Železničářská profesionalita
Mnozí, možná většina, návštěvníků těchto stránek jsou železničáři. Já jsem „jen“ železniční fanda, příslušník „cestující veřejnosti“ a z hlediska znalosti drážní problematiky „poučený laik“. To předesílám pro zdůraznění, že takovéto „kontroverzní“ téma nenastoluji ze zlé vůle vůči železničářům.
Stalo se dne 13.11.2004 na Os 5611 Hradec Králové – Pardubice: Vlak má odjezd v 01:00 hod., hradecké nádraží má noční pauzu, jízdenky se vydávají ve vlaku. Požádal jsem průvodčího (resp. vlakvedoucího) o jízdenku SoNe+ za 360,- Kč, které jsem měl přesně připravené. On mi pravil, že tuto jízdenku ještě nevypisoval, ptal se mne, zda nemám nějakou starou, ujistil se, že je to „ta jízdenka, co se na ni dá jezdit všude“ – a pak mne požádal, abych si ji koupil při přestupu v Pardubicích. To jsem akceptoval, protože na diskuse už nebyl stejně čas. Je to vůbec možné? Onen průvodčí totiž příslušnou jízdenku nejen neuměl vypsat, on ji dokonce - logicky - neuměl ani řádně zkontrolovat! (A nešlo o žádného mladíčka, nýbrž o muže zralého věku.)
Podotýkám, že toho dne jsem použil celkem 13 vlaků a na zbývajících 12 průvodčích nemám nejmenší důvod si stěžovat, všichni byli skutečně profesionální, slušní, většinou i milí a srdeční. A také to, že to nebylo poprvé, co jsem si kupoval zmíněnou jízdenku ve vlaku – a nikdy jsem se ještě s takovým „odborníkem“ nesetkal.
Člen vlakového doprovodu je jednou z mnoha železničářských profesí, všechny jsou důležité a všchny mají své problémy.
http://www.slovenka.sk/index.php?id=blog&no=2904
Možná, že si říkáte, proč to vlastně píšu, že dnes není nic divného jet vlakem, ale pro mne jako vozíčkářku to je velký zážitek!
Začíná to : Nástupem do vlaku! Je jeden vagón vyhrazen pro vozíčkáře s plošinou, která Vás vynese až do vlaku. Další zážitek je, abyste se tam nějak postavili, aby se přes Vás mohl dostat pan průvodčí do dalšího vagónu.
Cesta do Pardubic byla dobrá, jelo nás 5 vozíčkářů. Tuto akci pořádala Praha a já jsem dostala nabídku od inv. z Libereckého kraje. Z Liberce se o nás starala sl. Tereza Śímová, která tuto akci vedla a měla to dobře zorganizované.
V Pardubicích už na nás čekali další organizátoři, kteří nás odvedli k autobusům s plošinami a ty nás odvezly do Chrudimi.
Program byl velice zajímavý, oceňovali se nejlepší autoři a města, kteří se zasloužili o bezbarierové užití. Poté nastala chvilka, abychom se na vzájem poznali, trochu i pobavili a předali si nějaké informace o našich problémech.
Akce skončila 17 hodin a na nás opět čekaly autobusy, aby nás odvezly zase do Pardubic na nádraží, kde už čekali zaměstnanci ČD, kteří nám pomáhali do vlaku.
Cesta utíkala, nálada byla výborná a zážitky jsme si vezli s sebou každý do svého města. Já jsem vystupovala jako první, neboť vlak ještě jel do Liberce a Ml. Boleslavy.
A tady mám opět zase jeden velký zážitek, který nebyl tak příjemný!
Když vlak zastavil a já jsem měla vystupovat, najela jsem na plošinu, ale ta najednou nefungovala! Nastal trochu zmatek, neboť nikdo od zaměstnanců ČD nevěděl, co má dělat! Stále mačkali knoflíky a plošina nic!
Průvočí už dával příkaz na odjetí vlaku a já jsem seděla mezi dveřmi na plošině. Nebýt mé maminky, která byla se mnou jako průvodce a volala na průvodčího, že nemůže nechat odjet vlak, že tam je na plošině vozíčkář, tak nevím jak by to dopadlo!
Po delším manipulování se najednou plošina zvedla, vyjela ven a pak sjela dolu a já byla vysvobozená. Věřte, že jsem si odechla a říkala jsem si, že se to opravdu může stát jenom v Semilech, neboť tady nemají ani ruční plošinu! A nejsou vůbec poučeni, jak s takouvou plošinou mají zacházet!
No prostě je vidět, že žijeme v malém městě, a že o takových věcech tady nemají ani páru! Ato jdeme do Evropy?
