Naše téma: Staniční informační panely

V předválečných filmech, odehrávajících se na nádraží (tehdy to ještě bývala významná místa společenského dění) vídáme zřízence s ohromným kornoutem u úst, jak ohlašuje příjezdy a odjezdy vlaků. My, narození pár let po válce, dobře pamatujeme plechové tabule se jmény stanic, lišící se barvou písma – červená = rychlíky a expresy, černá = osobáky – které zřízenkyně či informátorky nebo jak se jejich pracovní zařazení jmenovalo, zavěšovaly na háčky na sloupech nástupištních stříšek. V uzlových stanicích u nich byl i ciferník s ručičkami, které tyto pracovnice nastavily na příslušný čas odjezdu. V archivním filmovém týdeníku z dob okupace jsem viděl, jak tehdy v Přerově instalovali novinku – mechanické informační zařízení, kde se podlouhlé tabule se jmény cílových stanic vyklápěla jak ramena návěstidel.

Přerovský „prapragotron“ ve stanici (23.4.2011) a v jaroměřské Výtopně (11.9.2010)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Dalšímu pokrok přišel až za 30 let: Až v sedmdesátých letech se objevila a rychle rozšířila do uzlových stanic novinka – Pragotron. Tedy, správně řečeno – informační zařízení, zvané Signaltron, vyvinuté firmou Elektročas-Pragotron v roce 1969. Proměnné údaje v informačních tabulích byly na překlopných lístcích, uspořádaných podobně jako listy stolního kalendáře, překlápěných elektromotorkem, ovládaným ze zařízení v dopravní kanceláři. Byl to oproti ručně převěšovaným tabulkám ohromný pokrok, informace byly pro cestující zřetelné, přehledné a dobře viditelné. Pragotron dával o každém vlaku základní informace – cílovou, případně rozlišovací uzlovou stanici, čas odjezdu, číslo nástupiště nebo koleje, zpoždění. Víc informací tam nebylo, znamenalo by to víc mechanismů i vícežilové kabely a tedy i větší složitost, ale to bylo vlastně dobře, protože zařízení tím pádem poskytovalo právě ty informace, které cestující potřeboval, aniž by byly zbytečně nepřehledné.

Pokročilejší překlápěcí „pragotron“ na brněnské „roli“ (17.9.2006)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Ještě se zmíním o jedné užitečné informační pomůcce, kterou byly v 60. – 70. letech vybavovány stanice i některé zastávky: Velké barevné dřevěné tabule příjezdů a odjezdů, skládané jako stavebnice z číslic a jmen počátečních a cílových stanic, aby je každoročně při změně grafikonu bylo možné pozměnit. Byly krásně čitelné, dalo se podle nich zjistit, kdy pojede kterýkoliv vlak, ne jen ty nejbližší. Zmiňuji se o nich proto, že bohužel SŽDC je zrušila a místo nich vyvěšuje jen žluté tištěné plachty, které jsou však tištěny mnohem menším písmem, tudíž hůře čitelné.

Někdejší typizované „digitální“ odjezdové tabule ČSD se zachovaly v Kořenově
(2.7.2010) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pragotron se rozšířil do uzlových železničních stanic, autobusových nádrží, letišť, ale měli jej třeba i ve známém (ač nevábném) pražském bufetu Koruna, kde nabízel zákazníkům aktuální menu. Všechno se však přežije a je vystřídáno něčím novějším. Nevýhodou tohoto elektromechanického systému byla malá operativnost – změna např. nabídky názvů stanic se prováděla asi jen jednou ročně. A tak v devadesátých letech přichází systém informačních panelů NET 2000 od italské firmy Solari, posléze i Elektročas-Pragotron přechází na výrobu LCD informačních panelů. Pro SŽDC dodává zejména audiovizuální informační systém typu IZE 1, využívající tabule se speciálními transreflexními displeji s tekutými krystaly (LCD, prosvětlované vestavěným zářivkovým osvětlením, a za displeji je umístěna reflexní fólie, která odráží vnější světlo).

Panel HAVIS od firmy Starmon na trutnovském hlavním nádraží (19.7.2008)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Panely jsou řízeny počítačem, což umožňuje jakékoliv změny kdykoliv málem jak na našem osobním počítači. Takovéto zobrazení, blížící se principem a rozlišením moderní obrazovce, také ale dává možnost uvádět mnohem více údajů, než to uměl lístkový Pragotron. Ale v tom by mohla být právě ta potíž: Mohlo by to svádět k přehlcenosti a nepřehlednosti – a teď honem hledej, milý cestující, když už výpravčí píská a zvedá výpravku, jenže ty nevíš, na kterém nástupišti.

Kombinace interaktivního elektronického a tištěného přehledu odjezdů a příjezdů na
královéhradeckém hlavním nádraží (9.10.2011) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Podobný nešvar nastává i u předem nahraných hlášení nádražního rozhlasu. Pravda, jsou krásně srozumitelná oproti těm dřívějším živým hlášením. Jenže je v nich dle mého názoru zbytečně moc údajů o vlaku: Vlak společnosti České dráhy – číslo, jméno, číslo linky, ze stanice té a té a té..., směr ta... a ta... a ta... stanice přijede k nástupošti X kolej Y. Když se toto vše hlásí ve frekventovaném uzlu, splývají jednotlivá hlášení v jeden souvislý bzukot, který ubohý cestující přestane vnímat a snadno přeslechne důležitou informaci např. o změně obvyklého nástupiště. Na zastávkách, dosud nevybavených informačním panelem, kde by naskočilo předpokládané zpoždění, zase cestující trne, když se „plechová huba“ začne omlouvat, že vlak společnosti České dráhy (ona tam jiná společnost nejezdí, takže je to údaj čistě reklamní) bude na svém příjezdu opožděn – a k tomu všechny „nezbytné“ výše zmíněné údaje a cestujícímu tečou nervy, kolik že to zpoždění nakonec bude. Mezi tím ale už je vlak tu a během nástupu se dozvídáme, že předpokládaná doba zpoždění je asi 5 minut.

Odjezdový panel na vídeňském hlavním nádraží (22.10.2014)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Vážený čtenáři, já dnes žádné otázky formulovat nebudu, pouze zopakuji, která data charakterizují vlak: kategorie, číslo vlaku, jméno vlaku, linka, cílová stanice, mezilehlé stanice, společnost, čas odjezdu, nástupiště, kolej, zpoždění nebo skutečný čas odjezdu.

A vy se v diskusi vyjádřete, které z údajů pokládáte za nutné, které naopak za zbytečné či matoucí, případně i totéž o hlášení staničního rozhlasu. Ale samozřejmě se můžete k tématu vyjádřit také z jiného pohledu, jaký vás napadne.

Úvodní snímek: Praha hlavní nádraží (6.5.2016) © Pavel Šmídek

Upravil PhDr. Zbyněk Zlinský