Kuriozity

Zeleznicny policajt je opravneny legitimovat osoby v obvode drahy, a nejaka novela im tusim uz dala nejake pravomoci uz aj mimo obvod. Pre vymahanie cestovneho a pokut staci meno a adresa, mozno aj datum narodenia. Rodne cislo samotne, okolo ktoreho sa robi cirkus (myslim) potrebne uz asi potom potrebne nie je.
Koho to zaujima nech si precita zakon o Zeleznicnej policii, zakon o PZ SR, tam to je podrobne.

Jakub: isto to neviem, ale myslím, že situácia je asi obdobná. A ako píšem nižšie, som za, prečo nie?

p.m.: E-e, neviem teraz sice aka je situacia v CR, nechce sa mi to hladat, ale v nasom zakone o drahach je povinnost cestujuceho preukazat sa osobnymi udajmi, prip. aj strpiet zistovanie totoznosti privolanymi prislusnikmi PZ (tu ma napadla taka vec, ze osozak by asi nemohol zistovat totoznost, kedze v zakone sa hovori vyslovne o "prislusnikovi PZ").

štb: pravdepodobne nemôžu podať údaje, ale robia to. A to je podľa mňa dobre. Nejaké hranie sa na "ochranu osobných údajov", keď sa takmer všade vyskytuje naše rodné číslo...

p.m.:
A ako to tomu ciernemu pasazierovi spocitaju, ked sa odmietne legitimovat?
A ked ho aj legitimuju policajti, mozu tieto udaje poskytnut sprievodcovi alebo CD? Neplati tam nejaka ochrana osobnych udajov?
Mozno je to scestna uvaha, ale nasinca napadne hocico...

[IPsi včera při cvičení v Liberci hledali hašiš, marihuanu, kokain, ale i pistole, náboje a zásobníky
Liberec - Jen pět minut trvalo labradorovi Ronymu, než našel ukrytou drogu. Poté, co nejdříve na libereckém nádraží prohledal polovinu vagonu, ji nakonec objevil venku, přichycenou na podvozku. O svém úspěchu dal vědět hlasitým štěkotem.
Sedmiletý Rony není ve vyhledávání drog žádným outsiderem, už má za sebou desítky záchytů v terénu. „Nejčastěji nacházíme měkké drogy, ale máme i několik záchytů třeba z domovních prohlídek, kde jsme objevili kokain nebo extázi,“ pochlubila se Pavla Rybová z Celní správy v Plzni. Ta pracuje s labradorem už přes dva roky. Někdy je prý překvapena, kam všude dokáží pašeráci drogu schovat. „Při letošním záchytu jsme v autobusu prohledávali zavazadla cestujících. Rony označil igelitku, kde byla na první pohled svačina - pečivo, kelímek se salátem. A právě v tom salátu, v sáčku, byla ponořená marihuana. I tak to ale našel,“ popsala Rybová. Kurýři se podle ní snaží pach drogy různě maskovat, například aromatickým kořením nebo potravou, aby čich zvířete zmátli. „Až zkušenosti naučí psa pachy od sebe odlišovat,“ podotkla.
O schopnostech jejího psa se včera přesvědčili i účastníci druhého ročníku kynologického přeboru náčelníka veterinární základny Grabštejn. „Zatím jsou psi ve vyhledávání téměř stoprocentně úspěšní,“ zhodnotil jednu z disciplín přeboru náčelník Grabštejna Pavel Onodi.
Na soutěž se sjeli zástupci všech ozbrojených složek České republiky. Kromě armády tu byli k vidění i státní a vojenští policisté, celníci a vězeňská služba. „Dohromady se tu sešlo deset psovodů specializujících se na vyhledávání zbraní a deset na drogy. Vytvořili tříčlenná družstva,“ přiblížil náčelník. Kromě pachové práce budou rozhodčí hodnotit také poslušnost.

