Naše téma: Pííívokávalimonádahorképárkýýý!

Stánky i nádražní restaurace v každé uzlové stanici a všech okresních městech bývaly samozřejmostí i v dobách, které příliš nepřály kvalitě „nadstavbových“ služeb. Jejich ještě větší vzmach pak nastal ihned poté, co se počátkem  90. let  rozbujelo soukromé podnikání čehokoliv.

Proč jsou dnes bývalé restaurace a bufety zavřené? Proč na dveřích visí plakáty „K PRONÁJMU“? Jejich bývalí nájemci vám na to pohotově odpoví „Zkuste si to provozovat při tomto nájemném. Proděláte kalhoty!“  Proč ale SŽDC, současný majitel nádražních budov, nasazuje likvidační nájemné? Není lepší mít z těch místností aspoň malý zisk než nechat je chátrat bez výnosu a bez možnosti nabídnout cestujícímu – tedy svému zákazníkovi – lákavější služby?  To je jedna z věcí, která mi opravdu nejde do hlavy.

V malých městech i na venkovských nádražích nebyly restaurace ve výpravní budově, zato však zaručeně přes ulici. Ty zmizely ještě rychleji, přesto že na jejich nájemné nemá majitel dopravních zařízení žádný vliv. Bylo to mnohdy proto, že majitel domu dal provozovateli hostince výpověď okamžitě poté, co se privatizovalo bývalé SD Jednota. (Jednotě za předchozího režimu dát výpověď nesměl)

Žďár nad Sázavou – zavřeno ... © Luděk Šimek

Ve dvoranách velkých železničních uzlů naštěstí obchody a občerstvovny stále kvetou. Jen se pozastavím nad tím, že  bývalá okénka a jídelny, kde to vonívalo smaženými klobásami a gulášem, si dnes s oblibou pronajímají pekárny a cukrárny. Ne každému cestujícímu to vyhovuje – i diabetici a jiní dietami omezení lidé jezdí vlakem.

Krajské město Jihlava – již léta zavřeno © Luděk Šimek

Bez milosti byly zlikvidovány stánky na ostrovních nástupištích, moderní rekonstrukce perónů s nimi nepočítají vůbec. Proč? Snad problém s bezpečným přísunem zboží přes koleje po úrovňovém přejezdu? Ale vždyť na peróny vedou i nákladní výtahy, tak k čemu ta pruderie?  „Nejsou už potřeba,“ řeknou vám propagátoři moderní dopravy, „intervaly vlaků jsou tak krátké a jejich návaznost při přestupu tak těsná, že cestující nemá čas stát frontu u stánku.“  To ale přece není (zatím?) pravda ani na koridoru, i tam se přestupuje na méně frekventované tratě a čeká se hodinu i víc. Například v Kolíně sice máte možnost jít se zatím najíst a napít  do haly, jenže ačkoliv jsou peróny nedávno rekonstruované (včetně likvidace právě oněch stánků), osobní výtahy tu postaveny nebyly a nám postarším osobám to lezení po schodech navíc už působí utrpení.

Zaslechl jsem i libování – to je dobře, že zrušili  ty hospody a stánky s pivem, nemotají se tu opilci a nedělají svinčik kolem stánku. Na to by ale přece mohlo být jednoduché opatření – dát do nájemní smlouvy podmínku, že provozovatel nebude podávat alkohol. (Na čem že pak bude vydělávat? Ale jen si porovnejte ceny nealkoholických nápojů s cenami piva, což je nepochopitelné, když výroba piva je nesrovnatelně technologicky i časově náročnější než výroba obarvené vody).

Krajské město Jihlava ... © Luděk Šimek

Zmínil jsem se v úvodu, že nádraží poskytovávala potravu nejen žaludku ale i duši – byly zde stánky s novinami, časopisy, čtením do vlaku. I ty se dnes z menších stanic vytrácí. Pravda, někdo si vystačí s tabletem, on však výběr aktuelních zpráv na internetu je omezený, papírové noviny dosud překonány nebyly a pro mnohé dojíždějící patřilo k dennímu rituálu koupit ráno u stánku noviny a přečíst je ve vlaku, protože odpoledne při návratu, až je vyloví doma ze schránky, už budou staré.

Okříšky © Luděk Šimek

Ikdyby byla pravda, že vlaky na sebe krásně navazují a mají interval tak krátký, že cestující ani nemá čas na nádraží něco kupovat, tak tu potřebu má stále. Přijíždí třeba na to nádraží lokálkou či autobusem  z končin, kde prodejna není nebo je ráno ještě zavřeno, chce se tedy cestou najíst. Nebo někomu přijde nekulturní svačit něco z papíru ve vlaku a drobit si na klín (na sedadlo, na stolek, jiným na klín..), raději by si poseděl nad jídlem v jídelně a dal si i ranní kávičku...  Zkrátka důvodem, proč by bylo cestujícímu užitečné i příjemné zachování prodeje potravin i tisku na nádražích, je více.

Hranice na Moravě – malé město, ale významný uzel. Nádraží stále žije © Luděk Šimek

Nádraží – to býval mikrosvět. Kromě již uvedených prodejen bývalo někde i holičství kadeřnictví, prodejna knih, kulturní místnost s televizí, na velkých nádražích také kino ...

Dnes se místo živého personálu zavádí automaty na jízdenky, místo stánků a lokálů jeden automat na bagety, druhý na „kávu“(černou břečku) v rohu haly. Tak, jako ulice, kde jsou jen domy ale žádné prodejny a výkladní skříně, je ulice bez života, tak i malá a střední nádraží se stávají mrtvými studenými prostorami.

Domníváte se, že nádražní prodej je stále potřeba?

Jaké máte s ním zkušenosti dříve a nyní?

Jaké možnosti by SŽDC měla využít, aby nalákala prodejce a provozovatele restaurací zpět na nádraží?

Úvodní obrázek: Když se nenajde historický snímek kdysi běžného perónního prodeje, musí si jej autor namalovat
© Luděk Šimek