Železničářská profesionalita
Mnozí, možná většina, návštěvníků těchto stránek jsou železničáři. Já jsem „jen“ železniční fanda, příslušník „cestující veřejnosti“ a z hlediska znalosti drážní problematiky „poučený laik“. To předesílám pro zdůraznění, že takovéto „kontroverzní“ téma nenastoluji ze zlé vůle vůči železničářům.
Stalo se dne 13.11.2004 na Os 5611 Hradec Králové – Pardubice: Vlak má odjezd v 01:00 hod., hradecké nádraží má noční pauzu, jízdenky se vydávají ve vlaku. Požádal jsem průvodčího (resp. vlakvedoucího) o jízdenku SoNe+ za 360,- Kč, které jsem měl přesně připravené. On mi pravil, že tuto jízdenku ještě nevypisoval, ptal se mne, zda nemám nějakou starou, ujistil se, že je to „ta jízdenka, co se na ni dá jezdit všude“ – a pak mne požádal, abych si ji koupil při přestupu v Pardubicích. To jsem akceptoval, protože na diskuse už nebyl stejně čas. Je to vůbec možné? Onen průvodčí totiž příslušnou jízdenku nejen neuměl vypsat, on ji dokonce - logicky - neuměl ani řádně zkontrolovat! (A nešlo o žádného mladíčka, nýbrž o muže zralého věku.)
Podotýkám, že toho dne jsem použil celkem 13 vlaků a na zbývajících 12 průvodčích nemám nejmenší důvod si stěžovat, všichni byli skutečně profesionální, slušní, většinou i milí a srdeční. A také to, že to nebylo poprvé, co jsem si kupoval zmíněnou jízdenku ve vlaku – a nikdy jsem se ještě s takovým „odborníkem“ nesetkal.
Člen vlakového doprovodu je jednou z mnoha železničářských profesí, všechny jsou důležité a všchny mají své problémy.
S mimořádným nasazením čelili povodním v minulých dnech železničáři zejména na Olomoucku, Valašsku a Novojičínsku, ale i v dalších oblastech republiky. Za jejich práci jim během cesty do Olomouce, Hranic na Moravě a Valašského Meziříčí osobně poděkoval generální ředitel a předseda představenstva ČD Petr Žaluda.
První zásah dostala železnice v noci, ze středy 24.června na čtvrtek 25. června, kdy se na některých železničních tratích úplně zastavila doprava. Kritická situace nastala v železniční stanici Hranice na Moravě, kde bylo nuceno svou jízdu ukončit přibližně 170 cestujících. Tratě na Vsetín a Ostravu začaly být zcela nesjízdné. Nikdo v ten okamžik nedokázal odhadnout, jak se bude situace dále vyvíjet. Voda se začala objevovat všude, i v podchodu žst. Hranice na Moravě. Zaměstnanci zmobilizovali své síly a sledovali aktuální informace o vývoji situace, informovali včas cestující a byli k nim vstřícní. A nutno říci, že to bylo opravdu nezbytné.
Uklidňovali cestující
Nápojový automat ve vestibulu byl během krátké doby prázdný. Vedoucího nádražní restaurace se nepodařilo kontaktovat, aby ji mimořádně otevřel, a tak osobní pokladní Anna Haitlová a informátorka Katarína Stejskalová byly připraveny zejména cestujícím s dětmi poskytnout v rámci možností dostupné nápoje.
Cestující péči zaměstnanců drah oceňovali a nepříjemných konfl iktů se zákazníky nervózními kvůli tomu, že často nevěděli, co je čeká doma, bylo minimum. Přitom více než stovku cestujících bylo třeba umístit do čekárPovodeň ny a posléze je navést k náhradní autobusové dopravě. Zhruba půl hodiny po půlnoci odvezl autobus přes padesát cestujících směrem na Vsetín. O čtvrt hodiny později cestující na Ostravu plně obsadili dva autobusy. Více autobusů se uprostřed bouřlivé noci sehnat nepodařilo, ale cestující nakonec odjeli všichni.
Mimořádné nasazení
Zaměstnanci KCOD informovali o aktuální situaci i cestující, kteří chtěli v noci cestovat z Hranic na Moravě na Břeclav, Brno nebo Prahu. Snažili se je přesvědčit, aby cestu opravdu zvážili a v neodkladných případech ji zahájili až z Přerova nebo Olomouce, kde byla šance na bezpečnou cestu do cílové destinace o něco větší. Zaměstnanci ČD potom pracovali v mimořádném nasazení i následující den, kdy se museli postupně vypořádat s dopravní situací, která na vodním živlem těžce zasažené železnici panovala, a podařilo se v mimořádně krátké době obnovit normální provoz všude, kde to bylo možné.