Psi hledali drogy i zbraně

Psi museli najít například hašiš, kokain, heroin či marihuanu. Ze zbraní pak šlo o pistole, nábojnice i zásobníky. „Máme vytipovaná místa, kam by mohl pašované zboží schovat i potenciální zločinec. Takže je ukrýváme třeba do podvozkové části vagonu, do odpadkových košů, do záchodových míst, zašijeme je i do sedačky. Těch variant je hodně,“ prohlásil Onodi.
Pro psy je vyhledávání většinou zábavou. Předtím si ale musejí projít náročným a zdlouhavým výcvikem. Ne každý pes má ale na vyhledávání vlohy. Výcvik ale rozhodně nespočívá v tom, že by pes návykové látky užíval. „Pes je obrovský aportér, hraje si s hračkou, ta se mu někam schová a on ji hledá. Pak se k hračce přidají různé pachy, začíná se jedním vzorkem, potom druhým, třetím, až nakonec dokáže objevit šest až dvanáct vzorků. Myslí si přitom, že najde jen svou hračku, ale objeví zároveň i drogu a zbraň,“ přiblížil výcvik Onodi.
Hlavním cílem přeboru je podle něj to, aby se psovodi navzájem poznali a předali si zkušenosti. „Armáda své psovody posílá hlavně do zahraničí, zejména na mise KFOR či do Afghánistánu. Tam máme spoustu zásahů, vede tam tudy takzvaná balkánská cesta, jsou tu problémy i s nelegálním držením zbraní,“ doplnil náčelník.]

(Regionální mutace| Mladá fronta DNES - liberecký kraj)

11.4.2006 Boleslavský deník str. 4 Česká republika
JOSEF ŠLERKA

Praha - Vlak plný lidí stojí v zastávce Praha-Vršovice už deset minut. Průvodčí oznamuje, že zpoždění bude ještě delší. Může za to cestující bez lístku. Odmítá se legitimovat nebo zaplatit jízdenku v hodnotě 30 korun. Konečně přijíždí policie. Strážci zákona ověřují totožnost černé pasažérky a pak jí žádají, aby opustila vlak. Paní ovšem odmítá a hodlá pokračovat ve své jízdě. A také pokračuje! A policisté tvrdí, že nemohou nic dělat. S takovým postojem policie ovšem nesouhlasí mluvčí Českých drah Aleš Ondrůj. „Policie zasáhnout musí. Na vzniklou situaci měla pohlížet podobně jako na krádež,“ dodává. Průvodčí sice není veřejný činitel, ale má plné právo požádat hříšníka nejen o doklady, ale také o to, aby vystoupil. Bohužel nemá žádné represivní možnosti, a právě proto musí přivolat policii a ta by měla zakročit.
To je ovšem ve sporu s názorem policie. „Jízda bez platné jízdenky je porušením smluvního vztahu mezi cestujícím a českými drahami. Jde tedy o občanskoprávní spor, do kterého nemůže policie zasahovat,“ tvrdí Pavla Kopecká z tiskového oddělení Policejního prezídia. Právnička Kateřina Slušná nám tento rozbor potvrdila: „Je to občanskoprávní, nikoli trestní událost. Za takovéto situace nemá policie právo použít sílu. Krádež by to byla v případě, že by takto paní procestovala pět tisíc korun a víc,“ dodává.

I přes nejasnosti o správném postupu, nemohou černí pasažéři jásat. Zcela jistě je totiž čeká pokuta za jízdu bez lístku 800 korun. Dále pak zaplatí zpoždění, které vlak díky nim nabral. V případě osobního vlaku to je 300 korun za minutu, u mezinárodních spojů typu EC pak 600 korun. Pokud nezaplatí, přijde na řadu soudního proces. Pak musí odsouzený ještě uhradit náklady na soudní řízení. Celková cena se tak může vyšplhat na několik desítek tisíc korun a skončit i exekucí osobního majetku. Paní, která zastavila vlak na 45 minut, tak jenom na „zpozdném“ zaplatí 13 500 korun.