(Turnovský a semilský deník)
V roce 1999 jsem skončil civilní vojenskou službu a poté pracoval rok v rodinné firmě mého otce. I když mám vystudovanou střední ekonomickou školu s maturitou, chtěl jsem vždy pracovat na dráze jako průvodčí nebo vlakvedoucí, říká Adam Lajtkep z domovského střediska vlakových čet Břeclav. Doprovází především vlaky SuperCity Pendolino, ale občas ho lze vidět mezi Břeclaví a Prahou i na vlacích kategorie EuroCity.
Velice rád cestuje a zajímá se o problematiku osobní dopravy. Obzvláště ho baví moderní technika a rychlovlaky z celého světa. I když se během směny naskytne třeba nějaký nepříjemný problém, práce v příjemném prostředí pendolina mně všechny negativní vjemy spolehlivě vykompenzuje, uvádí Adam Lajtkep.
V roce 2000 začínal jako průvodčí osobních vlaků ve stanici Brno hlavní nádraží a po roce přestoupil do rychlíkového turnusu. Po třech letech praxe u vlakového doprovodu osobní dopravy odešel sloužit jako vlakový revizor do Tábora, ale v roce 2004 se na žádost svého otce vrátil zpět do rodinné firmy.
Zanedlouho jsem si ale naléhavě uvědomil, že moje místo je opravdu na železnici. Po dohodě v otcově firmě jsem se vrátil zpět do Tábora, tentokrát do funkce vlakvedoucí. Musím vzdát hold táborskému vrchnímu přednostovi panu Šefčíkovi, který mě v mých aktivitách podporoval a umožnil návrat zpět na dráhu, vzpomíná stevard Lajtkep.
Další jeho profesní kariéra dostala velký spád v roce 2006, kdy se přihlásil do výběrového řízení na doprovod vlaků SC Pendolino a posléze byl vybrán do týmu SC na Jižní linii. Splnil si tím svůj sen stát se průvodčím na některém z rychlovlaků. O této možnosti jsem přemýšlel již dříve, například při jízdě rychlovlakem Eurostar z Bruselu do Londýna, ale nenapadlo mě, že se mi můj sen doopravdy splní. Práce na pendolinu mě maximálně uspokojuje a naplňuje, a to je to nejdůležitější, potvrzuje s úsměvem sympatický stevard.
(Železničář)
K takovým lidem určitě patří pan František Šafka, který téměř čtvrtstoletí stál v čele železniční stanice Ostroměř. Nejprve jako náčelník, pak přednosta a po reorganizaci, kdy se Ostroměř stala součástí uzlové železniční stanice Hradec Králové, pracoval ve funkci dozorčího až do 31. prosince 2007, kdy byla tato funkce zrušena.
Pod vedením Františka Šafky ostroměřská stanice obdržela v roce 2007 titul „Nejkrásnější nádraží České republiky 2007„. Ocenění, které z rukou pořadatelů soutěže přebíral pan Šafka se svými kolegy, je bez diskuze zaslouženým poděkováním za celoživotní práci pro železnici a téměř pětadvacet let vedení stanice Ostroměř. Bez fanfár a potlesku, ve svých devětapadesáti letech, z nichž čtyřicet věnoval Českým drahám, odešel do sousední stanice Smidary jako řadový výpravčí, protože jeho „modré„, železničářské srdce ještě nechce na zasloužený odpočinek.
Kolegové a bývalí spolupracovníci žst. Ostroměř Dodatek redakce: K poděkování panu Šafkovi se připojila i Drahomíra Kolmanová, ředitelka Asociace Entente Florale CZ - Souznění. Vítězství v soutěži svědčí o celkovém přístupu sehraného týmu. Za asociaci panu Šafkovi přeji dobré zdraví, spokojenost a i nadále krásnou schopnost šířit kolem sebe pocit odpovědnosti a lásky k místu, kam patříme, dodává Drahomíra Kolmanová.
(Železničář)
Ak cesta bola nastúpená v čase platnosti cestovného lístka a vlak prichádza do cieľovej stanice cestujúceho po 4. resp. 24. hodine cestovný lístok platí do ukončenia cesty.
Stale vsak mlela svoje, padol "argument", ze "keby to bolo len taku hodinu po polnoci, tak je to v poriadku", nakoniec vyhlasila, ze ona si to pozrie a ked to tak nebude, tak zaplatim pokutu. Povedal som jej, aby prisla, aj ked to bude tak ako vravim, ona ze pride. Samozrejme uz do nedosla.