PODĚkOVÁNÍ ŽELEZNIČÁŘŮM
Petr Žaluda osobně poděkoval v Olomouci, Hranicích na Moravě a Valašském Meziříčí všem železničářům, kteří se aktivně podíleli na organizování železniční dopravy během letošních povodní na Moravě, a udělil jim upomínkové předměty a dary. Při této příležitosti se generální ředitel zajímal o obecné problémy, se kterými se ocenění zaměstnanci Českých drah musí potýkat.
(Železničář)
U sobotního pantografu z Bohumína do Mostů u Jablunkova na peronu v Českém Těšíně pobíhaly desítky lidí. Jedni zamířili k mostu přes Olši na nákupy do Polska, do vlaku pak přistupovali milovníci toulek beskydskou přírodou. Vlakvedoucí Monika Gavendová z českotěšínského střediska vlakových čet RCVD Ostrava se navzdory počtu cestujících na jízdu těší.
Pro děti obrázky
„Víkendové vlaky sice bývají obsazené, ale za to je v nich pohoda. Mám ráda tu atmosféru,„ říká nám krátce po odjezdu, když se už připravuje na revizi jízdenek. „Na výlety do hor jezdí celé rodiny i s dětmi. Pro děti mám připravené kartičky s pohádkovými obrázky,„ dodává vlakvedoucí.
V kontaktu s cestujícími je od vyučení v roce 1991. Krátce pracovala jako skladnice přepravy v Havířově. Rok a půl potom doprovázela vlaky jako průvodčí a do nástupu na mateřskou dovolenou prodávala jízdenky v Českém Těšíně. Na stejné místo se vrátila už v roli mámy tříleté dcerky Barborky. Nyní již třetím rokem doprovází regionální vlaky mezi Opavou, Ostravou a Českým Těšínem.
Ve vlaku panovalo přátelské ovzduší. Nikomu ani nevadilo, že trasu mezi Jablunkovem-Návsí a Mosty u Jablunkova pojedou kvůli výluce na koridorové stavbě autobusem.
„Vlakem jsem jela naposledy, když ještě jízdenka byla za tři kačky,„ nasazuje podezřele vážnou tvář cestující Jarka z Karviné. „Vlakem jezdím moc ráda, protože se v něm mohu projít, posvačit a pak si zakouřit na záchodě,„ dodala ještě. „Nepovídej,„ oponuje jí dívka, která podle podoby působí na první pohled jako její dcera. „Na výlety jezdíme vlakem o víkendech pravidelně a jsme nekuřáci.„
Na lidi platí úsměv
„Ve všední dny bývají vlaky obsazené už po čtvrté ráno. Dělníky střídají školáci a před osmou studenti. Po ránu bývají lidé trochu nevrlí. Ale s některými je legrace. Je vidět, že se těší do práce,„ do dává ještě paní vlakvedoucí a nepře stává přitom rozdávat úsměvy na všechny strany. „S konfl ikty tu opravdu nemám problémy. Jsem komunikativní a všechno řeším v klidu,„ uzavírá Monika.
(Železničář)
Když Marina uvažovala, do jaké země se má odstěhovat, zvítězily příbuzenské vazby. „Jsem totiž částečně Češka, případně Moravanka, protože můj děda se narodil v Ostravě. Babička zase pochází ze Slovenska. A i když se oba mí rodiče narodili už na Ukrajině, česky se u nás doma občas mluvívalo,„ říká drobná, atraktivně vyhlížející dáma, která nyní pracuje jako průvodčí vlaků osobní dopravy ve Středisku vlakových čet Cheb spadajícím pod Regionální centrum vlakového doprovodu Karlovy Vary. „Já se ale češtinu jako malá nechtěla učit, takže jsem pak všechno musela dohánět v dospělosti.„
Přes deset let v cizině
Hlavní důvod pro emigraci byl jednoduchý. „Peněz nebylo na Ukrajině nikdy dost a zvláště pak na Podkarpatské Rusi, odkud pocházím. Rozhodla jsem se po dohodě s manželem, že půjdu vydělat nějaké větší peníze do Čech. A tak jsem tady na přeskáčku už více než deset let,„ dodává brilantní češtinou Marina Izmalkova.