Město Kouřim ve spolupráci s Regionálním muzeem v Kolíně - Muzeem lidových staveb a Mikroregionem Kouřimsko zvou na První vynášení smrtholky v Česku. Akce se koná zítra na kouřimském náměstí od 10 hodin. Z okolních obcí přijedou zástupci zvláštním motorovým vlakem. Pálení smrtholek je naplánováno na 11.15.

(Regionální mutace| Mladá fronta DNES - střední čechy)

Toto je výborný návod na to, ako sa dať vykopnúť zo zamestnania pre svoju tvrdohlavosť. Podľa našich pomerov, už na budúce môže ísť rovno na personálne oddelenie, vybrať si zápočet prac. doby a odovzdať patričné preukazy a prac. prostriedky !

6.4.2006 Moravskoslezský deník str. 15 Panoráma
(čtk)

Brusel * Stačí aktovka či kabelka na sedadle - a mezinárodní rychlík dál prostě nejede. Kuriózní případ se opravdu přihodil v Belgii, jak mohou dosvědčit i cestující z expresu Brusel-Curych, který dojel jen do Namuru, sotva 70 kilometrů od metropole.
Důvodem nebyla technická závada, ale spor průvodčího s italským cestujícím. Ten si totiž položil na volné sedadlo vedle sebe své příruční zavazadlo. Průvodčí však trval na tom, že taška musí být odložena na poličce nad sedadly. A stál na svém bez ohledu na Italovu argumentaci, že kupé je poloprázdné. Zatímco se hádka stupňovala, vlak vjel do Namuru. Na nádraží si kontrolor povolal na pomoc železniční policii. Ale při návratu do kupé shledal, že vše už je v souladu s předpisy. Poslední epizoda železničního dramatu nastala, kdy průvodčí shledal, že už sám ztratil tolik času, že mu vlastně skončila pracovní doba - a odebral se domů. Náhrada nebyla k mání, a tak expres bez průvodčího musel zůstat na nádraží, zatímco pasažéři byli nuceni přestupovat přes náhradní spoje.

Co se všechno mohlo stát ve vagónu:

Mysleli si, že už jsou v Německu, kam se chtěli dostat. Nakonec zemřeli v odstaveném vagonu na nádraží v Mimoni na Českolipsku. V obklíčení vojáků, se kterými se dobře znali, se navzájem střelili do srdce. Kdyby to neudělali, stejně by je smrtelně zranila jedna ze stovek kulek, které vagon prostřílely.
Tak skončili před třiceti lety, na přelomu března a dubna roku 1976, dva asi dvacetiletí vojáci, zběhové sovětské armády. Utekli od útvaru, který měl svůj domov ve vojenském újezdu Ralsko. O události neexistují žádné záznamy. Sovětská armáda si nepřála, aby se to dokumentovalo. Událost má ale své pamětníky. Mimoňská lékařka Libuše Regermlová byla první, kdo do vagónu se zběhy vešel. „Vagon byl prostřílený jako síto. Nahnali nás tam společně s ošetřující sestrou, abychom zjistily, jestli jsou už mrtví. Ostatní se tam báli jít. Nějací policisté byli schovaní pod vagonem, další vojáci stáli opodál,“ vzpomíná lékařka, která dnes pracuje ve zdravotním středisku uprchlického zařízení v Jezové u Bělé pod Bezdězem.
Ve vagonu se raněným zběhům snažila ještě pomoci. „Bylo ale zřejmé, že se předtím sami navzájem střelili. Kulky zasáhly srdce. Obvazovaly jsme jim poraněná místa a kvůli bolesti napíchly morfium,“ popisuje mimoňská lékařka. Ostatní vojáci se do vagonu odvážili vejít teprve ve chvíli, když lékařka se sestrou dlouho nevycházely.
Obě ženy měly velké štěstí. „Byli to mladí kluci, velmi dobře ozbrojení. Kdyby už neumírali, zřejmě by nás v tom šoku okamžitě zastřelili,“ tvrdí Libuše Regermlová.
Jakékoliv ošetření, které lékařka se sestrou raněným zběhům poskytly, bylo zbytečné. Vojáci se umírajících brzy chopili, bez jakékoliv piety jejich těla rozhoupali a tímto způsobem hodili na korbu nákladního auta. „Pak jsme se dozvěděli, že je někde definitivně usmrtili.“ Proč se dva mladíci z okupační sovětské armády rozhodli uprchnout, se už zřejmě nikdy nepodaří zjistit. Podle toho, co se podařilo zjistit mimoňské lékařce, se chtěli dostat do Německa a dokonce si i mysleli, že už tam jsou. Jejich vlastní armáda je ale brzy dostihla.
Nebyl to první případ, se kterým se důstojníci okupační armády obrátili na mimoňskou lékařku. „Hrůzným zážitkem je také vzpomínka na to, když mi přivedli vojáka, který se popálil na cvičení. Měl spálený obličej, seškvařená víčka a ruka mu visela jen na šlachách. Chtěli jsme, aby byl okamžitě operován, jejich armádní lékaři tomu ale bránili,“ vzpomíná lékařka.