Keby som o Prepravnom poriadku nemal tusenie, tak by som musel platit. Je to fakt uzasne, aby sa cestujuci musel ucit Prepravny poriadok, ktory by mali ovladat skor zamestnanci ZSSK, pretoze v opacnom pripade by od nich ZSSK vybrala nepravom este raz uz zaplatene cestovne a navyse aj pokutu (a nestalo sa mi to raz, ze bol pokus ma odrbat kvoli nevedomosti zamestnancov).
Tymto pozdravujem mladu blondvlasy sprievodkynu z 3. kupe vozna c. 6 vlaku R 615 z nedele 10.2.
Takže ještě jednou, vřelé díky.
Margareta a Jaroslav Popelíkovi, Velký Bor Pozn. redakce: Dotazem jsem zjistili, že se jednalo o vlakvedoucí Pavlínu Sprostákovou a průvodčí Lenku Hanzelkovou, obě z Regionálního centra vlakového doprovodu Ostrava, DSVČ Opava východ. Děkujeme.
(Železničář)
Doslova neuvěřitelnou shodou náhod, které se udály v rozpětí jednoho prosincového týdne v loňském roce, se dvěma zaměstnancům Českých drah - staničním dozorcům Miloslavu Večeřovi z Přibyslavi a Františku Černému ze Žďáru nad Sázavou - podařilo odvrátit železniční neštěstí. Skoro filmový příběh s navlas stejnou závadou se odehrál v samém srdci Vysočiny.
Jde o obrovské štěstí, že se 9. prosince našemu zaměstnanci ve Žďáru nad Sázavou podařilo včas zjistit vylomení asi dvaceticentimetrového kusu hlavy kolejnice. Navlas stejná závada byla rovněž včas odhalena o týden později v Přibyslavi. Obě vylomení hlavy kolejnice se nedala bohužel indikovat na zabezpečovacím zařízení u výpravčího, protože proud procházel i přes vylomené místo, patrně po podkladnici. O to bylo nebezpečí případného vykolejení vlaku větší, zvláště pak v Přibyslavi, kde jedna část kolejnice byla po defektu níže než ta druhá, říká přednosta žďárské stanice Jan Janeba.
Tak jako každou neděli, i v první den platnosti nového jízdního řádu 9. prosince šel František Černý namazat výhybky na brněnské zhlaví. Zrovna byl sudý týden, což bylo osudové štěstí, neboť v liché týdny se mažou výhybky na havlíčkobrodské straně. Při pravidelném ošetřování výhybek jsem si u jedné z nich všiml, že má vylomen kus hlavy kolejnice.
Okamžitě jsem zavolal vysílačkou výpravčímu Josefu Krejčímu, že musí zastavit veškerý provoz na první traťové koleji. Poté, než byla traťová kolej opravena, musel výpravčí několik hodin komplikovaně organizovat dopravu, neboť naší stanicí projíždí značné množství vlaků. Za to patří panu Krejčímu určitě velký dík, říká František Černý.
Druhý, takřka podobný případ se udál v sobotu 15. prosince v nedaleké stanici Přibyslav. V ten den, jak je to v zimě na Vysočině běžné, slušně chumelilo. Staniční dozorce Miloslav Večeřa, který se kolem deváté dopolední vrátil do Přibyslavi z pravidelného úklidu v Sázavě u Žďáru, se proto ihned vydal odklízet napadaný sníh z výhybek na žďárském zhlaví.
Je štěstí, že jsem šel nejdříve na žďárskou, a ne na brodskou stranu. Když jsem přicházel k výhybkám na zhlaví, právě kolem mě projížděl pravidelný nákladní vlak. Zůstal jsem opodál a po chvilce jsem zaslechl podivné zvuky, které vydávaly nákladní vozy. Ihned po odjezdu vlaku jsem se vydal k výhybce číslo čtyři, kde jsem zjistil, že na ní chybí asi dvaceticentimetrový kus hlavy kolejnice. Neváhal jsem ani vteřinu a ihned zavolal vysílačkou výpravčího. Podařilo se mu zastavit další nákladní vlak, za nímž jel v následu rychlík na Prahu, který v tomto místě projíždí rychlostí 100 km/h, říká pan Večeřa. Přednosta Janeba na závěr dodává, že u obou vylomení dokonal svoje dílo zřejmě mráz, spojený s oblevou a opětným mrazem. Pak stačily pravidelné rázy těžkých nákladních vlaků a dílo bylo dokonáno. Oba zaměstnanci byli oceněni a byly jim veřejně vysloveny díky na malé slavnosti 28. prosince za přítomnosti vedoucího Regionálního centra řízení provozu (RCP) Brno Pavla Surého, vrchní přednostky uzlové žst. Havlíčkův Brod Zdeňky Prokešové a přednosty stanice Žďár nad Sázavou Jana Janeby.
