Železničářská profesionalita
Mnozí, možná většina, návštěvníků těchto stránek jsou železničáři. Já jsem „jen“ železniční fanda, příslušník „cestující veřejnosti“ a z hlediska znalosti drážní problematiky „poučený laik“. To předesílám pro zdůraznění, že takovéto „kontroverzní“ téma nenastoluji ze zlé vůle vůči železničářům.
Stalo se dne 13.11.2004 na Os 5611 Hradec Králové – Pardubice: Vlak má odjezd v 01:00 hod., hradecké nádraží má noční pauzu, jízdenky se vydávají ve vlaku. Požádal jsem průvodčího (resp. vlakvedoucího) o jízdenku SoNe+ za 360,- Kč, které jsem měl přesně připravené. On mi pravil, že tuto jízdenku ještě nevypisoval, ptal se mne, zda nemám nějakou starou, ujistil se, že je to „ta jízdenka, co se na ni dá jezdit všude“ – a pak mne požádal, abych si ji koupil při přestupu v Pardubicích. To jsem akceptoval, protože na diskuse už nebyl stejně čas. Je to vůbec možné? Onen průvodčí totiž příslušnou jízdenku nejen neuměl vypsat, on ji dokonce - logicky - neuměl ani řádně zkontrolovat! (A nešlo o žádného mladíčka, nýbrž o muže zralého věku.)
Podotýkám, že toho dne jsem použil celkem 13 vlaků a na zbývajících 12 průvodčích nemám nejmenší důvod si stěžovat, všichni byli skutečně profesionální, slušní, většinou i milí a srdeční. A také to, že to nebylo poprvé, co jsem si kupoval zmíněnou jízdenku ve vlaku – a nikdy jsem se ještě s takovým „odborníkem“ nesetkal.
Člen vlakového doprovodu je jednou z mnoha železničářských profesí, všechny jsou důležité a všchny mají své problémy.
určite by som dal prešetriť postup vlakovej čaty a požadoval vrátenie toho, čo zaplatila.
článok 5.10 prepravného poriadku:
Ak vlak, ktorý chce cestujúci použiť, mešká (5 a viac minút), prípadne nejde, alebo ide len po časti trate, alebo ak cestujúci cestu nenastúpi, alebo sa v prestupnej, resp. v nácestnej stanici ďalšej cesty vzdá, má právo:
....
pokračovať v ceste a dopravca ho prepraví bez doplatku vlakom po tej istej alebo inej trati, prípadne vlakom vyššieho druhu (okrem vlakov SC, EC, IC alebo vlakov, v ktorých je vnútroštátna preprava cestujúcich vylúčená a v lôžkových/ležadlových vozňoch) alebo vo vyššej vozňovej triede, ak sa tým urýchli jeho príchod do cieľovej stanice.
Vlaky SC, EC a IC cestujúci môže výnimočne použiť len v prípade, ak ide o posledné možné spojenie na docestovanie do jeho cieľovej stanice,
....
Jednou z žen, které skoro každý den oblékají uniformu, je vlakvedoucí Jana Jirásková z Českých Budějovic
Návraty pozdě v noci nebo vstávání ještě za tmy, práce o víkendech i svátcích, tisíce najetých kilometrů a mnoho hodin strávených ve vlaku. Takový je život vlakvedoucí Jany Jiráskové.
“Mám za úkol odbavit vlak, to znamená, že sepisuji dokumentaci, bez které nelze odjet, nakládám zboží a kola. Poté kontroluji cestující, informuji je a dělám další věci okolo soupravy,” popisuje Jirásková svou práci.
První na ráně
Povolání vlakvedoucí je podle Jiráskové psychicky náročné jako každá práce s lidmi. “Jsem první člověk, se kterým cestující přijdou do kontaktu, takže se na mě snášejí veškeré stížnosti a problémy, jsem první na ráně,” říká.
