muž včera notně vystrašil cestující na nádraží v pražských Holešovicích. Poté, co vrávoravým krokem přecházel po třetím nástupišti, zakopl a těžce si poranil hlavu.
Když k jeho ošetření zavolali železničáři záchranku a na místo se dostavila policie, vznikla mezi lidmi na nádraží panika. Mnoho z cestujících si totiž myslelo, že muž spadl pod projíždějící rychlík a zemřel.
„Muž české národnosti se potácel po nástupišti, upadl a rozbil si hlavu,„ popsala opilcovu nehodu mluvčí pražské policie Eva Miklíková. Své zranění si ale podle ní přivodil sám. „Žádný vlak ho nesrazil,„ odmítla nádražní šeptandu mluvčí.
„Byl nalitý jako mužik,„ konstatoval zhnuseně jeden ze zasahujících policistů, podle kterého došlo hlášení o „mrtvém„ v 9.46 hodin. I sami policisté se zpočátku domnívali, že muž je mrtvý, a chtěli nehodu vyšetřovat.
Ovšem podobně zazmatkovala zpočátku i pražská záchranná služba. „Zatím nic nevím, jen to, že jsme vyjížděli k muži, který spadl pod vlak,„ tvrdila nejdříve její mluvčí Iveta Česalová.
Když ale konečně dorazily informace z místa zásahu, který trval více než hodinu, potvrdila informaci pražských policistů. „Pacienta jsme na místě ošetřili, měl tržně zhmožděné rány na hlavě. Převezli jsme ho na traumatologii ortopedické kliniky nemocnice Na Bulovce,„ řekla Právu Česalová.

(Právo)

Brit zabudol vo vlaku husle zo 17. storočia

15.04.2008 13:29

LONDÝN - Brit Rob Naiper stratil husle zo 17. storočia v hodnote 245.000 eur (takmer osem miliónov Sk) po tom, čo ich zabudol vo vlaku. Lodný špecialista na dôchodku si neuvedomil, že husle sú stále v batožinovom priestore, až kým vlak nezačal odchádzať zo stanice.
"Myslím, že si viete predstaviť ten hrozný pocit v žalúdku," povedal 67-ročný Naiper v rozhovore pre agentúru Associated

Press. "Moja prvá myšlienka bola, či dokážem vyskočiť na vlak. To však bolo očividne hlúpe," dodal.

Zabudnuté husle pochádzajú z dielne benátskeho remeselníka Mattea Goffrillera, ktorý ich vyrobil v roku 1698. Naiper ich stratil koncom januára na ceste domov do Bedwynu, ležiaceho asi 115 kilometrov západne od Londýna. Následne zatelefonoval do železničnej spoločnosti, kým však vlak prišiel na svoju konečnú stanicu, husle už boli preč.

Naiper uviedol, že hudobný nástroj patril jeho matke, ktorá umrela v roku 2006. Ako profesionálna huslistka ho kúpila od obchodníka v roku 1945. Za vrátenie huslí vypísal odmenu vo výške 12.000 eur (takmer 390.000 Sk).

Zdroj: TASR
bleskovky.sk

ŠMUDLA A TI OSTATNÍ. Zdeňka Hembalová z Moravské Nové Vsi má poněkud netradičního koníčka. Sbírá totiž už dlouhá léta trpaslíky. Před jejich rodinným domkem u vlakového nádraží si tak mohou kolemjdoucí prohlédnout hned několik hlavních hrdinů tradičních Disneyovek. „Moje paní trpaslíky sbírá už několik let. Máme jich desítky. A to nejenom na zahrádce, ale i u nás doma. Poslední dobou začínají být hodně poškození, což ji mrzí. Na jejich vzhledu se totiž podepisuje počasí, hlavně zima,„ postěžoval si manžel paní Hembalové.

(Břeclavský deník)