Železničářská profesionalita
Mnozí, možná většina, návštěvníků těchto stránek jsou železničáři. Já jsem „jen“ železniční fanda, příslušník „cestující veřejnosti“ a z hlediska znalosti drážní problematiky „poučený laik“. To předesílám pro zdůraznění, že takovéto „kontroverzní“ téma nenastoluji ze zlé vůle vůči železničářům.
Stalo se dne 13.11.2004 na Os 5611 Hradec Králové – Pardubice: Vlak má odjezd v 01:00 hod., hradecké nádraží má noční pauzu, jízdenky se vydávají ve vlaku. Požádal jsem průvodčího (resp. vlakvedoucího) o jízdenku SoNe+ za 360,- Kč, které jsem měl přesně připravené. On mi pravil, že tuto jízdenku ještě nevypisoval, ptal se mne, zda nemám nějakou starou, ujistil se, že je to „ta jízdenka, co se na ni dá jezdit všude“ – a pak mne požádal, abych si ji koupil při přestupu v Pardubicích. To jsem akceptoval, protože na diskuse už nebyl stejně čas. Je to vůbec možné? Onen průvodčí totiž příslušnou jízdenku nejen neuměl vypsat, on ji dokonce - logicky - neuměl ani řádně zkontrolovat! (A nešlo o žádného mladíčka, nýbrž o muže zralého věku.)
Podotýkám, že toho dne jsem použil celkem 13 vlaků a na zbývajících 12 průvodčích nemám nejmenší důvod si stěžovat, všichni byli skutečně profesionální, slušní, většinou i milí a srdeční. A také to, že to nebylo poprvé, co jsem si kupoval zmíněnou jízdenku ve vlaku – a nikdy jsem se ještě s takovým „odborníkem“ nesetkal.
Člen vlakového doprovodu je jednou z mnoha železničářských profesí, všechny jsou důležité a všchny mají své problémy.
Cestou do školy jsem ve vlaku předkládal svoji „volnou„. Byla na rozdíl od obyčejné šedivé žákovské zářivě žlutá, velké okřídlené kolo tvořilo její podklad, v rohu měla státní znak a představte si, že občas některý starší průvodčí při jejím zhlédnutí zasalutoval. Nebuďte pak pyšný na to, že patříte ke dráze. Tohle vše bych nepsal kdybych nevěděl, že jsem zdaleka nebyl osamocen. Kdybych nevěděl, že dodnes jsou kluci, kteří jdou, či teprve touží jít, v tátových stopách do světa kolejí.
Nastoupil jsem na dráhu před padesáti léty a dodnes se s ní nedokázal rozloučit. Případnou ztrátou jízdních výhod přibude na dráze těch, kdo ji nebudou mít za nic jiného, než za krátkodobého zaměstnavatele.
Vždyť změna je život a být v jednou podniku déle než dva roky se moderním světě příliš nenosí. Nerozumím ekonomice, pouze se nemohu zbavit kacířské myšlenky, že pomocí čísel lze dokázat téměř cokoli, ztráty či úspory nevyjímaje. Je celkem snadné prezentovat třeba zrušení jízdních výhod jako přímočarý a každému jasný krok k lepšímu hospodaření.
Kdysi se na dráze nechodilo „do práce„, ale „do služby„. Mělo by to platit znovu, nejen na dráze, ale i jinde, politiku a hospodářství nevyjímaje.
Vladimír Klimeš
(Železničář)
Zdenek Šitina
(Železničář)
Dispečer zajistil autobus, kterým jsme odjeli do stanice Nelahozeves, kde na nás čekala náhradní souprava.
Zde ještě revizor usměrňoval neukázněné cestující, kteří odmítali jít podchodem.
Mnohokráte vám děkuji, pane Suchý.
Alexandra Jirsová
(Železničář)
Ptarnerské školy programu ČéDés
• Střední odborná škola průmyslová edvarda Beneše a Střední odborné učiliště, Břeclav • Vyšší odborná škola a Střední odborná škola Gustava Habrmana, Česká třebová • Střední škola, České Velenice • Střední průmyslová škola strojní a dopravní v Děčíně Vi • Střední odborná škola Nové Město na Moravě • Střední škola technická a obchodní, olomouc • Střední odborná škola dopravní a Střední odborné učiliště, příspěvková organizace, ostrava-Vítkovice • Střední průmyslová škola dopravní, Plzeň • Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola dopravní, Praha 1 • Střední škola elektrotechniky a strojírenství, Praha 10 • Střední odborná škola železniční, stavební a památkové péče a Střední odborné učiliště, Šumperk
(Železničář)
Generální ředitel se soustřeďuje na transformační proces a program Vize 2012. Mluví o tom, že dnešní železnice působí v naprosto odlišných podmínkách než před sto lety. Dnes jsou nároky cestujících mnohem vyšší, navíc existuje rozšířená automobilová doprava. Další věcí je rostoucí konkurence. Vyzdvihuje, co se podařilo v loňském roce, především víceleté smlouvy mezi ČD, Ministerstvem dopravy a kraji, modernizaci vozidlového parku a budov.