(Železničář)
Na železniční učiliště jsem zběhl ze střední školy, protože mě dráha přitahovala více než moje původní alma mater, směje se pan vlakvedoucí. Od svých devatenácti let sloužil „na jízdě„ nejdříve jako průvodčí, později jako vlakvedoucí, kde setrval do dneška. Vzpomíná, že dříve doprovázel i přímé rychlíky ze Znojma do Prahy, které jsou již dnes zrušeny, nebo zajížděl také přes Brno třeba až do Tišnova.
Asi před patnácti lety se obnovil provoz do rakouského Retzu a od té doby doprovázejí znojemské posádky mezistátní vlaky v úseku Znojmo-Retz. Osobně doprovázím tyto vlaky teprve šestým rokem. Do tohoto turnusu jsem se dostal v okamžiku, kdy přibyly čtyři páry spěšných vlaků EURegio, spojující Vídeň se Znojmem, a vyvstala turnusová potřeba dalších zaměstnanců, vysvětluje Jan Novák.
Doplňkově občas veze regionální vlak do Moravských Budějovic či Hrušovan nad Jevišovkou, ale základem jeho činnosti jsou zmíněné mezistátní železniční spoje. Pan Novák z pochopitelných důvodů mluví aktivně německy a skromně říká, že i když se učil čtyři roky anglicky, domluví se touto řečí jen v základech. Prozatím jsem se s každým cestujícím na mezistátním spoji domluvil, v tom nevidím problém, usmívá se pan vlakvedoucí.
Mezistátními spoji jezdí ve všední dny především starší výletníci z Rakouska, o víkendech pak řada lidí využívá speciální nabídky rakouských drah ÖBB. Rakouské dráhy nabízí zpáteční jízdenku za devět eur z Vídně do Znojma, a to včetně jízdního kola, čehož v sezóně poměrně často využívá široká veřejnost. Připomenu, že vídeňské elektrické vlaky končí v Šatově či Retzu a poté se přestupuje na náš motorový vůz řady 810, který leckdy o víkendu zcela naplníme, třeba i řadou kol. Chce to velkou dávku tolerance a pochopení. Musíme ovšem ještě minimálně dva roky vydržet, než bude dokončena elektrizace trati až do Znojma, říká pan vlakvedoucí. Další důležitou skupinou cestujících v pracovních dnech jsou studenti, kteří dojíždí ze Znojemska na střední školy do Retzu. Bohužel, část studentů přešla postupem času na automobilovou dopravu, protože některým nevyhovuje zpáteční spoj po osmnácté hodině, který končí v Šatově a nemá přípoj do Znojma. Svou roli hraje podle Jana Nováka i poměrně vysoká cena týdenních studentských jízdenek, které jsou kombinací českého a rakouského tarifu.
Na tomto poli bych patrně více bojoval a studentům se snažil přiblížit nějakou vhodnější nabídkou. Určitě by to stálo za to, obzvláště až bude dokončena elektrizace a železniční doprava se výrazně urychlí, říká na závěr vlakvedoucí Jan Novák.
(Železničář)
--------------------
Přednosta stanice, ten nekouká jen na šíny. Určitě znáte legendární film a písničku v Vlastou Burianem. Přednostou lovosické stanice byl dlouhou dobu Pavel Novák. Sloužil neuvěřitelných dvaačtyřicet let u Českých drah na severu Čech. Z toho převážnou část právě v Lovosicích. V minulém čase o něm mluvím proto, že teď ze služby odchází. Říká se tomu na zasloužený odpočinek. S Pavlem Novákem si povídal redaktor Miroslav Zimmer.
Miroslav ZIMMER, redaktor
--------------------
Kolik vlastně let jste strávil jako přednosta stanice?
Pavel NOVÁK
--------------------
Jako náčelník a přednosta stanice jsem byl skutečně třicet a půl roku, z toho dvacet čtyři let jsem byl tady v Lovosicích.
Miroslav ZIMMER, redaktor
--------------------
Říká rodák z Loun, kterému v březnu bude dvaašedesát. Na lovosickou železniční stanici nedá dopustit.
Pavel NOVÁK
--------------------
Je to stanice, která má své zvláštnosti, které málokterá stanice má a měla. Byl tady kontejnerovej terminál Intransu, ale v té době ještě bylo překladiště uhlí, to neměl nikdo jinej v síti, vlastně jen Lovosice, bylo to ohromný, bylo to krásný a fungovalo to.
Miroslav ZIMMER, redaktor
--------------------
Překladiště časem skončilo, přibyla však další rarita, železniční přeprava kamionů přes česko-německou hranici známá jako RoLa.