(Regionální mutace| Mladá fronta DNES - liberecký kraj)

Není to sice o kolejích železničních ani jiných, ale princip je zajímavý a na koleje jistě přenositelný:

Nový recept, jak zmenšit nekonečné dopravní zácpy, zkouší Belgie: kdo odevzdá poznávací značku svého auta, dostane roční jízdenku na veřejnou dopravu zdarma.
S nápadem původně přišla společnost provozující veřejnou autobusovou dopravu po Flandrech, bohatší severní části království, obývané holandskojazyčnými Vlámy.
Teď se rozhoupalo i frankofonní Valonsko. Na jihu země začne stejná nabídka platit od pátku. Bruselané se dočkají nejspíše od září, jak slibuje místní ministerstvo dopravy.
Princip je jednoduchý: auto bez značky zůstane v garáži či skončí na šrotišti, zatímco řidič či řidička usedne na sedadlo autobusu, aby se zadarmo svezl či svezla tam, kam potřebuje.
Darovaná jízdenka je platná pro celou síť, která se ovšem jako celá Belgie dělí na Flandry, Valonsko a Brusel.
U šetrných Vlámů recept docela zabral. Během tří let se s plechovým miláčkem rozloučilo na 30 000 řidičů a řidiček, a to se považuje za náramný úspěch.

Na podvodníky chtějí vyzrát

Našli se však prý mezi nimi i vykutálení podvodníci, kteří nelenili vymyslet množství fíglů, jak se zadarmo dostat k jízdence, aniž by se tak doopravdy volantu zřekli.
Valonsko se proto rozhodlo vydat se ve vlámských stopách opatrně. Na roční jízdenku v ceně od 360 po 450 eur (cca 10 400-13 000 Kč) pro sebe či pro člena své rodiny budou mít nárok jen ti lidé, kteří značky odšroubují až v pátek a později. Auto však muselo být zaregistrované nejméně půl roku předem.
Předplatné nemá dostat ani žádný chytrák, který svůj vůz jen převedl na jiného člena rodiny, má k dispozici podnikové či služební vozidlo anebo si pořídil jiné auto na leasing.
Neplatí ani odevzdání značky, zděděné po skonu majitele auta. A jízdenky začnou platit až od července, aby úřady měly dost času na prozkoumání a vyřízení žádostí.
Úřední činitelé, kteří mají na starosti odlehčení ucpaným výpadovkám, si nedělají žádné přehnané iluze: nabídka by nejspíše mohla zabrat až v případě druhého či třetího auta v rodině, ale to první zůstane "nedotknutelné".