Do Česka přijela Marina sama bez rodiny, takže začátky byly poměrně krušné. „O dítě se postarala máma společně s manželem, který je původem Rus. Původně jsem měla jen pracovní povolení pro cizince, které se vztahovalo na jedno pobytové místo. Později jsem již dostala povolení k trvalému pobytu. Práce někdy byla, někdy ne. Byla jsem zaměstnaná jako dělnice v továrně na elektrosoučástky v Rovné u Sokolova, ale stále jsem hledala nějakou lépe placenou a kvalifikovanější práci,„ vypráví průvodčí.
Štěstí se na chvíli na Marinu usmálo až po několika letech, kdy se v Jindřichově Hradci rozjížděla výroba relátek jedné rakouské firmy. „Popadla jsem příležitost za pačesy, neboť šlo o práci, kterou jsem znala. A taky jsem si tam trochu víc vydělala. Jenže po půlroce se majitel rozhodl, že nám sníží platy. To byl impulz k návratu do Sokolova,„ pokračuje ve vyprávění svého životního příběhu Marina.
Na Karlovarsku se pokoušela sehnat nějakou slušně placenou a současně důstojnou práci. Po krátké zkušenosti recepční v jednom z místních hotelů se jednoho dne ocitla na návštěvě u známých, kde jeden z rodiny sloužil jako strojvedoucí Českých drah. „To byl asi zásadní bod obratu, od kterého všechno nabralo správný směr. Známí mi radili, ať to zkusím u firmy Viamont, ale já jsem podvědomě toužila po Českých drahách. Šla jsem se proto zeptat do Střediska vlakových čet v Chebu, zda by nebylo něco volného. Po zamítavé odpovědi jsem ale neztratila naději. A asi před rokem mi zazvonil mobilní telefon. Volal chebský dozorčí pan Remiš, zda mám ještě zájem nastoupit. Okamžitě jsem nabídku přijala,„ říká s úsměvem Marina.
Návěstidlo nebo návěst?
Pak už všechno běželo ráz na ráz. Psychotesty prý nebyly tak strašné. Naopak jí daly zabrat dopravní předpisy. „Do té doby jsem na železnici nepracovala, takže jsem neznala návěstidla, koleje a návěsti. To všechno jsem se musela naučit, dnes už to mám v malíčku,„ chlubí se průvodčí.
„Momentálně doprovázím rychlíky, které směřují z Chebu do Prahy, a to buď přes Plzeň nebo Chomutov a Ústí nad Labem. S cestujícími žádné potíže nemám, protože se držím zásady, že správný průvodčí nebo vlakvedoucí musí být nejen psycholog, ale i diplomat,„ dodala na závěr Marina.
Rodačka z ukrajinského Užhorodu (mimochodem před druhou světovou válkou součást Československa) vystudovala archivářství. Z ekonomických důvodů se spolu s manželem rozhodla pro emigraci. Kvůli rodinným vazbám zvolila Českou republiku. Pracovala v dělnických profesích (výroba elektrosoučástek) nebo jako recepční. Nakonec zakotvila u Českých drah jako průvodčí vlaků osobní dopravy ve Středisku vlakových čet Cheb.
(Železničář)
Město má ještě vlastních deset hektarů a chce vytvořit velkou plochu v lokalitě Na Základně u výjezdového nádraží. Vše je ale závislé na jednání s investory. I když plány jsou v zárodku, proběhla jednání s logistickou firmou, která by v České Třebové využila železniční uzel a dala práci již zmíněnému počtu lidí. Další firmy by pak mohly na produkci navázat a vznikla by tak ještě další místa.
Tyto informace uvítal člen Krajské rady KSČM Pardubického kraje, v současné době nezaměstnaný železničář Jaroslav Klášterecký, protože region Českotřebovska má po Lanškrounsku druhou největší, 11,5% nezaměstnanost. »Navíc si myslím, pokud se zde opět rozjede kontejnerové překladiště, spojené se železnicí, jak je uvažováno, tak by opět mohly v České Třebové zastavovat rychlíky,« řekl Haló novinám Klášterecký. Podle člena MěV KSČM v České Třebové Miloslava Bednáře jde o velkou šanci zejména pro ty, kteří na železnici ztratili v posledních letech uplatnění. »Ještě před vypuknutím hospodářské krize město o jednoho investora přišlo. Italská firma OMV Ventura Tubes chtěla za 300 milionů korun postavit v České Třebové továrnu a zaměstnat 100 lidí. Projekt na výrobu svařovaných trubek tehdy vedení společnosti zastavilo kvůli silné koruně a zdražení plechu o 30 procent,« připomněl Bednář. Největším zaměstnavatelem ve městě je v současné době výrobce radiátorů Korado.