Lidé si podle ní v poslední době nejčastěji stěžují na to, že cena jízdenek neodpovídá úrovni přepravy, časté problémy také vznikají v souvislosti s výstavbou koridoru, jejímž důsledkem jsou výluky a zpoždění. “Musím pak volat dispečerovi a řešit, jestli na cestující počká navazující spoj, a ne vždy mohu vyhovět všem,” krčí rameny.
Lidé dokáží být podle ní i hodně nepříjemní, ale každá situace je jiná, takže nemá univerzální recept, jak je zvládat. “Někdo si nechá vysvětlit, že za zpoždění nemůžu, a rychle se uklidní, někdo se vyřve, protože mu to udělá dobře. Naštěstí jsem nikdy neměla konflikt, který by se vystupňoval do nějakého extrému,” dodává. Myslí si také, že roli hraje i roční období, na podzim, když panuje nevlídné počasí, jsou lidé nervóznější a konfliktnější.
Evergreenem vlakové dopravy jsou černí pasažéři. “Byli, jsou a budou. Pořád to někdo zkouší. Někteří už jsou známé firmy, nastoupí do rychlíku, o kterém ví, že staví až v cílové stanici a oni tak dojedou, protože já je nemám kde vyloučit z přepravy. To není jako v autobuse, my zkrátka nemůžeme uhlídat, kdo do vlakové soupravy nastoupí,” míní.
Přesto, že do vlaku může nastoupit prakticky kdokoliv, Jana Jirásková se ani o noční službě nebojí. “Občas nemám příjemné pocity, ale je to prostě práce, kdy takové situace nastávají, tak si to nesmím připouštět. Kdybych se bála jít do kupé, protože je tam tma a sedí tam nějaký člověk, tak bych to nemohla dělat.”
Práce vlakvedoucí je také velmi náročná časově. “Záleží, jaký je turnus, ale teď mívám většinou dvanáctihodinové směny. Často se vracím pozdě v noci nebo naopak ještě za noci vstávám. Musím se probudit třeba ve dvě hodiny v noci a rychle začít fungovat,” vypráví. Jediné, kvůli čemu jí dlouhé směny trochu vadí, jsou její děti, které se musí postarat samy o sebe a Jirásková je kontroluje telefonicky. Výjimkou není ani práce o víkendech a svátcích, které už bere jako normální pracovní dny.
Většinu pracovní doby strávÍ Jana Jirásková ve vlaku. “Žiju sice na cestách, ale v podstatě nevidím nic jiného než železnici. Nádražáci znají jenom nádraží. Nikde není tolik času, abych si mohla něco dobře prohlédnout, maximálně si koupím jídlo.”
Užívá si civil
Každodenní nošení uniformy Jiráskové nevadí. “Nemám s tím problém, odpadá alespoň rozhodování, co si vzít ráno na sebe, ale je pravda, že když si jdeme někam sednout, tak se chci pěkně obléct a zkrátka si víc užít ten civil.” Jediná věc, kterou může na své uniformě ovlivnit je to, zda si vezme kravatu nebo šátek. Dává přednost šátku, protože je pohodlnější a pro ženu elegantnější než přísná, strohá kravata.
Přes veškerou náročnost má Jirásková své povolání ráda. “Pro mě je to zajímavá práce, nedokážu si představit, že bych celý den seděla někde v kanceláři. Pořád mě to baví a myslím, že každého, kdo to dělá, to svým způsobem bavit musí, protože bez určitého zápalu a nadšení by to asi nešlo,” dodává s úsměvem.
Jana Jirásková
Po dokončení střední školy v roce 1988 nastoupila u Českých drah. Původně chtěla být výpravčí, ale nakonec zůstala u jízdy a pracuje jako ved
Po dlouhém čase a mnoha telefonátech se to paní pokladní skutečně podařilo. Naše poděkování náleží hlavně jejímu osobnímu nasazení, zájmu o náš problém a její nezištné ochotě pomoci. To jsou všechno vlastnosti, s nimiž jsme se jako zákazníci už dlouho nesetkali. Děkujeme vám, paní Jirásková z OS Praha hlavní nádraží (služební číslo 0136). A přejeme v životě všechno dobré.