Podle jeho slov se dráhy musí orientovat v prvé řadě na zákazníka a nabízet mu takové služby, aby je rád využíval. „Vlajkovou lodí ČD zůstává Pendolino. Kdo chce pracovat na dráze, měl by ho aspoň jednou vyzkoušet. Komfort, spolehlivost a rychlost, tak by měla jednou vypadat veškerá vlaková doprava,„ říká Petr Žaluda a dodává: „Chceme, aby naši zaměstnanci byli hrdí na to, že pracují pro České dráhy,„ říká.
Debata ve svižném tempu
Přichází chvíle, kdy studenti mohou klást otázky. První dotaz směřuje k nové korporátní barvě, tedy modro-bílé. Petr Žaluda si tuto kombinaci pochvaluje, podle něj je přirozené, že velké firmy mají „jednotný dres„. Následuje série vážnějších dotazů směřujících k rozdělení činností mezi ČD a SŽDC. Studenty zajímá, co přesně na nádražích zajišťuje ta či ona organizace. Další otázky se týkají zachování režijních výhod, ubývání výpravčích s červenou čepicí nebo modernizace tratí. Debata probíhá svižně, je vidět, že přijeli mladí lidé, kteří se o dráhu skutečně zajímají. Na konci ještě vystupuje Jitka Kocyanová ze skupiny event managementu a upozorňuje na možnosti brigád, zejména během veletrhů a letošního Dne železnice.
(Železničář)
Konferenční sál v přízemí budovy Ministerstva dopravy byl ve středu 7. dubna odpoledne zcela zaplněný. Na židlích seděla asi stovka mladých lidí, kteří přicestovali z různých koutů republiky. Jednalo se o studenty zapojené do Stipendijního programu ČéDés, většinou z prvních ročníků partnerských středních škol. Nechyběli ani zástupci čtvrtých ročníků, tedy studenti těsně před maturitou a vlastně i před nástupem do prvého stálého zaměstnání. Všichni sem přijeli, aby si vyslechli přednášku generálního ředitele Českých drah Petra Žaludy a mohli s ním diskutovat o věcech, které je zajímají.
Velký zájem o program
Je přesně 14.40 h a Blanka Havelková, vedoucí oddělení vzdělávání a personálního rozvoje ofi ciálně zahajuje jednání. Nejdříve mluví obecně o významu Stipendijního programu ČéDés. Jak říká, je to projekt, který si klade za cíl přivést do firmy mladé zaměstnance, zejména na pozice strojvedoucí a výpravčí. Průměrný věk zaměstnanců ČD v těchto profesích je totiž někde kolem padesátky, takže již nyní musíme myslet na to, kdo bude obsluhovat vlaky a nádraží za deset nebo dvacet let.
V tuto chvíli je do programu ČéDés zapojeno přesně 131 žáků. Současně již ale probíhá výběrové řízení do druhého ročníku stipendijního programu. Do konce února mohli zájemci posílat své žádosti. „Sešlo se nám asi 200 přihlášek, což je velký převis nad naší nabídkou. Uspět může méně než polovina z těchto žáků,„ říká do sálu Blanka Havelková.
Koho přemluvili rodiče?
Padají už první dotazy. Studenti se obracejí na Ludmilu Beránkovou, ředitelku Odboru personálního, Jiřího Lukeše a Věru Nadějovou z téhož odboru. Jednoho zajímá, jak často musí absolvovat zdravotní prohlídky, druhého trápí zavedení státních maturit. V prvém případě je správná odpověď, že do 18 let platí zdravotní prohlídka pouze na 1 rok. Co se týká státních maturit, tam Jiří Lukeš odkazuje na platnou legislativu, která pro vykonávání funkce strojvedoucího úspěšné vykonání maturity přímo požaduje, nehledě na to či za starých, nebo nových podmínek.