Pavel NOVÁK
--------------------
Já si myslím, že těch deset let, co se RoLa provozovala, že skutečně udělali jméno jak samy si Lovosice, tak i lovosickými městu. No, a teď nicméně skončila RoLa a nastupuje zase novej drážní kontejnerovej terminál, který zase je první v síti Českých drah, první vlašťovka, která měla zajišťovat tu moderní železniční přepravu kontejnerovou dopravou. Takže myslím, že Lovosice jako takový mají skutečně svý místo jak železnice, tak i město, tak jak to má bejt.
Miroslav ZIMMER, redaktor
--------------------
Říká Pavel Novák. Všimli jste si, že mluvil o práci, o stanici, o Lovosicích a sebe přitom vynechal. V dalším průběhu rozhovoru se však karta přece jen trochu obrátila. S dráhou prožil tento muž dobré i zlé.
Pavel NOVÁK
--------------------
To zlý a to jsem teprve měsíc, ani ne, od dráhy pryč, že ne, že se zapomněla, ale toho zlýho moc nebylo. Samozřejmě byly to nepříjemnosti, s přednostou stanice nebo s náčelníkem to samozřejmě zamává, protože on tomu velí a pokud došlo a došlo bohužel.
Miroslav ZIMMER, redaktor
--------------------
Máte na mysli střety lidí s vlaky?
Pavel NOVÁK
--------------------
Taky, případně železniční mimořádný události, takže to jako není dobře. Ale řekl bych, že těch dvaačtyřicet let, za prvé jsem rád, že jsem na dráze dělal, protože dráha mě bavila. Já nejsem ze železničářský rodiny, ovšem byl to můj koníček, když budu trošku neskromnej, mý přání skutečně bylo dělat náčelníka stanice. Povedlo se mi to, byl jsem v Teplicích, v Chomutově a to druhý přání bylo, být náčelníkem v Lovosicích a i to se mi splnilo, takže jedině všechno dobrý.
Miroslav ZIMMER, redaktor
--------------------
Na mou otázku, jak nyní naloží se spoustou volného času dnes už bývalý přednosta lovosické železniční stanice Pavel Novák, měl pohotovou odpověď.
Pavel NOVÁK
--------------------
My jsme si koupili před čtyřmi roky baráček starší, ještě tam je spoustu práce. No, a můj druhej koníček je zahrádka, chování drobnýho zvířectva a auto. Práce prostě budu mít pořád dost a mám vnoučata, mám tři krásný vnučky a úplně bez komentáře.
(ČRo - Sever)
Na dráhu jsem přišel v roce 1970. Začínal jsem v depu Praha Vršovice a po absolvování vojenské služby a nezbytného zácviku na dílně jsem složil zkoušky na strojvedoucího. Mou první „štací„ se staly osobní vlaky na Posázavském pacifiku, tedy na trati Praha-Vrané nad Vltavou-Dobříš, resp. Čerčany, kde jsem jezdil hlavně na bardotkách nebo-li motorové řadě 750, říká pan Bílek.
Ve svém volnu si postupem let udělal zkoušky na elektrickou trakci a v roce 1983 odchází z důvodu nevyužití vyšší kvalifikace do tehdejšího depa Praha střed. Nastupuje na „bobiny„, neboli řadu 141, s nimiž se dostává do tzv. důchodcovského turnusu na tratích Praha-Benešov a Praha-Beroun. O šest let později přichází z Ústí nad Labem zkušebně jeden „pershing„ do Prahy. Na stroji 163.030 se Vladimír zacvičí, a tak je připraven na dvousystémové lokomotivy řady 363, které jsou postupně dodávány i do Prahy.
Na tu dobu vzpomínám rád, protože jsem jezdil v turnusu s výbornou partou lidí. Vozil jsem hlavně rychlíky, ale i osobní vlaky z Prahy do Českých Budějovic nebo také do Plzně. O něco později jsem přešel na „banány„ řad 150 a 151, kde jsem vozil takřka výhradně rychlíky nebo vlaky InterCity na rameni Praha-Přerov. V posledních pěti letech jsem byl stabilně k zastižení na slovenských dvousystémových strojích řady 350, které u nás zajišťují vozbu vlaků vyšší kvality EuroCity, vzpomíná Vladimír Bílek.
Vrcholem jeho profesní kariéry je vozba rychlovlaků pendolino, kde již slouží druhým rokem. Můžeme ho tak vidět na všech spojích SuperCity mezi Prahou aOstravou nebo Prahou a Břeclaví, potažmo Bratislavou. Jízda na pendolinech je velmi příjemná, ovládání mašiny je jednodušší, oceňuji ticho v kabině a výkonné brzdy. Jinak jsem člověk společenský, takže oceňuji těsnější kontakt s posádkou i cestujícími a cením si, že se občas do kabiny přijde podívat i nějaká celebrita ze společenského či politického života. Je to velmi příjemné, říká potěšeně strojvedoucí Vladimír Bílek.