Ladislav Janovec , Martina Šmejkalová
(Železničář)
Josef Svoboda pochází ze železničářské rodiny, která po čtyři generace slouží na dráze. ”Z naší rodiny začal pracovat na železnici jako první můj děda. V Zaječí sloužil jako signalista. Přišel ovšem rok 1939 a zábor pohraničí. To byla tragédie, vzali jsme jen to nejnutnější a přestěhovali se do vnitrozemí,” vzpomíná sedmasedmdesátiletý pan Svoboda.
V roce 1939 zavřeli jeho tatínka za ilegální činnost proti Němcům. Byl odsouzen na doživotí. ”Táta prošel přes několik koncentračních táborů a osvobozen byl teprve na pochodu smrti z Flosenburgu. Internačním táborem ve Svatobořicích na jižní Moravě prošli bohužel i moje babička, děda a teta – všichni byli zavřeni v roce 1942. Jako důvod posloužilo, že mí strýcové Svatoš a Pavel emigrovali,” vypráví Josef Svoboda. Během války tak zůstal malý Josef jen s maminkou, která se musela o všechno postarat sama.
Železničářská dynastie
Po válce šel tatínek pana Svobody sloužit na železnici jako signalista v Bohuslavicích u Kyjova, kde rodina Svobodových zakotvila a žije dodnes. Chodíval na stavědlo za tátou a jeho služba se mu strašně líbila. Po maturitě a povinné vojenské službě nastoupil do tehdejších ČSD.
”Autorizoval jsem 13. ledna 1956 a od té doby jsem byl hotový pan výpravčí. Dokonce jsem i některé služby míval společně s tatínkem,” vzpomíná pan Svoboda. Syn Josef se přihlásil na dopravní průmyslovku v Břeclavi a dodnes slouží jako výpravčí v Kyjově. ”Vnuk ale asi v našich šlépějích nepůjde,” dodává trochu smutně.
Náčelník ve Slavkově
”V roce 1972 jsem nastoupil jako náčelník stanice v Bohuslavicích, jenže jsem nebyl člen KSČ. To byla tehdy podmínka pro vykonávání této funkce. Zanedlouho přišel telegram, že mám předat stanici jakémusi zasloužilému soudruhovi,” vypráví pan Svoboda, jak to dříve chodilo s rozdělováním funkcí.
”Potom jsem dělal pouze náčelníkastřídače ve stanicích v obvodu Provozního oddílu Brno, když byl některý náčelník nemocný nebo měl například dovolenou. Až v roce 1978 jsem nastoupil ve Slavkově u Brna po zemřelém náčelníkovi a měl jsem štěstí, zůstal jsem zde až do důchodu. Na dráhu jsem určitě nikdy nezahořknul,” říká s nadhledem Josef Svoboda.
(Železničář)
Občas nás přepadnou živly: povodně, vichřice, spadlé stromy na trať, a z toho pocházející zpoždění. A přijdou stížnosti, protože často nedokážeme lidi někdy je to opravdu těžké; sami netušíme, jak to dopadne.
Ale něco málo skoro vždycky víme nebo se můžeme dovědět. I to málo cestujícím postačí, ale musí s nimi někdo mluvit, případně vysvětlit, že se nečeká ve vlaku na trati proto, že neumíme svou profesi nebo že jsme pohodlní.
Musíme umět vlídně – vím, že to vždycky není lehké – a s pochopením vysvětlit, že přírodě poroučet nemůžeme, i když se to jeden čas říkalo. Jistý stěžovatel se dostal až ke mně. Trpělivě jsem mu vysvětloval situaci. Taky jsem se mu omluvil, protože České dráhy jsou dopravce a jejich úkolem je dopravovat lidi. Tenkrát to nešlo, vichřice srazila stromy nejen na trať, ale i na silnici, takže náhradní autobusy byly k ničemu.