(Železničář)
„Zaměstnanci Českých drah, kteří přijíždí do Brna z celé republiky, se seznámí nejen s identickým prostředím skutečně ovládaných pracovišť, ale především si pomocí lektorů nacvičí modelové situace, s kterými se setkají v prostředí skutečného provozu. Lektoři mají možnost vyvolat mimořádné dopravní situace či poruchy, což v praxi posléze většina frekventantů určitě ocení. Na konci třídenního kurzu získá každý frekventant certifikát,„ potvrdil ředitel brněnského Regionálního centra provozu ČD Pavel Surý. Na kurzy jsou doporučováni výpravčí z celé republiky. Zvyšují si tak kvalifikaci a současně si nenásilným způsobem osvojí moderní aplikace.
Jeden z frekventantů, Jiří Sviták z Uherského Brodu, říká: „Na jednotném obslužném pracovišti pracuji již několik let. Technický pokrok neúprosně postupuje vpřed, takže vítám další novinky z oboru. Na trenažéru si mohu nacvičit některé méně obvyklé situace, což se mně v reálu může dobře hodit. Lektoři s námi mají trpělivost. Jde o neocenitelnou zkušenost, už i z toho důvodu, že se seznámíme s různými zabezpečovacími systémy obsluhy, jako například ETB, ESA 11 či ESA 33.„
Info o kolejišti
Modelové kolejiště v měřítku H0 má rozlohu 47 metrů čtverečních. Základem je dvoukolejná trať koridorového typu. Celková délka kolejí je 260 metrů, z toho 200 metrů pod trolejovým vedením. Na kolejišti jezdí 126 vozidel, z toho 18 je hnacích. Veškerá vozidla jsou vybavena automatickými spřáhly. Na kolejišti se 103 výhybkami a 180 jedno až pětisvětlovými návěstidly s indikátory rychlosti se nachází pět železničních stanic v čele s maketou brněnského hlavního nádraží, které je dálkově řízeno. Součástí je šest přejezdových zabezpečovacích světelných zařízení AŽD 71.
(Železničář)
„Trenažér se skládá z pracovišť výpravčího, které jsou od těch v reálné železniční stanici k nerozeznání, a z modelového kolejiště vyprojektovaného a vyrobeného tak, aby zobrazovalo co nejvěrněji reálný provoz na koridorové a vedlejší trati. Tyto části tvoří viditelnou a navíc efektní část výukového trenažéru. Zcela skryto zůstává vlastní jádro, sestávající z hardwarové a softwarové výbavy,„ vysvětluje ředitel Trnka.
Výpravčí – frekventanti ovládají elektronická staniční zabezpečovací zařízení typu ESA, staví příslušné vlakové a posunové cesty, zařízení rozsvěcuje adekvátní návěstní znaky na návěstidlech a strojvedoucí modelových vlaků prožívají alespoň na chvíli pocity skutečných strojvedoucích. „Pomocí trenažéru si frekventanti školení nejen ověří a zdokonalí vědomosti získané při teoretické výuce, ale dosáhnou dovedností potřebných pro ovládání zabezpečovacího zařízení prostřednictvím jednotného obslužného pracoviště, zvláště v podmínkách časového tlaku a stresové zátěže, vyvolaného při mimořádných a netypových dopravních situacích. Byť zdánlivě vypadá, že si frekventanti hrají, opak je pravdou. Situace, které řeší na modelech a v počítačích, jsou zcela stejné jako v reálu,„ zdůrazňuje Zdeněk Trnka.
(Železničář)
Pevná páka, volná páka, osobní počítač
„Přes veškerou konzervativnost technický pokrok proniká do všech oborů, dopravu nevyjímaje. Výsledkem je přímo zlomová technická revoluce v ovládání zabezpečovacího zařízení,„ říká ředitel společnosti Signal Projekt Brno Zdeněk Trnka. „Systém ovládání pevné páky přežil sto roků a na našich tratích se stále vyskytuje, a to v nepříjemně vysokém procentu. Systém volné páky, ovládání řadiči a tlačítky z ovládacích pultů, se používá téměř šedesát let a dále se nezřizuje. Dnešní systémy jsou již výhradně ovládány moderními prvky – klávesnicí a myší běžného osobního počítače,„ pokračuje Trnka.