(Aktuálně.cz)

Prezident České republiky Václav Klaus s manželkou Livií přijeli rychlovlakem Pendolino včera v 9.15 hodin do Ostravy-Svinova. Zahájili tak svůj třídenní pracovní program v Moravskoslezském kraji.
Přitom ještě dvacet minut před příjezdem pendolina personál nádraží přemontovával vadné zářivky osvětlení v podchodu, kterým měl prezident projít. Vše tam také důkladně umývali. Péči ale věnovali jen podchodu, kterým šel prezident, ten druhý zůstal v původním stavu.

(z článku v Právu)

Potěmkinova vesnice? Časy se mění, vlezdoprdelkismus zůstává...

Devětačtyřicetiletý traťový dělník a nadšený maratonec Karel Ligocki včera překonal svůj dosavadní rekord a ujel na zimním stadionu v Novém Jičíně na bruslích za dvanáct hodin dvě stě třicet dva kilometrů.
To je asi tolik, kolik by člověk v případě, že by se republika změnila na rovné zamrzlé kluziště, ujel z Nového Jičína do Hradce Králové a tam to ještě stočil zpátky na Pardubice. Muž, který v civilu pracuje jako dělník na železnici, už popáté, tak jako každý rok, překonal svůj vlastní rekord v této vytrvalostní jízdě a zřejmě si ho přepíše i v české Guinnessově knize rekordů.
Karel Ligocki se ve svém životě zúčastnil už 160 maratonů, sedmnácti ultramaratonů a dvou extrémních závodů ze Sparty do Atén.
Sám však o sobě říká, že není komerční či profesionální sportovec. „Hledám na sportu především to souznění, kamarádství. Něco z dob Oty Pavla,“ říká muž, který také věnoval už pátý ročník svého maratonu nadšeným propagátorům sportu v Novém Jičíně, Harymu Tomanovi a Milanu Macháčkovi.
Na dlouhých nožích včera překonal svůj loňský rekord o dvacet tři kilometrů. Pak skončil ve vířivce a využil veškeré její zařízení.
„Musel jsem jet na doraz. Nedalo mi to. Přitom mi někdo říkal, překonej rekord o dva tři kilometry, nech si něco na příští rok. To ale ze zásady nemůžu,“ říká čerstvý rekordman a dodává, že také proto už zřejmě letošní rekord nepřekoná.
„Myslím, že už to asi nedokážu. Pokud bych příští rok jel, zkusil bych šestihodinovku a vytvořit český rekord v rychlobruslení na sto kilometrů,“ zvažuje.
Vitální sportovec říká, že mu letos pomohla v tréninku na překonání rekordu extrémně krutá zima.
„Jako dělník na trati jsem často pracoval v hlubokém sněhu. To mi pomohlo překonávat bolest, chlad. Také jsem chodil na každé veřejné bruslení,“ říká Karel Ligocki.

(Regionální mutace| Mladá fronta DNES - Moravskoslezský kraj)

V jednom svém příspěvku jsem popsal televizní vstup ze stávky strojvůdců v žst. Ostroměř. Onen docela zábavný šot má své docela nezábavné dozvuky, jak dokládají tato psaníčka uveřejněná v časopise Zájmy strojvůdce 6/2006:

Klobouk dolů

Hluboce smekám před postojem pana strojvůdce a kolegy Miroslava Šulce, který se nenechal ovlivnit zbabělostí trutnovských rádoby kolegů Libora Davídka, Josefa Ladnara a Jana Šimka a statečně hájil „Vlastní silou” zájmy naší odborové organizace před televizní kamerou v žst Ostroměř. Osobní selhání prvních dvou jmenovaných je o to smutnější, že jsou členy Federace strojvůdců.

Boba Mlejnek
předseda ZO FS Trutnov
_________

Po nás potopa?