(Železničář)
No, s těmi celebritami to ve finále zas taková výhra nebyla.
Vedení tvoří vedoucí provozního pracoviště ing. Josef Juřeník s dvěma dozorčími přepravy pro přepravní činnost. Další pracovník řídí vozmistrovskou službu a jeden IŽD provoz lokomotivních čet. K řídicímu týmu dále patří dozorčí provozu pro ostravské hlavní nádraží, Svinov a Polanku nad Odrou a dozorčí provozu pro Ostravu levé a Ostravu pravé.
Celý článek najdete tady:
http://www.cd.cz/static/old/NEW/TCD2008/8_3komun.htm
To je samozřejmě omyl, nahraditelný je každý. Může to stát firmu víc námahy, než se takový člověk zacvičí. To jistě. Přesto by nikdo neměl mít pocit, že jako nenahraditelný specialista si může všechno dovolit. Dokonce i to, že předpisy platí jen pro ty ostatní; já mohu komunikovat se sousedem jen „na půl huby„ a závazná předpisová znění si mohu odpustit. Stačí naznačit, že ano... Chytrému napověz: Už tam máš tu bídu?
Naštěstí přibývá stanic i celých úseků, které zabezpečuje technika, nicméně i ta může selhat, a pak zbývá: Přijmete vlak... nebo ústní odhláška. A právě tam může být „mazácký„ přístup velice nebezpečný. Před několika lety právě kvůli podobné telefonické komunikaci došlo ke srážce vlaků na širé trati a vyhasl jeden lidský život.
Vím, je to zase jako před lety: výpravčích je málo, mohou si najít práci jinde, musí se s nimi opatrně. Přesto si myslím, že přednostové a jejich dopravní náměstci, a především kontrolní orgány všeho druhu, by nad „mazáctvím„ nejen výpravčích neměli zamhuřovat oko.
(Železničář)
* V čem se, pane řediteli, odlišuje studijní profil vaší školy od ostatních v regionu?
Tradice naší školy je zakotvena už v jejím názvu. Pět desetiletí jsme nedílně spjati s rozvojem a budoucností železnice, ale také se stavitelstvím, strojírenstvím a elektrotechnikou. Máme výhodu, že můžeme využívat odborné dílny v úspěšně se rozvíjející šumperské společnosti Pars nova, a. s., která patří k nejvýznamnějším firmám u nás, zabývajících se modernizací, opravami a výrobou kolejových vozidel. Perspektivu naší školy dlouhodobě podporuje prospěšná spolupráce s Českými drahami, a. s. Spolupracujeme i s dalšími firmami nejen našeho regionu, které nabízejí našim absolventům vhodné pracovní uplatnění.
* Nakolik jste už zapojeni do probíhající reformy středoškolského studia?
V minulém školním roce jsme s úspěchem ověřovali jednotné závěrečné zkoušky například u oborů mechanik opravář kolejových vozidel a elektrikářsilnoproudař. Aktivně se podílíme na koncepci některých rámcových vzdělávacích programů. Zahájili jsme náročné práce na tvorbě školního vzdělávacího programu stavebnictví. K němu patří perspektivní obor inženýrské stavitelství se zaměřením na železniční stavitelství.
* Jaké by měl mít vlastnosti a dovednosti absolvent vaší školy?
Naším cílem je, aby byl o něho trvalý zájem nejenom u Českých drah, a. s. Víme, že se projevuje nedostatek pracovníků v některých provozních profesích, zejména u strojvedoucích, vozmistrů a výpravčích. Pro výkon uvedených povolání nacházejí uplatnění i mnozí naši absolventi s maturitou. Usilujeme o to, aby se nejenom úzce specializovali, ale dokázali i pohotově plnit proměňující se úkoly železniční a stavební dopravy. Aby uměli zvládat problémy všedního života, úspěšně komunikovat a obhajovat nejen své názory, nejen ty odborné. Aby se vyznačovali jazykovými dovednostmi a dokázali zdatně využívat informační technologie. Aby se uměli po celý život vzdělávat.
* Jsou vaši žáci na tak náročné cíle dostatečně připravováni?
Jde o to, aby se učili kriticky hodnotit své studijní a řemeslné předpoklady. Opakovaně jim zdůrazňujeme, že v tvrdé konkurenci na trhu práce obstojí jen ti z nich, kteří se důkladně připraví na stále náročnější požadavky praxe. Proto je vedeme k zodpovědnosti za svůj život, svou práci i budoucnost. Naši učitelé, jejichž práce si velmi vážím, jim v tom trvale napomáhají a vycházejí vstříc.