Čím rozšířenější a masovější je běžný osobní počítač, tím složitější je zajišťování bezpečnosti vlakové dopravy, která je tímto způsobem řízena. Bezpečnost a spolehlivost, která musí být úměrná datu vzniku nové generace zařízení, je samozřejmě řádově vyšší než byla u generace předchozí. Čím vyšší úroveň techniky, tím větší úsilí je třeba obětovat pro dosažení informovanosti, osvojení vědomostí a získání dovedností potřebných ke zvládnutí dané techniky. Výukový trenažér je příkladem spolupráce profesní sféry se vzdělávacím zařízením. Nevšední výukový prostředek, který se vrací k lety osvědčenému a stále platnému heslu Jana Ámose Komenského – škola hrou.
(Železničář)
Jiří Tieftrunk
(Železničář)
Občas s podobnými stěžovateli polemizuji, ale tomuto musím dát za pravdu. Ne, že by takoví byli všichni, ale někteří členové vlakového doprovodu se tak chovají. Někdy ovšem jsou na vině dveře samotné.
Kdyby šel po silnici, dalo by se zapochybovat: „To přece není tak daleko...„ Jenže tihle pochůzkáři si luxus pohodlné cesty nemohou dovolit. Ti musí po trati mezi kolejnicemi, natahovat nohy z jednoho pražce na druhý. V těch dnech navíc dost zakryté. Jak to dělá, že i v tak těžkých podmínkách případnou závadu objeví?
„Kontrolovat teď trať je opravdu těžší,„ potvrdil Jirka domněnku. „Ale vymlouvat se nemůžu. Musím jít pomaleji s očima až u koleje. Když tuším podezřelé místo, sníh si prostě odmetu„
Jiří Marek má na starosti koleje ze Slaného do Podlešína a Kolče. Dále v úseku mezi Kralupy nad Vltavou a Velvary. Také mezi Kolčí a Středokluky. V průměru denně ujde 15 km. Na nepřízeň letošní kruté zimy si nestěžoval, na trati ho potkala mnohem větší nepříjemnost. Není to tak dlouho, co šel pochůzkou ze Slaného do Podlešína…
„Šel jsem s dobrou náladou,„ začal s tím, co se mu stalo. „Bylo hezky, z mraků vykouklo slunce, přes noc vítr téměř odvál sníh z kolejiště. Šlo se dobře. Ve Slaném nad Ouvalovou ulicí utahuji šroub jedné z úchytek koleje, pomalu se rovnám…a strnu… Proti mně čtyři zuřivě štěkající psi. Tři rotvajleři a staffordský teriér.
Kdyby šlo o jednoho, asi bych si s ním dokázal poradit. Ale čtyři, to bylo moc. Dva z rotvajlerů byli mladí, nebyli tak útoční. Ale třetí, nejstarší, řádil jako pominutý. Ač jsem uhýbal, bránil se jak mohl, pokousal mě na stehně, lýtku, předloktí. Až když se na náspu objevil jejich vlastník K. B. ze Slaného, podařilo se mu je zklidnit.„
Pan B. podcenil nebezpečí, co mohou jeho ostří psi, volně pobíhající v přírodě bez jakékoliv ochrany, způsobit. Zranění, která pochůzkář na trati utržil, si vyžádala ošetření v nemocnici. Psi mu způsobili více než týdenní pracovní neschopnost.
Pochůzkář zažije na trati ledajaké překvapení. Jiné, rovněž málo příjemné, byť jiného druhu, čekalo na Jirku mezi Podlešínem a Zvoleněvsem. Jak šel, najednou vidí podivné předměty. Jakoby tam houby vyrostly… Nebyly to houby, ale na koleji na několika místech položené silné šrouby a velké matice. „Tenkrát mě intuice hned hnala do blízké ZŠ Zvoleněves,„ dodal. „Tam skutečně, za pomoci paní učitelky, jsme objevili pachatele. Šlo o nerozumnou klukovinu, která ale mohla mít vážné následky…„ Nemají snadnou práci ti, kteří hlídají bezpečnost vlaků na kolejích.
(Slánské listy)
Rozhodli se v okamžiku
„Bylo hezké slunné odpoledne. Šel jsem z práce kolem stavědla č. 2 a dal se do řeči s kolegou Karlem Košárem, když jsem si všiml ženy v červených šatech, jak vybíhá z prvního nástupiště a zoufale volá: Chyťte zloděje!„ vzpomíná Lukáš Němec, technolog DKV Olomouc. Prchajícího mladíka zahlédl i Vlastimil Strnadel, který tenkrát pracoval u ČD Cargo jako vedoucí posunu a byl zrovna ve službě. Bez dlouhého rozhodování se oba za zlodějem okamžitě pustili.