Pan Ludvík, který si stěžoval, situaci pochopil a ještě mi napsal milý dopis, kde mi vyslovil poděkování za netradiční postoje k řešení kalamity zvláště v Malých Svatoňovicích.
Škoda, že se o vysvětlení alespoň nepokusil někdo tam, na místě činu.
O autorovi| ANTONÍN BLAŽEK, Náměstek generál. ředitele pro osob. dopravu
(Železničář)
Jak jsem byl informován prostřednictvím palubního rozhlasu, důvodem zastavení byly nepříznivé povětrnostní podmínky. Rád bych vyzdvihnul úroveň hlášení pověřeného pracovníka Českých drah. Mimořádnou situaci zvládal s bravurním přehledem, a to jak v mateřském jazyce, tak rovněž v němčině a angličtině. Jelikož tyto schopnosti není bohužel možné brát na železnici za samozřejmost, o to více jsem byl příjemně překvapen.
Martin Hanák
Jak jsme se dozvěděli, jedná se o vlakvedoucího Jiřího Vystrčila ze Střediska vlakových čet Břeclav, který o mimořádnostech na trati poskytl v cizích jazycích naprosto vyčerpávající informace, nikoli jen běžné fráze.
(Železničář)
V odpoledních hodinách vyjely vlakem z Klatov do místa určení, na Hojsovu Stráž. Tam měly domluvený i nocleh. Druhý den se vracely autem se známými z nedalekého Německa. Z výletu se do Klatov vracely ze stanice Železná Ruda město.
Vlak měl odjezd ze stanice v 19.42 hodin a v tuto večerní dobu není výdejna lístků otevřena. ,,Počítaly jsme s tím, že si jízdenku zakoupíme ve vlaku,„ dodává maminka Jana, která musela vybrat peníze z bankomatu, neboť již neměla žádnou hotovost. Vlak přijel, nastoupily a sedly si do kupé.
Asi po třech zastávkách jedoucího vlaku přišel průvodčí a vyžadoval jízdenku. Maminka mu ovšem sděluje, že jízdenku potřebují zakoupit. Podává mladému muži v modré uniformě bankovku v hodnotě dva tisíce korun českých, kterou obdržela z bankomatu. Muž ovšem začne na ženu slovně útočit, že je povinna mít u sebe přiměřený obnos a že takové paničky v letech dobře zná. Takové, co se dobře oblečou a zkouší to na něho… Mamka Jana nevycházela z údivu, jak mladík apeluje na svoje zkušenosti. Pak navrhl cestující ženě se dvěma dospívajícími dětmi, že je vysadí, a ať si to udělají, jak chtějí. Ženu to velice překvapilo, neboť měla snahu se domluvit a zaplatit. Mladík se jen usmíval a na slova, zda mu něco říká etika slušného chování, odvětil, že to bude studovat.
Po delší rozmluvě a zaplacení částky 125 korun dívkou z kupé se průvodčí přišel omluvit. Proč vlastně průvodčí pod služebním číslem 15330, který jel tehdy vlakem číslo 7549 z Železné Rudy do Klatov přes Nýrsko nemohl navrhnout jiné řešení? Je opravdu tak těžké hotovost rozměnit na některé větší zastávce? Zeptali jsme se vedoucího průvodčí na nádraží v Klatovech. ,,Průvodčí je povinen rozměnit hotovost, kterou cestující má anebo má možnost ji rozměnit na některé větší zastávce. Může se platit i jinou měnou, běžná jsou eura,„ informuje nás s podivem nad událostí mladý vedoucí, který má sám pět dětí. ,,Asi bych se také bránil,„ dodal na závěr.
O úrovni cestování vypovídá nejen kvalita a vybavení samotných vlaků, ale také chování zaměstnanců k cestujícím.