* Na trhu práce narůstá velká poptávka po tradičních řemeslech. Jaká je jejich budoucnost?
Mimořádně významná. Zdatných a dovedných řemeslníků v naší společnosti výrazně ubývá. Už dnes zaznamenáváme jejich naprostý nedostatek. Stačí jen vzpomenout elektrikáře nebo zmiňovaného mechanika opraváře kolejových vozidel. Nejen jim u nás nabízíme solidní podmínky pro jejich úspěšné pracovní uplatnění zejména u Českých drah, a. s. Chtěl bych současně využít této příležitosti a našim pedagogům, žákům i absolventům a také i všem čtenářům týdeníku Železničář popřát do nového roku 2008 všechno krásné a ještě hezčí a poděkovat za úspěšnou spolupráci.
(Železničář)
Stalo se tak za přítomnosti ředitelky společnosti Santia Květy Santlerové, která kurs zabezpečovala, a současně zástupce ředitele odboru osobní dopravy a přepravy ČD Petra Barocha a vedoucího Kontaktního centra ČD Petra Gregora.
Díky spolupráci odboru zaměstnaneckého a odboru osobní dopravy a přepravy Českých drah byl loni v říjnu a listopadu realizován kurs „Profesionální komunikace po telefonu„, který absolvovali za pomoci lektorek společnosti Santia všichni zaměstnanci Kontaktního centra ČD. Podle vedoucího Kontaktního centra by letos bylo vhodné, aby následoval další kurs, který by zaměstnance zdokonalil v telefonní komunikaci v cizím jazyce. Rok 2007 byl pro Kontaktní centrum významný z několika důvodů. Především jsme dosáhli rekordních výsledků v telefonních hovorech se zákazníky, ale také v e-mailové komunikaci. Současně jsme 1. srpna spustili první komerční projekt, který veřejnost zná pod názvem Tele-Tiket, který začíná být velmi oblíbený a díky všem těmto aktivitám dosahujeme pěkných výsledků, za které musím poděkovat všem našim zaměstnancům, řekl v úvodu malého slavnostního aktu Petr Gregor.
Vedoucí Kontaktního centra zdůraznil, že úspěch v prodejích a podávaných informacích je možný jedině díky dobře proškolenému personálu. To je jediná cesta k úspěchu. Naši zaměstnanci museli přejít na novou technologii a současně se museli naučit nové tarify ke změně nového jízdního řádu. Svoji připravenost prokázali naši zaměstnanci například první čtyři dny po zahájení platnosti nového jízdního řádu v prosinci minulého roku, kdy začala kolabovat z technických důvodů železniční doprava na pražském hlavním nádraží, zdůraznil ing. Gregor.
(Železničář)
Píše se datum 28. listopadu 2007. V ulicích hlavního města, pokrytých bílým sněhovým popraškem, panuje zima. Silniční doprava vzhledem k počasí postupně kolabuje, koleje zatím bez větších komplikací vedou své vlaky k cíli. To už se ale pomalu začíná schylovat k fingované tragédii. V případě skutečného neštěstí mají jeho účastníci jen několik málo sekund na adekvátní reakci, v tomto případě byli účastníci s průběhem i následky seznámeni předem.
Dvě lokomotivy a dvojice přívěsných vozů (řady 010 a 053) čekají na smíchovském nádraží na svolení k odjezdu na trať, známou jako „Pražský Semmering„. Ve stanovený čas se souprava vydává na cestu, po chvíli přejíždí i oba viadukty - dominanty této dráhy - a zastavuje pod skálou poblíž zastávky Praha Žvahov. Je přesně 19.30 h, ve vozech svítí nouzové osvětlení, reflektory lokomotiv jsou ztlumeny a akce se rozbíhá. Na linku tísňového volání je nahlášena srážka dvou vlaků a za šest minut jsou na místě nehody první vozidla drážních hasičů, těsně následovaná automobily HZS ČR. Hasiči postupně vybíhají z aut k lokalizaci zraněných (ve skutečnosti svých vlastních kolegů) a eliminují případné úniky provozních náplní vozidel. Následuje osvětlení místa „nehody„ a začínají vlastní vyprošťovací práce.
Vzhledem k použití vozů, stažených z pravidelných výkonů, bylo upuštěno od zásadnějších úprav interiérů s cílem napodobit reálný stav po skutečné nehodě. Zanedlouho je již z „trosek„ vozu vyproštěn první cestující, je vynesen na nosítkách a odvezen na drobném kolejovém vozítku. Ten slouží pražské jednotce HZS ČD pro přesun materiálu v případech nedostupnosti místa nehody silničním vozidlům. Celá operace se několikrát opakuje až jsou všichni cestující z vlaku zachráněni. Následuje úklid místa, sbalení techniky a závěrečné hodnocení.