Tyto řádky musím napsat, abych si ulevil. – Za celý můj poměrně dlouhý život mi nebyla taková hanba jako 16. března 2006, kdy jsem viděl, kterak moji bývalí kolegové ze základní organizace Federace strojvůdců Trutnov bez jakéhokoliv zaváhání rozjeli před objektivem TV kamery „polední skupinu” v Ostroměři a dali tak nepokrytě najevo, že osud odborové organizace, která pro ně udělala za poslední dobu víc, než si vůbec umí představit, je jim naprosto lhostejný. O odborářské kolegialitě snad ani neslyšeli. Po nás potopa. Jenom si nepřeju, aby důsledky své lhostejnosti nepocítili už při letošním kolektivním vyjednávání.

Břetislav Bareš
bývalý předseda ZO FS Trutnov

„Když jdete do zásahu, chci slyšet až ven před vagon, že jste policisté. To musí být slyšet až na nástupišti,“ hecoval muže v černých kombinézách policejní velitel těsně předtím, než vyslal tři desítky těžkooděnců zasáhnout do vagonu plného chuligánů. Ti však byli chuligány jen pro tuto chvíli, byli to totiž policisté, účastníci včerejšího výcviku pořádkových jednotek v Plzni. „Chuligáni“ se od zasahujících lišili tím, že měli přes protiúderové obleky navlečené barevné vesty.
Na povel se had policistů v černém vydává k vagonu. Každý ví, kam se postavit. Někteří se okamžitě zastavují pod dveřmi u vagonů a pomáhají ostatním s vylézáním po schůdcích. Další přibíhají s žebříky, staví je k oknům. Policisté v krunýřích se rychle protahují do kupé ve vagonu i touto cestou. Někteří ze zasahujících mají štíty, část třímá v rukou pušky.
„Všechny zadržené vyveďte ven. Důkladně prohlédněte i toalety, aby tam žádný z nich nezůstal,“ říká do malého mikrofonku od vysílačky jeden z velitelů, který stojí venku před vagonem.
Zatímco část pořádkové jednotky přemáhá chuligány uvnitř vagonu, zbylí těžkooděnci vůz obkličují. Ve dveřích pak přebírají zatčené, které odvádějí pryč.
Muži, představující vandaly, stejně jako zasahující policisté včera na sebe vymýšleli různá překvapení. Jednou si policisté pomohli při zásahu slzným plynem, podruhé se výtržníci snažili poschovávat na policích pod stropem, které jsou určeny pro kufry a velké tašky cestujících.
Policisté připouštějí, že nácvik ve vlaku je zaměřen především proti chuligánům, kteří doprovázejí některé kluby na fotbalová nebo hokejová utkání po celé republice.
Naposledy policisté řešili velké bitky v Plzni před dvěma roky, kdy přijeli bijci doprovázející fotbalisty Baníku Ostrava.
„Policisté z vagonu vytáhnou konkrétní označenou osobu. Když je potřeba, rychle vyklidí i celý vagon. To se stává v případech, kdy dochází k demolování vlaku. Zásahu samozřejmě předcházejí výzvy, aby lidé sami vlak opustili,“ vysvětluje zástupce velitele západočeské krajské pořádkové jednotky Václav Kučera. I když na první pohled vypadají policisté ve speciálních oblecích a s přilbami na hlavách nemotorně, podle Kučery je to jen zdání. „Protiúderové obleky umožňují pohyb v takovém rozsahu, že pro policisty je to vlastně jen jedna vrstva oblečení navíc. Problémy s tím nemají,“ dodává Kučera.

(Regionální mutace| Mladá fronta DNES - plzeňský kraj)

Zima dala zabrat

http://www.cd.cz/static/old/NEW/TCD2006/6_12hory.htm

Zkusil to autem po kolejích, ale…

http://www.cd.cz/static/old/NEW/TCD2006/6_12auto.htm

ad marw:

To by ovšem samozřejmě bylo naprosté, ale naprosté nedorozumění...

Zbyněk : Snad doufám, že pendolino, ve kterém pojede pan prezident Václav Klaus, nebude tzv. " knock - out". (knock - outováno)