(Rokycanský deník)
Manželé v klidu přesedli do osobního vlaku na Prahu, když tu náhle zjistili ztrátu. Rychle se běželi podívat do předchozího vlaku, ale zbytečně. Zavolali tedy na číslo zapomenutého mobilu a ozval se jim zaměstnanec nádraží, který při kontrole soupravy telefonní přístroj objevil. Stačil ho ještě přinést k vlaku a manželé Adamčíkovi mohli v pořádku a podle původního časového plánu odjet.
Oba měli samozřejmě ohromnou radost. Nejen z nalezeného mobilu, ale hlavně z toho, že slušní a poctiví lidé se ještě najdou. Rádi by touto cestou poděkovali mladému muži v oranžovém tričku a přejí pardubickému nádraží a ČD, aby takových zaměstnanců bylo co nejvíce.
(Železničář)
Tomáš Kraus
Zjistili jsme, že se jedná o vlakvedoucího Střediska vlakových čet Praha hl. n. Jindřicha Kolíčka, kterému děkujeme za vzornou prezentaci firmy.
(Železničář)
Příčinou změny práce byla zdravotní indispozice v podobě náhlé nedoslýchavosti na jedno ucho. To samozřejmě vylučovalo pohyb v kolejišti. Nyní už Pavel Hanas sedm let pracuje jako střídač v osobní pokladně, mezinárodní pokladně se směnárnou a sdruženém informačním středisku s městem v železniční stanici Valašské Meziříčí.
Slevy na dráze jsou jeho koníček
„Zdravotní problém mě dost zaskočil. Zpočátku jsem nevěděl, co budu dělat. Naštěstí se našlo ve stanici místo, které mě plně uspokojuje,„ vzpomíná na okamžiky nejistoty sedmatřicetiletý Pavel Hanas. Ke spokojenosti zahraničních cestujících úspěšně využívá i znalosti angličtiny, která mu učarovala.
Jeho hlavní hobby, jak říká, je ale rodina. K třináctileté Sandře jim před osmi měsíci přibyl i syn Filípek. Z profesního hlediska ho oslovila problematika slev. „Ohledně změn chodí množství depeší. Je poměrně složité se to naučit a pamatovat. To je vlastně ale také můj koníček,„ usmívá se pokladní. „Je skvělý. Všechno ví. Pořád leží v předpisech. Když si nejsme jisté, obracíme se na něj, protože víme, že to má dokonale nastudované,„ potvrzuje jeho zálibu spolupracovnice Jana Zbořilová. Všichni se shodují v tom, že někdy je komunikace se zákazníky velmi náročná. Důležité jsou sebeovládání a profesionální přístup. Cestujícímu prostě mohou ujet nervy třeba kvůli zpožděnému vlaku. V těchto okamžicích ale potřebuje spíše dobrou radu. Pak dokážou být i nad věcí a velmi příjemní. Vlídného vystupování, dobré rady, vyčerpávajícího vysvětlení požadovaného spojení si velmi cení důchodci. Pro ně je třeba dost složitý systém Inkarty.
Vlídné vystupování dokáže zázraky
„Někdy ani neřeknou, že jsou důchodci. Už se mi podařilo urazit jednu cestující, když jsem se jí zeptal, zda má důchodcovskou slevu. Ale raději se vždy zeptám, abych mohl poradit,„ říká Pavel Hanas. Na důkaz toho, jak zvládá dobře svou práci, nám jeho kolegyně prozradily, že cestující se i často ptají, kdy má službu právě on. Nedávné záplavy ho zastihly na směně ve Valašském Meziříčí. Za tento výkon služby byl mezi oceněnými generálním ředitelem Českých drah.
(Železničář)
„Už jako malý kluk jsem s mamkou nosíval tátovi obědy, když přejížděl přes Ostravu. Občas mě na chvíli vzal k sobě do kabiny lokomotivy. Měl jsem to tam hrozně rád, všechno mi v lokomotivě tak zvláštně vonělo, prostě mě nádraží a vlaky odmalička přitahovaly,„ prozrazuje Tomáš.