Krátce před jedenadvacátou hodinou bylo cvičení ukončeno, lokomotivy se vrátily do domovského depa a hasičské jednotky do svých výkonných jednotek. A hned v jednom z následujících dnů (1. 12. 2007) táž směna vyjíždí k další nehodě. To už ovšem nešlo o cvičení, ale o skutečné vykolejení vlaku SC Pendolino...
(Železničář)
Nemám teď v hlavě přesné datum, neboť jsem v daném týdnu jel v České republice vlakem vícekrát. Muselo k tomu ale dojít v úterý 20. listopadu ve vlaku EuroCity, který odjíždí z Vídně asi v 10.30 hodin a do Pardubic přijíždí po 13. hodině. Z Vídně jsem jel sám v kupé první třídy. Když jsem vystoupil v Pardubicích, zůstala moje aktovka se všemi dokumenty, mým cestovním pasem a dalšími důležitými doklady na sedadle. Kupé bylo jinak prázdné.
Po odjezdu z Pardubic šel vlakvedoucí pan Jaroslav Filka, podle mého mínění, do kupé uklidit a při té příležitosti našel na sedadle ležet moji aktovku. Pan Filka jednal rychle a inteligentně, takže mi bylo hned oznámeno nalezení mé tašky a ještě týž večer jsem ji měl u sebe bez jakéhokoli zneužití.
Píši vám tento příběh, protože si velice cením osobního činu pana Filky. České dráhy získaly v mých očích, stejně tak jako v očích všech, kterým jsem příběh Jaroslava Filky vyprávěl, velkou úctu. Gratuluji Českým drahám k jejich personálu a obzvláště panu Filkovi za jeho čestnost.
Kníže František Oldřich Kinský
Poznámka redakce: Jak jsme se dozvěděli od vedoucího Regionálního centra vlakového doprovodu Brno Milana Václavíka, celá událost se odehrála tak, že vlakvedoucí Jaroslav Filka ze Střediska vlakových čet Břeclav, který doprovází vlaky vyšší kvality, našel v oddíle první třídy po odjezdu vlaku EC 172 z Pardubic peněženku s doklady. Při jejím prohledávání viděl, že spousta dokladů je argentinských, ale našel mezi nimi i vizitku českého senátora Martina Mejstříka. Tomu zavolal na číslo, uvedené na vizitce, pan senátor předal ihned věc své sekretářce, která zavolala právníkovi knížete Kinského, který se domluvil s panem Filkou a veškeré doklady si vyzvedl u vlaku při příjezdu do Prahy. Děkujeme panu vlakvedoucímu za vzornou reprezentaci společnosti České dráhy.
(Železničář)
Redakce časopisu si patrně není vědoma, že od r. 1918 je používání šlechtických titulů občany naší země zakázáno (zákon č. 61/1918 Sb.) a od r. 1936 i trestné (zákon č. 268/1936 Sb.). A pan Kinský se právě z pozice českého občana u nás všemožně soudí.
1/ Zamestnakyňa vám ponúkla skupinovú zľavu Skupina mini, aspoň podľa toho, čo uvádzate, kde prvý cestujúci zaplatí 100% celého cestovného. Každý ďalší dospelý zaplatí 75% ceny obyčajného celého cestovného a každé dieťa zaplatí 40% ceny obyčajného celého cestovného. Ak sú v skupine deti mladšie
ako 6 rokov platí, že deti do dovŕšenia šiesteho roku veku sa prepravujú bezplatne. Cestujúci s platným cestovným
lístkom môže uplatniť bezplatnú prepravu najviac pre dve deti do dovŕšenia šiesteho roku veku, ak pre ne nepožaduje viac ako jedno miesto na sedenie. Za prvého sa vždy považuje cestujúci, ktorý zaplatí celé cestovné. A vy ste asi chceli miesto pre kazde z deti zvlast, tak vam zarátala aj dalsi polovicný lístok.
2/ Cestovný lístok je mozné vrátitť do 2 hodín od času jeho výdaja, ak cestovný lístok bol zakúpený v deň nástupu cesty
Toto všetko platí podla P r e p r a v n é h o p o r i a d k u Železničnej spoločnosti Slovensko, a.s.
Neverte vždy infolinkám. Som len výpravca, ale ubezpečujem Vás, že predpisy sú síce zložité a stále sa menia (niekedy aj viac krát do roka), ale zamestnanci ich naozaj ovládajú a za tú mzdu, čo dostávajú sú veľmi podhodnotení.