Přidal se k nim i signalista stavědla č. 2 Karel Košár, který měl před směnou. „Bylo mi jasné, že zloděj mohl vidět jen dva pronásledovatele, takže o mně nevěděl. Kolegové mi řekli, že je už za plotem a bude asi na parkovišti u obchodního domu. Plot jsem přeskočil a podařilo se mi ho chytit. Snažil jsem se ho přesvědčit, že další útěk je zbytečný, protože policisté mají jeho popis a jsou na cestě,„ pokračuje Karel Košár.
Jenže mladík mu neuvěřil, vytrhl se a snažil se uprchnout mezi auty. Měl ale smůlu, protože narazil do Vlastimila Strnadela. To stačilo, k tomu, aby skončil pod těly všech tří pronásledovatelů. „Volal jsem zrovna na číslo 158, když jsem si všiml, že se zloděj kolegům vytrhl. Běžel směrem ke mně, tak jsem se mu jen postavil do cesty,„ dodává skromně. Kabelka s penězi se u pachatele nenašla. Během pronásledování ji totiž stačil zahodit. „Objevili jsme ji až při zpětném ohledání trasy pronásledování v prostorách betonárky,„ doplňuje signalista Karel Košár.
Příklad pro ostatní
Ocenění železničáři považují své jednání za normální. „Nečekali jsme takovou slávu kvůli standardní věci. Tak by se měl asi zachovat každý,„ tvrdí Vlastimil Strnadel. Jiného názoru je Josef Drábek z Policie ČR: „Pokud bude takových lidí více, ubude problémů s kriminalitou. Nesmírně si vašich tří železničářů vážím.„ Primátor Přerova Jiříh Lajtoch dodává: „Jejich čin byl příkladem občanského postoje. Oceňuji lidi, kteří se nedívají jenom na to, že se něco děje, ale aktivně pomohou.„
(Železničář)
Ve čtvrtek 14. ledna jsem se setkal s vlakvedoucí Kateřinou Kabelkovou z DSVČ Praha. Kromě toho, že jsem jí poděkoval za odvážné jednání, předal jsem jí i finanční odměnu. Ptáte se, za co že si to zasloužila? Během své služby totiž příkladně zasáhla proti zlodějům, kteří řádili ve vlaku.
Jiný případ se stal v Přerově. Zaměstnanci ČD Vlastimil Strnadel, Karel Košár a Lukáš Němec přispěchali na pomoc ženě, které na nástupišti zloděj vytrhl z ruky kabelku s dvaceti tisíci korunami v hotovosti. Železničáři neváhali, utíkali za pachatelem až na parkoviště a potom ho předali policii. I oni budou odměněni, tentokrát z rukou tamní policie.
Bohužel je fakt, že různé problémové osoby i skupiny působí v nočních i denních vlacích a využívají důvěřivost a nepozornost cestujících. Vlakoví a nádražní zloději asi jen tak nevymřou.
Záleží na každém železničáři, aby pokusy těchto problémových osob vyzněly naprázdno a aby se pokud možno ani nemohly stát.
Mějte prosím oči otevřené. Je třeba umět adekvátně zasáhnout (často během několika vteřin), ale myslete i na bezpečnost svou a našich cestujících. Odměna za dobrý skutek je asi až tím posledním, na co v takové situaci myslet. Daleko důležitější je vědomí, že jakýkoli postup proti nenechavcům tvoří pilíř, na kterém lze budovat důvěru cestujících v železniční dopravu.
(Železničář)
Když jsme dorazili do Radomyšle, vláček zastavil, vystoupil z něho průvodčí, pozdravil, mile se usmál, otevřel dveře a sdělil nám, že tento vagon je připravený pouze pro nás. Pomohl nám s nástupem a během cesty sdělil, že ve Strakonicích na nás bude čekat autobus, kterým pojedeme do Horažďovic. Při zpáteční cestě se mě pan průvodčí zeptal, kde budeme vystupovat, že chvilku počkají, než budeme všichni venku. A zase ten stejný úsměv jako ráno. Jedním z našich terapeutů je člověk, který řadu let pracuje ve Sdružení zdravotně postižených. Sám mi řekl, že se s takto lidským a laskavým přístupem při přepravě zdravotně a mentálně postižených se ještě nesetkal.
Jaroslava Hrušovská
(Železničář)
Antonie Kropáčková
(Železničář)