Bez dlouhého rozvažování se ve čtrnácti přihlásil na dopravní školu s maturitou v Ostravě.
V roce 1993 začínal na železnici jako pomocník strojvedoucího, za pět let jako strojvůdce. Nejdříve jezdil takzvané posuny jen v depu, pak kratší spoje, později řídil nákladní, příměstské vlaky a rychlíky a nakonec se dostal až k vysněnému pendolinu. „Líbily se mi všechny vlaky. Bylo mi úplně jedno, na jakém pojedu, pendolino je však pro většinu strojvedoucích metou nejvyšší. Od prosince 2008 jezdím s pendolinem jako jeden z nejmladších strojvedoucích,„ pyšní se Tomáš.
A v čem je podle Tomáše největší rozdíl v řízení obyčejného rychlíku a pendolina?
„Pendolino má oproti ostatním vlakům výhodu v systému tzv. nuceného naklápění. Znamená to, že když vjíždí do oblouku, laicky řečeno do zatáčky, nakloní se až o osm stupňů, něco jako motorkář, čímž kompenzuje odstředivou sílu a může jet do oblouků rychleji než standardní vlak. Prostě tam, kde musí klasický rychlík zpomalit na stodvacítku, jede pendolino pořád 160, proto je schopné trasu Praha–Ostrava ujet za 2 hodiny 59 minut a snažíme se, aby to postupně bylo jen dvě a tři čtvrtě hodiny.
Další výhodou pendolina jsou vynikající jízdní vlastnosti, zejména dobré brzdy. Normální vlak má brzdnou dráhu zhruba kilometr, pendolino dokáže v případě nutnosti díky magnetickým brzdám zastavit za 400–500 metrů,„ vysvětluje Tomáš.
„Motorku bych si nepořídil nikdy, té se fakt bojím, zatím totiž nemám ani auto, všude jezdím vlakem. Možná to bude znít legračně, ale při tom, kolik jsem toho už najezdil, mám před každou jízdou velký respekt. Vysoká rychlost, kterou jezdí pendolino, totiž vyžaduje daleko vyšší nároky na koncentraci,„ konstatuje.
V pendolinu jsou i další zvláštnosti. Samozřejmostí je telefonické spojení s výpravčími a s depem přímo přes palubní telefon, ale také například souhlas k odjezdu, který Tomášovi přijde od vedoucího stevarda palubním telefonem.
Tomášovým velkým koníčkem jsou parní lokomotivy. Pravidelně se s nimi účastní v mezinárodních závodů. „Tyhle soutěže si užívám. I s parními lokomotivami se dá totiž závodit. Během několika let naší účasti na Grand Prix Slovenska ve Zvolenu naše ostravská osádka několikrát zvítězila.
Soutěží se nejen v rychlosti, ale i v různých dovednostech, jako je zastavení na metr, souběžný sprint lokomotiv nebo odstranění překážky z trati v rychlosti,„ vysvětluje Tomáš, který nedávno spolu s kolegou Jardou Horákem reprezentoval Českou republiku na setkání parních lokomotiv v polském Wolsztyně.
A aby toho nebylo málo, mimořádné parní vlaky vozí i na Silvestra. Je to večerní vlak z Ostravy do Štramberku, oblíbená atrakce.
V pětatřiceti letech je ještě svobodný, ale s tím si Tomáš hlavu neláme. „Momentálně vážnou známost nemám. Ono to není zase tak jednoduché, když jsem skoro pořád v práci. Určitě jednou vlastní rodinu mít chci, ale kdo se mnou bude, musí být asi hodně tolerantní.
A hlavně vařit lehkou kuchyni. Mám totiž byt v domě, kde bydlí i naši, a maminka sice vaří výborně, ale na dietu moc nehledí. Přece jen hodně hodin prosedím v práci, a jak to tak vypadá, pomalu si už budu muset hlídat figuru.„
(Právo)