(Haló noviny)
Pozitívnu skúsenosť pri meškaní vlaku mám aj ja, síce to bolo v Čechách ale sprievodkyňa chodila osobitne do každého kupé a vysvetľovala čo sa stalo (vlak pred nami prešiel nejakého samovraha a keďže išlo o jednokoľajnú trať Jihl-H.Brod nevedelo sa kedy sa pohneme), ja som sa chcel vtedy bezplatne vrátiť do nástupnej stanice, tak sprievodkyňa aj keď nevedela celkom presne postup tak sama zašla do osobnej pokladne stanice, kde sme stáli (Dobronín) a vybavila mi aby mi pokladníčka vypísala papier, keď som tam prišiel už len doplnila nejaké údaje z cestovného lístka a o pár minút som cestoval späť do nástupnej stanice.....
Bola snaha zdržať ten prípoj, ale nakoľko o hodinu išiel z Galanty ďalší tak sa mi ospravedlnili a vlak odišiel
Takze da sa, len tie plechove modre hlavy treba cim skor vyhodit a nahradit slusnymi ludmi.
Siel som z Viedne cez Breclav, Prerov, Olomouc do Unicova. Uz v Huline bolo jasne, ze pripoj z Prerova do Olomouca mi ujde. Pani sprievodkyna v staniciach u vypravcu hlasila znacny pocet cestujucich na Olomouc a na Ostravu. Takze oba pripojne vlaky cakali na prichod zmeskaneho Os z Breclavi. Vdaka tomuto pristupu som nezostal visiet celu noc kdesi medzi Prerovom a Unicovom.
Takze da sa, len tie plechove modre hlavy treba cim skor vyhodit a nahradit slusnymi ludmi.
Takému dispečerovi ruky-nohy dolámať, zvlášť preto, že dispečeri by mali vedieť rozmýšľať "šachovo", teda rozmýšľať aj pár "ťahov" dopredu (ale to by som chcel veeeľmi veľa, všakže?). Napr. v súvislosti s R801 je meškanie z BA 15-20 minút v pohode, lebo tento nočný vlak má natiahnuté časy, takže do takého Lučenca by tento hendikep v pohode dobehol. Dispečer aj preto nemal váhať a R 801 zmeškať.
Tie ostatné veci ako vrátenie cestovného alebo preprava do východzej stanice platia už roky.
Čo sa týka čakania prípojov zažil som viac ráz, že po zistení počtu cestujúcich na žiadosť čaty prípoj čakal. Problém nevidím v dlhom vybavovaní - dohodnúť to má dispečer ZSSK s dispečerom ŽSR, ale skôr v neochote ŽSR čakať kvôli idiotskému prémiovému ukazovateľu "plnenie GVD". A zažil som aj prípad, že to bolo dohodnuté, cestujúcim sa oznámilo že vlak čaká a výpravca ho vraj omylom vypravil pred príchodom nášho vlaku...
http://www.transport.sk/spravy/zeleznicna-a-kombinovana-preprava/873-zssk-poskytne-nahrady-pri-meskani-vlakov.html
Nuž aká je to MHD v KE, keď sa ňou ľudia po 23.00 nikam nedostanú? Nechce sa mi prehľadávať CP MHD KE, sám v KE bývam, ale časz neovládam, lebo MHD využívam minimálne.
V KE má napr. električka č. 3 v Cp napísané: "prípoj k vlaku IC Gerlach, možné meškanie spoja do 10 minút".
Navyše, meškanie 10-15 minút nie je také hrozné, že by bolo okolo IC zmeškaných toľko veľa vlakov.
Toť môj názor, že v tomto prípade IC mohol v ZA tých 5 minút navyše počkať (počítam aj s + 10-min. toleranciou, ktorú má explicitne uvedenú v CP).
Celá zpráva: http://aktualne.centrum.cz/report/krimi/clanek.phtml?id=642293
Vzdor titulku se neprokázalo, že muže srazili.